podoustev

Čirá, ryzí srdcovka, v mém filmovém žebříčku dosud nepřekonaná – ač jsem od té doby viděla desítky dalších, více i méně kvalitních filmů. Mrazivé spojení krutosti a štěstí, óda na sílu touhy po životě, přizpůsobení se podmínkám a nutnost vytvořit si emoční pouto. Ano, celé zpracování nemilosrdně vtahuje, doslova útočí na divákovy emoce – časté jsou záběry na divokou horskou krajinu v kombinaci s hudbou Petra Ostrouchova, která děsí a uklidňuje zároveň a zaryje se vám hluboko do morku kostí. Možná proto, že jsem žena… i po čtvrtém shlédnutí Želar zůstanu na další den konsternovaně uvězněná v jeho dozvuku, myšlenkami daleko mimo vlastní realitu.

Příšerně dlouhý, příšerně psychologický, příšerně emočně vyšťavující. A pro mě příšerně silný a nezapomenutelný zážitek. Hluboká a zevrubná sonda do života mladé holky. Minimum slov, maximum brilantně zachycených myšlenkových procesů a hlavně všech prožívaných emocí… Ona délka, která by mě u čehokoli jiného zabila, mi v případě Života Adele přišla tak akorát na to, aby film divákovi řekl to všechno, co chtěl říct. Poklona slečnám Exarchopoulos a Seydoux, dovedu si živě představit, že při takovém výkonu absolutního vžití do postav téměř musely ztratit vlastní identitu.

Vynikající, výjimečný film o trýznivé síle společenských norem a strachu ze ztráty blízkých, které brání odrýt opravdové touhy. Velká poklona Julianne Moore a Nicole Kidman za přesné a zcela věrohodné ztvárnění komplikované psychiky - jejich postavy toho dokázaly říct paradoxně nejvíc ve chvílích, kdy mlčely... "Věčně se dívat životu do tváře... "