Birter

Do you want a cuppa tea? Geniální konverzačka s dokonalým Davidem Thewlisem v roli ztělesnění cynismu a pesimistické atmosféry Londýna, potažmo celého milénia očekávající spásnou nebo zhoubnou apocalypsu. Filosofování, sarkasmus a rozmanitost figurek devadesátkové Anglie je o to zajímavější a poutavé. Po mnoha zhlédnutích jsem navíc dočista změnil názor, že zdánlivě ušklíbačné metafyzické promluvy jen dokreslují slepou uličku života všech postav, jejichž duševní stav je scénářem podán tak implicitně, že nechá na divákovi jak jejich tajemství vlastně pochopí. Dodnes nechápu, že sociální realista a levičák ab ultra Mike Leigh mohl stvořit perlu, jenž považuji za svůj snad nejoblíbenější film vůbec.

A holčička si umyje svou špinavou tvář a odpustí svým rodičům, kteří jí utýrali k smrti. Ale to já právě nechci. Nesmí jim odpustit. Pokus zhustit skoro tisícistránkovou filosofickou epopej do půldruhé hodiny dlouhého filmu, kde navíc třetinu zabírají vlastní metazápletky, se může jevit jako svatokrádež, ale výsledek je pravým opakem. Tak jako se Evaldu Schormovi podařilo vypíchnout ve své dramatizaci přesně to podstatné z Dostojevského magnum opusu, pak se Petru Zelenkovi podařilo zasadit ji do úzkostlivého prostředí navozující pocit blížící se apocalypsy, a okořenit jí překvapivě hodícím se humorem mezi herci Dejvického divadla. Po asi pěti zhlédnutích už jsem byl naprosto odpoután od jakékoliv role komentátora na ČSFD, abych posuzoval kvalitu metapříběhu, jenž Karamazovy zrcadlí, což bylo samozřejmě perfektně zvládnuto až ve Ztraceni v Mnichově, nebo jeho stručnost, z jejíž údernosti a hbitosti mi stále mrazí. Všechno ze Zelenkova filmu na mě nyní působí jako inkarnovaná dokonalost, na kterou bych se mohl dívat každý den a díky které je mi Dostojevského ruská duše a její pekelná muka pochybností blíž zase trochu jiným, leč podobně fascinujícím způsobem. Fantastická hudba, herecké výkony (Český lev by pro Trojana s Holubem byl málo). A jistě mi dáte za pravdu, že naprostým vrcholem filmu je dialog s Ďáblem. Ten jsem viděl tak často, že už ho znám nazpaměť.

-''The most obscene job in the world.'' -''She is a prostitute?'' -''Worse. She is a pop star.'' Ano je to pořád dokolečka. Ano je to o tom, co všichni dávno víme. Ano viděli jste to všichni už několikrát. Ani styl vás nepřekvapí pokud máte Sorrentina nakoukaného. Přesto, pokud na Youth nahlížíte stejnýma očima, vás nepřestanou bavit skvělé dialogy, chytré narážky, nádherný vizuál a geniální režie. Drama o existenční krizi Sorrentinovi znovu prochází. P.S. Harvey Keitel je na Oscara.

Jsem rád, že si američtí kritici začínají uvědomovat jaký je realismus přežitek. Tato stylová dramedie se v čele se sebeparodujícím se Michaelem Keatonem pošklebuje method actors a superhrdinskému komerčnímu odpadu, proti kterému nemá nikdo koule zvýšit hlas (v tomhle ohledu tedy nechápu proč se tedy o tři roky později stal Michael Keaton Vulturerm...). Scénář čerpá ze zajímavých postav a sympatického prostředí Broadwaye a nedrhne na prvoplánových scénách, ale chytře uhýbá ke svému svéráznému konceptu. Oscary jsou zcela zasloužené.

