UhLee

(5/10). Na film Přišla v noci jsem se dlouhou dobu těšil. Již po filmovém festivalu v Karlových Varech se šuškalo, že byl mělo jít o jeden z nejlepších filmů, který byl na této oslavě kultury prezentován. Když si navíc hlavní herečka odnesla neprestižnější filmovou cenu - Českého lva za její herecký výkon v hlavní ženské roli, tak očekávání zase o něco stoupla. Výsledný produkt však ani v nejmenším neodpovídal mým představám. Těšil jsem se na mix hororu a komedie - za celý film jsem se ani jednou nezasmál a ani trochu nebál. Musím však ocenit jednu osobu. Herečku, kterou tady vyzdvihují všichni uživatelé této databáze a ani já nebudu výjimkou. Protože herecký výkon Simony Pekové mě naprosto uchvátil a bez ní by se snímek sesypal jako domeček z karet. Její geniální ztvárnění osoby, která vám pije krev bylo vskutku geniální. I přestože mě film mílovými kroky minul, tak je pořád potřeba ocenit odvahu obou režisérů. Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček dokázali za málo peněz vykřesat opravdu hodně muziky. Já osobně jsem nikdy takovéto patálie s tchýní nezažil, ale věřím že se u nich skvěle pobaví ti lidé, kteří mají s podobnými situacemi co dočinění. Je sympatické, že takovéto filmy vznikají a je třeba jim dát alespoň šanci. Přišla v noci je však přesně tím filmem, který vás po jeho skončení nechá naprosto prázdným. Žádná dohra, kterou na filmech všichni tak moc milujeme, žádný dozvuk. Moje filmové srdce zelo prázdnotou a to mě vzhledem k takto nadějnému projektu nesmírně mrzí. "Mami co to děláš? - Nene, na mě neberte vůbec žádné ohledy. Jste mladí, hezcí a zdraví. Sex je důležitá věc. - No, tak teď už ho asi dělat nebudeme." 

(7/10). Leave the World Behind je přesně tím filmem, ke kterému jsem byl spíše zdrženlivý. Vzhledem k rozporuplným reakcím jsem jeho prvotní zhlédnutí na nějaký čas odložil na vedlejší kolej, abych se k němu později stejně vrátil. Zasloužil se o něj můj oblíbený podcast Geekec, kde tento film kluci zmiňovali ve svých TOP filmech loňského roku. Nezbývalo mi nic jiného, než se jeden chladnější dubnový večer ponořit do této dystopické podívané. Již od prvních minut na vás promlouvá poctivé filmařské řemeslo, které doslova flexí před divákovým okem. Uměním čišící kamerové záběry Toda Campbella mě vrátily do dob největší slávy Sama Raimiho. Už dlouho jsem neviděl tak nápaditou kameru a po technické stránce nemám filmu co vytknout. Velkým lákadlem pro mě byli také další členové štábu. V čele s režisérem, který nám na televizní obrazovky nadělil jeden z nejlepších seriálů všech dob - Mr. Robot. Již u tohoto seriálu jsme měli možnost pozorovat, že si tento americký tvůrce libuje v tématu rozvrácení společnosti a ani jeho nejnovější počin není výjimkou. Jsme svědky až divadelního představení, které po jednotlivých aktech zobrazuje rozklad lidské rasy. Až s hypnotizující fascinací jsem naskakoval na každou novou vlnu, která markovala další fázi této dystopické tragédie. Bavilo mě sledovat čím dál více se zvětšující paranoidní pocit, který se prohluboval nejen u hlavních hrdinů. V čele této postapokalyptické jízdy stála překvapivě vážná Julia Roberts, která tady hrála velice kontroverzní polohu. Veškerý prostor si však pro sebe kradl můj oblíbenec Mahershala Ali, který pozvedal zejména táhlé