PavelU

Podstata sledování vyplývá z faktu, že se to soustředí na zhruba trojici postav, které mají patřičný prostor k předvedení svých rozličných stylů asijských bojových umění. Tvořících notnou dávku zdejší atmosféry, doplněnou o výtečný zvukový a hudební doprovod. To v kombinaci klidných pasáží a vrstevnatého vzoru vyprávění, působícího místy poměrně chaoticky, poskytuje ucelený pohled na život a svět stěžejní postavy čínské historie. Ctižádost a semknutost starých mistrů zapříčinila to, že se tyto pořádky v Číně dlouho držely. Je to fascinující sledovat. Jako jednotlivé střípky ze života Ip Mana, notně zkoušeného neklidností doby, v níž žil. Se spoustou věcí se musel vyrovnat. Nebylo to pro něj jednoduché, i kvůli vměšování cizích mocností a zájmů. Choreografie akčních scén je dech beroucí, začínající pěkně zostra už od startu. Zmíněný úvod filmu dobře navnadí. Dojem z podívané je tu ale povýšen do abstraktní roviny. To klade velké nároky na zorientování se, nějaká ta scéna na přeskáčku. Oblíbil jsem si tu sličnou ženu, která se fakt nedala a uměla se skvěle ohánět. Scéna s jedoucím vlakem, popř. schodiště. Znalost Ip Manova světa skrze další jeho filmy, ta tu přijde více než vhod.

Epizodický formát vyprávění je u filmů ne vždy to nejlepší řešení, ale když se s ním zachází dobře, proč ne. U Mission: Impossible – Dead Reckoning Part One jde o tu dynamiku mezi postavami, o to, co je jejich motivací, jaké mají vztahy mezi sebou. Jisté je, že koncept pouhých dvou z nich, vzájemně se protínajících už tři díly za sebou, zde stojí na identických pilířích, které se už tím pádem stávají zbytečnými. Neboť jsou okem diváka notně okoukané. A jestliže nepřišel děj s ničím lepším, muselo logicky následovat to, že se to překlopilo na stranu naprostého vyjmutí. Jen tak se můžou rozhýbat postranní úmysly a emoční otisk, nezanedbatelnou měrou tvořící pointu hned v několika dílech. A koneckonců, s tím může hrdina do budoucna pracovat, bude-li tím ovlivněn, uvědomí si mantinely svého chování. V zásadě ale nejde o nic nového, viz první čtveřice částí této ságy. Podstata jejich honu za čímsi, uplatňující skrze to jen dech beroucí kousky Ethana Hunta, není rozhodně nic špatného či nedotaženého. Pořád to lze více rozvinout v následující osmičce. Akční sekvence tudíž pobavily náramně. Takovým tím decentním způsobem čímž veškerý děj pouze nakláněly k vhodným příležitostem. Gradace špičková, atmosféra potemnělá, úvodní znělka mrazivá. Koukalo se na to opravdu výtečně. A Hayley Atwell? Boží! Vlastně už druhé prozření v sérii, jde-li o Agenta Carter. Příběhově i metaforicky. A je povznášející vidět, jak se Ethan a Grace k sobě chovají. Udělali mi tím velkou radost.

Zřejmě mě zaujalo, že jsem neměl film mezi hodnocenými. To spustilo tendenci jej vidět, úzce související s tvorbou režiséra v Americe. Zejména ta nemocnice, říkající si tak o nejlepší akční sekvenci všech dob. Vzniklé jen rok poté, co v podstatě totéž definoval Hollywood. Byť v jeho případě jsme se nacházeli zcela jinde, ačkoliv dojem z obojího to navozuje podobný. Dále mi Hard Boiled připomenulo mnohem starší Bullittův případ, kde se Policie též snažila v nemocnici někoho ochránit, ale výsledný dojem je poměrně odlišný. Johnu Woo stačí propojovat příběh holubicemi či jinými okřídlenými tvory, aby dodal atmosféře ten správný styl, podpořené i četnými růžemi. Více či méně ve filmu hrající stěžejní roli. Tak jsou svedeni k sobě dva hlavní hrdinové, co musí bezpráví v Hongkongu uchopit po svém, jak nejlépe umějí. Jen tak je zaručena nějaká smysluplnost v jejich konání, čímž těm gangsterům alespoň trošku zkomplikují práci. Zprvu není zřejmé, jak jsou karty rozdány, kdo je hodný či zlý. Vývoj událostí ale určí pravidla hry, rázem půjde o souboj na život a na smrt. Mnoho lidí poznává důsledky neustávající vlny násilí a brutality, vygradované i nastalým zmatkem. Důležité je z toho nějak vyváznout, všemi možnými prostředky. V tomto ohledu dominují scény s malými miminky. Nezapomenutelná podívaná.

