BlackLass

Bolest. Bolestná láska. Bolestná láska dvou nenormálně normálních lidí, která jednou skončí. A je to vlastně v pořádku. Pojem šťastná a vyrovnaná láska byl v povědomí veřejnosti už několik staletí zafixován jako dlouhodobý vztah, narození dětí, bezpodmínečná vzájemná podpora a důvěra – zkrátka všechny atributy stabilní zralosti. Na první pohled ideologické klišé naplňují i Normální lidé. Celá zdánlivě banální zápletka ale tkví ne v hluboké pointě, avšak v rozkošných a bolestných nuancích – drobná nedorozumění, zrady, bezpodmínečná intimita (tělesná i duchovní), pochopení v nepochopení a odcizení. Dle japonské legendy se říká, že červená nit osudu nás dá dohromady se spřízněnou duší. A divák může jen s napětím očekávat, zda se to týká i Marianne a Connella. První láska ale vždy skončí. A ačkoli je to bolestný proces, je rovněž zcela normální. A právě to dělá ze seriálu natolik aktuální počin jako bývali kdysi Skins. Autorku románu bych ostatně přirovnala k Salingerovi mileniálů. Zdejší absolutní holost vztahů, odpoutání se postav od všeho vnějšího a povrchního a sotva postřehnutelné detaily (gesta, pohledy, intonace) mají kolosální význam pro celistvost díla. Normální lidé si dovolili vytáhnout vnitřní kypící monology, všechny hanebné i čisté emoce a tím ukázat, že navzdory proměně scenerie a doby je člověk v jádru překvapivě univerzální a změně epoch se přizpůsobí více, než si myslíme.

Akumulace bohatství na jednom pólu je zároveň hromaděním bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti a morální degradace na opačném pólu. Tak je to napsáno v Marxově Kapitálu a tato slova, ve kterých je obsažena celá podstata marxistického učení, znamenají to, co nám chce říci i Trojúhelník smutku: zatímco jedni bohatnou, druzí nevyhnutelně chudnou. Kdyby tento film nestvořil Östlund, pak nejspíše Michel Houellebecq. A pokud by šlo o film z minulosti, udělal by to pouze Luis Buñuel, jehož Anděl zkázy se vám při sledování Trojúhelníku smutku vybaví a nejednou. A právě další geometrický útvar z dílny poměrně mladého Švéda je další klamně jednoduchý film o třech stranách – navíc nejen aktuální, ale naprosto nezbytný pro dnešní dobu. Ruben z vysoké zvonice doslova plive na všechny spotřebitele a nešetří nikoho. Zábavná a drzá nekompromisnost, která umožňuje vměstnat do samého prostředku filmu scénu mořské nemoci během slavnostní večeře plnou očividné odpornosti, opět potvrzuje: Östlund je pro dnešní kinematografii jedinečný virtuóz trapných situací a nepříjemných témat, který se dlouho chtěl vymanit z podřízenosti a pravidel politické korektnosti. Ví, jak postavit dialog tak, aby se postavy na plátně styděly a diváci se smáli, ale pak jedním chvatem vyměnit role a přivést ke studu samotné sledující. Tři dějství filmu rozvíjí nevyhnutelnou apokalypsu v podobě tří různých žánrů. Nejprve jsme svědky romantické komedie naruby: milenci se potupně dlouho rozhodují, kdo z nich zaplatí večeři, až dojdou do bodu, kdy musí vyřešit, kdo koho vlastně miluje (a nakolik ryze). Pak přichází cesta, která brilantně poukazuje portrét morálky dnešních elit – monumentální karikatura společnosti 21. století. A nakonec Robinsonáda – svým způsobem krutá, ale zároveň komická. No a závěrem přichází na řadu zvrat pro mě osobně absurdní v duchu Shyamalana. Zda stálo za to dát Trojúhelníku smutku hlavní cenu filmového festivalu v Cannes, je diskutabilní. Lze jen hádat: viděla porota ve snímku satiru na sebe, a udělila mu tak cenu z pocitu viny, nebo se většině tyto nepříjemné pichlavé momenty skutečně líbily? Tak či tak, plusem je, že v tomto filmu najde divák několik vrstev vyprávění a může si vybrat tu, která jeho nitru přilnula nejvíce. A pak se hádat se zbytkem, který nesouhlasí. A o tom to celé je, nebo ne?