dialogové sekvence do nebeských výšin. Když je řeč o dialozích, tak jich tady bylo na můj vkus už kapánek hodně a místo nich bych ocenil mírné stlačení akčního pedálu. Když si však odmyslím táhlá místa, tak jsem se u tohoto mysteriózního počinu skvěle bavil. Byl to přesně ten typ filmu z ranku, které vyhledávám a bavilo mě pomalu odkrývat tajemstvími opředenou zápletku. Rostoucí znepokojivý pocit se mi dostával hlouběji a hlouběji pod kůži. Tento film by šel vnímat také jako naprosto geniální plán, jak destabilizovat lidstvo. Zobrazuje, jak tenká hranice je vlastně mezi pokojem a naprostým chaosem, který spálí všechno na popel. Leave the World Behind je autorským projektem s jasnou vizí, kterou se však nepodařilo náležitě vytěžit. Divák totiž dostane hrubě neuspokojivé rozuzlení, které je vzhledem k dokonale rozehrané partii žalostně nedostačující. Připomínalo mi to filmy pod taktovkou M. Night Shyamalana, které mají na první pohled geniální nápad, ale v jádru je to vlastně hrozně banální. "We fuck each other over all the time, without even realizing it. We fuck every living thing on this planet over and think it'll be fine because we use paper straws and order free-range chicken. And the sick thing is, I think deep down we know we're not fooling anyone."

(6,5/10). Wish od studia Disney je ryzím návratem ke kořenům. Tento film vznikl jako pocta studiu, které v roce 2023 oslavilo úctyhodné jubileum. Mickey Mouse je tady s námi už celé století! To si žádá pořádnou oslavu a spekulace ohledně tohoto filmu byly místy opravdu šílené. Některé slibovaly nějakou šílenou realitu, ve které by existovaly všechny princezny, které jsme doposud měli možnost vidět. Všechny, které se objevily ve filmech od Disneyho. Dále tady byly představy o nějakém šíleném crossoveru, který by do filmu Wish dokázal narvat všechny postavy, které se prozatím ve filmech od Disneyho objevily. Tady jsme si u Disneyho, ale nejsme v jeho pobočném studiu Marvel. Takže se žádné pohádkové Endgame nekonalo. Místo toho jsme dostali poměrně přízemní pohádku, která sází na ověřenou šablonu. Wish je symbolem nejobyčejnější pohádky, která ničím nevybočuje. V konečném důsledku je to vlastně úctyhodná pocta, protože tím studio dnešním divákům ukazuje, kde to všechno začalo. U obyčejného souboje dobra proti zlu. Tato premisa je pro klasické pohádky naprosto stěžení a studio si to velmi dobře uvědomuje. Proto nám servíruje pohádku, která pomocí nejrůznějších odkazů vzdává hold svým starším předchůdcům. Divák se tedy ocitá na lovu za nejrůznějšími Easter eggy - s přibývající stopáží narazí třeba na Sněhurku nebo třeba na Frozen. S čím jsem měl ovšem menší problém byla animace. Kombinace klasické 3D animace se dosti bila s obyčejnou kreslenou animací. Chápu, že to je další z mnoha způsobů, jakým chtělo studio vzdát hold svým starším kouskům, ale tady to rozhodně nebyl oku - lahodící pohled. Někde na pomezí jsem s tolerancí k hudebním vystoupením, kterých bylo na můj vkus přehršel. Já osobně bych se bez některých z nich obešel, ale zase jsme dostali opravdu povedené kousky. Celkově si určitě Wish nezaslouží tak drsné přijetí, jakého se mu dostalo na této filmové databázi. Povedlo mu totiž vykouzlit velice příjemně strávený sobotní večer. "Careful, my mother was shaved for that yarn."

