boni

boni

okres Praha-východ
Mladý, krásný a inteligentní, každý mě musí mít rád

6 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Vykoupení z věznice Shawshank (1994)

    Vykoupení z věznice Shawshank je moje filmová láska na první pohled. Když jsem to viděl poprvé, ještě jsem byl základní školou povinný junák, a přesto už mě to dostalo. Tohle je totiž film, který má výraznou uměleckou hodnotu, ale zároveň si ho maximálně vychutná i ten nejvíce mainstreamový divák. Hodnocení zde budiž důkazem. Darabont dokázal vyladit i ty zdánlivě největší banality do takových detailů a konečné preciznosti, že to jako celek působí mimořádně komplexně a v podstatě bezchybně. Jak už jsme se mohli přesvědčit u mnoha jiných filmů, tak převést knihy Stephena Kinga na stříbrné plátno je strašně složitý úkol, pro většinu tvůrců v podstatě nadlidský, ale Darabont se toho zhostil dvakrát s až překvapivou lehkostí. Samozřejmě tady se potvrzuje ona teze, že novelku o 300 stranách převedete snadno, ale klasické Kingovy romány, které mají kolem 1000 stran, už jen velmi složitě, protože na to by byla potřeba tak desetihodinová stopáž, a i tak by to bylo ještě značně osekané. Každopádně v Shawshanku si sedlo vše naprosto perfektně. Počínaje elekcí herců, kde Tim Robbins potvrzuje své nesporné kvality a Morgan Freeman to, že patří do nejužší špičky Hollywoodu, přes fantastický scénář, který se povedlo pro účely filmu vhodně upravit, až po neopakovatelnou atmosféru jediné věznice, ve které byste si přáli být zavření. Ona těžká otázka, co že je ten nejlepší film všech dob, je ve své podstatě nesmyslná. Filmy každý vnímá subjektivně, a tak je prakticky nemožné, aby širší okruh lidí došel k jednomu konsenzu, ale každý máme ten svůj a pro mě to je - a předpokládám, že už také navždy zůstane - Vykoupení z věznice Shawshank. __ „Posílají nás sem na celý život, a tím nám ten život vezmou."

  • poster

    Tenkrát v Americe (1984)

    Epická freska mistra Leoneho, ten nejgrandióznější epitaf filmové historie a konečná determinace jeho filmového božství. Brilantně vystavěný příběh o přátelství, jež ani smrt nerozdělí, a o lásce, jíž i mafiáni s absencí elementární morálky podlehnou. Leonemu se povedla naprosto neskutečná implementace jeho dávného snu o filmu, který překlene více generací a stane se normativním prvkem budoucích filmů svého subžánru jako takového. Smekám pomyslný klobouk, odhazuji ho v širou dál a dojetím zamačkávám slzu. V Tenkrát v Americe si sedlo vše takovým způsobem, že si až začínám myslet, že nejenže nosil Leone celý scénář v hlavě, scénář, na kterém pracoval dvanáct let, ale že snad i od první chvíle věděl, koho do jaké byť sebemenší role obsadí, který z komparzistů kdy projde před kamerou, nebo po kterém záběru bude pauza na oběd. Vše je prostě tak explicitně vysoustružené do sebemenších detailů, že jiný pocit z tohoto filmu ani mít nemůžete. Co se týče narativní stránky, tak vůbec nevadí, že střídání doby není nijak obrazově zvýrazněno, neboť tu máme génia Ennia a jeho nesmrtelnou hudbu. Musím se přiznat, že napoprvé se mi to strašně líbilo, ale úplně mě to neohromilo, až při dalších projekcích mě to začalo pohlcovat čím dál víc, objevoval jsem stále nové struktury příběhu, a nakonec se to pevně usadilo v mojí top 10 a v mém srdci filmového fanouška, a dostal jsem se až do dnešního stavu naprostého odevzdání. Jedinou slabinou tohoto mistrovského díla je ta strašně krátká stopáž, neb ty čtyři hodiny utečou jako nikdy. Závěrem bych se chtěl omluvit za tento expresivní komentář, ale dle mého názoru se jedná o jeden z pěti nejlepších filmů historie, o čemž bych se snad i hádal, a tak jsem se „rozněžnil“. __ „Víte, pane ministře, já mám taky jeden příběh. Je trochu jednodušší než ten váš. Před mnoha lety jsem měl přítele. Udal jsem ho, abych mu zachránil život. A oni ho zabili. Jenže on to tak chtěl. Bylo to skvělý přátelství. Dopadlo to s ním špatně a špatně to dopadlo i se mnou... Už spoustu let jsem neměl v ruce pistoli. Nemám zrovna nejlepší oči. Třesou se mi ruce. A já bych vás nerad minul."

