Pink.Panther

Je t'aime, je t'aime je film, který v rámci sci-fi odmítá narativní konvence a vydává se na cestu experimentu. Je fakt, že bez paměti bysme existovali jen v přítomnosti bez zpětné vazby na plynutí času nebo chcete-li na šipku času. Film na cestě hlavní postavy do minulosti bazíruje právě na těchto faktech. Objektivní vnější hledisko chybí, takže se nabízí otázka existuje realita? Respektive není vše jen sen? Platí druhá věta termodynamiky? - (entropie systému s časem roste nebo zůstává stejná), kam by pak směřovala šipka času? a jak by to vnímala pamětˇ? atd....

Purpurový déšť je semiautobiografický polokoncertní film z éry ananasových vlasů a androgynních mužů, koncert obsedantně sledovatelný i když zbytek filmu se utápí v podprůměrnosti a nesoudržnosti. Prince je herecké dřevo, dějová linka je tak agresivně hloupá, že skoro přebíjí hudbu z filmu. Ta ale zůstává i dnes progresivní a Prince je stále na špičce žebříčků nejvýznamnějších popových umělců.

Minisérie vypovídá o všestranném hereckém talentu Christiana Claviera, který zde potvrzuje, že patří k nejlepším francouzským hercům součastnosti. Jako NB je naprosto uvěřitelný, k tomu velmi solidní výprava a poutavé zpracování tvoří dohromady působivou exkurzi do světa napoleonských válek.

Schneider poprvé a naposled vypráví o minulosti, za kterou se hluboce styděla. A zároveň přes čtyřicet let držená tajemství vyplouvají tímto dokumentem na povrch. Tyto asi poslední kamínky do mozaiky obrazu vnitřně nevyrovnané osobnosti pomáhají pochopit filmový i soukromý život herečky. Formou možná průměrné, ale fanoušek který chce vědět vše by dokument neměl přehlédnout.

Možná byla očekávání kladená na Dewaere příliš vysoká. I když se ztvárnění jeho role prakticky nedá nic vyčíst, celou dobu jsem měl dojem, že Ventura by se do této role hodil lépe a posunul film ještě o stupeň výš. 70%

První Burianův zvukový film jsem nedokoukal na prvý pokus ani do konce. Nějak mne to moc nesedlo v porovnání s jeho pozdějšími filmy. Skončil jsem u sekvence kdy se dovídáme o člověku co se dožil 105 let a celý život se netknul alkoholu. Inu tedy to chci také a vylil jsem veškerý alkohol co se u mne nacházel až na jeden dar do výlevky, snad to podzemní vody zvládly. Na druhý pokus jsem to už dal celé a nelituji času. Když jsem se dostal až k té části kde jsem posledně skončil, velmi mne překvapily další momenty z té sekvence kdy jsem se dozvěděl, že dotyčný abstinent měl také pana bratra kterému je 118 let a není přítomen protože je jako obvykle zkárovanej pod obraz. Byl jsem fakt nesmírně rád že jsem to tentokrát dokoukal do konce. Jednak ten film vůbec není špatný, ano nemá ideální rytmus, ale zábavy a burianovských fórků je tam docela dost a Burian se už tu předvedl jako Velký Herec, druhak přestal jsem dělat na studentských večírcích ostudu a otevřel jsem darovanou slivovici, která se mezitím stala pětiletou a zcela osvobozen od předsudků jsem se podíval na její dno. 70% (ten film).

Mathilde Seigner v pro ni atypické roli policejní komisařky v průměrné televizní krimi. Ale tak režíroval to mulén, že.

Příběh banální, kýčovitý s notnou dávkou sentimentu, ovšem profesionálně zrežírovaný. Kinohit, který by bez Laiovy hudby neměl tu osudovou naléhavost zamačkávající diváky s mokrýmy kapesníky do sedaček, aby na ten zasněžený zimní stadion už nikdy nezapomněli - jeden z nejlepších soundtracků.

Tak ještě jednou a naposled projděme uličky Montmartre za zvuku Laiových nostalgických šansonových kreací v tomto posledním Zidiho filmu. Je to více než důstojné rozloučení, nejen s Prohnilými, nejen se Zidiho komediemi, ale i s tehdy už zkomírajícím specifickým žánrem francouzské komedie. Tato labutí píseň je možná posledním ohlédnutím za zlatým věkem francouzského komediálního filmu, neb tam kde se v dáli v podzimní mlze nad Seinou vytrácí noty doznívajícího akordu starého harmonikáře už v novém tisíciletí neomylně blikají neony v rytmu techna. Pro nás pravověrné jasné znamení že bude lepší z Francie sledovat už jen sport, třeba Starou dámu. Ta letošní byla celkem povedená - jen ten Křižák letos úplně vyhořel.

Po premiéře Chytilová zakrákorala, že jsme tupci a že jsme to nepochopili a doceníme to až časem. A stalo se. Většina kritiky i diváků až s časovým odstupem docenila tuto reflexi nové doby. Možná že právě ti kteří jsou i dnes nad touto na první pohled lidovou komedií povzneseni neb je pod jejich úroveň - zároveň z filmu zcela autenticky cítí sílu zemské přítažlivosti, jenž česká hrouda nohy víže._____Satirické podtóny jsou i po letech chytilovsky kousavé, trefné a vše je zrežírováno právě tak, aby Dědictví zaujalo přepáleným příběhem a zároveň obstálo jako odraz náhlých společenských změn. "2 roky po revoluci a němci sa tady proháňajů jak za války" - předvídala těmito narážkami už tehdy geniální Česká režisérka, že se budeme němcům omlouvat za druhou světovou a točit debilní filmy jak zlí Češi vyháněli hodné němce? Je pozoruhodné jak dokázala Věra Chytilová do svých filmů importovat obecně fungující empirické pravdy._____Právě tímto se odlišují skuteční umělci od lacinných agitátorů - pod lidovým obalem se schovává přesně vypointovaný obraz toho, jak do nepřipravených českých domácností dorazily západní vymoženosti, jak éra restitucí, zbohatlíků a nablýskaných novot válcovala obyčejného člověka. Přičemž pojmu "obyčejný člověk" vyřčeného politikem rozumějme jako "ten kdo si nenakrad".