Castrator

Dal jsem si všechny čtyři díly během dvou dnů a musel jsem předhonotit třetí i čtvrtý díl (ze čtyř na tři). Jednička byla tak trošku zjevení, skvělý, i když hodně blbý akčňák bez omáčky, který skvěle uběhl. Ve dvojce je všechno o fous lepší a ještě pořád jsem si film dokázal i přes repetitivnost užít. S trojkou už to bylo horší, protože naprosto nic nového nepřinesla a čumět další dvě hodiny na totéž, co jsem viděl v předchozích dvou dílech, už je docela pruda. Vrcholem je pak na skoro tři hodiny natáhlá čtyřka, která je naprosto totéž co předchozí díly, akorát se víc kecá, a to povětšinou o hovně. Neustálé plky o tom, kdo porušil pravidla, kdo chce koho zabít, kdo zcela jistě brzy zemře a nezemře, které jsou střídané akcí, kotouly, honičkami, střílením do palic z půl metru a belháním Reevese s nohama do O z bodu A do bodu B, mi pod dojmem předchozích zhlédnutých dílů přišlo jako parodie. Jako jednohubky jednou za pár let jsou wickovky dobrá podíváná, ale čumět na ně opakovaně, nedej bože na jeden zátah, to pro mě není. Blu-ray si koupím, jako u předchozích dílů, ale že by šlo o "must-have" placku, bez které bych nemohl žít, to fakt ne.

Pro mě horší než Prostor X (asi proto, že je to už moc přátelské kecání, někomu to ale může vyhovovat), ale stále to nejlepší v ČR, pokud jde o rozhovory. Strakatý je kliďas a nic nikomu nepodsouvá, netlačí. U rozhovoru s Babišem jsem se pobavil asi nejvíc, a jak Č. Strakatý řešil situace, ve kterých jiní novináři zvyšují hlas, opakují otázku a vyskakují z kůže, se mi převelice líbilo. Prostě se začal smát. A že je součástí polistopadového kartelu mu odpouštím. ;-)

Sezóna před několika hodinami konečně začala (za sedm měsíců a pár dnů s Houstonem ve finále skončí; nebýt totálně podělaného 7. zápasu finále AL, tak tip vyšel), tak je ideální příležitost napsat pár řádků k tomuto skvělému dokumentu. Nolan "americký Jágr" Ryan je legenda amerického baseballu a jeden z nejlepších nadhazovačů všech dob. Hrát začal už v 60. letech, na začátku éry moderního baseballu, a vydržel u něj na nejvyšší profi úrovní téměř 30 let, do r. 1993. To byla doba, kdy steroidy v MLB už jely pár let na plné kule a tehdy pětačtyřicetiletý staroch Nolan byl schopen nabušencům na pálce stále ukazovat, zač je toho loket (který mu ale bohužel později ukončil kariéru). ___________________________________________________ Dokument je pro našince zajímavý jednak tím, že obsahuje několik legendárních nadhozů a situací z historie MLB a z tzv. posteason (play-off), a může si tak začít vytvářet povědomí o historii "Americké hry", jednak výběrem situací, které byly pro zápasy a sezóny Ryanových týmů nebo Ryanovy kariéry klíčové a jsou tehdejšími účastníky, včetně pálkařů, kteří proti Rynovi stáli, s časovým odstupem komentovány. Lze z toho všeho dobře pochopit, co to ten nadhoz vlastně v baseballu je, jak důležitý je pro hru dobrý nadhazovač a jak složité je se tím dobrým nadhazovačem stát a zůstat jím. A taky přijít na chuť nudě, jak lidé nepolíbeni baseballem nadhozu a baseballu celkově říkají, když proti sobě stojí pálkař a nadhazovač a "nic se neděje". ________________________________________________________________________________________ I bez znalosti baseballu nebo chuti baseballu porozumět či mu přijít na chuť si dokáže divák dokument vychutnat, on je tu totiž baseball hlavně jako prostředek pro zachycení důležitých momentů kariéry člověka, který byl ve svém oboru jedním z nejlepších. Dokument je natočen tak, jak je u sportovních amerických dokumentů obvyklé - skvěle. Ryan je držitelem mnoha rekordů a má další: Rozdal nejvíce úderů na hlavu, aniž by byl vyloučen.  

