van Lumineux

Atmosférické až na půdu, což je ještě umocněno skvělým hudebním podkresem od Badalamentiho.

Tón filmu i napětí fungují o něco lépe než dvojka, je to zároveň pořád ještě o něco krotší a tedy koukatelnější. Ale také se tu místy "tlačí na pilu". Protože nevidím hodnotu v ultraviolence, musím hodnotit nízko, nicméně samotná postava klauna a jeho interakce s postavami je v rámci žánru zjevně povedená.

Cením kvalitní soundtrack, Lauren LaVera, klaunův výkon a vzezření. Také jsou fajn momenty jakéhosi černého humoru, který spočívá v klaunově / mimově gestikulaci. Hodí se to spíše jako challenge nebo test otrlosti, protože kromě nechutnosti to vlastně není zas tak zajímavé. Těžko hodnotit takový grindhouse, ale určitě je tam dost nezáživné vaty a roztahaných, mdlých pasáží, které ukazují na nezvládnutí materiálu. Přehypované.

Parádní a atmosférické, oslava dětské fantazie.

Nedávno jsem se podíval znovu a je to přesně tak vynikající, jak si pamatuju z r. 2006 v kině. Neuvěřitelně povedené s pár vadami, zejména mám stále pocit, že mohli lépe koncipovat vzhled a líčení davu fanatiků (vypadají jako něco z Lovecrafta a proto moc nezapadají do celkového skvělého počinu). Finále má kvůli nim slabší rozjezd, ale pak to stejně graduje naprosto epicky. Dějová linka s pátrajícím a poněkud prkenným Seanem Beanem nutně pokulhává, ale jen proto, že ji porovnáváme s impozantním zážitkem Radhy Mitchell a Laurie Holden ve Fogworldu a Otherworldu. Když už dojde na naprostý akční nářez, skýtá neskutečnou satisfakci. Asi je dobře, že využili postavu Pyramid Heada, i když tu z logického hlediska vlastně vůbec nemůže být tak, jako tu není James Sunderland. Nástupy temnoty včetně sirén jsou využité beze zbytku a připoutají do křesla, protože transformace prostředí do jeho temné varianty je ostatně středobod série. Jodelle hraje Dark Alessu naprosto rozkošně. Myslím, že lepší a plnokrevnější adaptaci si nešlo ani přát.

Je to citelně slabší než jednička. Plusové body je možné udělit za A. Clemens. Ale vyznění je fádní a průměrné, bez pořádného punche. Herní SH je ve svých nejlepších iteracích vlastně taková hororová meditace, ale tady ta přidaná hodnota vůbec není. Potíž je v tom, že už jsme viděli, jak Gans v jedničce zpracoval látku opravdu velmi dobře, kdežto Revelation působí přinejlepším polovičatě a strašně genericky. Oproti lepším dílům sledujeme nápady a scény druhého řádu. Je to hezky nasnímané, ale žádným způsobem poutavé ani strhující. Příběh je zapomenutelný především proto, že je mizerně prezentovaný a vzniká k němu postupně až lhostejnost. Je to obrovský downgrade jak ze předchozího dílu, tak zejména z vypravěčství prvních čtyř dílů hry. Dojem napravuje obsazení Clemens (nepůsobí nepatřičně a hraje se skvělým nasazením). Carrie Ann-Moss nic moc, McDowell hotová karikatura, která se sem nehodí. Haringtonova postava je dost fádní a nudný sidekick s neustálým telecím výrazem, to se opravdu nedá. Zatímco kupř. herní Silent Hill II je chytrý psychothriller se skoro až lynchovským vibem a obrovským dopadem na příjemce, který řeší vcelku pokročilá témata, toto je béčková povrchnost ze spodního regálu, něco jako amatérský fan film, novodobý Mortal Kombat: Annihilation, který recykluje prvky zejména ze Silent Hillu III, ale podává je bez šťávy, kterou měla filmová jednička, a zejména bez citu pro výsledný dojem. Např. gore scény při halucinacích v obchoďáku mi přišly jako vyloženě zhovadilý nápad - tvůrce neumí vytvořit děs, tak to zkusí alespoň takto. Lze předpokládat, že Avary by dodal méně strašnou příběhovou a dialogovou strukturu, než se nachází zde, protože rejža je očividně naprosto průměrný vypravěč bez snahy o přesah (je to špatně zkopírovaný Silent Hill III, ale bere si z něj jen pár věcí). To opravdu dobré z japonského originálu nebylo nikterak replikováno a zjevně už se nacházelo mimo režisérovy schopnosti. Takže dvě hvězdičky za povedené bojové a útěkové scény v příjemně ponurých a hezky provedených lokacích. Ty jsou ale spojené dohromady podprůměrným tmelem bez žádaného účinku.