Já jenom přemýšlím co bych tomuhle filmu vlastně vytkl. Má skvělé tempo a poměrně nepředvídatelný děj (ikdyž uznávám, Trainspotting není typ filmu, na který se obvykle dívám), výborně kombinuje různé žánrové prvky (Občas je to černá komedie, někdy psychadelická feťákovina, někdy velmi surová záležitost a na konci znamenitý thriller.) a to ani nemluvím o celkovém šmrncu, mimo jiné doprovázeným úžasným soundtrackem. Vím že pro mnoho lidí tento film působí hrubě a nekonvenčně. Mě samotnému, ale Trainspotting připadá jako mistrovské dílo. Už se těším až si přečtu knihu.

Zde oscarový Colin Farrell předvádí možná nejlepší výkon své kariéry (což si myslím, že něco znamená), který úžasně podpírá fantastický film, kterým V Bruggách jsou, nejen díky skvělé atmosféře, hudbě a vydařeným suchým vtipům, ale i jistému zamyšlení nad násilím a pokrytectvím. A nakonci nás ještě přijede potěšit stejně úžasný Ralph Fiennes. Co bych měl od filmů chtít více fakt nevím.

So because I have the ability to understand facts that makes me a liberal? Pokud vezmeme v potaz letošní nominace na Oscara a fakt, že z nich vyhrála tzv pohádka o rasistovi, nevidím důvod proč by při kvalitě Vice nemohl vyhrát právě tento ironický biopic. O americké politice toho nevím ani co by se za nehet vešlo a po úžasném traileru na film s Christianem Balem, v hlavní roli, který své tělo opět vymodeloval k obrazu svému, jsem se moc těšil na tuto lekci dějepisu. Politika ve vzniku Vice asi nehraje zas takovou roli, jakože jsou Bush a Cheney u ledu už dost dlouho, ale toto satirické přiblížení života člověka, o němž bychom v rámci americké politiky měli všichni vědět více, mi přijde jako prospěšné pro jakéhokoliv diváka. Vice totiž není ani nudným vylíčením životních událostí Dicka Cheneyho, ale je to film, který má úžasný švih, černý humor, trošku meta-humoru s Jessem Plemonsem a dokáže takto, pro někoho nezáživné téma, udělat o mnoho zábavnější. Nebo alespoň mě to tak přišlo. A je asi také důležité zmínit, že musí být v rámci takového filmu velmi těžké nezůstat černobílý, s čímž má jistě mnoho republikánů i ne-republikánů problém. Ale taková studie komplexní historie americké politiky, podle mého názoru nebyla v popisu práce Adama McKaye. To že diváci se na film nedokáží podívat s nadhledem a oddělit zdramatizovanou postavu Dicka Cheneyho od obecných politických faktů, je... no jejich problém.

Trojúhelník ABC se rovná trojúhelníku A'B'C'. U mě je to jiné. Já vykopávám tu samou pravdu, ale velmi často se stává, že místo pravdy vykopu hromadu... Nechci říct čeho. Asi úplně první film, kterému jsem rozhodl dát plný počet převážně kvůli jeho strhujícím myšlenkám. Mohl bych dlouho opakovat jak fascinující je atmosféra, hudba, vizuály, herecké výkony, scénář... prostě všechno. Nicméně bych se za sebe styděl, poněvadž jsem Stalkera viděl třikrát a ani jednou na posezení. Během dlouhých záběrů jsem přemýšlením utíkal, mnohdy jsem neměl kapacitu ani náladu plně vstřebat všechny dialogy a přesto si nemohu pomoct a jako nafoukaný kritik prohlašuji, že jen dlouho bych hledal film, ke kterému jsem se během posledních pár měsíců tak často vracel. Co Tarkovskij ve filmu dělá ho staví vedle Kafky, Camuse a dalších existencialistů, kdy dokáže s pomocí filmového média vyjádřit něco tak rezonujícího. Kontrasty mezi nihilismem a skrytým smyslem všeho. Marnost náboženských jistot (které musel zrenovovat až ve své Oběti). Nevyhnutelnost neštěstí a absurdní povahu světa. Důležitost emocí a iracionalismu... snění, toužení, doufání... Podobného způsobu vyjádření s použitím jen alegorií a filozofických dialogů využil i v Solaris, kde se soustředil více na podstatu lásky, kterou vám rovněž doporučuji, ale ve Stalkerovi dosahuje nebeských výšin a jakmile divák jeho postřehy pochopí, není návratu.