Takaru

Díky všem, kteří se na tomto dokumentu podíleli. Ano toto může být ta pravá cesta k hospodářským lesům budoucnosti. Jen je třeba ji znovu a znovu vysvětlovat, ukazovat její výsledky v praxi. A to se zde povedlo na výbornou. Ve srovnání s "hrůzou", kterou ČT vysílala cca. před půl rokem (Lesy budoucnosti), působí tento dokument jako balzám na všechny rány způsobené nebezpečnými dogmaty typu "les se vychovává pilou a harvestorem, a žádná jiná cesta není možná". Proto abych si chrochtal blahem, mi sice chybělo trochu té filosofie a více vědeckých dat (zaměření na mykorhizu), tak jak to nabízejí některé německé nebo francouzské dokumenty, jsem holt fajnšmekr. Ale to nebylo asi ani záměrem tvůrců. Takže pro nás zasvěcené nic zásadně nového, ale pro ty ostatní, a těch je většina, skvělá jednoduchá a názorná ukázka, jak se může v hospodářských lesích citlivěji postupovat. Udělali jste mi opravdu radost, takto se má provádět osvěta široké veřejnosti, pět kousků.

Krásný film, plný lidské odvahy, lásky a také bolesti, která nevyhnutelně přijde. Vodopád emocí, které vás ale nevrhnou kamsi do hlubokého smutku, nevyčerpají ani nezdrtí. Naopak, něco tak pozitivního a zároveň dojemného jsem dlouho dobu neviděl. Mezi filmy s podobnou tématikou umírání mladého člověka, je pro mě tento svou přirozeností, hereckými výkony, úchvatným vizuálem (scéna na party neskutečná), kouzelnou atmosférickou hudbou a mnoha dalšími wow.., jasným vítězem, a asi na hodně dlouho. Ve srovnání s nyní všude vychvalovaným "Smyslem pro tumor", který mi chutnal asi jako "pochcaná sláma", je Babyteeth božskou manou. Pět zářivých a děkuji.

Tenhle seriál nádherně uzrál. První sérii jsem si zamiloval, dva nové díly této druhé řady jsou ale ještě o level výš. Pořádná dávka nekorektního humoru, cikán chce hrát žida v koncentráku, jeden potutelný vtípek za druhým, ale hlavně neskutečně dospělý nadhled a žádná prázdná hluchá místa. Ten nejlepší lék na dnešní společenskou nákazu zasranou ultrakorektností a sebemrskačským všude přítomným kokotismem. Skvělá záležitost pro odpočinek a uvolnění stresu. Pět plných zářivých. Těším se, co bude dál. PS: Johana tuze sexy camel toe.

Trefa do černého, tohle beru všema deseti. Přesně ten typ programu, který chci v neděli večer vidět. Jednoduché, přímé, přitom díky vážným odbočkám (záběry z potratu) a hlavnímu tématu (spolupráce s režimem) to nespadá do kategorie pouhé všelidové "mrdkozábavy" pro dementy, ba právě naopak.  Ani se nedivím negativním reakcím, které určitě přijdou, neb tato nadstandartně zdařilá zábava nastavuje nejedno nelichotivé "zrcadílko" všem podobným zmrdečkům, kterých je všude stále plno a kterým se bohužel daří vždy a všude. Kritika lidských a společenských nešvarů v apartním a velmi lákavém kabátku. A "kozatky" všech věkových kategorií jako bonus, mňam. ŘEMESLNĚ PAK BEZ CHYB. Tak co bude dál.  Volha, give me more!!!

Nádherný film, při jehož sledování člověk může prožít svou vlastní očistnou katarzi. Oslava lidského života, odvahy a síly čelit a přijímat bolest neoddělitelně spjatou s naším bytím. Bolest, která nás někdy zdánlivě zastaví, ovládne naši mysl, zasáhne hlouběji, než jsme si uměli, kdy představit. Přesto v nás probudí to skutečně dobré a lidské. Úchvatné a stejně tak i zneklidňující filmové obrazy, doplněné těmi realnými dávají nahlédnout do nejskrytějších a často i těch nejstreženějších zákoutí lidské duše. Opravdu platí, že nezáleží na tom, jak se člověk cítí,  ale jen a jen na tom, jak se chová k lidem kolem sebe. Můžete se cítit sebemizerněji, žít na odporném a neutěšeném místě, ale pokud je na světě byť jediný člověk, který vás potřebuje nebo miluje, pak musíte žít a jít dál. Pět hvězd a trvalý zápis nejen do polské kinematografie. Neskutečné....

