J*A*S*M

Anguish je jako režijní debut důkaz, že režisér umí vést herce, vystavět atmosférické scény, náladotvorně pracovat se soundtrackem. Taky umí napsat scénář s poměrně chytře vystavěným dějovým obloukem, který má v závěru vysoký potenciál silného emočního dopadu. Umí se na hororový námět posedlosti podívat z netradičního úhlu. To všechno umí, ale stejně je to ve výsledku hrozná nuda. Zkátka objektivně lze na Anguish leccos pochválit, ale subjektivně mě snímek bohužel minul, ač jsem k podobným pomalým nezávislým žánrovkám pravidelně mnohem vstřícnější než ostatní. Jako příslib fajn, na další Mallhiho film se těšit budu, ale tentokrát ještě palec zůstane ve vodorovné poloze.

Krampus není takový, jakého jsem si ho při ohlášení projektu vysnil, a ani v rámci toho, jaký je, se mu bohužel nepodařilo dosáhnout úplně TOP příček. Což ovšem neznamená, že by to byl špatný film. Dougherty tentokrát udělal pro Vánoce to samé, co před pár lety pro Halloween - natočil příjemnou, atmosférickou hororovou komedii, v níž v jednotlivých sekvencích funguje jak humor, tak strach a napětí. Jen to prostě není v žádném ohledu úplně ultimátní. A kdyby bývalo zůstalo pouze u Krampuse a jeho družiny elfů, bylo by to imho lepší. Oživlé dárky jsou ještě jakž takž cool, ale zákeřné oživlé perníčky už notně přes čáru. A také mě dost zaskočilo, jak rychle to šlo v závěru. Snad víc než půlka všech postav je najednou dost nezajímavě redukována během asi dvou minut, až to na mě působilo, jako kdyby se jich tvůrci už mocí mermo chtěli zbavit a nechtělo se jim psát dalších dvacet minut scénáře. 70 % a dal bych si na vážno pojatej německej alpskej prequel.

Joseph Gordon-Levitt alias Philippe Petit svádí vyrovnaný fouboj s fiflajícím pfíkem z reflamy na Fofolu v soutěži o nejotravnější mediální postavu roku 2016. Přál jsem si, aby spadnul.

Netušil jsem, že tohle bude pokračování jedné celkem známé knížky :) Každopádně zajímavá věc a konečně zas špetka originality v temných žánrech (záměrně neříkám v hororu), a to především po stránce atmosféry. Náladou je He Never Died opravdu značně odlišný od otatních mnou letos viděných filmů, a to se musí ocenit. Velký podíl na tom má hlavní postava v podání Henryho Rollinse, která sice není v žádném ohledu úplně sympatická, asi bych si s ním moc dobře nepokecal, ale charisma má na rozdávání.

Se omlouvám, ale tohle fakt nešlo. První Villmark se mi líbil velmi, Skjult byl občas strašidelný, ale váznul mu scénář ... no a u druhého Villmarku Pål Øie doručil opravdu už jen solidní vizuál a atraktivní prostředí opuštěné psychiarické léčebny. S plnou vážností říkám, že tenhle film mohl vzniknout tak, že tvůrci našli strašidelnou budovu, vyrazili tam s několika herci (půlka jim bude hrát oběti, půlka strašidla) na týdenní dovolenou a bez rozmyslu, důvtipu, účelu a scénáře tam NĚCO na první dobrou natočili. Druhý Villmark je zkrátka ubíjejícím způsobem bezcílné bloudění opuštěným barákem, které sice bylo natočeno na profesionální filmařskou výbavu, tzn. na první pohled vypadá lákavě, ale na druhý pohled je očividné, že s důležitějšími věcmi si tu nikdo moc starosti nedělal. Panebože, vždyť to nebylo ani atmosférické, a to je v takovém prostředí fakt výkon. Chtělo se mi křičet hilfe (další věc - ta přeházená písmenka, mně by vážně zajímalo, v jakém momentě si je podle představy tvůrců průměrný divák složí).

