HanaZ

Výrazný filmový počin, který se nebojí postavit všem vzlykajícím melodramatům po tragické nehodě a smrti snad blízkého člověka... Mladý vdovec se rozhodne svoji ztrátu nejprve rozebrat (doslova) a pak vše, co zbylo, zdemolovat... A protože ho hraje Jake Gyllenhaal, činí tak skutečně přesvědčivě a vy s každým záběrem čekáte, kam až ten průser dovede... Spoiler: Katarze je tak účinná, že mnozí přehlédnou happy end, a to je dobře. Každému holt není dáno... Dalším postavám snímku naštěstí ano, všechny zúčastněné přiměje vykolejený truchlící vytáhnout své vlastní kostlivce, aby je mohli nakonec pietně (a konečně) uložit, nebo s nimi skončit či veřejně žít... Dvě hodiny po zhllédnutí zvedám na plný počet, protože odvaha k pravdě se s postupujícím časem cení..

Tak tohle je "majstrštyk", kterým se neschopným autorkám podařilo znovu zabít odkaz skutečně krásné a nadané osobnosti, která ve skutečnosti nikdy feministkou nebyla, protože neodešla ani z manželství (žádost podal a vzal zpět Němec), během kterého se paralelně házela na krk každému muži, u kterého doufala v citovou náklonnost: Samostatného života by patrně nebyla schopná ani v dnešních časech, ale to jí nikterak nedohestuje její odkaz, do posledního tahu perem využitého talentu, kdy vážně nemocná a sežíraná rakovinou, čekala na lásku...Kdyby se autorky obtěžovaly načíst Seifertovu báseň, možná by pochopily, o kom vlastně točí... Byla to touha po vzájemnosti a jediným důvodem. proč tuhle sérii vidět, je postava Josefa Němce v podání skvělého Jana Hájka, který všechny čtyři díly táhl tak, jako skutečný Němec domácnost: Vedle deklamujících literátů (zmršit takovým způsobem pokrokové literární a politické osobnosti, dokonce i z přímočarého a břitkého Borovského udělat pindajícího panáka, je něco) vyšel jako jediný chlap, který Barboru - Boženu miloval a chápal byť měla auotrky potřebu do závěrečných titulků napsat opak. Obsazení obou hereček v hlavních rolích je ale průser největší: Kameníková možná někdy v dětství viděla Babičku, ale jinak se do knihovny zjevně neobtěžovala. Inteligentní spisovatelku deklamuje jakó parodující ochotnice, která si před kameru odskočila z pařby a přesvědčivá je pouze v nechuti rodit děti, což tato nevyspělá osoba ráda do rozhovorů říká. Geislerové to na kameře pořád jde, klidně mohla být obsazená ve všech čtyřech dílech (to, že se u ostatních obsazení neměnilo, se v sérii dost tluče), ale s postupujícím věkem se u Anny Geislerové projevuje jiný, než fyzický nedostatek: Nikdy nevystudovala hereckou, ani jinou školu, kde by se naučila mluvit, drmolí, systematické vzdělání jí chybí stejně jako Kameníkové a po čtyřicítce to už přirozeným projevem oprsklé holky prostě nedožene.

Soukeníkův syn (skutečně) musel školní vzdělání ukončit ve 14 letech, nicméně to ho od další touhy po vzdělání neodradilo a při získávání poznatků si jen tak mimochodem osvojil snad dvanáct jazykových dovedností... Není divu, že s takovým samoukem museli být školometi v Oxfordu na štíru a sestavení slovníku mu někteří z nich svěřili jen proto, že oni na to přes svoje prestižní posty nemlěi potřebnou páru... Biografie profesora Murraye by byla zajímavá i bez jeho setkání s doktorem Minorem, jehož životní pouť vygradovala v duševní nemoc a tragédii, po které skončil v ústavu pro duševně choré zločince. Takové setkání se stalo tématem pro román i film, na které si mel pojistilo práva už v roce 1998 a splnili si tak další skotskou misi: Tentokrát badatelskou, obklopen funkční rodinou, která ostře kontratuje o osaměním soužených myslí... Všechny ale touží po lásce, poznání, jehož přesah lidská mysl nedohlédne a smysl zůstává v cestě za ním.

Snaha o uzavření příběhu se bije s umístěním děje do Afghanistánu, "ze kterého se nedá odejít, ani v něm zvítězit" a touto sérií padá kvalita předchozích séri, kterým se dařilo reflektovat skutečné dění. V osmičce se tvůrci upnuli k představám o polepšeném vůdci Talibanu, kterému vizi o míru kazí zjančení kovbojové ve Washigntonu... Hlavní problém oblasti, kterou Talibánci drží desítky let pod krkem udržováním paštunských zvyků se smrskává na jednu emancipační scénku a to, že zemi chybí elita, kterou kdysi vyhnal Sovětský svaz, není nastíněno vůbec...Přinejmenším zmínka o tom, že v Kábulu kdysi chodily vysokoškolačky v minisukních, by nezaškodila...Ale největší problém představuje Carrie, která zmateně mění pozice a není jasné, nakolik si z předchozí série odnesla ztrátu paměti a nakolik má Stockholmský syndrom... Dveře k další sérii se zavírají docela smutným způsobem: Už fakt nechcete další vidět a jelikož se svět vymyká stále víc z kloubů, nebude osmička ničím, co bude jednou připomínat realitu. Což je k laťce, kterou si si seriál minimálně dvě třetiny svého vysílání držel, škoda..