  • poster

    Postřižiny (1980)

    Nádherný poetický film, který je oslavou piva, ženské krásy a dobrého jídla, což jsou ty nejslastnější kratochvíle, jež na tomto světě můžeme okusit. Další z brilantních adaptací Bohumila Hrabala a další český film, který díky každodenním citacím opravdu zlidověl, a to hesly typu: „Vaše podlomené zdraví, pivo upevní a spraví!“. Což je mimochodem heslo, jímž se řídím již od útlého mládí. Dále tu máme výborné herecké výkony, kde září hlavně Jiří Hanzlík coby Pepin a samozřejmě Magda Vášáryová v době, kdy ještě dělala to, co opravdu umí, tedy herectví, a srala na to, co opravdu neumí, tedy politiku. Tenhle film se asi nikdy neomrzí, neb je prostě oslavou hédonistického života, a života jako takového, což byl prvek typický pro hospodářský boom let dvacátých (neidealizovaně – typický pro umění a vyšší třídu), kdy lidé poprvé okusili trochu toho frivolního přístupu, ale rozhodně ne pro období normalizace, pro které bylo typických mnoho věcí, avšak oslava a propagace požitkářství, jakožto právě prvku odporujícímu samému základu jakéhokoli socialismu, tam rozhodně nepatřila, a proto byly v té době tolik potřebné filmy typu Postřižin, jenž se staly metaforou snů ztracené generace v období totality, kdy si museli lidé strasti života vyvažovat slastmi prostřednictvím filmového plátna a přáním, že bude líp. Ale samozřejmě tenhle film bude svým kouzlem oslňovat asi v jakékoli době. Sluší se taktéž dodat, že jde o další skvělou knižní adaptaci, jež se ve všem vyrovná své předloze, a dokonce ji v lecčem dokáže překonat. A to je disciplína, ve které jsou Češi prostě nedostižní, a já to nikdy nezapomenu připomenout, neb mě to velmi těší. __ „Kdybych nebyl předsedou správní rady pivovaru, chtěl bych být jeho správcem.“

  • poster

    Hodný, zlý a ošklivý (1966)

  • poster

    Smrtonosná zbraň (1987)

    Jestli na nějaký film sedí označení srdcová záležitost, tak je to v mém případě Smrtonosná zbraň. Ani si nepamatuji, kdy jsem to viděl poprvé, ale díky staršímu sourozenci a v té době velké moderní vychytávce, videu, to muselo být v době, kdy jsem si ještě s chutí šel stavět bábovičky, a vrcholem pro mě bylo to, když mě máma vzala domů po "O". Smrtonosná zbraň je typická buddy movie, která velkou měrou definovala celý tento subžánr, a kterou už nikdy nikdo nepřekonal a nepřekoná. Kvalitní kriminální zápletka, skvělé herecké obsazení a hlavně drsné hlášky, jež jsou dávkované v maximální povolené míře, to vše dělá z tohoto filmu něco tak dokonalého, že až musím zamáčknout slzu. Film mojí top 5, který si velmi často dopřávám. To, že si ho pamatuji po scénách, je mi úplně jedno. __ „Zkrať ty kecy. Oba víme, proč mě přeložili. Lidi si myslí, že mám sebevražedný sklony, takže jsem v prdeli a nikdo se mnou nebude dělat. Nebo si myslí, že to předstírám, abych dostal důchod. Takže jsem zase v prdeli a nikdo se mnou nebude dělat. V prdeli jsem tak jako tak."