Zprvu mnou očekáváno něco trošku jiného, abych dostal pouze chabé náznaky. Jsem ale rád za absolvování této podívané, která mě i tak chytla dost. Jde o sondu do života dvou lidí, z nichž si každý prochází různými těžkostmi. Proměnlivost nálad tkví z nepochopení toho, co každá od té druhé očekává. To vede k pocitům marnosti, jakkoliv se snaží z toho vymanit. Ani pro jednu z nich to není nikterak jednoduché. A to platí i o střídání ročních období, přinášejících stále něco nového. Třeba podnět ke změně interiéru kavárny, mající příznivý efekt na zákazníky kolem, stejně jako oko zvídavého diváka. Hozeného tu do světa klasických problémů moderní společnosti, nijak neuznávající jakékoliv vymykání se od normálu. Oběma představitelkám hrála do noty souhra, s jakou se role chopily, čímž vynikl jejich talent a možnost patřičného projevu emocí tehdy, když to bylo nejvíce žádoucí. Styl vyprávění se drží pozvolného tempa, představující i pár dalších postav, více či méně pak utvrzující o tom, že má zvolená atmosféra svůj smysl. Doplněná občasnými metaforami, popř. neznatelnými detaily, až dochází k prozření jich samých. Okouzlující, milá, citlivá, smutná a inspirativní záležitost, v níž nechybí typická klišé i patřičná dávka psychologie.

Film je do určité míry podobný One Million Yen Girl – (2008), byť si jde svým vlastním tempem. Postupně odkrývající asi pětici postav, kolem nichž se hlavní hrdinka motá. Atmosféra je v kontrastu s tím, jak se nechávají unášet triviálním rozjímáním na břehu, vzájemným pozorováním ostatních, všímání si té nicoty okolo. Opět na Asii hojně se vyskytující kočky, trocha toho mazlení. Kasumi Arimura je sympatická herečka, jíž jsem už dříve viděl, až zde mi ale přišel příběh a jeho vyznění podnětnější, že se to odrazilo i v lepším hodnocení. Struktura vyprávění nečiní potíže. Snímek je protkán zhruba čtveřicí flashbacků, odhalujících minulost ústřední postavy. Pokaždé očima někoho jiného. Přítomna je i něha a vášeň, jako vzpomínka na staré časy. Japonská ukázněnost, když sedí u stolu a jí. Najednou se dívka vzepře, že chce čas trávit po svém a jít ven s kamarádkou. Později vidíme, jak její matka je na ni naštvaná. Lidem chybí více empatie a naslouchání. Druzí málokdy vědí, co daný jedinec prožívá. Důležité je trávit čas tak, jak kdo chce. Pokud ho to samotného nějak naplňuje. Jak je závěr na spadnutí, nebojí se aktéři chrlit zajímavé dialogy, přidávající tomu na značném napětí. Poslední část upomíná k faktu, že začít znovu se dá vždy. To mi přišlo nesmírně zajímavé, v jaké roli nyní byla. A opomněla zmínit jeden podstatný detail, na němž ale už vlastně vůbec nezáleželo.

Středobodem vyprávění je rodina Asadů, která má zálibu ve fotografování. Pořizuje si tudíž stylové fotky, na nichž je zvěčněna v netradiční roli. To znamená podstoupit řadu úsměvných příhod, aby vůbec ty snímky mohly vzniknout. Postupně se jednomu ze dvou synů podaří prorazit, mít něco za sebou, tak se dostává k mnoha pěkným zakázkám. Až udeří zemětřesení v roce 2011, což ho přiměje na čas foťák odložit a věnovat se smysluplnějším věcem, např. třídění poztrácených a špinavých fotografií lidí, které nezná. Od začátku plyne děj v průřezovém tempu, nedovolujícím dlouho zůstávat na místě. To zapříčiňuje časté skoky v čase, díky nimž se vyrovná okamžik, kdy to celé začalo. A že jde o rodinu s patřičným nadhledem, to je záhy poměrně jasné. Primárně se to soustředí na Masašiho a jeho přítelkyni, s níž se zná od dětství. Jde o to, co s sebou tato práce přináší, k níž ho kdysi přivedl jeho otec. Jak a zda mu to oplatí. A bude-li mu sloužit k pořizování rodinných momentek. Též ten charakter odhadu, jak co nejlépe někoho zachytit, aby byl poté věrohodně vystižen s tím, co jej definuje. To je celkovým zaměřením zkušených fotografů, co dokáží z mála vytvořit hodně. Občas nechybí pár hádek či facek, popíjení, ke konci to notně zvážní. Líbily se mi duhy a sakury, v závěrečných titulcích rozšířené verze archivovaných vzpomínek. I když byly víceré roky nenadále vynechány, pasáž s úschovnou působila výtečně, Oživují to noví zájemci na scéně, těžištěm se ukázaly být dovednosti hlavního hrdiny, o němž to zprvu málokdo věděl. Příliš se tím nechlubil. Neštěstí a z toho vyplývající smutek, dojemné rozhovory s malými dětmi, záblesk naděje, pochopení od druhých.

