Birter

Dokud inscenace vypadala jako dramatická recitace Dostojevského románu (jednoho z nejlepších, kdy napsaných) byl jsem s ní spokojen, ale jakmile se tvůrci rozhodli smíchat zbytek knihy do jednoho obrazu, vyhrocené avantgardní pojetí, které uznávám své kouzlo má, se tolik nevydařilo a z Katěriny Ivanovny byla hysterka, Avďotji Romanovny piši myši a z Razumichina slizoun. Jeništa jako Raskolnikov exceluje. Jsem ale spíše zklamán.

Perfektní dialogy, herecké výkony (hlavně Melíšková), narážky i hlubší satira. Ale jakmile si během té hodinky a půl v nějaký okamžik Vlastníky až moc užíváte, třeba i do té míry, abyste přemýšleli o pěti hvězdách, tak to zničehonic zabije vtip, který je už za hranou. A ne, že bych byl PC police (ikdyž ta by se taky slušně vyřádila), ale pro správné absurdní drámo (v tomhle případě možná spíše hyperrealismus) by správný dramaturg měl tyhle nepřirozeně působící lacinosti vypustit. Člověk se neubrání paralele na Partičku a hru Blázni. V každém případě, ale naprosto doporučuji a přál bych třeba z poloviny tak dobré české filmy.

Jireši, Jireši. Ty jeden. Tolik matroše a talentu ze strany tebe i Kundery a stejněs' ho nedotáhl na kvalitu pěti hvězd, leč blízko. Mně sice tvůj film zaujal maximálně; svou intenzitou, kontrasty, scénářem, hereckými výkony... no vlastně vším... ale představa, že se na něj dívám předlohou nepolíben ve mně zanechává pocit, že neporozumím postavám stejně. Lucie ať klidně v příběhu není, ač zajímavá v románu, zde z kvantity zápletek její vypuštění chápu, ale stejně by to chtělo více Kostky a Jaroslava, víc filosofování a napětí. Nadání i potenciál na to je, tak proč nejít víc do hloubky...

Vizuálně je to pastva pro oči. Většina aspektů filmu ale buď kulhá nebo jsem moc přízemní.

(Pi meets Barton Fink) Někdo mě sice může obvinit ze subjektivní zaujatosti vůči coenovskému stylu, ale já si nemohu pomoct. A Serious Man překypuje nezajímavými pod-zápletkami, trapnými snovými sekvencemi a vynucenou všeobecnou šikanou hlavního hrdiny, rovněž karikovaného do spíše animované postavičky s neuvěřitelnou psychologií, která se prostě hodí pro scénář, což je u existenciálního dramatu zásadní nedostatek. Určitá nejednoznačnost filmu mi ale vyhovovala a díky všem třem rabínům jsem se nakonec o třetí hvězdě neváhal. Na Coeny jsem však svůj názor nijak nezměnil.

Já vím, že ten seriál je varování před moderními technologiemi, ale morální poselství tohohle dílu je vynikající.

Trojúhelník ABC se rovná trojúhelníku A'B'C'. U mě je to jiné. Já vykopávám tu samou pravdu, ale velmi často se stává, že místo pravdy vykopu hromadu... Nechci říct čeho. Asi úplně první film, kterému jsem rozhodl dát plný počet převážně kvůli jeho strhujícím myšlenkám. Mohl bych dlouho opakovat jak fascinující je atmosféra, hudba, vizuály, herecké výkony, scénář... prostě všechno. Nicméně bych se za sebe styděl, poněvadž jsem Stalkera viděl třikrát a ani jednou na posezení. Během dlouhých záběrů jsem přemýšlením utíkal, mnohdy jsem neměl kapacitu ani náladu plně vstřebat všechny dialogy a přesto si nemohu pomoct a jako nafoukaný kritik prohlašuji, že jen dlouho bych hledal film, ke kterému jsem se během posledních pár měsíců tak často vracel. Co Tarkovskij ve filmu dělá ho staví vedle Kafky, Camuse a dalších existencialistů, kdy dokáže s pomocí filmového média vyjádřit něco tak rezonujícího. Kontrasty mezi nihilismem a skrytým smyslem všeho. Marnost náboženských jistot (které musel zrenovovat až ve své Oběti). Nevyhnutelnost neštěstí a absurdní povahu světa. Důležitost emocí a iracionalismu... snění, toužení, doufání... Podobného způsobu vyjádření s použitím jen alegorií a filozofických dialogů využil i v Solaris, kde se soustředil více na podstatu lásky, kterou vám rovněž doporučuji, ale ve Stalkerovi dosahuje nebeských výšin a jakmile divák jeho postřehy pochopí, není návratu.

Průměrný akčňák oblečený v intelektuálním hábitu od Nolana. Jeho fanoušci jsou opravdu vtipní, když vyvyšují Teneta kdovíkam, ačkoliv jsou všechny motivy a zápletky třikrát provařené (Bond villain, záchrana vesmíru, lidskost v práci špióna...) a my máme předstírat, že se jedná o unikátní masterpiece jenom proto, že Nolanovi samotnému to dává smysl a nám to vysvětluje v pětivteřinových dialozích (sorry Neile, ne všichni máme doktorát z fyziky), stejně jako u podobně postižené Inception. Nechci být ale zaujatý úplně. Kecal bych, kdybych řekl, že se na to nedá dívat, právě naopak. Občas jsem se až divil, proč vlastně nejdu na ten záchod. A když na konci zajiskřilo pár lepších mozkových závitů a Nolan si tak nějak filozoficky pšíknul, neodcházel jsem nakonec z kina zhnusen. Jen tak tak o hvězdu navíc, Christophere.

Trochu se zdráhám to říct, ale o Shallow Grave bych bez skvělého konce a výrazně mrazivé pointy přemýšlel zdaleka jinak. Celou dobu na mě totiž film působil jako obyčejný thriller, který jede v jasné trajektorii a k nezvyklejším zápletkám neuhýbá. Sice se skvělými herci, ale relativně béčkovou (ač podmanivou) hudbou i klišé. Atmosféra samotná je tedy bezesporu vynikající stejně tak děsivé poselství... ale musím říct, že jsem od dvojky Boyle-Hodge čekal něco dosti jiného.

Bárbína neni žádnej státní symbol, to je symbol anorexie nebo já nevim čeho. Já se na tenhle klenot českého internetu můžu dívat do zblbnutí a vždycky najdu jiný podařený vtip. Jiří Maryško stojí vysoko nad Johnem Oliverem, kterému zvyšuje ego notující publikum a ráčkujícím Jindřichem Šídlem, kterým když Stream nahradil Maryška udělal několik kroků dozadu. Chápu, že Maryškův humor plný slovíčkaření a sarkasmu není pro každého, ale já se v něm našel. A to ani nemluvím o tom jak ikonickou dvojici tvoří se Škultétym. Další zábava je potom číst příspěvky od ''vlastenců'' pod epizodami, kteří evidentně nechápou, co se Maryško snaží říct. Ten navíc mnohdy střílí na obě strany a připomíná už zapomenutá, ač důležitá fakta. Pro tuhle satiru je plný počet málo.