‚‚Chci natočit upřímný film o lásce, plný krve, slz a spermatu.‘‘ Jako dobrý. Gaspar je zkrátka můj oblíbenec. A to i přesto, že nejsem jeho cílovka. Prostě mě baví bolestná hudba Satieho, hypnotizující intimní scény, zcela otevřená, ale zároveň poeticky organizovaná kompozice rámování, barva a rytmus a režisérův oblíbený stroboskopický jev. Sentimentalita filmu, která jde ruku v ruce s jednoduchostí příběhu, je zde na minimu, ale zároveň tvoří dostatečný základ pro splnění cílů, které si Noé klade. Režisér netočí intelektuální filmy, pracuje s technikami ovlivňování naší mysli a vnímání jednotlivých segmentů. Záměrně také vytváří postavy, které jsou citlivější než běžný jednotlivec. Jejich svět smyslového vnímání se rozšiřuje stejným způsobem jako u diváků. Rozšířená zornička hlavního hrdiny je navíc jakýmsi portálem do sféry mimo naše standardní vnímání světa. Noého filmy lze vnímat jako svědomité naplnění poslání kinematografie, které popsal Hugo von Hofmannsthal ve své eseji z roku 1921 Der Ersatz für die Träume. Svět filmu je podle něj navržen tak, aby prorazil tloušťku lidské astenie, aby oživil polomrtvou masu intelektuálně a smyslně atrofovaného lidstva. Nejdůležitější element snímku však je, že ve filmu o lásce se režisér skutečně věnuje lásce. Ukazuje její projevy skrze prvotní přitažlivost, sex, něhu a utrpení. Je navíc čestnější a důslednější než mnoho jeho kolegů. Trier i Haneke používají lásku a sex na obraze jako rétorický prostředek a dialektický vztah v rámci intelektuální hry. Noého hyperrealismus podnícený a znásobený pomíjivostí vzpomínek či drogovým oparem se nakonec ve finále promění ve vystřízlivění a pravdu (?). Je možné, že film nezaujme ‚‚sofistikovanějšího‘‘ (chápej pseudointošského) diváka, který postrádá složku intelektuálna. Film na něj bude působit naivně až náctiletě (mimochodem, sám Noé trval na věkové hranici 12+). Ale pro mě Láska velmi obratně otevírá bránu do skutečného světa kinematografie.

Normálně u filmů nepláču. Ani u dojemných rozchodů, ani u úmrtí a psychologického zlomení pozůstalých, ani u uřezaných genitálií, hlaviček mimin či apokalyps. Ale tohle mě úplně rozervalo. Asi jsem zkrátka zmatené dítě přelomu milénia, na které měl snímek cílit a které řeší svou nikým nedoceněnou genialitu, flirt v okázalém stylu Kareniny, stálé chtění něčeho nedosažitelného a dobrovolnou trýzeň vlastní duše. Totéž řešila hlavní protagonistka Julie, která ale vůbec nevyznívá jako špatný člověk. Záměrně se nesnaží nikoho urazit, zklamat nebo zradit. Jediné, co v tuto chvíli potřebuje, je zachytit svou vlnu a nespadnout do existenční propasti, protože záměrně zvolená samota se může protáhnout a dříve nebo později bude muset žena trpce zaplatit za chybná rozhodnutí. V tomto ohledu nelze snímek vinit z cukernatosti, melodramatu nebo nějaké manipulace – je to zkrátka jen lekce, bez které se další sebeformace neobejde. Ostatně to nejdůležitější, co se Trier snaží sdělit divákovi, je: dělat chyby, hledat sám sebe, učit se z vlastní zkušenosti nebo nechápat, co od svého života chcete, to je naprosto přirozený jev a dříve nebo později to člověk pochopí a dojde přesně k výsledku, ve který podvědomě doufá. Nejdojemnější mi v rámci celého filmu přišlo svítání – ráno totiž vidíme obzvlášť jasně, že svět se obejde i bez naší existence a to, co se odehrávalo v noci, už je pasé. Ačkoli chtějí lidé dotáhnout do konce alespoň něco, právě konec je to, co tyhle lidi (včetně mě) tolik děsí. Co bude pak? Prázdnota. Režisér mistrovsky dokázal nefascinujícím postavám, které nepředstavují zrovna nejlepší prototypy lidstva, dodat kouzlo. Děj navíc naráží na spoustu dobře zachycených momentů a ilustrací známých, ale mnohdy opomíjených ‚‚pravd‘‘: sex na rozloučenou je pro slabochy, houbičky jsou hlasitější než bomby a ‚‚chcaní‘‘ jeden před druhým je lepší než podvod. Je zřejmé, že tento vzdorovitě umělý pokus strukturovat film do kapitol také odráží touhu samotných postav najít alespoň nějaký rámec svého života. Takže se ptám, Joachime: Jak se Ti podařilo natočit snímek o mně?