Erotické dusno ze začátku vystřídá postupná zpověď všech zúčastněných. Až se to v některých fázích protne a zůstane pouze trpká pachuť jejich životů, které jsou dále ozvláštněné neustálou jízdou v onom autě. Výstředním motivem je tu jednoznačně délka, celkově poskytující dostatek prostoru k divadelní hře, v níž lze spatřovat tu neuchopitelnost a zanícenost, s jakou se ze sebe snaží dostat to nejlepší. Jak v rámci svých rolí, pocitů, tak i faktu, že je něco tíží, chtějí adekvátně navázat na započatou konverzaci, patřičně se uvolnit a dát tak průchod svému pravému já. Zároveň to ukazuje onu estetiku poctivé japonské filmařiny, stojící čistě na umělecké rovině. Jíž nijak neopovrhuji. A i když tu mají mnohé pasáže nostalgický ráz, nesníží se to ke klasickým flashbackům. Tíhu okamžiku budují tvůrci za pomoci houstnoucí atmosféry a vzájemné důvěry jednoho k druhému. Na odiv se tudíž vystavuje upřímné sdělení, co nepotřebuje žádný obrazový doprovod. Tempo je pomalé, postavené na dlouho trvajících záběrech, z nichž je zřejmé, jakou trpělivost to na diváka vyvíjí. To červené auto má nespočet najetých kilometrů a nikam nespěchá. Potěšujícím aspektem je dravá sympatičnost zvolených postav, některé jen jako vedlejší, další jako ústřední, mezi něž se tu a tam vplíží milé a překvapující pohlazení na srdci. Mně se hodně líbila úvodní část, zde oddělená a sloužící jako seznámení s dějem. Pak prosluněná epizoda na čerstvém vzduchu. A ta síla přátelství a vřelosti, co tu šla spatřit. Byli si oporou, nenechali se odradit, někam se posunuli. A málem bych zapomněl, on své auto nesmí řídit, ze zdravotních důvodů. Tím je vše tam, kde má. A toho si moc cením. Závěrečná melodie rozhodně nezklamala.

Viděno už opakovaně. To značí, o jak pozoruhodné dílo jde. Vesměs tradiční japonská romantika, ale fakt je film perfektně koncipován, co do dekorací, přehlednosti scén, vedeného příběhu a atmosféry celkově. A prostě jsem jej měl stále uvízlý v hlavě, to tedy něco znamená. Dějově si vystačí jen se čtveřicí postav, kdy ty ostatní slouží jen k přívěškům a konstatování toho, že tu stále přeci jen zůstalo i nějaké to realistické vyznění. A i svět kolem nich, ne pouze oni sami. Na konci nechybí typická berlička, co odkryje něco málo z motivace postav, dějově mírně přituhne. Karty budou muset nakonec vyložit všichni. Koukalo se na to opravdu moc pěkně. Sourozenecké vztahy a vzájemná nevraživost, doplněná nevšedním pojetím. Náhoda občas pomůže, dá tudíž rozehrát onu partii s podobou někoho jiného. Tím je hlavním předmětem zájmu právě to, naštěstí přítomné od samotného a uhrančivého začátku. Žánrově spíše drama, školní věci velmi okrajově, podstatné je jejich soukromí. Ani jeden z nich to nemá jednoduché. Plyne to tak nějak samo, musejí se lépe poznat, vyříkat si to. Dopřát si více času spolu, co to jde. Ono to předstírání není totiž lehké. Odtud název. Jelikož dosud příliš lidí snímek nevidělo, nebudu tu přehnaně sdílný. Je nicméně pravdou, že to možná působí přinejmenším podivně, takovýto vztah, i ten způsob jeho začlenění. A v tom asi věží ta fascinace, kterou to na mě lpělo. Tak oslnivě krásné hnědé vlasy měla, přestože jen změnila vzhled a líčení, sršela neokoukaností, působila jedinečně, byla stylová, jakékoli oblečení, co si na sebe vzala, jí dost slušelo. Zkrátka zážitek, to sledovat. Jak jejich vzájemná chemie pracuje. Byli i sympatičtí. V závěru též došlo na tradiční potitulkovou scénu, zde podmanivě provedenou. Ctí to i trochu toho vtipu.

