Vampireman

Kapela se nicméně stále cítila jako na loži z hřebů. Kritika na třetí desce opět nenašla nic hodnotného, závislost na kokainu a hašiši se prohlubovala a euforie z autorství nejprodávanější desky vyprchala. Kluci začali cítit únavu a ten druh tísně, kdy si člověk připadá, jako by mu srdce svírala cizí ruka a každý dech se stává soustředěných úsilím, múzy zmizí, nápady mizí do černé díry veliké jako celý vesmír a nedají se z ní dostat ven.

                Jakmile si uvědomíme, jakými hrůzami prošli ti, které jsme vždycky považovali za nepřemožitelné, něco v nás navždy zemře a otevře se temná propast, která pohlcuje všechny myšlenky stejně jako touha po cracku. Známe ty lidi z desek, z televize a z koncertů a připadají nám nesmrtelní. Vytváření panenských, nevídaných a neslýchaných zvuků, nápadů a slov je však proces natolik debilizující a vyčerpávající, že vede k potřebě nacpat se chemií – kouřem, práškem a modlitbou v naději, že múzy opět začnou třepotat křídly a promluví v řeči, které málokdo rozumí. Jaké je řešení? Stát se šéfem korporace? Politickým vůdcem? Podstoupit operaci mozku? Není potřeba, protože skrz džungli vedou i jiné cesty: knihy, zážitky, ostatní lidé. Tam se skrývají odpovědi.

                Pro Black Sabbath, Led Zeppelin i The Beatles byly drogy cestou do duše, k obrazům ukrytým hluboko v nehmotném světě. Úmrtí Jimiho Hendrixe, Keitha Moona, Johna Bonhama, Janis Joplinové, Elvise Presleyho a dalších z osobního seznamu, který si v duchu každý z nás sepsal, zapříčinila múza, která je přestala navštěvovat. Kytara stála v koutě, papír zůstal nepopsaný, melodie nezazpívaná. Když se pak duch konečně znovu objeví a začne napovídat, co zpívat a psát, žádá za to daň. Deprese. Drogová závislost. Sebevražda. Smrt z ruky neznámého cizince, který nikdy nic nestvořil, a proto cítí právo či dokonce povinnost uhasit svíčku někoho jiného.

-------

Ozzy se pokouší plamínkem svíčky osvětlit své tehdejší neveselé rozpoložení: „Za ta léta práce se Sabbath jsem zapomněl, jak se bavit – nejen o samotě mimo pódium, ale i na pódiu. A když si člověk uvědomí, že musí ještě několik měsíců strávit v omezeném prostoru, pomůže mu, když si užije trochu legrace a uvolní přetlak, třeba když po někom hodí flaškou. Když jsme se Sabbath slezli z pódia, každý šel po svých. Jeden do pokoje, jiný na striptýz, já do baru. Nebylo to špatné, ale omrzelo se to. Koho by bavilo prožít šest nebo osm měsíců na cestě, s nikým si nepopovídat a s ostatníma si jen vrážet kudly do zad? Být v takové situaci není zdravé.

               Jako když se voženíš a tvůj život se ve všech směrech přestane měnit. Víš, že přijdeš z práce, přezuješ se do pantoflí, vezmeš si noviny a kafe, koukneš na bednu, pokouříš si a spát. Takhle žiješ, dokud si neřekneš: „Jaký to asi bude na druhý straně plotu? Tenhle život už mi leze krkem, ale bojím se přeskočit plot. Jakmile ho jednou přeskočím, už se nevrátím. Ale musím zkusit zachránit svůj život.“ Což se neděje jenom v rock’n’rollu, ale v životě vůbec. Stala se z nás organizace, která nebyla moc organizovaná. Neměl jsem žaludek na to, abych řekl: „Já chci pryč.“

                Když jsem vodešel poprvé, říkal jsem si: „Co budu dělat? Kam půjdu? V životě jsem nepořádal žádný konkurs.“ Neměl jsem ponětí, co si počít, a v té době jsem neměl ani manažera. [Této role se později ujala jeho žena Sharon Ardenová.] Zůstal jsem stát uprostřed velkého krutého světa a nevěděl, kam jít.“

                Když si Ozzy opatřil manažerku, musel se vyrovnat s fyzickou stránkou situace: „Nejdřív jsem byl sám sebou hrozně zklamaný a znechucený, těžce jsem pil a bral spoustu drog jen proto, abych se nějak protloukl, až jsem si nakonec řekl: „Tohle není dobrý. Musím se sebrat a žít.“ Nejvtipnější bylo, že manažera Sabbath dělal v té době Don Arden a já jsem čekal, že firma bude na Sabbath naštvaná, ale bylo to právě naopak. Dali klukům vědět, ať už mě neberou, z čehož jsem měl fakt skvělý pocit. Nikdy v životě mi nebylo tak bídně.“

-------

„Byli jsme vypatlaní drogami a alkoholem, cpali jsme do sebe spoustu kokainu a chlastu. Tony Iommi se sešel s Ronniem Jamesem Diem a já jsem v srdci cítil, že to není správné. Párkrát jsem odešel a párkrát jsem se zase vrátil, ale celou dobu jsem cítil, že se mi nelíbí, co Sabbath dělají, a kapele se zase nelíbilo, co dělám já. Nakonec mě vyhodili. Nejdřív se mě několikrát ptali, ale nakonec to nevydrželi a vyhodili mě, protože už jsem se do toho nechtěl a neuměl vcítit. Vzpomínám si, jak jsme jednou poslouchali všechny ty kapely a já říkám: „To je sračka. Jak je možné, že kapely, které jsme ovlivnili, najednou ovlivňují nás?“ Nikdo nechápal, o čem mluvím.

                Sjížděli jsme úplně všechno. Byli jsme chodící muzeum drog. Když si dáš kokain, strávíš celou noc tím, že vykládáš strašný kecy. Myslíš si, jak to zní kurva skvěle. Sedíš někde v cimře, šňupeš ten zasranej prášek a vykládáš píčoviny. Vyřešili jsme všechny problémy na světě, na všechno jsme přišli. A nemysli si, že mluvím jen o vostatních, já jsem na tom byl zrovna tak. Taky jsem si odžvanil svoje. Nemluvím o nich a o sobě. Je to jako s každým vztahem. Když něco prožiješ s nějakou holkou nebo klukem a zjistíš, že tvoje srdce už je jinde, jsi v pasti, protože věrnost k tomu vztahu může mít stejnou sílu jako láska. Ale musíš to překonat. [Text písně “Goodbye To Romance” tato Ozzyho slova výstižně ilustruje.] Umřel mi táta, vykopli mě ze Sabbath, rozvedla se se mnou první žena, moje nová kapela se rozjela a pak umřel Randy. Takový věci přijdou raz dva. Zažil jsem spoustu úspěchů, moje dráha byla velice rock’n’rollová. Byl jsem střídavě dole i nahoře a vždycky jsem zase nastoupil na start. Jsem hrdý na to, že když se mi zavřou jedny dveře, rozrazím si jiné a pořád jdu vpřed. Teď mám novou kapelu s Joem Holmesem, kterého učil Randy Rhoads.“