Pojďme se bavit o sexu. Nikdy bych nečekala, že mě konverzačka onoho typu bude tolik bavit. A teď k tomu napíšu pár nezávislých řádek od běžného diváka. Mít v beletristickém díle rozličné postavy, a nikoli jen nominálního bílého heterosexuálního muže, v dnešní době skutečně zvýší zájem publika. Diváci sledují televizní pořady a filmy, aby viděli obraz sebe samých, vlastní problémy a tužby. Kinematografie nás činí méně osamělými, ať už se na filmy díváme doma na gauči, nebo ve tmě v kině s dalšími lidmi. V tomto smyslu jsou filmy typu Good Luck to You, Leo Grande, kdy se řeší sexualita hrdinů, a to z jakýchkoli zemí, jakéhokoli věku a společenského postavení, poměrně kuriózní. Všechny totiž spojuje strach z neznáma. Australskou režisérku Sophii Hyde zajímalo, jaké to je odhalit svou sexualitu, když už je polovina života za vámi. A právě to má divákovi nastínit zdánlivě triviální schůzka v hotelu, která se promění v diskusi nejen o sexualitě, ale i nejistotách, legalizaci prostituce i vztazích matka-dítě. Film není o sexu, nýbrž o pochopení a přijetí své ‚‚schránky‘‘. Chemie mezi Emmou Thompson, která našla dokonalou rovnováhu mezi sarkasmem a plachostí, a zelenookým McCormackem je úchvatná. A ten konec tvůrcům klidně odpustím. Btw komentáře typu ‚‚fakt jsem nechtěl/a vidět Emmu nahou‘‘? Škoda, že jste to celý vůbec nepochopili. :)

Zprvu se zdálo, že Deadstream nemá syžet, aby překvapil a nalákal potenciální diváky, a tak nezbývalo než věřit v alespoň průměrné zpracování mockumentárních prvků. Vysněný projekt Josepha a Vanessy Winterových se však nečekaně předvedl jako jeden z nejlepších zástupců subžánru. Film má skvěle nejednoznačného hlavního hrdinu a divák od prvních minut nechápe, jestli se má Seanovi smát, pohrdat jím nebo s ním soucítit. Když vidí akci odehrávající se ve zdech opuštěného domu, chce současně napsat komentář „tohle všechno je ubohý podvod“ a zároveň „uteč“ Režisérům se zkrátka podařilo velmi obratně spojit horor a absurdní komedii. Ostatně i název filmu v sobě nese kus absurdity. Deadstream ne proto, že by byl tak nebezpečný pro živé, ale proto, že mrtví také touží po uznání a vysílání on-line. Film zároveň ale všechna pravidla mockumentary a found footage porušuje už od samotného základu. Snímek vůbec neztrácí čas nabíráním a vnucováním atmosféry, místo toho diváky rovnou vrhá do akce. Je jasné, že Winterovi si nemohli dovolit natočit pořádný děsivý trhák, a proto se z problému vymanili díky bohaté fantazii a tvrdé práci. A i když make-up a efekty, stejně jako kulisy, zavání nízkým rozpočtem, tvůrci chtějí být za svou kreativitu upřímně pochváleni. Asi nejlepší částí snímku je Seanova interakce s publikem. Prostřednictvím virtuální komunikace se divákovi rozevírá temná minulost jak opuštěného domu, tak samotného youtubera. Je zde znát silná inspirace Evil Dead Sama Raimiho a nostalgii 80. let o to víc navozuje design monster vytvořených bez použití počítačové grafiky, Autoři však nezapomněli ani na temnou elektronickou hudbu připomínající soundtracky Johna Carpentera. A skvělý tah učinili režiséři i s videy. Aby diváka hysterický a puntičkářský Sean, který by měl být v záběru neustále, nechtěně neunavil  pravidelně se na obrazovce objevuje několik záběrů, které divákům ukazuje sám blogger, aby ilustroval paranormální příběh a zároveň ho oživil. I když se může zdát, že děj je poměrně stereotypní, po celou hodinu a půl se autorům daří udržet pozornost publika už jen proto, že si divák klade otázku: Jak často se setkávám s hlavními postavami v hororu, kteří si uvědomují, že jsou v hororu? Sean jasně chápe, že se dostal do maléru a může každou vteřinou exnout. Ale touha po slávě a všeobecném uznání ho tlačí ke zcela idiotským činům, a on tak úplně opomíjí jakýkoli pud sebezáchovy. V době oznámení se zdálo, že půjde o další bezduchou rychlokvašku plně využívající zcela zastaralý pseudodokumentární styl. Ukázalo se však, že jde o vtipný a superdynamický mockument, který se vysmívá tendencím dnešního socia. Těším se na to, jak daleko Winterovi zajdou ve svém dalším počinu.