  • poster

    Mafiáni (1990)

    Po všech stránkách dokonalý film. Epesní zobrazení vzestupů a pádů mužů, kteří nechtějí zabřednout do stádní šedi normálnosti a jsou ochotni za to zaplatit daní nejvyšší. __ Je pro mě strašně těžké říct, který z mafiánských eposů je pro mě tím nejlepším, miluji Tenkrát v Americe, Kmotra i Mafiány, takže se do tohoto porovnávání většinou nechci pouštět, ale aspoň něco málo z něj bych mohl nastínit, tedy později nastínit. Moje setkání s odkazem filmu Mafiáni - byť nepřímé – proběhlo poprvé na jaře roku 2003, kdy jsem ve věku šesti let trávil jako tenkrát každoročně jarní prázdniny u babičky, štěstím bylo, že v tu chvíli tam byl i můj bratranec, (ne)učící se na maturitu, a bratr, oba pochopitelně výrazně starší. A v tu dobu byla žhavou novinkou ryze česká počítačová hra Mafia: The City of Lost Heaven, již právě můj bratranec čerstvě vlastnil. Dodnes ji považuji za nejlepší hru, jakou jsem kdy hrál, a myslím si, že na svou dobu dost možná nebyla ani žádná lepší hra stvořena (samozřejmě se jedním dechem sluší dodat, že nejsem žádný velký fanda videoher - prostě na ně nemám čas). Každopádně tenkrát jsem byl ještě příliš malý, takže jsem se k hraní ani nedostal, ale i tak jsem byl šťastný, protože jsem se mohl celou dobu dívat. Samotná hra oplývala neuvěřitelně propracovaným příběhem, který opravdu na poměry her nemá dodnes obdoby (ne, GTA jsem nehrál), vynikající hratelností, která je bezchybná i z dnešního pohledu, a optimálně vyváženou obtížností, což nebylo v té době pravidlem, ba právě naopak. A samozřejmě ten na hru až neskutečně propracovaný český dabing, třeba takový Petr Rychlý je opravdu k nezapomenutí, ale pochopitelně nejen on, tomu dodával punc výjimečnosti. __ Abych se oslím můstkem vrátil k samotnému filmu, tak až o mnoho let později, když jsem jej viděl, jsem si uvědomil, že tu a onu konkrétní scénu přece znám, ale jak je to možné, když to vidím poprvé? Samozřejmě sami tvůrci herní Mafie přiznali, že pro ně tento film posloužil jako hlavní inspirace, a je to v celé hře vidět, i když odkazů na další klasické gangsterky, hlavně Kmotra, tam je taky hodně. Ani nevím, proč mám takovou slabost zrovna pro mafiánské filmy, asi prostě proto, že žánrově mi to je nejbližší, ergo líbí se mi odvrácená strana zákona prostřednictvím filmového plátna a ten mnohdy nejednoznačný boj dobra proti zlu. Mám slabost pro příběhově emfatické filmy, kterým říkám eposy, i když to je ve své podstatě nesmysl, každopádně neznám scénáristicky bohatší filmy - než právě ty tolikrát zmíněné gangsterky. No a v neposlední řadě mám rád filmy, kde to nestojí jen na jednom herci, ale kde naopak je prostor k vyniknutí i pro ostatní, a kde je množství rozličných postav a osudů. A to opět těžko najdeme někde více než v mafiánských filmech. __ Abych se vrátil k tomu boji dobra proti zlu, což je hlavním motivem v podstatě každého filmu tohoto subžánru, tak tam jednoznačně vedou Mafiáni, protože z výše zmíněných filmů mají nejjednoznačněji rozlišené, co je dobro a co zlo, když se všechny hlavní postavy postupem času propadají do marasmu své práce, stávají se z nich lidské trosky a končí do jednoho velmi nešťastným způsobem. Tenkrát v Americe má své poselství více podobné Kmotrovi, a tedy to, že i z gangstera se může stát člověk, který díky získávání finanční moci, navazování společenských konexí, které jsou pro to nezbytné, může v