d.beseda

Pro znalce a milovníky filmové hudby obecně, povinnost. 100%.

Simon Baker se poprvé ujal režie (S06E09) a jde to poznat. Epizoda je trochu jiná od ostatních, dalo by se říct taková "pozérská" a hodně potrhlá. 60%.

Takové nemastné - neslané. Něco tomu chybělo. Oceňuji komorní atmosféru (zaměřeno pouze na pozemskou přípravu) a ukončení v ten správný okamžik, ale připomínalo mi to takové ty průměrné festivalové filmy, kdy je člověk myšlenkami již na další projekci. Bohužel. Hodnocení max. 60%.

Klidné, nenásilné, nevtíravé, mrazivé ... Komorní až minimalistická zpověď člověka, kterému není lhostejný osud této planety. Sice by měl vidět každý, ale ne každý se s tímto dokumentem ztotožní. 100% (VOD/2020).

Klasický (průměrný) festivalový film. Viděno: 04.04.2008 (Febiofest).

I mistr tesař se někdy utne. Jako nějaká epizoda ze seriálu Kriminálka Anděl (nejen díky tomu, že zde hrají tři hlavní představitelé z tohoto seriálu). Viděno: DVD (2020). Mé hodnocení: 55%.

Zaslouží si Robert Eggers za svou Čarodějnici, která je zároveň jeho celovečerním debutem, takové nadšené a pochvalné kritiky, které se rojí kolem tohoto snímku? Na prestižním festivalu v Sundance na sebe strhl veškerou pozornost a nakonec si také odnesl cenu za nejlepší režii. Označení jako jeden z nejoriginálnějších a nejděsivějších hororů posledních let se mi zdálo zpočátku hodně nadnesené a chtěl jsem se tedy o tomto tvrzení přesvědčit na vlastní oči. Čarodějnice je opravdu zvláštní film a zcela se vymyká klasické struktuře hororového žánru, ale o to víc působí věrohodněji a děsivěji. Divák, který je zvyklý v hororech na přívaly nechutných, krvavých, nebo lekavých scén má pocit, že přišel na úplně jiný film, který s žánrem horor nemá nic společného. Sledujeme spíše jakési rodinné drama ze 17. století zasazené do nehostinného a drsného prostředí Nové Anglie a téměř poklidný rytmus první třetiny filmu je nejdříve až zarážející. Kromě úvodní scény, kdy je rodina nucena kvůli neshodám se sousedy opustit osadu, se zbytek celého filmu odehrává pouze v prostorách nově osídleného obydlí u rozlehlého temného lesa. Každým novým záběrem pociťujeme stále větší neklid a tušení něčeho neblahého. Celá rodina žije v silné víře v Boha, ale i ta se začíná hodně podlamovat ve světle nastálých událostí. Nejsilnější stránkou filmu je zachycení narůstajícího paranoidního stavu mezi členy rodiny, který se ještě více stupňuje chováním dvou mladších sourozenců Tomassin. Kromě hlavní hrdinky, nejstarší dcery Tomassin, kterou sugestivně zahrála Anya Taylor-Joy, patří velký obdiv i Kate Dickie v roli matky, kterou nejvíce zasahuje postupný rozklad celé rodiny a její proměna v rámci celého snímku je nejviditelnější. Režisér neustále drží příběh pevně ve svých rukou a nechává nás v neustálém napětí při každé nové scéně. Střih je vždy proveden přesně v ten správný okamžik, aby příběh nesklouzl do průměrnosti či trapnosti. Narůstající zlo a atmosféru strachu významně dokresluje hudba Marka Korvena, který využívá i dobové nástroje (např. Nyckelharpa) či zvuky přírody, které jsou v nějaké podobě přítomné v každém záběru. K docílení větší děsivosti scén pak zařazuje disharmonicky znějící zpívané žalmy. Velkou zásluhu na celkovém dojmu z filmu (pocity hrůzy se stupňují opravdu každým záběrem) má i kameraman Jarin Blaschke, který pro natáčení zvolil kameru ARRI Alexa “ArriRaw” se speciálními objektivy, díky kterým se předměty a lidé v popředí jeví ještě vyšší v poměru k pozadí. Tajuplný a zlověstný les se jeví ještě více impozantněji a záběry v interiérech zase prohlubuji v divákovi pocit klaustrofobie. Přípravné práce trvaly pět let a Egger si dal záležet na každém detailu ve filmu, aby vše působilo co nejvíce autenticky a uvěřitelně. Herci nepoužívali žádná líčidla, obydlí bylo přesně rekonstruováno na základě historických podkladů včetně vybavení domácnosti, dialogy a zejména texty modliteb byly pečlivě vybrány aby přesně zachytili dobu a místo. Divák se tedy nemusí rozptylovat ničím co by mu jinak kazilo zážitek. Celou projekci provázelo ticho v sále (kromě závěrečné scény, kterou přesto režisér zvládl mistrně utnout), které jsem u žádného jiného filmu dlouho nezažil. Čarodějnice je opravdu originálně a chytře natočený horor, který je o tužbách, hříchu, pocitu vinny, víře a hlavně strachu z neznámého. V dobách temného 17. století tyto pocity lidé zažívali mnohem intenzivněji a hranice mezi skutečností a fikcí se často stíraly. Samotný film proto působí až mrazivě přesvědčivě. Plíživé zlo sice pociťujeme během celého filmu, ale jde zde po většinu doby dobře “ukryto” a o to víc diváka dráždí a ochromuje. Viděno: novinářská projekce (17.03.2016), CinemArt. Hodnocení: 90%