(6/10). Musím uznat, že jsem k tomuto snímku přistupoval malinko septicky a to hned z několika důvodů. Taika Waititi je velice osobitým režisérem a občas se stane, že se trochu utrhne ze řetězu. Ideálním příkladem může být zprznění postavy Thora, které bylo v mých očích velice bolestivé a doteď si tak trochu lížu rány. Taktéž jsem v kině vidět na tento snímek trailer a zrovna dvakrát mě neoslovil. Inu, světe div se - ono to zase až taková hrůza nebyla a po traumatizující zkušenosti s předchozím filmem (zdravím Road House) to byla vlastně velice příjemná oddechová jednohubka. Pořád to je v jádru věci totální TAIKOVINA, ale ostatní ingredience jsou velice důmyslně namixované, takže jde o chutný sportovní salátek. V jeho středu si hoví pohublý Michael Fassbender, který už v této době ladil formu Zabijáka a tady si odskočil projevit svou dosti odlišnou tvář. Tentokrát to totiž nebyl chladný a klidný vrahoun, nýbrž pořádně rozjetý čertík z krabičky. Naservíroval nám ho režisér z Nového Zélandu, takže má ke kultuře Americké Samoy poměrně blízko. O filmu se šuškalo poměrně dlouho, takže je dosti překvapující, že jsme se jej dočkali až teď. Vysvětluju si to pandemií a také péčí, kterou film bezesporu dostal. Z výsledného projektu jde cítit, že nebyl ušit rychlou jehlou jako Marvelovky poslední době a konečný výsledek za to stojí. Dostali jsme velice příjemnou sportovní podívanou, která vás pohladí na duši. Od začátku tak trochu tušíte, kam se bude příběh ubírat - to vám však ani trochu nevadí. Místo toho se necháte tímto snímkem krásně unášet Pacifickým oceánem. "And just like any incredible story, our tale begins with utter humiliation."

Druhá série - (7/10). Seriál Undone je nesmírně zajímavý projekt. Má odvahu experimentovat a vydat se naprosto odlišnou cestou, než divák předpokládá. Druhá série je toho jasným důkazem, protože v centru všeho dění již nestojí Alma, která byla hlavním středobodem první série, ale pozornost se spíše soustředí na celou její rodinu. Považuji to za velice odvážný krok, který naprosto změnil celkovou dynamiku seriálu. Já tento úkrok považuji za mimořádně vydařený, protože poznáváme ostatní postavy z různých úhlů, které jim odhalují dosud nepoznané vrstvy. Vydáváme se tady na pouť minulostí, která provětrá nejednoho kostlivce ve skříni. Průběh seriálu byl naprostým vrcholem meditativního žánru, ovšem konec mě zanechal s hořkou pachutí v ústech. V kontrastu se samotným závěrem proto může působit druhá série kapánek zbytečným dojmem, který kazí celkový dojem. U druhé série se misky vah naprosto otočily - zatímco v první sérii jsem měl problém se začátkem seriálu a z konce byl nadšený, tak druhá série mě svým koncem zklamala a k případnému navazujícímu pokračování budu více zdrženlivý. "You’re Part Of Us. And We Forgive You." Nejlepší epizoda: Lungs (S02E05)

(4/10). Už dlouho jsem po skončení nějakého filmu nepociťoval tak intenzivní pocit zlosti a zároveň zklamání. Road House totiž je ztělesněním toho, co všechno se dá ve filmu udělat špatně. Půdu máte připravenou naprosto skvostně, tak proč to nakonec skončilo takovouto kakofonií? Máte film o MMA zápasníkovi, který se snaží na důchod dojít klidu. Najmete si do jeho role šikovného herce, který je miláčkem diváků. Točí to zručný režisér, který má na kontě akční pecku Na hraně zítřka. Ingredience jsou na stole - teď už je jenom do toho akčního salátu ideálně nakombinovat. Já jsem se na tento film fakt těšil, protože