Hadati

Úžasný Mauric byl i jako knižní předloha určen pro děti, animovaná adaptace je pak ještě více směrována k menším dětem. Přesto je (pro děti) i tak dost strašidelný. Příběh filmu je poskládán jinak, než knižní předloha, ale hlavní podstata a myšlenka předlohy byly dodrženy. Pro zjednodušení byly vynechány některé postavy. Animace i hudba skvělá. Pro fanoušky Zeměplochy se pak ve filmu ukrývá spousta odkazů, kterých si všimnou jen oni. Sice neholduji českému dabingu, ale v českých kinech se film v originále nepromítá. Dabing se mi ale líbil, hlasy sedí dobře k jednotlivým postavám. Podrobnější recenze na Discworld.cz.

{reply MERLIN|55105489}: Má recenze. Adéla ať to radši nečte, nějaké spoilery tam samozřejmě jsou, i když o příběhu tam moc nemluvím:  Komiksového Sandmana jsem považoval za dílo, které se nedá zfilmovat. Proto jsem k tomuto seriálu nepřistupoval s žádným velkým očekáváním, přestože jsem byl nedočkavý, jak se podaří. Naštěstí Neil Gaiman si nad tvorbou seriálu udržel kontrolu a je to na něm opravdu vidět, protože se seriál ke své předloze staví opravdu s velkým citem.  První desetidílná série se zabývá dějstvím prvních dvou komiksových knih Preludia a noktruna a Domečku pro panenky. Jedná se tedy o ty nejsilnější příběhy celé komiksové série. Prvním je tedy samotné uvěznění Vládce snů, jeho osvobození a hledání ztracených artefaktů. Druhým je vypořádání se s vírem snů, který hrozí zničit celé lidstvo. V obou příbězích si scénáristé s vyprávěním poradili více než dobře. Nic podstatného nebylo vynecháno a divákům neznalým předlohy je vše dostatečně srozumitelně vysvětleno. A přestože ke změnám oproti komiksu došlo, nejedná se o žádné podstatné změny, které by původní příběhy poškodily.  Ke zpodobnění světa Sandmana nelze prakticky téměř nic vytknout. Snový svět vypadá tak jak má – magicky, temně, goticky, rajsky, pekelně… jak si to zrovna žádá děj. Ale přestože se jedná o fantaskní světy, vypadají realisticky, nijak uměle. Kostýmy a masky jsou stejné kvality a jsou inspirovány komiksovou předlohou, jak jen jdou převést do filmové podoby. Ať už se jedná o dokonale naanimovaná zvířata jako je had či havran, která vypadají jako živá, až po fantaskní postavy v podobě démonů nebo některý snových postav. Takhle měla vypadat monstra v seriálovém Zaklínači, a ne tak uboze, jak to nakonec dopadlo. I kostýmy jsou více než vkusné a k postavám sedí.  Největší výtku tak mám k některému obsazení. Vlastně mi vadí hlavně jedno obsazení významné postavy, a to postavy Lucifera. Brienne z Tarsu (herečka Gwendoline Christie) do této role nesedí. Pokud vím, tak sám Gaiman kdysi napsal, že si svého Lucifera představoval jako Davida Bowieho. Bowie sice už tuto roli vzít nemohl, ale určitě by se našel herec dostatečně mu podobný, který by to mohl vzít. Když se nakonec v seriálu objevila Touha jako postava neurčitého pohlaví, zatoužil jsem, aby někoho takového typu obsadili i do postavy Lucifera. Protože i Lucifera si představuji spíše jako osobu neurčitého pohlaví. Jako bezpohlavní anděl si o tu neurčitost přímo říká. Trochu mě pak zamrzela i změna pohlaví Johna Constantina na Johannu Constantinovou.  Naopak Touha je dokonalým zpodobněním tohoto Věčného. Zoufalství je pak zcela nevýrazná. Chápu, že z ní asi nemohli udělat takovou ohavnost jako v komiksu, ale přeci jen by se mohli do další série zamyslet, jak ji změnit v něco, co by Zoufalství více připomínalo. Smrt pak není oblečená jako gothička, ale pouze v obyčejném černém oblečení. Ale kdo ví, možná se producenti rozhodli, že v seriálové verzi by gothické vzezření vypadalo směšně, zejména když komiksová Smrt chodila takto oblečená v době, kdy to bylo zrovna in. Goth styl přeci jen je v současnosti, do kterého byl komiks převeden, neaktuální. A také je pravda, že co funguje v komiksech, nemusí nutně fungovat i v seriálu. Jen si vzpomeňme na starší komiksové superhrdinské postavy. Dodnes mi přijde, že Superman v červených slipech vypadá směšně.  Sandman je pak předloze dost věrný – jeho účes, oči, vyhublá, ale svalnatá postava. Horší je to však u záběrů zblízka na jeho příliš masitý obličej a „duckface“ ústa, který se ne každému bude líbit. To však bohatě vynahrazuje hlas herce a uchopení postavy, které se nedá nic vytknout. A to považuji za podstatnější, než že se mi v určitém úhlu a detailu nelíbí tvář herce.  V celém seriálu pak nenarazíte na herce, o kterém byste mohli říct, že neumí hrát. Trochu mě zklamalo, že z Luciuse udělali ženu, ale nelze popřít, že ho hraje dobře a vzezřením mu je podobná (lektorské brejličky a tomu odpovídající přezíravé chování). A na druhou stranu, proč by ve Světě snů zrovna tohle nemohlo být jinak? Naštěstí se genderové veletoče nekonaly, takže kromě Luciuse, (víceméně) Lucifera a Constantina zůstalo vše při starém. Gaimanův komiksový Sandman má naštěstí tolik zajímavých ženských, homosexuálních a transexuálních postav, že je není potřeba tolik uměle vyrovnávat. Rasové proměny postav mě pak vůbec netrápí, pokud se nejedná o extrémy. Zde k takovým změnám došlo v rozumné míře a pro mě nebyly vůbec rušivé.  Pokud vás zajímá, na které postavy se můžete těšit, zde je výčet těch hlavních: Sandman, Smrt, Touha, Zoufalství, Lucius, Kain a Ábel, naprosto skvělý Korintian, dráček Goldie, havran Matthew, Mervyn (dýňová hlava), Lucifer, Azazel, Choronzon, Mazikeen, Robert Gadling (nesmrtelný člověk), Bláznivá Hettie, Alex Burgess, Roderick Burgess (ten, co uvěznil Sandmana), Johanna Constantine (v komiksu byla, ale v 18. století, zde nahradila Johna), Lyta Hallová (matka budoucího Sandmana), Unity Kinkaidová (žena, co prospala svůj život), Rose Walker (vír snění, zde je hlavní postavou příběhu vedle Vládce snů) a všichni obyvatelé „domečku pro panenky“. Když to shrnu, až na špatný výběr představitele Lucifera, kterého jsem si představoval zcela jinak, a kdy mi vadila nejen jeho vzezření, ale i jeho pojetí, se jedná jen o drobnosti, které mi nebránily v tom, abych si seriál užil. Mé obavy, že to bude po Zaklínači další katastrofální adaptace, se vůbec nepotvrdila a já se těším na další sérii. Doufejme, že tvůrci seriálu si udrží stejnou laťku, jakou nastavili na začátku, a že budou věnovat pozornost připomínkám fanoušků, jak své dílo ještě zlepšit.