Nepříliš známá, ale pro fajnšmekry legendární spatlanina nesouvisejících scén. Je tomu tak doslova, protože režisér Alois Brummer pod tímto názvem chatrně pospojoval vystřižené záběry z jiných filmů a přesto předstírá, že jde o jakýsi propojený příběh. Skutečně vtipná je teprve ona okolnost, že cokoliv, co je o filmu napsáno externě, z něj samotného nejde přímo vyčíst a není v něm nijak vysvětleno. Postavy i herci se proto bez důvodu ztrácejí a mění za jiné (když skončí vystřižený záběr a je nahrazen jiným), což by šlo vnímat jako ojedinělý případ surrealistických ambic v německých lechtivých komediích. V kombinaci s kultovním dabingem se proto ve filmu nachází minimálně jedna epizoda (hned počáteční - 5*), která je naprosté comedy gold. Po ní "film" postupně ztrácí dech a jakoukoliv zajímavost.

Skvělý Murphy sice 100% typově neodpovídá Gabčíkovi, ale film silou své irské osobitosti táhne a pozvedá. Spád příběhu chytne a nepustí. Osudové okamžiky i okupovaná Praha jsou nasnímány svěže a zejména bez patosu, což je samo o sobě sympaticky funkční pojetí. Cenil jsem si zařazení naturalistických scén, např. u výslechu (hlavy v kýblech se skutečně nacházely např. při osvobozování lágrů, nejde o hyperbolu). Řeší se zde ústy postav i dobově legitimní námitky ohledně toho, zda měl atentát s ohledem na bezohledné následky vůbec být proveden. Nevím, co podstatného bych vyloženě vytkl, film svůj úkol plní úspěšně. Solidní pocta hrdinům československého odboje. Ale ale - je to nicméně horší remake Sequensova Atentátu. Oproti originálu přidává spíše jen pozlátko a dějové prvky, které nejsou vyloženě přínosem.

Svou syrovostí a psychedelickým vizuálem dodnes netrumfnutý videoklip k devadesátkovým IDM nerverackerům. Pozdější filmy originálního režiséra jsou sice uhlazenější, ale také více nadbíhají širokému vkusu na úkor síly vyjádření.