mám Jakea Gyllenhaala fakt rád. Ovšem abych byl upřímný, tak jsem chtěl tento film již po prvních soustech vyplivnou s trpkým výrazem nechuti. Od filmu, který má jednoduchý a šablonovitý scénář bych čekal, že to budou zachraňovat alespoň akční scény, nebo herecké výkony. U prvních pěstí, které dopadly se mi zvedl kufr. Už dlouho jsem neviděl takto odbytou choreografii - co hůř, když to na vás křičí CGI bordelem. Film o MMA zápasníkovi by měl na akci stavět a pohlídat si ji. Ovšem tady údery bolely nejen hlavního hrdinu, ale také divákovo oko. Já pevně doufám, že byl tento projekt jen lehkým zakopnutím hlavního představitele, protože opravdu nechápu, co ho přesvědčilo aby na tento film kývl. Nejspíše to na papíře vypadalo fakt dobře, ale z výsledku pak dle mého názoru také nebyl dvakrát hrdý. I z jeho hereckého projevu bylo cítit, že je jeho přítomnost ve filmu tak trochu nucená a na sílu - celou dobu se jenom usmíval jak měsíček na hnoji a neměl vlastně co hrát. Jediný, kdo do filmu přinesl svěží vítr byl skutečný MMA zápasník Conor McGregor. Jeho maniakální karikatura jenom ukázala, že tento film se jako drama rozhodně brát nemůže a sklouzává ke komedii. Co se týče pana režiséra, tak jej po tomto snímku podezřívám, že trpí syndromem vyhořelého tvůrce. Svůj vrchol slávy si už vybral a teď už točí jenom velice nekvalitní snímku - viz. Chaos Walking. Je to takový bráška Zacka Snydera, protože byl také na Amazon rozzlobený, že jeho veledílo nespatřilo světlo velkého plátna a zamířilo pouze na stream. Já se tomuto rozhodnutí hlavounů po skončení filmu vůbec nedivím a rozhodně jej kvituji. Road House je ztělesněním nepotřebného a špatně zpracovaného remaku, který dělá všem zúčastněným ostudu. Před sledováním doporučuju něco ostřejšího na posilnění, nebo vás ten film vypne svou hloupostí dříve, než ten alkohol. "There is something wrong with you. Me, too."

(8/10). Ještě před pár lety bych tento film okamžitě smetl ze stolu, protože jsem tuzemský rap nemohl ani vystát. Od té doby se věci hodně změnily a já této subkultuře začal pomalu přicházet na chuť. Minulý rok jsem navíc strávil na Majálesu nejvíce času před rap pódiem. Pořád jsem to nedopracoval (a ani asi nedopracuju) tak daleko, že bych poslouchal Barracudu, ale už mi alespoň při jakémkoliv zavětření rapu nekrvácí ušní bubínky. BANGER. je z velké části film o kompromisech - musíte přistoupit na několik aspektů, které mohou být v očích mnoha diváků velice kontroverzní. V hlavní roli se tady totiž objeví Adam Mišík, kterého obecně zdobí nálepka frajírka. I já jsem tohoto zpěváka/herce neměl dvakrát v lásce, ovšem k mému velkému překvapení mě jeho herecký projev velice překvapil. Věřil jsem mu každou emoci, kterou se nám snažil prodat a jeho obsazení považuju za castingovou výhru. Ještě větší castingovou bombou bylo však obsazení jeho parťáka. Marsell Bendig je totiž naprostým zjevením, které válcuje všechny předsudky vůči jeho etniku a ještě vám během filmu několikrát zaútočí na vaši bránici. Celkově jsem byl s hereckým obsazením nad míru spokojen a překvapilo mě, kolik celebrit se ve filmu objevilo. Bavilo mě poznávat známé tváře napříč generacemi. Další kontroverzní věcí je způsob, jakým je film natočený. Natočit celý film, který zaútočí na kinosály na iPhone 12 je tedy velice odvážné rozhodnutí nejednomu milovníkovi statické kamery se z toho může zvedat kufr. Mně to rušivé určitě nepřišlo a právě naopak mi ten surový styl přidával na