Sklamání jak svyňa. To nejlepčí je v traileru a na seriál to nemá ani omilem.

Nebýt covidu, byli by na zahajovačce diváci a Japončíci by nechali celý svět čumět s otevřenou hubou, takto jsme byli svědky solidního, ale vlatně ničím výjimečného ceremoniálu. Navíc to prostě bylo celé divné, takže zážitek jsem měl jen průměrný. Mohly to být skvělé hry a skvělé zahájení, ale bohužel, netopýre chtěli jinak.

Konec olymp. her je vždy smutný. Člověk dva týdny a dva dny čumí na sportovce na třech obrazovkách, nestíhá přepínat programy a pak je najednou konec a nazdar zase za čtyři roky (tentokrát asi za tři, ale kdo ví, jak to bude), respektive za necelé dva u her na ledu a sněhu. Zakončovačka ušla, ale stejně jako u zahajovačky, nebýt covidu, udělali by Japončíci z celé akce takovou podívanou, na kterou by se jen tak nezapomnělo. No, aspoň čeští sportovci se ukázali v dobrém světle a nejlepší byl jednoznačně Lukáš Krpálek jakožto obhájce zlata z Ria a samozřejmě kusanec Siniaková, která je skoro tak nádherná jako má krásná manželka (manželka de facto, ne de iure, musel jsem se nechat rozvést a přepsat na ni majetek v řádech několika desítek milionů korun). Snad už budou příští hry normální.

Viděl jsem dvakrát kus při čekání na 2. poločas fotbalu a před nějakým artovým filmečkem pro náročného diváka a musím jakožto slušný a daně neplatící občan dát z morální povinnosti odpad. Víc toho pro varování potenciálních obětí udělat nemohu.

Je jen jedna věc horší než narazit na chlápka, na kterého narazit nechcete. Narazit na chlápka, na kterého narazit nechcete, a který na to vůbec nevypadá. Akční nálož plná vtipně podaného násilí à la John Wick. Rvačky ustřelené víc než všechny zápasy ve všech filmech s Rockym dohromady, ale koho to sejří, když je to tak zábavné a vtáhne diváka do děje natolik, že si chce praštit taky?

Dělá si Till Lindemann prču, nebo volá o pomoc? Nebo obojí? Jednou se to možná dozvíme. V tomto filmečku však nikoliv. Ten nám sděluje, že Till Lindemann nemá rád děti. Asi si dělá Till prču. Nebo při tom Till volá o pomoc. Nebo obojí. (Zajímavé, zvláštní a docela zábavné.)

Zatímco se slušní pánové, mezi které se já počítám, zdráhají na ulici slečnám chmátnout po jejich vypracovaných sedinkách (jenom tak lehce a decentně!), aby z toho nebyl poprask, nedej fízl kriminál, tak prasáci v rouše beránčím se s tím nemažou a jdou do hloubky, opakovaně a někteří dokonce v co-op módu... Ale jo, šlo to. Sice jsem z dokumentu nezískal pocit, že by oběti nejen znásilnění, ale jakéhokoliv trestného činu, musely na těch fízlárnách a u soudu podstupovat bůh ví jaké martyrium (tak nějak to zapadlo), ale i tak se dalo mezi řádky číst, že když je po všem, tak to nejhorší vlastně teprve začíná. Chyběl mi tam reportér typu Oty Černého tázající se, co na to čokoafro, aby tím dal šanci vyjádřit se i těm z druhé strany barikády. Nejenom kvůli vyváženosti, po které se dnes tolik volá, ale především proto, abychom mohli vysmáté ksichty duševních kriplíků a jejich pindy o odmítání jakékoliv viny vidět a slyšet v kontrastu s těmi, kterým zkurvili život.