Zvrácené stránky světa, ve kterém žijeme nejen my, ale především trigger happy Amíci, Stone vymáčkl do klikatě proudící řeky krve. Není to óda, ale stylizované zobrazení. Narozdíl od původní Tarantinovy verze všechny bizarní protagonisty i bestiální situace vykresluje natolik groteskně a nepříjemně na pohled, až se dostavuje pocit znechucení, a ten je zjevně pro některé kamenem úrazu. Namísto cool a odosobněného násilí se nám tu div nezvedá žaludek, ale přitom je přítomná i ona komiksová patina, kterou tvůrci obvykle spojují s produkty, v nichž se násilí odehrává pro potřeby divákova potěšení (zde určitě ne). Satirická rovina se projevuje mimo jiné tím, že Stone jako hlavní hybatele postavil morálně zbankrotované antihrdiny, které s mnohoznačností sobě vlastní zároveň jakoby (!) velebí a zároveň jejich velebení s mrknutím oka a IMHO okatě kritizuje. Tím chce vzbudit myšlenky o jevu, nikoliv zařadit se po bok jevu samotného nebo těch filmů, které jedou právě plně v souladu s násilným klima. Je to poukaz na nepěknou realitu nejnižších stránek člověka, které čas od času vyhřeznou až do podoby všemožných vražedných běsnění. Typicky iluzorní americká idyla, častý motiv tamních společenských kritiků, je ve Stoneově vizi jak zkrvavenou obětí, tak v první řadě i temným viníkem. Film ukazuje, že se "utržení ze řetězu" nemusí dít zcela bezdůvodně, ale je možné ho podezřívat, že se v tom snad vidí? Tisíce očividných a chytrých známek satiry říkají, že jistě ne. Asi nejlepší pojem skutečně bude, že se jedná o "zobrazení". Zobrazuje pokroucený vnitřní svět dvou killing spree maniaků, a dělá to proto, že se stále znovu takoví magoři objevují, tudíž je záhodno se jimi zabývat. Jiným způsobem, ale neméně pokrouceně je tu ovšem vyzobrazen i mindset médií, která jsou vlastně za vrahy ráda a vytvoří si až kolegiální vztah. Policie zase připomíná kriminálníky a rednecky naruby - podtrženo sečteno jde o fiktivní svět, v němž se není čeho chytit. Co postava, to závažná patologie, v čemž právě spočívá karikaturní rozměr filmu, ale hlavně je to hlavní důvod neustálého tísnivého pocitu. Stoneova karikatura Ameriky je jakési neuniknutelné peklo na zemi, kde jsou "ti hodní" vlastně stejně zkažení jako hlavní dvojice povedených uličníků a všude číhá pud opičího souznění s prýštící rudou tekutinou, a to je vynikající tvůrčí koncept. On je recept na neshodu ukrytý už jenom v tom, když nějaký divák film zapíná s tím, že ho má "pobavit", že má násilí vyvolat pozitivní katarzi, že chce pocítit sympatie k hlavním postavám atd. - tohle je ale karikaturně vyhrocená společenská sonda, která nebere ohledy na očekávání konzumentů letních blockbusterů a jimi vyžadované stereotypy. Jde o zobrazení sebe-vědomé v tom smyslu, že kolem ústředních degenerátů nechá vyrůst spoustu diskutabilních scén, ale chápat toto zobrazení jako "sympatizování" je asi jako myslet si, že Četa podporuje válku. Žádný div, že tolik diváků neskouslo film, který jde naprosto proti jejich očekávání a jejich potřebě "odměňujícího násilí", ale přitom se tváří jako právě takoví žánroví souputníci. Film, který tříští křečovitě nasazené růžové brýle - pevně zaklesnutým součástem zobrazované kultury, umožňující normalizaci násilí, se pochopitelně líbit nemohl. Z toho lze především vyvodit, že podprahové sdělení filmu, dojem, který nenáhodně předává, je nejenom fundamentálně protinásilný, ale také míří proti těm výhonkům zámořské kultury, které násilí jednak zapřičiňují (sexuální obtěžování v lowlife whitetrash rodině), jednak normalizují (nereálně "cool" a imponující násilí v popkultuře), jednak z něj žijí (média paraziticky napojená na žádané fenomény, zosobněná Downeyho prospěchářem a "otiskem svého prostředí"). Jako jeden příklad za všechny zmiňme, že se o tom třeba ústy detektiva Jacka Scagnettiho mluví i dost explicitně přímo ve filmu: "And since then I've had a strong opinion about the psychopathic fringe thriving in America's fast food culture." Je to karikatura Ameriky tak, jak ji známe z Bowling for Columbine. Méně pronikaví jedinci se ale přes vrchní vrstvu k té satiricky podstatné nedostanou, což má za následek, že raději vyplivnou odsuzující tiráty (že museli sledovat něco, co se jim "nelíbí", přičemž jim samozřejmě není zřetelné, že v tom právě tkví hodnota). Např. na IMDB lze zachytit i překvapivě časté a zjevně od sebe okoukané názory, že se film vlastně podílí na vytváření této kultury. S tím se neztotožňuji, protože to je naopak doménou filmů, v nichž násilí slouží k uspokojení skryté lidské potřeby, přežívající v naší opičí prapodstatě. Takových, kde divák odchází spokojen, nevykolejen, násilí hladce vklouzne do mysli, je přijato bez drhnutí a jako správné. Nemám na mysli uspokojení z jasně rozvržených příběhů ve stylu "Vražda na tyranu není zločinem.", ale ironicky právě například toho Tarantina. Tady naopak zbytečné až zrůdné násilí vůči náhodným kolemjdoucím, které je pro hlavní postavy naprostou samozřejmostí jako ranní káva, podněcuje k zamyšlení, a odvozeně pak nejenom k jeho samozřejmému zavržení, ale i k rozpoznání jeho širších společenských souvislostí. Jakýkoliv hate je proto zcela mimo, pochází od lidí, kteří nesnesou buď pohled do propasti, nebo pohled do zrcadla a zaměňují znechucení nad zvráceností (které Stone vyčarovat chtěl) za znechucení nad samotným uměleckým zachycením této zvrácenosti.