podstatě legalizovat svoji činnost a může se oprostit od dráhy zločinu, i když ta pachuť a ty instinkty tam navždy zůstanou. A tohle bychom my, Češi, měli chápat velmi dobře, protože v podstatě na takovém principu funguje tuzemská vrcholná politika. Co se týče toho příběhu, tak aby se dal označit za „epos“, je velmi příhodné, aby obsáhl delší časový úsek, což se všem výše zmíněným titulům daří, a proto pro mě budou navždy čnít nad ostatními obdobnými filmy typu Skrytá identita. Kmotr sice delší časový úsek zvládá až při zhlédnutí kompletní trilogie, ale to by mohlo jen těžko někomu vadit. Tenkrát v Americe to má díky své více než čtyřhodinové stopáži, pokud tedy vlastníte directors cut, trochu jednodušší, čili s naprostou lehkostí zvládá odvyprávět v podstatě celý život ústředních hrdinů, lépe řečeno život od zločinných začátků až po zločinné konce. Mafiáni díky trochu menšímu prostoru nemají možnost takového rozmachu, takže tu vidíme asi největší skokové přesuny, i když to je samozřejmě trochu diskutabilní, neb i v Tenkrát v Americe se jede na trochu podobném principu, ale měl jsem na mysli spíše to, že Mafiáni dělí svůj příběh na několik chronologicky řazených etap – jako jediní z výše uvedených. A tím se dostávám k tomu, proč mají mafiánské filmy nejlepší scénáře – jednoduše proto, že obsahují celý život, celý život v jednom (Kmotr vyjímaje) jediném filmu. Abych se dostal ke třetímu bodu, kterým byly herecké výkony, tak tam je to vysvětlení velmi prozaické - v mnoha filmech se setkáváme se špičkovými hereckými výkony, ale většinou jednotlivec zastiňuje celek, naopak v těchto filmech celek dává vyniknout jednotlivcům, jinými slovy v Mafiánech sice Joe Pesci předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec, ale určitě nelze říct, že Mafiáni jsou Joe Pesci. V Kmotrovi je pro většinu lidí jeden z nejlepších hereckých výkonů historie v podání Marlona Branda, a i když to nezpochybňuji, tak pro mě je ještě o chlup z prsu korejské ženy lepší Al Pacino, neb je to prostě jeden z mála herců, kteří dokáží hrát pouze očima, a zase by určitě nikdo neřekl, že jen jeden z výše zmíněných dělá Kmotra Kmotrem. Co se týče Tenkrát v Americe, tak tam je situace obdobná, akorát tedy v podání Roberta De Nira a Jamese Woodse. Napsal jsem sice strašně dlouhý komentář, který ale o samotných Mafiánech ani moc není, avšak nechci se pořád jen soustředit na popis dokonalostí filmu, který patří do mojí TOP 10, ale chci mít komentáře z různých pohledů, a i když vím, že si to píšu spíše pro sebe, protože kdo by to četl, tak mě to i tak baví. A kdyby si to náhodou přeci jen někdo přečetl, tak jsem si jistý, že mu to může dát minimálně nějaký důvod k zamyšlení a následné polemice. Ale abych se úplně nevyhnul ani popisu samotných Mafiánů, tak něco „kratšího“ přihodím i k nim. __ A předem upozorňuji, že to bude rozbor plný spoilerů. __ Výše jsem se snažil o určité porovnání třech z mých nejoblíbenějších filmů a teď se tedy konečně dostávám s plnou pozorností k jedinému, který je natočen podle skutečné události – Goodfellas. Při jejich rozboru si pomohu pár citacemi, které dané aspekty příběhu nejvíce signifikují a komentář ozvláštní. Nejdříve tedy k samotnému slovu „Goodfellas“, které se mi strašně líbí. „Víte, vždycky jsme si navzájem říkali Goodfellas, je to jako když někomu řeknete – ten se ti bude líbit, je to správnej chlap, je to Goodfella, je to jeden z nás. Chápete, byli jsme Goodfellas, našinci, parťáci, byli jsme gangsteři. Ale Jimmyho a mě mezi sebe přijmout nemohli, protože jsme měli irskou krev, i když moje matka pocházela ze Sicílie, právoplatným členem mafie se mohl stát jen 100% Ital, jehož všichni předkové pocházeli ze starý vlasti. Byla to ta největší pocta, přijetím se člověk stával členem rodiny –Mafie, nikdo mu nesměl ublížit, ale on si mohl troufnout na každého, kromě ostatních členů, bylo to povolení k loupežím, povolení k čemukoli.