Okolo tohoto seriálu se zbytečně nafoukla velká bublina zájmu. Jak už bylo řečeno jinými, seriál se dá přirovnat k filmům jako je Battle Royale, Hunger Games nebo Úniková hra. Hlavním rozdílem Hry na oliheň tedy je, že se jedná o seriál, a že si v ní mohou zahrát dospělí bez rozdílu věku. Jedinou inovátorskou novinkou pak považuji, že smrtícími úkoly jsou dětské hry. Hráči jsou pak různí ztroskotanci, kteří z různých důvodů potřebují peníze. To je další problém, protože jen k málokterým dokážete cítit sympatie. Nejspíš tak budete mít soucit jen se dvěma hráči – starým dědou a mladou Severokorejkou, která potřebuje peníze, aby dostala svou rodinu ze Severní Koreje. Zbytek hlavních postav je pak (záměrně) nesympatická nebo se jedná jen o statisty, kteří dřív nebo později zemřou. Záběry mimo Hru jsou tak nezajímavé, že si přejete, aby co nejdříve skončily, a vy jste se tak vrátili k hlavnímu tématu seriálu. A to ať už se jedná o pohnuté osudy hlavních postav, nebo o dějovou linii mladého policisty, který se snaží dostat mezi organizátory Hry a zjistit, co se stalo s jeho bratrem. Hra na oliheň se dá s výhradami zkouknout, ale pokud stojíte o nějaký skutečně kvalitní korejský seriál, doporučuji raději Království zombie (přestože zombie tolik nemusím, tohle se mi fakt velmi líbilo).