Tak jsem si právě "sedl na zadek", z čeho, ptáte se. Inu, ze zjištění, že Madisonské mosty, pro mě osobně poslední čtvrtstoletí nepřekonatelný film o nenaplněné lásce, mají československý ekvivalent. Ekvivalent starý více než padesát let, co do délky sotva poloviční, přesto naprosto famózní, stále aktuální, s nulovou šancí na zestárnutí. Úchvatná hořkosladká a zároveň bolestná podivaná pro všechny ty, kteří mají toto odžito a už třeba jen přežívají. Radovan Lukavský neskutečný. Chemie mezi ústřední dvojicí bere dech, stejně jako scénář. Herci ve vedlejších rolích je kapitola sama pro sebe. Na tak malém prostoru, ve velmi decentní stopáži, vytvořit toto mistrovské dilo, plné emocí a nespochybnitelných životních pravd, je zázrak. Tleskám , tak jsem byl stržen, viděl jsem totiž kus vlastního života. Plných pět.

Nepamatuji si, kdy naposledy mě nějaký dokument nadchl takovým způsobem jako Tajemství divokých květin. Ano, takto se má lidem nabízet přírodě přátelský pohled na svět. Žádné příkazy, jak a co se má dělat nebo nedělat. Namísto toho nenásilná nabídka, kdy někdy méně znamená více, ano vy všichni "sekálisti", kteří nemáte na práci nic jiného, než každých čtrnáct dní domrdat vše živé kolem sebe křovinořezi a vyžínači. Dívejte se a začnete přemýšlet. Přesto je v dokumentu dostatek místa pro polemiku, žádná tupá zelená agitka, kterou bytostně nesnáším. Cit, zdravý selský rozum, a schopnost se dívat kolem sebe a hledat nové možnosti, jak neubližovat rostlinám a nejen jim, vlastně celé naší Matce Zemi, je to, na čem je tento dokument postaven. Tleskám, sám bych to neudělal lépe. Plných pět.

Právě dohrála skladba Midnight radio, předtím Wig in the box. Jednoduše jsem si po letech dopřál vzpomínku na jeden z mých "guilty pleasure" movies. A ten příval energie mládí, který se dostavil, wow. Film, který má to štěstí, že díky příběhu, chytlavé musice, neskutečně sympatickému JCM a příjemnému visuálu vlastně za těch skoro dvacet let od svého vzniku ani trochu nezestárl. Nic provokativního v něm není a nikdy nebylo. Tedy za předpokladu, že jste otevření a tolerantní bez hloupých předsudků. Ano, my lidé jsme různí. Díky bohu za tuto naši rozmanitost a odlišnost. Každý máme právo být sami sebou, bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí. Pět zlatých hvězdiček.

Kolik zdí kolem sebe musíme v životě zbourat? A kolik naopak postavit? Nechci a nebudu srovnávat tuto "Wall" ani s legendárním hudebním dvojalbem, ani s původní filmovou verzí. Každá z nich mě zastihla v odlišných životních etapách. Ten čas příšerně letí. Jednoduše jsou na Zemi věci, které se nám zapíší navždy do paměti, nějakým způsobem ovlivní naše bytí, stanou se naší součástí. Vždy, když poslouchám hudbu Pink Floyd, je to pro mě mimořádný zážitek a i tuhle variaci jsem si tehdy v kině náramě užil, a stejně tak i dnes. Objektivně by to byly za čtyři (trefně popsal Rimsy a ledzepfan, přesně tak pánové), ale znáte to. Tady nechci, a vlastně ani nemůžu být, objektivní. Je to příliš osobní a vážné. Jsou poselství a legendy, které budou v našich lidských srdcích znít navždy a nikdy nic neztrátí na svém lesku a významu. Za pět zlatých zářivých...jednou provždy.

Každý, Kdo zažil onu dobu předsametovou a není ještě dnes stále zarytým budovatelem lepších zitřků, musí Kleinovu komedii milovat nebo se u ní alespoň hezky od plic zasmát, a vlastně i zamyslet. Není to totiž jen to vítáni "papalášů", co se tady u nás v podstatě nezměnilo. Politické poměry se mění, lidé jsou ale pořád stejní. A abych nezapomněl, pro mě osobně nejlepší role Milana Lasici. A je nejvyšší čas na nějaké to "člověče, nezlob se".