“ __ A teď už k samotnému příběhu - jediné, co mi na Mafiánech vadí, je to, že mládí Henryho je tady opravdu velmi zkratkovité, což je velká škoda, protože tyhle začátky mám nejraději – delší stopáž by tady byla opravdu na místě, potřebám kin navzdory. __ Asi nejvíce se mi líbil aspekt socializace v kriminálním prostředí, a to hlavně u postavy Karen, která sice svým chováním mezi ně nepatří, ale patří do něj díky lidem, se kterými se schází, a je jimi normativně formována až do výsledné podoby feťácké ženušky mafiána. Celý vývoj její postavy je opravdu brilantně zpracovaný. „Všichni jsme si byli velmi blízcí, nikdy jsme se nestýkali s nikým cizím, absolutně nikdy, a čím víc jsme byli pořád pohromadě, tím víc se všechno zdálo ještě normálnější.“ A celou tuto degeneraci vlastních ideálů ještě lépe vystihuje věta: „Po nějaké době jsem dokonce byla hrdá, že mám manžela, který je ochotný riskovat krk, jen abychom měli něco navíc.“ Jinými slovy chování, které se mi ze své podstaty příčí, ale podvědomě ho díky neustálé přítomnosti v mém okolí začínám schvalovat, se nakonec stane chováním mně vlastním. A tohle nejlépe vystihují scény výměny peněz za sexuální potěšení mezi manželi a míření odjištěnou pistolí na manžele, protože má milenku – normativně přijaté jednání v obdobných situacích. Jednání, které nikomu nepřijde divné, které už děláme mimoděk, je součástí našich životů. __ Dalším aspektem příběhu je moc, na kterou nejsou lidé připraveni a se kterou z logiky věci přichází ztráta soudnosti, kdy nedokáží naplno domyslet důsledky svého jednání, neboť se z vlastního určení stávají nedotknutelnými, což je zde krásně dokumentováno na scéně v baru, kdy Tommy a Jimmy obzvláště brutálním způsobem zabijí jiného gangstera, navíc oficiálního člena rodiny, jen kvůli menším slovním sporům. Následné zastavení u matky pro lopatu a pokračující minuty jsou již jen třešničkou na dortu. „Většina z nás přijímala zabíjení jako nutnost, vražda byla jediným prostředkem jak udržet všechny v poslušnosti, kdo vybočil z řady, zemřel, tohle pravidlo znal každý, ale občas se stávalo, že byli zabití i lidé, kteří z řady nevybočili, myslím, že někteří z nás vraždili prostě ze zvyku, chlapci se dostali do hádky kvůli nějaký maličkosti a dřív než si to někdo uvědomil, jeden z nich byl mrtvý. Neustále se mezi sebou stříleli, zastřelit člověka bylo úplně normální, nikdo si s tím nelámal hlavu, ale Billy Batts byl problém, to byla ošemetná věc, Tommy zabil člověka, který patřil k elitě, Batts byl členem rodiny Gambino a jako takový byl považován za nedotknutelného, a když jste se někomu takovému chtěli dostat na kobylku, museli jste mít opravdu vážnej důvod, museli jste svolat poradu a nechat si všechno odsouhlasit, protože jinak se mohlo stát, že byste jeho místo na prkně zaujali vy.