Nesmírně zajímavě a složitě koncipovaný film, který se věnuje vážnému tématu ubližování jiným. To je asi to jediné, co má zde smysl psát. Postavy dle probíhajících událostí na to ve snímku poté adekvátně reagují. Všichni jsou z toho dost zoufalí, což ale vede k vytváření domněnek, jako v reálu. A to se logicky může podepsat na všem, co má s tím případem nějakou souvislost. Když se totiž člověku stane křivda, neví, co za tím věží, uchýlí se k čemukoli, aby to prostě vnitřně uzavřel a v duchu si řekl, můžu se posunout a jít dál. Ale stejně tak tu jsou i tací, co si to interpretují po svém, neztotožňují se s všeobecným míněním. A film jim mnohoznačným stylem vyprávění dává za pravdu. Na začátku je poskytnut solidní opěrný bod, ve filmu sloužící po celou dobu jako možná odpověď na vršící se otázky. A někteří se sami sebe mohou ptát, zda to opravdu tak bylo či nebylo. O co tedy jde, to je tudíž na divákovi. Aika a Mugi jsou dvě malé holčičky, nacházející se v hornaté vesnici, co právě jdou domů ze školy. Na společné cestě, než se rozvětví do dvou směrů. Čímž se rozejdou každá jinam. Trpělivost růže přináší, více pak nastiňující to, co zůstalo před tím skryto. Excelují tu příběhy jednotlivých aktérů, na něž je tu pozornost upřena. Mladou Tsumugi, starého pána se psem a jednu ženu, s ním nějak spřízněnou. Plus i několikero dalších obyvatel v oblasti. Atmosféra je veskrze komorního rázu, s nenadálým střihem ve vypjatém momentu, kdy se to většinou prolne do jiného času. Je už později, vývoj se patřičně zdramatizuje. Určitě to mělo na lepší dojem, ale herecky je to prvotřídní, úchvatnými záběry přírody a vyzněním scén též. Vyzdvihl bych zejména tu koupel, zásadně se podílející na ukázání civilnějšího rázu. A to se týká i trochy té hudební směsi.

Tento snímek jsem si šetřil dlouho, až se na něj jednoho rána konečně podíval. Stál za to. Má cosi, co způsobuje takovou tu hi-tech atmosféru hollywoodských spektáklů, že vůbec nevadí jeho děj v jihokorejském městě. Začátek je vskutku geniální sám o sobě. Ovšem, z jejího pohledu by samozřejmě neviděl divák úplně vše, ale jen její průběh perspektivy. Přesto se tou vracečkou dostáváme na pazour i dalším aktérům, notně lačnících po jakémsi odhalení, popř. předmětu. Kdy je zhruba trojice stran, po sobě navzájem jdoucích, snažících se odhalit onu podstatu, o níž tu jde, přede vším. Žánrově mix napětí, krimi a akce. Okořeněné je to dále tím, že tu probíhá poměrně nezvyklé počasí, rovněž i faktem, že ona moderátorka disponuje jednou vlastností, co zážitek z filmu staví do zcela nového světla. Čímž je onen horlivý mladý policista postaven před nelehký úkol, zabývat se jejími tezemi, pokusit se věcem přijít na kloub, ochránit ji a hlavně nějak uzavřít ten případ, který se zamotal onoho osudného večera. Dotyčná doma převzala zásilku od dealera, zatímco o chvíli později už onen policajt pronásledoval ujíždějící auto. Následujícího rána šla ona do práce, neopomněla si při tom pořídit fotografie sympatické kočky. Když ale nedopatřením v záběru nasnímala i mafii, byl ten základní kámen na sebe vršících se nenadálých událostí položen. A to pochopitelně sršela neochotou k seznámení se s otrhaným a zakrvaveným jedincem, dožadujícím se její pozornosti. Tak už byli svedeni k sobě, aby si mohli pomoci dovednostmi, unikátními pouze pro jednoho z nich. Stylově koncipované dílo, lpící na pronásledování za běhu i za jízdy, na neotřelém  zacházení se zbraněmi, možnostech nepozorovaného útěku.