remy

Paul v drsnym módu, vyklepaný Harkonneni a smutné oči Zendayi. Dunomriavky.

Jak se pozná, že těch 13 let za to čekání opravdu stálo? Tak, že čekání 2 roky na třetí díl bude těch 13 let připomínat. Ve druhém Avatarovi Cameron stírá hranici mezi realitou a fikcí. Vizuální řešení snímku je neuvěřitelné. V tomhle ohledu je Cameron úplně jinde, než kdokoli v Hollywoodu. Vizuální stránce druhého Avatara se dá velice snadno propadnout a nechat se jí zcela pohltit – jsou to nesmírně vypiplané, nádherně živé vizuální hody, nad kterými se tají dech a člověk jen nevěřícně kroutí hlavou a klade si otázku, jak to ten Cameron zase dokázal. Podobná superlativa na štěstí ale neplatí jen pro stylistickou složku. Avatar: The Way of Water je ryzí popcornový blockbuster se vším všudy. Možná až příliš předvídatelný, leckdy nepřekvapivý a utahaný a od začátku do konce ne-až-tak pohlcující jako její starší brácha. V tom má jednička výhodu, je svižnější a troufnu si tvrdit, že pro mnohé diváky přístupnější a jako celek údernější. Slova “unlike anything you have ever seen before” v případě druhého Avatara, kterého jsem si skutečně prožil v IMAXu 3D, tentokrát však vyjímečně nelžou. Neuvěřitelně zrealizovaný, vtahující a strhující spektákl, který mě i přes svou jednoduchost, roztahanost a předvídatelnost naprosto uchvátil, jako snad žádný jiný film v kině. V životě jsem neviděl více strhující film, jakkoli je v něm velké procento věnováno objevování nových neprobádaných míst Pandory - takže může klidně někomu připadat, že se děj nikam moc neposouvá. Prostřední část filmu má poklidný až melancholický nádech, který vynikne v konfrontaci s paralelně odehrávající se dějovou linkou s Quarritchem, jež náhle připomíná probuzení z krásného snu s návratem do zlé reality. V tuto chvíli není druhý Avatar sice tolik strhující, jako spíše intimní ve sledování příběhů dětských hrdinů. Třetí akt je pak kulervoucím vyvrcholením, který dokonale zužitkovává vytvořené emoce k velrybám Tulkun - ať už v rovině jejich utrpení či jejich pomsty. The Way of Water navíc funguje velice dobře i v nostalgické rovině, když doslova cituje pasáže a dialogy od svého staršího bráchy. Nejsilnější je ovšem pokračování v tom, jak lidsky a citlivě přistupuje k tématu rodiny. K jejím členům jsem si vybudoval vztah velice rychle, protože každý z nich je sympatický, má dostatek prostoru a každému z nich rozumíte. Takže když šlo opravdu o všechno a rodina musela sebrat poslední zbytky sil a společně čelit zlu, normálně si uvědomíte, že ať už v životě čelíte čemukoli, nejste v tom sami. V těchto momentech je film více o pocitech, než o slovech. Jeden úsměv, jedno objetí, tady vydá za tisíce slov a já u nich měl příjemný hřejivý pocit, který dodá sílu, podobně jako hlavním hrdinům. To je emoce, díky které nejvíce miluju filmy: Odvážní fiktivní hrdinové mají tu sílu přenést odvahu na své diváky. Vlastně úplně stejně na mě letos fungoval i Top Gun: Maverick. Druhý Avatar tedy není jenom technicky neskutečně vypiplaný spektákl, který vás na tři hodiny odtrhne od reality a přenese do zcela jiného světa, ale ve svém nitru je to lidský, citlivý a procítěný film. Není to dokonalé, je to nejdokonaleji a nejneuvěřitelněji zrealizovaný film všech dob (a bezkonkurenční kino zážitek), jehož hojnost přebije veškeré jeho nedostatky.  ____ P.S.: Po první projekci bych dal čistých, uhranutých 100%, po dalších se kloním spíše k 90%. P.P.S: Avatarovi 2 jsem schopen odpustit jeho jistou "předvídatelnost" , protože podle mě skvěle funguje jako "rodinná jednička" , která navíc přišla po dlouhých 13 letech čekání. Avatar 3 už ale musí být vypravěčsky více překvapující.

V tom šílenym napětí a tajemnu člověk dokonale zapomene, na co že to ve skutečnosti celou dobu kouká. Z hlediska logiky se to dá lehce odstřelit, ale víte co? Já jim to sežral i s navijákem.