Je to barevný, je to svižný, nevyžaduje to mozek v poloze ON a na každý aspoň trochu dobrý fór připadne jeden až dva fóry pubertálně trapné, takže děcka budou spokojená. Přežít se to dá, což je to nejlepší, co o filmu asi můžu říct. Co mě ovšem opravdu dostalo - po hodině boje proti zombies svedou dva členové týmu v přízemí domu další halasný souboj se zombies, přičemž když další dva členové týmu sejdou dolů z prvního patra, překvapeně se zeptají, co se to dole sakra dělo. Tančili valčík, tvle. Tenhle moment film vystihuje asi nejvíc. A ne, nebyla to záměrně natajmovaná hláška. Za mě slabší trojka nebo silnější dvojka, překliknutelné dle libovůle.

Pro mě už pár měsíců jeden z nejočekávanějších filmů druhé poloviny letošního roku a jsem rád, že nezklamal. Ale kdybyste chtěli vědět, jak by to vypadalo, kdyby zůstali v Pokoji ještě třicet let, mrkněte sem :D

Stoprocentní dojem mi trochu narušilo pár závěrečných minut, v nichž triky a masky najednou začnou působit méně kvalitně než doposavad (a příšery proto přestanou vypadat tolik děsivě) a celý ten "rozbřesk" je až divně kýčovitě barevný. Jinak je ale The Hallow ultimátní dobro pro každého fanouška nadpřirozených monster hororů a současně jeden z nejsilnějších filmů tohoto ranku ve 21. století. Řemeslně zpracované bez zaváhání, tvůrci se snaží děsit nikoli skrze gore, ale skrze atmosféru temného nočního lesa a opuštěného stavení. Vysoko nahoru žene výsledný dojem perfektní vzhled monster, s nimiž se navíc opravdu nešetří. Hrdinové sympatičtí a dobře zahraní (to zcela neplatí o několika vedlejších postavách, ale ty se objeví vždy jen na chvilku). Corin Hardy zkrátka s The Hallow neobjevuje Ameriku, ale dodává přesvědčivě realizovaný, zábavný, napínavý a opravdu atmosférický film, u nějž jsem si užíval každou jeho minutu a rozhodně jsem jej neviděl naposled. Kromě výše zmíněného mě napadá snad jen jedna další drobná výtka - vzhledem k tomu, že se "hororová akce" rozjede již zhruba po třicáté minutě a až do konce v podstatě nepoleví, mohl se úplný závěr ještě o něco víc vyhrotit, aby opravdu působil jako "finále" a ne jenom jako "ukončení hodinové monster jízdy". Letošní podzim tedy pokračuje v mocném posilování statistik filmově-hororové kvality a v prosinci bude v TOP 10 nabito.

S podobnými filmy se většinou vypořádávám jednoduše - odpadem. Ovšem v případě Lumberjack Mana mi ta všeobjímající trapnost přišla jednak záměrná, jednak místy skutečně vtipná. On už leccos napovídá námět o démonickém dřevorubci - palačinkářovi, který prostě nelze uchopit navážno. Takže pokud máte náladu zasmát se díky trapnu tak hmatatelnému, že se na něj skoro až dá sáhnout, směle do toho.

Myslím, že co se týká filmových kvalit, nebyl nikdy natočen lepší horor s domorodými kanibaly. U Rothova Green Inferna jsem si před týdnem stěžoval na to, že se půlku filmu nic neděje. Tady je ten poměr mezi "úvodem" a "akcí" ještě střízlivější, ale vůbec to nevadí, kdy právě vynikne ten rozdíl mezi schopnostmi Rotha a debutanta Zahlera. Devadesát minut je tu věnováno představení postav a jejich umanutému odhodlání zachránit unesené obyvatele městečka. Což je dost času na to, aby jim člověk začal upřímně fandit, čemuž dopomáhají i skvělé herecké výkony. Extrémně brutálních závěrečných třicet minut pak působí jako rána do vazu, protože kanibalský indiánský kmen se s tím vážně nesere. Všem je jasné, že se ti sympatičtí hrdinové dostali někam, kam vůbec neměli lézt. Neodvažoval jsem se ani doufat, že se podaří skloubit hororový žánr s westernem takto hladce. Bone Tomahawk ale opravdu je současně dobrý western i dobrý horor. Jen kousek od plné palby.