Birter

Tak tomu říkám herectví! Klobouk dolů před Shawnem a Lisou Joyce. A Master Builder sice neumí moc dobře udržet pozornost, ale je třeba vnímat jej spíše jako divadelní inscenaci. A Ibsenův materiál plný motivů o neštěstí a povinnostech dokázali Demme a Gregory předvést úctyhodně.

Bratři Michalkovové mají na Čechova oba úplně jiný přístup a já dám bohužel přednost Andrejovi. Nedokončená skladba je po herecké (zejména Alexandr Kaljagin), výpravné a atmosférické části absolutně fascinující a dokáže zcela obstojně omluvit jeho další chyby. Mezi ty bych zařadil zjednodušení a úpravu Čechovova debutu. Podle tohoto filmu je Michail Platonov nostalgický a nešťastný za promrhaný život. Není to špatné, ale velmi odlišné od předlohy. Ta navíc nabízí diametrálně jiný a uvěřitelnější konec. Když si pomyslím jak komplexní postava Platonov je a pak se podívám na tento film je mi za Nikitu stydno. Nemluvě o trapné komunistické vložce se zkarikaturovaným aristokratem Ščerbukem.

Lots of shrieking and big, ugly gestures. There were moments when you could see her talent, when she was crying or dying. Asi tak. Na Čechova je třeba jít extrémem. Buď přehrávat a nafouknout neštěstí jeho her na maximum a nebo zvolit úsporné herectví, které více vyplyne z herce samotného, čímž vlastně Stanislavskij Čechova ''proslavil''. To amíkům nevychází a místo přirozeného dialogu plného myšlenek se snaží vytřískat emoce. Čechovův masterpiece, to ale ponížit nedokáže a je to stále velmi zábavné, hluboké a sympatické nemluvě o skvělé výpravě.

The Trial se pokouší být předloze velice věrný. Navíc se vrací do staré Prahy a překvapivě i MacLachlanovo pojetí Josefa K. je přesné jak švýcarské hodinky. Možná, že někomu může tento výkon plný zdvořilostní mluvy, northatlantského přízvuku (nebo co to mělo být), archaického chování připadat až nepříjemný. Mně nikoliv. Tuto adaptaci vnímám jako velmi doslovnou v porovnání s Wellesovou adaptací ze šedesátých let, která se pokoušela vnést něco nového, inovativního a opustit Prahu úplně. Přirozeně je proto Welles mnohem zajímavější, protože dokresluje to kam naše fantazie nemohla. To se o tomto filmu však říci nedá. Jediné v čem je očividně lepší je Titorelli v podání Alfreda Moliny. Pokud se tedy Kafkovým románem nechcete zabývat (což by byla chyba) a nebojíte se zastaralosti můžete klidně dát přednost tomuto filmu. Já zůstanu u Orsona.

Benoît Poelvoorde je absolutní showman a filmu s takto odpudivým námětem dokáže dodat patřičnou jiskru. Nicméně však pro nefanouška takovéhoto černého brutálního humoru působí C'est arrivé près de chez vous příliš jednotvárně a hamižně bych tak požadoval, aby režisérská trojka svůj film povýšila třeba o nějaký příběh, díky kterému by se pak zdál atraktivnější.

Čekal jsem mnohem více sacharinu, empatie a podobných přeslazených prvků tolik typické pro ''dětský pohled na svět otevře oči mrzoutovi'' a naštěstí se tento motiv Snow Cake rozhodl nenásledovat. K popisování výtek mě napadá klišé ''tolik prostoru měla jedna postava, že nebyl čas rozvoj ostatních.'' A ne, že by ostatní postavy neměly dost prostoru nebo byly zastíněny, ale scénář evidentně nebyl napsán žádným géniem a ta psychologie opravdu více funguje ve vykreslení autismu nikoliv přirozených lidských interakcích. Začátek je tak úžasný, že jsem naivně zapomněl na co se dívám a požadoval jsem road movie z žánru černé komedie nebo dramedie, které byly mnohdy ve Snow Cake nastíněny (což je asi, spolu s Alanem Rickmanem, jediný důvod, proč se mi to vlastně líbilo). O to více mě však trápilo, že pro to tvůrci měli potenciál (možná béčkový, ale kdo ví) a přesto se rozhodli jít po tak přímočaré trajektorii.

Kolosální nuda. Artfilm, který nemá co říct a když si myslí, že ano, udělá to psychologicky neuvěřitelně. Vizuály a určitá poetika jsou nepopiratelné, ale to je málo.

Nikdy jsem neviděl film, který by tolik glorifikoval ukňouraného nezdvořáka a tolik zaujatě ukazoval všechny ženské postavy jako naivní hloupé nány. Nějaké moralizování, které Robert ve filmu předvádí si může s chutí strčit za klobouk a zamést si před vlastním prahem. Ale to on neudělá, protože podle režisera je pravda evidentně jenom na jeho straně a krutá realita mu na tajňačku fandí. Hrůza.

Ze začátku to nevypadá tak špatně, Max Kleinman má v sobě a kolem něj atraktivní kafka-eskní element, ale brzy se z něj stane karikatura, házející vtipy ne tolik špatné, ale spíše prvoplánové a tím pádem ani trochu vtipné. Ba dokonce hůř. Zbytek filmu naprosto selhává ve vyobrazení vraha do takové míry, že je to anti-napínavé a anti-vtipné. A to je skutečný problém. Když už se nedokážete ani smát směšnosti. Směšnosti života? Říct, že vážnější témata jsou vyobrazena povrchně je ještě velký eufemismus. Film nemá odpověď ani na mnou imaginárně nadnesenou korupci, fanatizmus, porušení etického kodexu či nihlismus. Jediné co film nezapomene doručit je těkolik trapných deus ex machina.

Podivný mix žánrů, který se však vydaný pod jménem Paolo Sorrentino zdá jako nejsamozřejmější věc na planetě. Nelíbilo se mi ale, s jakou leností byl tento skvělý formát prezentován. V jednu minutu nám odhalí věc, kterou jsme možná ani nechtěli vědět a ve druhou už máme perfektně chápat, proč se film vydává kam se vydává. Nápady neměly čas uzrát stejně jako hlavní romantický motiv, na kterém se mi velice líbila jeho nejednoznačnost, ale který evidentně na hlavní postavu Titta Di Giraloma působil daleko více intenzivně, než nám mohlo být jasné.