MindTuber

Najít v hororovém žánru průnik originálního nápadu s dobrým zpracováním, je věc takřka ojedinělá. Bohužel ani Hvozd není tou světlou výjimkou a nabízí jen to dobré zpracování, alespoň co se technické stránky týká. Mám na mysli efekty a především pak masky, na kterých je vidět, že se maskéři pořádně vyřádili. Bohužel ten zbytek je o dost horší a přitom se opakuje to, co lze vidět v mnoha dalších bijácích podobného ražení. Začne se pomalu a jistě budovat atmosféra, aby se v pár vteřinách rozplynula ve zběsilé polo akci. Takže je sice hezké, že se nám stromáci odhalí poměrně brzo a nejsou znehodnocení rychlými střihy nebo roztřesenou kamerou, nicméně se tím ztratí veškerá ta atmosféra neznáma, se kterou by se dalo udělat v rámci horového žánru, o mnoho víc. Za to jedno shlédnutí to ale stojí. Průměrná trojka.

Hororové béčko z let minulých, kdy letěl světélkující sliz a všudepřítomní hlísti. Tedy pohledem dneška, se zdá být Kletba jalovou, ale s ohledem na dobu vzniku nejde o zase tak špatný snímek. Kletba obsahuje řadu povedených efektů a masek, hlavně v závěru filmu, což bylo příjemné překvapení. Další dobrou zprávou je stopáž, která se drží na klasické hodince a půl, takže vás film nezačne týrat natahováním děje a skončí ve chvíli, kdy skončit má. Samotný obsah nezapře svoji předlohu v literární tvorbě, ostatně celé to působí jako rozpracovaná povídka, ať už jde o Lovercrafta nebo jiného autora. Těm, kteří si chtějí doplnit své hororové album, dávám své doporučení. Všichni ostatní, ať sami zváží, zda-li chtějí shlédnout třicet let starý horor. Trojka.

Jak píše JASON_X, nechce se to nechat odradit začátkem: ,,který je zasviněný prostoduchým slepičím kdákáním...". Jakmile překonáte první a značně sterilní půl hodinku, která má ale v příběhu svou roli, dostane se vám slušného hororu inspirovaného známou klasikou Moucha, alespoň co se proměny hlavní hrdinky týká. Tu totiž bodll neznámý tvor a nejde jen o klasické komáří štípnutí a tak se nám Casey značně postupně vybarvovat, nebo vyvrhovat? Nutno podotknout, že začátky její proměny patří k tomu lepšímu. Zvracení podivné žluče, nebo scéna kdy usne ve vaně a probudí se v již značně zahleněné koupeli, jsou skvělé. Mezi nejlepší však patří scéna se snem o zjištěném těhotenství a následném přechodu do reality. Tomu se říká jikerná podívaná. Postupem to značně být, ale příliš překombinované (kyselina, tmel z dlaní) a jako divák jsem byl nakonec i dost zmaten z toho, co ji to vlastně poďobalo. Možná ryba, možná larva vodního komára, komáří škorpióní ryba? Další věcí, která snímek trochu kazí je již tradiční nelogické chování postav. Například kamarádky nemají ani trochu strach z toho, co vidí po vniknutí do doupěte. Tohle však budiž odpuštěno, protože se většina filmu odehrává vlastně v jednom bytě, který tvoří živou kulisu samotné proměny. Ironií je, že mi ke konci Casey připadala víc sympatická, než na začátku. Možná to byl i záměr, tak či onak Bite vřele doporučuji a hodnotím lepší trojkou (-> 4).

Koralína a svět za tajnými dveřmi, tak přesně takhle si představuji temnou animovanou pohádku. Koralína si mě získala hned několika věcmi. V první řadě je to špičková stop-motion animace, která vás hned v úvodu filmu naláká (scéna s přešíváním panenky). Zpracování je zkrátka úchvatné a pracuje s každým detailem. Hlavně hra stínů a světel, například v noční zahradě, je opravdu okouzlující. Další povedenou složkou je hudba. Ta je tak akorát dost pohádková a tak akorát dost temná na to, aby podkreslovala celkovou atmosféru. Překvapením pro mě bylo i to, jak mi byla hlavní postava Koralíny sympatická a to s ohledem na její charakter a nelíbivou vizáž loutky. Ačkoliv je děj variací na Alenku, tak má svůj osobitý rukopis a boduje v již zmíněné atmosféře. Zvlášť v první polovině filmu máte takový ten divný pocit, že něco není v pořádku. O to více by mě zajímalo, jaký pocit dolehne na mladší diváctvo. Ať už máte rádi klasickou animaci nebo se vám líbila nějaká Burtonovina (Ukradené Vánoce,Mrtvá nevěsta Tima Burtona) Koralínu a svět za tajnými dveřmi vám můžu jen a jen doporučit. Čtyři.

Zámek v oblacích toho v sobě ukrývá více, než je na první pohled zřejmé, alespoň takové jsou mé pocity po prvním shlédnutí tohoto Mijazakiho díla. Naopak co je zřejmé na první pohled je skvělá animace, hudba a vůbec všechna ta fantazie, symbolika a metafory, se kterými se tak šikovně pracuje a to prostřednictvím vykresleného světa a kouzel v něm. Podobně jako například v Naušice z Větrného údolí, Princezně Mononoke je tu silná dívčí hrdinka, která se staví ke svému osudu a osudu druhých se značnou vervou a rychle si získá vaše sympatie. Co se týká děje, tak ten je velmi nepředvídatelný. I když z náznaků tušíte, co se asi bude dít dál, tak se nakonec stejně divíte tomu, jakým způsobem se to, co jste očekávali, odehrálo. Možná je to právě onou přílišnou bezbřehostí, díky níž mi některé věci v rámci dialogů a jednání postav přestaly dávat smysl a kazily mi zážitek ze sledování. Po shlédnutí Cesty do fantazie zvedám z lepší trojky na čtyřku.