S knižní předlohou toho moc společného nemá. Seriál si vypůjčil Asimovský vesmír, několik postav a nápad psychohistorie a stvoření Nadace. Proto si seriál více užije ten, kdo původní román nečetl. Ti, co znají Nadaci knižně, se musí smířit s tím, že z původního nápadu zbyly jen základy. Velmi musím pochválit vizuální stránku seriálu, které se nedá vůbec nic vytknout. Stejně tak herecké výkony, kde se mi osobně nejvíc líbil císař Kleon I. (Úsvit, Den i Soumrak). Horší už to bylo s hlavním příběhem, kdy už od počátku se princip psychohistorie začal značně odklánět. Principem psychohistorie totiž je, že nesleduje jednotlivce, ale velká společenská uskupení. Jenže už od začátku se klade důraz na budoucnost Nadace na jednotlivce. A to je popření hlavní myšlenky románu. Do dvou třetin seriálu se to dá ještě snést, ale v posledních dílech již logika padá dost na hubu. Je smutné, kolik seriálů si nedokáže smysluplnost udržet až do konce. Přesto se jedná o dobrý seriál, který bych nedoporučil pouze ortodoxním Asimovcům.

Před premiérou jsem se snažil informacím o filmu vyhýbat, kdy jsem ze všech stran slyšel, jak moc je očekáváno, že se z tohoto filmu stane legenda asi jako z Jacksonova Pána prstenů. Režisér údajně prohlásil, že se bude jednat o revoluční film v kinematografii. Revoluce ve filmu je dost nadnesená, protože jsem si ničeho tak inovativního nevšiml, ale i tak musím pochválit, že se jedná o jedno z nejlepších sci-fi za posledních 20 let a svou výpravností se bez obav může k Pánovi prstenů přirovnávat. Režisér už na záčátku tím, že film nazve první částí, fanoušky knižní předlohy varuje, ať nečekají, že se v prvním filmu odvypráví celý příběh. Fanoušci pak mají celé tři hodiny na to, aby se smířili s tím, že se dostaneme jen do poloviny románové Duny. Pro některé to může být menší zklamání, ale já byl spokojen, protože kniha je příliš objemná na to, aby se do jednoho filmu stihlo dát vše podstatné. Přestože mám rád Lynchovu Dunu, je jasným příkladem toho, jak by nový film dopadl, pokud by se snažil celou knihu narvat do jednoho celovečerního filmu. I přes toto rozdělení musel být příběh osekán nebo pozměněn, aby měl tu správnou dynamiku, a aby byl koukatelný i pro diváky, co knižní předlohu nečetli. Jsou tedy vynechány některé méně podstatné informace, kupříkladu co jsou zač mentati, nebo že lékaři Súkské školy mají tak velkou důvěru díky svému kondiciování, které jim (téměř) brání v tom, aby zradili svého pána. K hereckým výkonům nemám co vytknout, kdy velmi charismatický je zde zejména Duncan Idaho v podání Jasona Momoy a vévoda Leto Atreides. Menší výtku jsem měl k lady Jessice, která mi na čarodějku Bene Gesserit přišla příliš emotivní, než jsem si uvědomil, že režisér musel nějakým způsobem u Jessiky ukázat na to, jak se obává o osud vévody Leta a svého syna Paula, kdy v knize tento emoční boj zažívá jen vnitřně a navenek nedává žádné emoce znát. Ve filmu by však bez vnějších emocí vypadala chladnokrevně a netečně, což by významně změnilo její charakter, jak je chápán z knih. Také se zde neobjevilo pár důležitých postav, které si režisér šetří až na druhý film. Nemám moc, co bych mohl filmu vytknout, a ani jedna z těchto výtek nekazí celkový dojem z filmu. Caladan mohl být víc modrý, aby lépe kontrastoval s bezútěšnou pouštní planetou Arrakis. Největší výtka je asi ohledně Shadout Mapes, fremenské služebné, jejíž důležitost, která byla v knize tolik znát, v tomto filmu dostatečně nevyzněla a nebyla zde o moc důležitější, než jako bezejmenná statistka. Dunu tedy každopádně doporučuji, protože od dob Pána prstenů se v žádném jiném filmu neobjevil tak propracovaný svět podle knižní série. A upřímně doufám ve velký úspěch tohoto filmu, protože se těším na další pokračování ze světa Duny. A velmi bych si přál úspěch této série, protože bych se i rád jednoho dne dočkal natočení Služebnického džihádu, tedy kolosální války lidstva proti strojům, která byla důsledkem toho, že je ve vesmíru Duny zakázáno používat stroje, počítače a umělou inteligenci. A také doufám, že tenhle film přece jen bude v jedné věci revoluční. Že stejně jako film Avengers bude spouštěčem pro další filmy stejného typu, kdy se filmová studia začnou více poohlížet po knižních světech sci-fi a fantasy, které by mohla uvést na plátna kin.