“ A pak také na scéně, kdy Tommy bezdůvodně střelí do nohy mladého mafiánského nohsleda, jenž byl podobný mladému Henrymu, aby ho o chvíli později dokonce zastřelil, protože přeci říct „jdi se bodnout“ nedotknutelnému, to je na trest nejvyšší. __ Určitě je zajímavý i element pokřivené morálky, která funguje úplně jinak než v normálním světě, vražda je v pořádku, ale opustit manželku ne. A to je nejlépe vidět ve scéně, kdy přijdou mafiáni za Henrym a v podstatě mu nařizují, že se musí vrátit ke své ženě, protože s ní má děti a musí zachovat dekorum. __ O tom, že pýcha předchází pád, se naši hrdinové přesvědčí ve chvíli, kdy nehledě na zásady starých tradic italské mafie zabředávají do obchodu s drogami, který se jim také stane osudným. Ať už co se týče vlastní závislosti či velkého množství peněz, kvůli kterým ztrácejí i poslední zábrany a vydávají se na nenávratnou cestu do pekel. Zároveň tu je závislost na drogách jakožto fyzická paralela k závislosti na moci a čím dál větší potřebě peněz, které už se stávají jen pomyslnou metaforou k veškerým tužbám. __ A teď už opravdu zkratkovitě v pár bodech ještě několik dalších věcí, které stojí za povšimnutí. __Vývoj postav jsem již nastínil a sluší se zopakovat, že nejzajímavější je osud Karen, u níž je nejlépe vidět působení společnosti na jednotlivce a semletí mašinérií jejích pravidel. __ Otázka cti, která je pro mafiány velmi důležitá, a která je nejlépe ukázána na smrti Tommyho, jenž místo aby byl přijat za právoplatného člena, tak je zabit, protože vybočil z řady a zabil dříve přijatého člena. __ Pokaždé, když vidím Mafiány, tak si pak musím v dohledné době uvařit špagety s rajčatovou omáčkou, masovými koulemi, pěkně na cibulce a česneku, akorát tedy česnek nekrájím žiletkou, no. A vždy si vzpomenu na závěrečný shon od omáčky přes pistole k drogám, zatčení a práskání. Tenhle film pro mě znamená opravdu hodně, obdivuji veškeré stránky jeho dokonalosti, a tak jsem se trochu zbláznil s délkou komentáře, ale kde jinde bych ho měl takto přepálit, když ne tady, no ne?! __ Začátek filmu, prequel mého komentáře „Pokud vím, vždycky jsem chtěl být gangsterem. Být gangsterem pro mě znamenalo víc, než být prezidentem Spojených států. Chtěl jsem se stát jedním z nich. Jednou po vyučování jsem zašel na stanoviště taxíků, abych si něco přivydělal, tam jsem poznal, kam patřím, chtěl jsem být někdo a v mém okolí živořily samý nuly, ale gangsteři, ti byli úplně jiní…“ __ Konec filmu, epilog mého komentáře „Víte, nejtěžší bylo změnit životní styl, pořád jsem život miloval, chovali se k nám jak k filmovejm hvězdám. Měli jsme všechno, naše ženy, matky, děti všichni se vezli s náma. V kuchyni jsem měl poschovávaný papírový pytlíky plný šperků, vedle postele stála cukřenka s kokainem. Všechno se dalo vyřešit zvednutím telefonu, auta zadarmo, tucet klíčů k úkrytům po celým městě, sázel jsem třicet táců každou sobotu, výhry jsem rozházel za tejden a musel jsem jít k lichváři, abych mohl vyplatit bookmakery. Když jsem byl švorc, tak jsem se sebral a něco uloupil, měli jsme všechno – podplacený poldy, podplacený právníky, podplacený soudce. Každej jen natahoval ruku, všechno bylo k mání a teď je prostě po všem. A to je to nejtěžší, dneska je všechno jiný, vůbec nic se neděje, všude čekám jako každej druhej, už ani neseženu pořádný jídlo. Hned jak jsem sem přišel, objednal jsem si špagety alla marinara a víte, co mi přinesli? Nudle s kečupem. Teď je ze mě nula a zbytek života dožiju jako vobyčejnej blb."