Na české poměry se jedná o pozoruhodný a mimořádný film. Nadčasové poselství. Hodnocení: 90%. Viděno: Kino Evald, 02.11.2019.

Tohle mohl být docela zdařilý krátkometrážní film. Mohl. Již první povídka "Antonio Cacto" se mi zdála neúměrně dlouhá a těšil jsem se na ty zbylé. To jsem ještě netušil, že ta první bude také nejlepší. Hned v úvodu a poté mezi každou povídkou byly skvostné a vtipné kreslené gagové grotesky "Na draka" (80%). Druhá povídka "Maják" již byla hodně tajemná a pochmurná, ale po 5 minutách jsem se začal opět hrozně nudit a každý nový záběr na televizní komunikaci s "šéfem" mi docela lezl na nervy (30%). Poslední povídku s názvem "Velkej chlap" bych raději vůbec nechtěl komentovat, aby to bylo publikovatelné. Kromě samotného příběhu jsou nejhorší napsané dialogy. To, že je tento film mládeži přístupný, je při sledování závěrečné povídky zarážející (5%). Celkové dojem z filmu: 35% (Febiofest).

Mexický film Soumrak zachycuje všednost dnů (přesněji řečeno rán a večerů) starého lovce a jeho ženy. Je to přesně ten typ filmu, který divákovi již v úvodní sekvenci naznačí v jakém duchu a tempu se celý snímek ponese. Kamera sleduje (dvakrát po sobě opíše kruh) probouzení obou manželů a snímá vybavení domácnosti ve velmi zdlouhavém a unaveném rytmu bez jediného střihu. Mezi hlavní rysy filmu můžeme zařadit úplnou absenci filmové hudby (ta zazněla až při závěrečných titulcích), minimum dialogů a záběry kamery, která snímá postavy téměř výlučně zezadu (kráčí postavám v patách). Tvůrci filmu se zřejmě také drželi zásady, že čím méně střihu, tím lépe, ale je to určitě škoda. Výsledný dojem nemůže zachránit ani půvab mexické krajiny. Režisér rád dráždí diváka a čeká co všechno je schopen vydržet. Tříminutový záběr na hlavního hrdinu jak ladí rádio, nebo nekonečně dlouhý záběr na mrtvolu jelena, jsou opravdu nad hranici únosnosti. Snad aby tvůrci občas diváka probrali z naprosté apatyčnosti, zařadili každých dvacet minut do děje jakýsi nepřirozený zvuk a tím nemám na mysli chrápajícího diváka, který rozchechtal přítomné v sále, tedy alespoň ty, kteří vydrželi až do konce projekce. Pokud bych nechtěl být jen kritický, zmínil bych dvě scény, které mě něčím oslovily. Jednak to bylo poutavé vyprávění dvou lovců o ulovení ocelota a dále snová scéna doprovázená minutovým zvukovým duněním, které mi trochu připomínalo hudební doprovod (P. Glass) z jedné scény ve filmu Koyaanisqatsi. Jako dokument je to málo dynamické. Jako experiment málo zajímavé. Jako filmové vyprávění málo umělecké. Pokud chtěl tvůrci divákům něco sdělit, tak forma vyprávění to zcela zabila.