Špetku mě překvapuje zdejší poměrně nízké hodnocení. Na jednu stranu je od začátku jasné, že Joseph bude dobrej psychouš, na druhou stranu mě překvapila druhá část, kdy... ale dost spoilerů. Filmy jako tenhle je více než žádoucí podporovat – a to i přesto, že jde o snímek, který má k dokonalosti daleko. Jedná se o mikrorozpočtový a komorní projekt, nicméně vyprodukovaný tak, aby stále fungoval. Creep by skvěle působil i jako divadelní představení pro dva herce. Vždyť se vlastně ani nejedná o horor v typickém slova smyslu – je zde temnota a smrt, ale obecně jde o jakousi černočernou anekdotu, která by se ideálně hodila do formátu Příběhů ze záhrobí. Ve skutečnosti se jedná o sérii samostatných mizanscén, ve kterých se Joseph už od samého začátku jeví jako extrémně zvláštní a pohnutý člověk, ale rafinovanou psychologickou manipulací si vedle sebe Aarona drží. Často jsem se přistihla, že jsem si říkala, jak by Josephova rétorika pracovala se mnou. Asi podobně, mnozí z nás se snaží nevnímat „poplašné zvony“ při jednání s výstředními lidmi, až dokud není příliš pozdě. Duplass je v hlavní roli neuvěřitelně magický, a přestože hraje postavu v lehce přehnané, avšak chytlavé a do očí bijící karikatuře à la Jim Carrey v The Cable Guy, stále mu tak nějak fandíme. Pokud toho navíc o filmu moc nevíte, Creep při prvním zhlédnutí udrží vaši pozornost už jen proto, že netušíte, zda se objeví nějaké nadpřirozeno, grand finale, nebo bude rozuzlení zcela banální.

Edgar Wright je zkrátka chuligán. Představil nám chytlavý retro karneval narvaný všemožnými žánry – od muzikálu, přes melodrama až k hororu. Mistrovsky se mu podařilo vytvořit magii ve tmě a stínu, děs v hlučných londýnských tavernách a hrůzu v odrazech blikající výlohy. Jde o skvělý mysteriózní film, ale je důležité pochopit, že Wright nepoužil jako žánrový základ banální duchařský příběh, ale giallo – extrémně populární typ detektivního hororu s prvky mystiky, jehož zápletka byla obvykle postavena na vyřešení záhadného zločinu. A ačkoli je rozkvět gialla tradičně spojován s italskou školou hororu, vliv onoho žánru zachvátil celou západní Evropu, Velkou Británii nevyjímaje. Samostatně je třeba vypíchnout hudbu. Není zde jen autentickým pozadím příběhu, ale jeho plnohodnotnou složkou. Samotný název filmu je převzat ze stejnojmenné písně z roku 1968 a další slavné skladby ze šedesátek jsou použity buď pro ironické odkazy nebo přímo jako dějové prvky. Zvláštní pozornost je třeba věnovat Downtownu – hitu z roku 1964, který ve filmu zazní hned dvakrát, ve starém i moderním aranžmá, což také není náhoda. Absurdita replik a celkové vyznění charakterů mnoha vedlejších postav jen zdůrazňují kontrast mezi zářivými barvami minulosti a vybledlou paletou současnosti. Toto srovnávání se táhne celým filmem, avšak ne proto, aby se diváci po hlavě vrhli do nostalgie. Místo působivé žánrové viněty se Wright pokouší o jakési varování. Minulost, jak nám naznačuje režisér, se často zdá omamná jen proto, že paměť je selektivní: každý si vybaví Beatles a stylové vlasy, ale málokdo si pamatuje napětí studené války nebo nárůst drogové závislosti. Minulost, jinými slovy, je krásná právě proto, že skončila. Snad jen finále srazilo film na čtyři hvězdy. Režisér, v jehož scénářích většinou není jediná nadbytečná fráze, se najednou ztrácí v myšlenkách, nenachází správná slova a dochází k nevyrovnanému konci. Jaká škoda. Ale do jisté míry mě tato zmatenost uklidňuje. Ukazuje se totiž, že Wright je stále živý člověk, který je schopen dělat chyby a někdy může selhat – nenatočí dokonalý film, ale jednoduše velmi dobrý snímek. Zkrátka a dobře, Last Night In Soho dělá to nejlepší, co může film udělat – nesplňuje očekávání. Počínaje jako každý film, který idealizuje město a období, znovu hloubá v naší hlavě a tahá z nás myšlenky o vnímání éry (posiluje vizi Woodyho Allena a jeho Půlnoci v Paříži). Jde o snímek plný smutného optimismu, kdy celý jeho děj se opakovaně vrací k myšlence, že ti, kteří žijí dnes, nejen že trpí nemožností vrátit se do „zlaté éry“ (a to si vyberte každý tu svou), ale mají také privilegium vybrat si to nejlepší z minulosti a nechat to nejhorší za sebou. A dovolím si lehce infantilní poznámku závěrem – Anna a jejích tisíc výrazů je prostě aww.