  • poster

    L. A. - Přísně tajné (1997)

    Úchvatná retro kriminálka, do které jsem se ihned zamiloval. Skvělá stylizace a asi nejhezčí vizuál, jaký jsem ve filmu viděl. Vše zde frčí jak na drátkách, scénář šlape pevným krokem na piedestal filmového nebe, herci překonávají nepřekonatelné, hlavně Kevin Spacey a Kim Bassinger, a divák už se jen může kochat dokonalostí celku. Jeden z filmů mojí TOP 10 a Donum Spiritus Sancti fanouškům „drsné školy“. __ „Vrať se do Jersey, synu, tohle je město andělů a ty nemáš žádná křídla."

  • poster

    Včelař (1986)

  • poster

    Čínská čtvrť (1974)

    Kdyby chtěl někdo charakterizovat bezchybnou filmařskou práci, tak by si měl vzít k ruce Kmotra, Vykoupení z věznice Shawshank a právě Čínskou čtvrť. Roman Polanski tento film dotáhl k maximální možné dokonalosti, kdy dokázal vytěžit opravdu beze zbytku jeden z nejlepších filmových scénářů všech dob, o který se postaral společně s Robertem Townem, přes naprosto zdrcující a podmanivou hudbu, až po Jacka Nicholsona v životní roli (Miloš Forman promine). Čínská čtvrť se stala symbolem pro brilantní poctu filmu-noir, což byl v sedmdesátých letech již v podstatě mrtvý žánr, a zároveň epesním návratem k americké drsné škole, kterou nejlépe charakterizuje Raymond Chandler. A jsem rozhodně rád, že při inspiraci filmem-noir nakonec nedošlo na plánovaný černobílý snímek, neboť takhle barevné to alespoň přesně symbolizuje konec éry, jíž už se můžeme jen inspirovat, a na kterou už můžeme jen vzpomínat. Postava Jacka Nicholsona, u které fungují slova Čínská čtvrť jen jako metafora stavu mysli ohledně jeho dávné minulosti coby policisty, a která se celý film vznáší v mlžném oparu morálního konfliktu, je vykreslená do nejmenších charakterových detailů, ale zároveň zůstává mimořádně tajemná. Femme fatale v podání Faye Dunaway se postupem času ve své roli transformuje až do konečné podoby oběti a všechny příběhové nitky se protnou oné osudové noci v Čínské čtvrti, kde se dočkáme naprosto devastujících závěrečných minut, jež byly svojí temnotou, absencí morálky a vyjádřením lidského marasmu, Polanského metaforou k vlastnímu životu po smrti Sharon Tate. Po narativní stránce tedy absolutní lahůdka. Celému filmu dodává na autentičnosti také vynikající kamera a stylizace postav, exteriérů a interiérů do období konce 30. let, kdy Los Angeles bylo sužováno extrémním suchem. Zajímavostí je fakt, že se tvůrci inspirovali skutečnou událostí, konkrétněji skandálem machinací s vodou pro obyvatele Los Angeles na začátku 20. století v Owensově údolí. Čínská čtvrť se naštěstí dokázala vyvarovat tradičního žánrového nešvaru, a to, že jakmile znáte pointu, tak to jaksi ztrácí své kouzlo. Tady naopak s každým dalším zhlédnutím doceňujete za prvé filmařské kvality a za druhé mnoho aspektů melodramatického příběhu a konfliktů morálky, politických třenic a vlastně všeho, co by dobrý film v rámci žánru měl a mohl nabízet. Suma sumárum se Čínská čtvrť díky těmto všem výše zmíněným prvkům stala symbolem pro dokonalý film, který se navíc svým koncem vyhnul jakémukoli klišé a podaří se mu donutit diváka se zamyslet a zároveň v něm různými strukturami svého příběhu ještě dlouho rezonuje. V roce 1974, který byl opravdu mimořádně silný, si dle mého názoru Polanského majstrštyk zasloužil proměnit více než jednu ze svých jedenácti nominací, protože ač jsem bezmezným fanouškem Kmotra I, tak ale zároveň vidím výraznější nedostatky v Kmotrovi II. Každopádně tenhle film mě asi nikdy nepřestane bavit a nikdy nepřestane ohromovat, a jsem za to velmi rád. __ „Zapomeň na to, Jakeu, to je Čínská čtvrť."

  • poster

    Slavnosti sněženek (1983)

    Ta naše povaha česká, ta je tak hezká, tak hezká. Možná to nejlepší zachycení, jaké se kdy prostřednictvím filmového plátna povedlo, a jeden z těch filmů, kdy byla překonána knižní předloha, což mimochodem neumí nikdo s větší úspěšností než právě Češi. Tolik nezapomenutelných scén, česká herecká esa v nejlepší formě, třeba u Jaromíra Hanzlíka jde dle mého názoru o jeho nejlepší roli (Postřižiny samozřejmě v těšném závěsu), a asi tak minutová kadence hlášek, které zevšedněly. To vše dělá ze Slavností sněženek mimořádně příjemný zážitek, jenž si kdykoli rád zopakuji. __ „To zas bude v álejích nablito!"