Kinematografie jako zážitek. Z toho finále jsem byl vyřízenej. Nepamatuju si totiž, kdy naposledy jsem u filmu prožíval tak silné emoce. Hmatatelné emoce strachu o životy pilotů - jako bych skutečně seděl s nimi v kokpitu a trnuli jsme hrůzou společně (to zbožňuju!) , emoce napětí a v neposlední řadě emoce dojetí. Celou finálovou misí jsem se proklepal jako ratlík, že jsem se byl sotva schopnej udržet v imaxovský sedačce. Druhý Top Gun mi nabídl N-E-S-K-U-T-E-Č-N-Ý IMAX zážitek, který nenabídne žádné jiné kino a už vůbec ne ani ta největší možná televize s tím nejvymazlenějším zvukem.  _Všechno předtím ve filmu je jen klídek před bouří, kdy se o slovo hlásí především nostalgie a příběh o vyrovnávání se s vlastní minulostí. Je to film o životě a radosti z něj v tom nejryzejším slova smyslu. Film, který vám vykouzlí úsměv od ucha k uchu - a věřte, že pokud vás něco trápí a nevíte kudy kam - po jeho zhlédnutí budete mít hřejivý pocit, že "v tom nejste sami." :)  Je to příběh citlivý - více o pocitech než o slovech, ve kterém pár úsměvů a objetí vydá za milion slov. Komu tohle nestačí, samozřejmě teprve finále po sobě zanechá nevídanou spoušť, přebije všechny případné pochyby o tomhle filmu a vytáhne ho do nekompromisních výšin. Tony Scott by měl radost. 90%

Lazenby poprvé a naposled, za to skoro nejlíp jak to jde. (I když on sám je tak trochu paradoxně největší problém filmu).  Ve službách Jejího Veličenstva je minutu od minuty lepší a lepší podívanou, která se pomalu proměňuje v ultimální strhující nářez. Ta obří stopáž mě lehce děsila, ALE to pomalé budování příběhu je tady (na rozdíl třeba od Thunderballu, o něco méně pak narozdíl od Žiješ jenom dvakrát) naopak hlavní devizou. Suma sumárum, na svou dobu nesmírně poutavá bondovka, že se upřímně divím té znuděné modré barvě. Když se odprostím od toho, že se na filmu celkem výrazně podepsal zub času, což se projevuje jak na stylistické i formální úrovni, tak pro mě Lazenbyho bondovka představuje srovnatelně opojný zážitek jako sledování Goldfingera. U bobového finále jsem si mimochodem říkal, jak bych hrozně rád viděl upgrade téhle scény pro 21. století.

Vlastně mě docela mrzí, že tam toho, až na pár zajímavých detailů, nebylo mnoho nového. Ale jako nostalgické ohlédnutí to pořád funguje. A když to má být dojemný, tak to emoce ždíme maximálně. Čím víc jste Potterheads, tím víc tomu odpustíte. S potěšením…

Nic netrvá věčně a tak se i Craigův Bond dočkal své poslední mise. A já se přiznám, že jsem na ni čekal jak na smilování Boží. Na štěstí to čekání stálo za to, protože se v Není čas zemřít rozloučil Craig s rolí agenta s povolením zabíjet nadmíru důstojně a to i přes to, že to režisér Fukunaga neměl zrovna dvakrát snadné. Musel totiž naskočit do rozjetého vlaku a nějakým způsobem navázat na Spectre, ale hlavně celou pentalogii uzavřít. V tomhle ohledu, i přes všechny šlamastiky, kterými si snímek musel během posledních let projít, odvedl parádní práci. Navázání na Spectre, paradoxně na rozdíl od něj, tady dává smysl a scénář funguje. Na bondovce Není čas zemřít mi připadá zajímavé, jakým způsobem propojuje staré prvky, které sahají až ke Casinu Royale s prvky novými. Nejzajímavější mi na této snaze zakončit Bondovo pětidílné návazné dobrodružství  a zároveň přijít s novým záporákem, připadá to, jak se zde pracuje s propojování dějových linek, jenž jsou  postavené na motivaci “někdo chce někoho zabít” (Blofeld - Bond, Safin - Blofeld). Tyto linie spolu nemají ve svém jádru přímou souvislost a přesto postavy z jedné dějové linky využívají životních zkušeností postav z té druhé. Podrobněji to rozebírám v narativní části své bakalářské práce Minulost není mrtvá: Neoformalistická analýza bondovky Není čas zemřít (2021). To jen kdyby náhodou :-) Každopádně pentalogie, započata v roce 2006, završena s velkou grácií. Fukunaga dovedl agenta 007 do nezapomenutelného, emocemi napěchovaného finiše. Craig si může gratulovat, odešel z role Bonda na vrcholu. 90%

Silnej, krásnej a dojemnej animák. Pravdivej a procítěnej.

Český Tenet s protagonistou Menšíkem. Pozoruhodně vymyšlená, chytrá a vipná podívaná, u které se každá divácká nepozornost počítá. Těžko napodobitelný klenot, který je potřeba vidět. A určitě ne jednou.

Měl jsem zprvu s "nejvýdělečnějším filmem všech dob" tak trochu problém. Problém tkvěl zejména ve vlastním očekávání z toho, co od filmu chci dostat a jakým způsobem to chci dostat. INFINITY WAR končila něčím obrovským a já holt tak trochu očekával, že se na této vlně bude dál pohybovat i ENDGAME. A ono tak úplně ne. Místo toho vzniklo velice originálně a nápaditě zrekonstruované finále, které svůj fan-service nepředkládá prvoplánově (že J.J. Abramsi? ;), ba naopak je veškeré fanouškovské pomrkávání součástí vynalézavého celku, který je působivý ve všech aspektech. Právě proto zapomínám na mnou ono vysněné "jinak pojaté finále" a cením si výsledku stále více a více, což mě mimochodem přivádí čím dám víc na stopu prozření, nakolik zbrklý a nepromyšlený tah učinil zmiňovaný Abrams v deváté epizodě STAR WARS.