Na tenhle film jsem šel naslepo, takže jsem netušil, že je to jakési pokračování původní Alenky. Film nebyl nijak originální, ale byl i zábavný, stále se bylo na co dívat a bylo tam i pár věcí na zasmání. Příznivce tohoto díla však upozorňuji, ať neočekávají původní sladký svět Říše divů. Tento svět oživil Burton, a proto je to svět temnoty. Nejsem si jistý, zda bych tento film doporučil malým dětem. Každá z postav je určitým způsobem vyšinutá a svým podivínstvím i trochu strašidelná. Velmi spokojený jsem byl s kočkou Šklíbou, naopak nespokojený jsem byl s Tlachapoudem. Ačkoliv to má být nejobávanější tvor Říše divů, moc z něho strach nešel.

S historickými prameny to má společného pramálo. Boje jsou plné gejzírů krve, bojovníci svými tupými meči přesekávají paže a nohy jako by to byly párátka a o taktice soubojů se zde mluvit také nedá. Rozhovory barbarů jsou zde prokládány synonymi slova "fuck", aby se americký teenager neztratil. Brutální filmové scény jsou střídány erotickými přestávkami, aby si každý přišel na to své libido. A nejhorší na tom je, že je to TV seriál, takže utrpení nekončí po tradičních filmových dvou hodinách, ale po daleko delší době. Kdyby tohle viděl Spartakus nahnal by všechny, co se na tomhle filmu podíleli do cirku a zmasakroval je, což by jistě každý divák ocenil jako bonusový materiál na DVD. Film je ubohým pokusem napodobit 300, avšak nedosahuje ani v jednom z kladů tohoto skvělého filmu podle komiksové předlohy.

Už jsme si zvykli na emzácké filmy všech druhů. Na návštěvníky z kosmu, kteří si k nám udělali výlet (E.T., Starman, Svět podle Prota), na první kontakty s jinou civilizací jako jsou Blízká setkání třetího druhu nebo Kontakt nebo na nepřátelské emzáky z Války světů, Hvězdné pěchoty nebo Dne nezávislosti. Máme tu konečně film, který nepatří ani do jedné z těchto škatulek. Teď se můžete podívat, jak by to vypadalo, kdyby k nám před 20 lety přiletěli emzáci, kteří by lidstvu neměli co dát, protože by to byli jen hloupí dělníci a veškeré jejich zařízení by reagovalo jen na jejich DNA, a proto by bylo pro náš druh nepoužitelné. Těchto přistěhovalců by bylo něco přes milión, byli by bezbranní, neužiteční a zcela nepřizpůsobivý. A taky by se dále množili...

Od filmu jsem dostal přesně to, kvůli čemu jsem do kina šel - na spoustu drsných krvavých a krutých záběrů a spoustu černého humoru ve stylu dalších Tarantinovských filmů jako Pulp Fiction nebo Kill Bill. Toho se mi skutečně dostalo a já z kina odcházel spokojený. Nevím, zda se mi styl toho režiséra jednou omrzí, protože je to stále stejné jako knihy Jiřího Kulhánka, ale pokud budu mít chuť na film, který nešetří divákův jemnocit, dám si zase nějakého Tarantina.

Příběh filmu není nijak překvapivý, Pixar však ví, jak vytvořit film, který ve správnou chvíli dojme či rozesměje, a je dobře, že se toho drží. Do kůže Fredricksena se lehko vcítí každý dospělý, život filmu dodává osmiletý upovídaný a zbrklý skaut, vtipné scénky doplňuje legrační pštrosovitý pták a mluvící pes. Grafickým scenériím se nedá nic vytknout, zejména, když je můžete vidět i ve 3D. Výhodou je i český dabing, který byl tradičně zpracováván pod dozorem Pixaru a udržuje si tedy i po překladu kvalitní úroveň.