Ucházející zombie survival okořeněný především tím, že se většina děje odehrává ve vlakové soupravě. Vlak do Pusanu se nesnaží vyhýbat tradičním klišé a tak tu proti zombie nákaze stojí standardní sada hlavních postav, které vám budou svými charaktery i celkovou motivací velmi povědomí. Nutno dodat, že se jedná o ten typ zombie filmu, ve kterém jsou živí mrtví řádně naboostování a agilní, takže i ti nejrychlejší přeživší (dobíhání vlaku) mají co dělat, aby jim sprintem unikli. Čekejte tedy více akce a téměř žádný faktor strachu. Děj filmu příliš neklopýtá a já osobně jsem se obstojně bavil a to navzdory faktu, že zombíky dvakrát nemusím. Celkový dojem kazí až závěr, který mohl více gradovat a odpustit si ta citová vylévání a smíření. Slušná trojka.

Uneseni z tohoto filmu nejspíš nebudete, ale nudit se taky nemusíte. Nejspíš bude záležet na tom, jak vám tenhle film sedne. Příběh pojednává o partě vidláků, kteří se vrací do lesa blízko farmy, kde se jim před časem dostalo setkání třetího druhu. Tohle setkání a následné experimenty nepřežil jeden z nich a tak se po dlouhé době podaří lapit aliena s úmyslem vykonat vendetu. Jenže mimozemšťan má pár es v rukávu (manipulace mysli, jed) a nedá se jen tak lacino. Zbytek filmu se tak točí okolo toho, zda-li emzáka popravit a přivolat tak na sebe jeho kolegy nebo ho pustit a na všechno zapomenout. Nejhloupější na filmu je to, že to vlastně nedává vůbec žádný smysl a neustále jsem se musel sám sebe ptát, proč? Na druhou stranu i přes nízký rozpočet uvidíte celkem povedené masky a mimozemšťana si prohlídnete i mimo rychlé střihy. Lepší dvě.

Vybuchující hlavy potřetí. Tentokrát se spolu v mentálním fajtu utkají dva sourozenci, Alex a Helena. Hned ze začátku je potřeba říct, že jejich závěrečný střet, patří vůbec k jednomu z toho nejzábavnějšího, co můžete mezi filmovými souboji nalézt. Takže pokud se vám nechce dívat na celý film, tak si pusťte alespoň těch posledních pár minut. K filmu samotnému, Scanners III jsou směskou různých klišé (klášter, manipulace skrz vysílání atd.) zaštiťující se názvem Cronnenbergovi jedničky. Bohužel od zmíněné prvotiny postrádá trojka napětí a hororovou složku. Herci jsou celkem prkenní, ale castingem prošli zaslouženě, alespoň podle umu vykrucování hlavy a koulení očí. Helena, kterou hraje Liliana Komorowska je sexy záporačka, ale to snímek nezachrání. Dvojka.

Ach, sladký domove. Mít své vysněné bydlení, to je sen mnoha z nás. Takto jednoduchý motiv tvoří celý film. Samozřejmě některé sny jsou nedosažitelné a to je i případ Cheng, která si svůj vysněný domov nemůže dovolit. Domov snů je tedy depresivní snímek o mladé ženě, jejíž touha postupem času přeroste v určitou formu duševní poruchy. Jako diváci sledujeme prostřednictvím flash backů střípky z minulosti, které se na hlavní hrdince podepsaly. Právě tyto životní události stojí za její proměnou v nelidské stvoření, které se nebojí pro svůj sen chladnokrevně vraždit. Jako tomu už u podobných filmů z východu bývá, jsou vraždy prováděny obzvláště brutálním způsobem. Co je však mnohem důležitější, než klubíčko vnitřností, jsou otázky, které se nám autor snaží předkládat. Jestli se mu to daří úspěšně, posuďte sami. Lepší tři.

Ledová archa to je takový nádražní galimatyáš. Už hodně dlouho jsem neviděl tak rychlé střídání žánrů, jako je tomu právě u Ledové archy. Ztrácel jsem se v tom natolik, že jsem nebyl schopen rozlišit, zda-li jde o záměr nebo snad nerozhodnost tvůrců, jakým směrem se dál ubírat. Největším lákadlem je zasazení do anti utopického světa, který existuje v rámci jedné vlakové soupravy. Každý vagón zde plní svoji funkci a divák má možnost si tenhle futuristický vlak prolézt pěkně odzadu až k přední mašině, která ukrývá pasažéry uctívaný motor. Tohle si přeci říká o skvělou scifi, ne? Jenomže, co skvěle zní na papíře, nemusí být skvělé na filmovém plátně. Ač je divák na začátku filmu obeznámen s motivací hrdinů jít vpřed, tak stejně postupem času odumře v nic neříkajícím ději, až se závěrečné rozuzlení na konci, vytrácí do prázdna. Tohle by se totiž mnohem lépe hrálo, než se na to dívalo! To byl můj pocit po celou dobu filmu. Dýchala z toho skvělá akční příběhová hra (Bioshock), která by nabídla něco víc z historie světa před a po nastalé apokalypse. Takhle jako film lepší dvě.