pocitu, že se skutečně nacházíme na drsné ulici, kde s vámi nikdo nepáře. Poslední kontroverzní věcí je samotná tématika rapu, která ve filmu zkrátka hraje velkou roli. Pokud neholdujete tomuto hudebnímu stylu, tak to pro vás může být kapánek bolestné. Ovšem pokud přistoupíte na všechny tyto požadavky a necháte se filmem unášet, tak budete královsky odměněni. I já jsem měl před spuštěním obavy, ale všechny moje pochybnosti se během sledování proměnily v prach. Uznávám, že tento film je spíše pro mladší generaci, podobně jako geniální #annaismissing. Je tady spousta narážek na popkulturní fenomény, které v posledních letech dobývaly internet. Ať už se jedná o již dříve zmiňované celebrity, nebo taky MEMES, které se tady v průběhu filmu objevují. Na někoho, kdo tyto věci nesleduje to mohlo působit rušivě a nemístně. Pro mě to však byly proměnné, které se k filmu hodily a přesně tam zapadaly. BANGER. je pro mě překvapivým hitem, který servíruje nesmírně náročná témata. Dominuje tématika užívání dog mladými lidmi a zobrazuje také devastující účinky, které mají na lidské zdraví a život. Sám jsem za svůj život navštívil několik koncertů a můžu potvrdit, že ty rapové jsou na tuto problematiku nejhorší. Věřím, že tento film alespoň z části přispěl k tomu, že si to mladí příště rozmyslí až budou vztahovat ruku na toto zlo - bavit se dá i jinak. Na konec by se slušelo zmínit i podobně laděné snímky Uncut Gems nebo Good Time, které jsou sice svou kvalitou o úroveň výše, ale BANGER. naší malinké zemičce před Američany rozhodně nedělá ostudu. Tleskám všem lidem, kteří se na tomto odvážném snímku se silným přesahem podíleli. Můžu být zase nějakou dobu na naši tuzemskou filmovou tvorbu patřičně hrdý, než mi to zase kanonáda komedií překazí. "Sis dal pořádný koktejl. Kratom, ritalin, kokain, ketamin, speed, GHB. To by zabilo zabilo i koně. - Klasika more, páteční sedmiboj."

(7/10). Určitě to znáte -  jsou dny, kdy není všechno zalité sluncem a temné večery nechcete trávit o samotě. Tím pádem se nabízí možnost strávit večer v okruhu nejbližších u televize. Na ČT1 dávali český snímek, které toto veřejnoprávní médium sype z rukávu velice často. Tím pádem jsem od tohoto snímku neměl kdovíjak velká očekávání. Tato televizní stanice mi díky absenci reklamových přestávek nepije krev a filmy se na ni dají užít v rámci možností normálně. To však neplatí o stanicích typu Tv Nova nebo Prima, kde tok a náboj filmu zabije reklama na Air Bank. Kdyby radši hořelo mě však naprosto překvapilo. Snímek je celovečerním režijním debutem talentovaného režiséra Adam Koloman Rybanský, který je další z nadějných výplodů filmové školy FAMU. Tato naděje české tvorby nám totiž naservírovala velice osobité dílo, které chytře bruslí mezi satirou a komedií. Trefně nastavuje celé české společnosti zrcadlo. Nalijme si čistého vína - česká společnost není zrovna dvakrát nejinteligentnější a uvěří první fámě nebo dezinformaci, která se k nim donese. Poté to může přerůst do nepředstavitelných rozměrů, kdy jsou za pomoci nenávisti ovládány masy lidí. Sledujeme karikatury, které rozehrávají na televizní obrazovce opravdu bizarní podívanou, která však nepřestává bavit. Divák tedy na jednu stranu nevěří vlastním očí a v kapse se mu otvírá nůž, na straně druhé musí uznale pokynout nad kvalitním filmovým řemeslem, které mi svou tématikou Velikonoc neskutečně sedl. "Nic v tom dřevníku není, proč nám bráníte? - Protože na to nemáte žádné právo."