Nesnáším záchodový humor. Nesnáším vtipy o prdech a jakýchkoli dalších výjevech lidského těla. A nesnáším představitele Harryho Pottera. Ale v téhle nekonvenční a surrealistické arthouse tragikomedii o dobrodružství typického loosera a mluvící mrtvoly to zkrátka nějakým pohnutě nepochopitelným způsobem fantasticky funguje. V první čtvrthodině jsem si říkala, že ten film bude buď naprostý fenomén, nebo je Radcliffe až po uši v dluzích. Snímek jakoby měl diváka hned na začátku od sledování odradit, ten kdo vydrží ale vyhraje nejrozmanitější škálu emocí. Celý projekt se náhle promění v dojemnou a groteskní prezentaci psychoanalýzy hlavního hrdiny, která je tak bizarní a nepředvídatelná, že před zhlédnutím nedoporučuji číst ani stručné synopse. Nutno podotknout, že při premiéře na festivalu Sundance pobouření lidé z projekce odcházeli, film jim připadal zvláštní, ne tak úplně vybroušený a přízemní. Snímek si však vysloužil několik festivalových ocenění a Daniel Radcliffe ukázal, že ho lze vnímat nejen jako otravného ubrečeného čaroděje. Vlastně si troufnu poznamenat, že zde ztvárňuje nejlepší roli své kariéry a chrlí nejen plyny, ale i hluboké promluvy a vyřkne celou řadu naivních otázek, které až dojímají. Švýcarák považuji za film, jehož genialita s jednoduchým konceptem nebyla v dnešní době pochopena, a je tak hodnocen jako hloupý odpad pro slaboduché imbecily. Já v něm ale spatřuji hluboké drama s vrstvou plnou otázek. Co je život? Co je domov? Co je láska a co je masturbace? Pečlivost, s jakou Hank odpovídá a hloubá v nejdrobnějších významech každého slova, je až na úrovni Sokratových dialogů se studenty. PS: ‚‚Autobusová‘‘ scéna byla jednou z nejromantičtějších a nejdojemnějších, co jsem kdy viděla.

To mi takhle jedna kinematograficky neposkvrněná kolegyně v práci říká: ‚‚Viděla jsi Spalující touhu? S manželem jsme se pohádali, která pasáž byla horší.‘‘ A to mi tak o něco později můj kinematograficky velmi zdatný šéf říká: ‚‚Větší shit jsem v životě neviděl!‘‘ A já si tak v hlavě říkám: ‚‚*****‘‘ Poslední film Stanleyho Kubricka, v němž se snoubí prvky surrealistického thrilleru a filosofického dramatu, nejenže shrnul mistrovy mnohaleté úvahy o osudu člověka v rychle se měnícím technokratickém světě, ale ovlivnil také estetiku nového milénia. Podobně jako třeba Tolstého román Vzkříšení z roku 1899 (příznačně o století dříve) zaznamenal i tento film problémy v západní společnosti: krizi v rodinné instituci, odcizení a svatouškovskou morálku, za pomoci které pokrytci jen zakrývají zhýralost. Eyes Wide Shut je odyseou do pouhým okem nespatřitelných vrstev bohatství a moci, kde jsou peníze nástrojem zákonitě vedoucímu k sexu. Osobně bych to označila za jazzovou improvizaci – vzrušující a uhrančivé, plné prazvláštních až nepochopitelných okamžiků. Zkrátka a dobře, filmy tohoto typu jsou vždy určeny pro publikum se specifickým vkusem (záměrně neříkám dobrým). Ať už je to pro vás tedy perverzně okázalé porno, kde žena je jen závistivým a věčně nespokojeným předmětem rozvratu a hříchu, anebo naopak z této ‚‚haluze‘‘ nemůžete nadšením spát, v této kafkovské fantasmagorii si rozhodně najdete to své – stačí se dívat s dokořán rozevřenýma očima.