Zadání znělo natočit film o Jiřině Štěpničkové a zastřít, že její proces sloužil jako demonstrace komunistické moci? Největším problémem oné doby je podle autorů zneužití husitů a národnostní otázka: Nikoli tragická rozluka matky a syna, doba, kdy mnozí propadli zhůvěřilé ideologoii, aby se po letech pod tíhou okolnosti probrali a zpytovali svědomí anebo zatvrdili navždy... No: Jedna hvězda za výkon 'Stivínové a malého Jirky, kdy se podařilo krátce zprostředkovat trauma odloučeného dítěte. Ale hodina a půl mlůžení okolo jmen, výroků a postojů, která jsou dobře známá je promarnění potenciálu a bohužel zostuzením památky úchvatné hrečky a osobnosti.

Marii Terezii po pátem porodu a při znalostí jejího vzhledu z četných portrétů nemůže hrát křehká herečka, ale 31 letá Steffi Reinsperger by se měla nad svými proporcemi zamyslet: Vzhled je jaksi součástí herecké práce a měla aspoň deset kilo sundat, aby se známé historické postavě podobala. Opravdu to oproti předchozí sérii (zejména pro ty, kteří si ji před zhlédnutím připomenou znova) působí rušivě, a herečka sama devalvuje svůj výkon , zejména záběry na obličej... Škoda celkového dojmu.

Slušné tři. Ta jedna navíc za Verbalovo cintání o tom, co s ním představitelky hlavních rolí nedělají, které zde pokaždé popíše tak přesvědčivě, že máme všichni detailní představu o vyměšování jeho žláz... Takže ne, v remaku fakt nová Julia Roberts, ale patrně ani nikdo z nastupujících hvězd nehraje: Naopak se jedná spíše o připomenutí, poctu někdejšímu mysterióznímu kultíku a upozornění, že pořád nevíme, co je "potom". A není radno se v tom příliš šťourat, protože pak vyplave něco, co jsme už naopak vědět nechtěli. Pokud si toto dílko se svižnými dialogy i kamerou střihnete spolu s původní verzí(1990), máte o příjemně zádumčivý zimní večer postaráno.

Nebýt točený podle knižní předlohy, ak film žánrově lavíruje na hraně hraného dokumentu. Což nesnižuje jeho kvalitu... zachycení oso, dynamika jejich vztahů, reálněé proměnné které do vývoje dění vstupovaly, jsou zachyceny na vysoké úrovni. Do hodnocení filmu se asi vezdejších komentáří promítá totéž, co se v dané době v Nměecku dělo a není tudíž hodnoceno dílo samo, ale i (ne)symparie k činům, proto se výjimečně bodového hodnocení zdržím. Rozhodně ho vidět doporučuji, jako součást poválečné historie západního Nměecka a za mě dokladtoho, že opouštět a ničit systém můžete jen tehdy, když vytvoříte jiný, obvykle mnohem problematičtější, než dosavadní.

Minimálně za "automobranu"bod navrch a jinak: Janžurce to pořád hraje, naštěstí nepotvrdila obavu ze zjevené tetiny, s brokovnicí a větou "Ano, na to vy se spoléháte,že se normání lidé nebudou bránit" byla naprosto příčetná. Liška si vystřihl mukla, který ví, zač je tomu v krimu loket, holky, který postupně (nebo skoro naráz) daly bossovi Hofmanovi, protože "on pak zachraňuje" si byly taky vědomy svého podílu na situaci, takže černá komedie (fakt nečekejte sociální drama a jeho řešení...) příjemně gradovala a dialogy neměly chybu... Za srdce chytla umírající Holubová, kvůli které se zápletka rozvinula, dala příběhu punc nevyřčeného universa, že spravedlnost je stejně v úplně jiných rukách...

Co to bylo...? Pokud by si Verbal aspoň jednou odpustil OT, tedy líčení svého trauma z žen středního věku (mimochodem Mel za zenitem mnohem dál, než čtyřicítky...), tak je jeho komentář přesný. Dlouhé záběry a rozvláčné dialogy jsou pro fajnšmekry, ale má se být při nich na co dívat a postavy musí mít co říkat, nebo mít aspoň o čem přemýšlet... Tady se dva suspendování motáci projíždějí autem od jedné pitomé akce ke druhé a řeší procenta a žitný toust: Jedna hvěda právě Melovi, že se tím protrápil. Nevím, jestli by Zahler měl někdy něco režírovat, ale určitě ať nepíše scénáře.