(6/10). Dream Scenario se stalo nečekaným fenoménem, podobně jako postava Paula, kterou ve snímku ztvárnil Nicolas Cage. Tento synovec legendárního režiséra Francise Forda Coppoly pro mě není takovou modlou, jako pro soustu zdejších fanoušků. Kdybych měl stíhat sledovat všechny jeho projekty, které bývají mnohdy dosti šílené, tak bych nedělal nic jiného. Nicolas Cage se totiž pyšní snůškou nekvalitních a mnohdy i "odpadových" snímků. Proto si filmový divák musí opravdu vybírat, kterému filmu dá šanci a spoléhat na to, že mu neodumře část mozkových buněk. Občas se člověk opravdu trefí, když si vybere například nádherný snímek Pig, ale pak tady máme šílenosti typu Mandy. U filmu Dream Scenario jsem byl proto velice střízlivý a raději jsem si počkal na první ohlasy. Nicolas Cage pro mě není modlou, ale pro mě modlou rozhodně je, tak to je produkční studio A24, které si vzalo pod svá křídla i tento projekt. Po skončení snímku jsem se z titulků dozvěděl, že film produkoval Ari Aster, což pro mě bylo zprvu velké překvapení. Když se však člověk zamyslí nad celkovým stylem a nádechem filmu, tak se tomu zase tak nediví. Jsou tam jasně vidět různé podobnosti s jeho filmy. Teď už však k jádru věci - Dream Scenario pro mě bylo přesně tím filmem, od kterého jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Během necelých dvou hodin se totiž divák vydá na šílenou jízdu plnou bizarních momentů. Bude to znít možná kapánek zvláštně, ale pro mě není Dream Scenario nejsilnější ve snových sekvencích. Snímek u mě bodoval hlavně v konfrontaci s realitou, která dokáže být místy krutější než nejtemnější noční můry. Snímek trefně komentuje zkaženou lidskou společnost, která mnohdy těží z cizího utrpení. Ve filmu doslova exceluje již dříve zmiňovaný Nicolas Cage, kterému tato role byla snad ušitá na tělo a nedokážu si v té roli představit někoho jiného. Ve výsledku bylo Dream Scenario nečekaně vážným filmem, který se tváří jako oddechová záležitost, ale v jádru je to velice hloubavou záležitostí. "You’ve been on my mind recently. - Yeah? I haven’t thought about you in a while."

(5,5/10). Karaoke Blues vkládám do šuplíčku s nápisem - "festivalovky, které nejsou pro mě". Finský film je ryze autorským filmem, který vzdává hold filmům a dává to najevo nepřeberným množstvím pomrknutí. Režisér Aki Kaurismäki byl pro mě naprostou neznámou a do této chvíle jsem neviděl ani jeden z jeho filmů. Po zhlédnutí jeho posledního počinu Karaoke Blues se obávám, že to byl první a zároveň poslední film, který jsem od tohoto svojského režiséra viděl. Ten suchý finský humor pro mě nebyl úplně ideálním šálkem kávy. Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já jsem ve výsledku opravdu rád, že jsem měl možnost tento snímek vidět. Ukázalo mi to, že někdy vám styly režisérů nemusí sednout a to je vlastně na filmovém průmyslu to nejkrásnější. Máme tady filmy, které se líbí většině diváckého publika - "mainstream filmy". Potom jsou tady však filmy pro náročnější diváky, u kterých jdete do značnějšího rizika. Buď si tento film zamilujete díky jeho unikátnímu stylu a odlišnosti, nebo se po skončení filmu budete cítit jako zpráskaný pes. V mém případě bylo Karaoke Blues ten druhý případ, ale to vůbec nevadí. Film si i beze mě najde diváky, které osloví a oni ocení jeho kvality, které jsou nezpochybnitelné. Je to melancholické svědectví o tom, že člověk může najít lásku i v pokročilém věku. Nikdy to však nepůjde bez obětí na jedné, nebo druhé straně. Bez toho by láska neměla žádnou váhu a lidé by si jí poté tolik nepovažovali. Nezbývá nic jiného, než si vážit lidí, kteří nám do života vlévají tuto aktivní sílu člověka, bez které bychom tu vlastně ani nebyli. "My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won’t take a drunk. - And I don’t take orders."