Lavran

Lavran

Luděk Čertík

okres České Budějovice
"I am rooted, but I flow."

homepage

128 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 15 21 28
    • 18.6.2017  22:18
    Song to Song (2017)
    *****

    "Tohle... Tohle a nic víc..."

    • 13.2.2017  09:43
    Mlčení (2016)
    *****

    Představte si klidnou lesní tůň, v níž se (docela jako v nějakém Bašóově haiku) odráží stříbrný úplněk. Představte si, jak v její blízkosti střídavě skřehotají a umlkají žáby a v rákosí na břehu nesměle šelestí vítr - každé stéblo jako chvějící se struna aiolské harfy. A nyní si představte list, který se v lehkém poryvu větru (se sotva slyšitelným šramotem) uvolní z větve přečnívající nad vodní hladinu a v širokých obloucích se začne snášet k zemi. Představte si, jak na onu mlčenlivou hladinu v tichosti dosedá a na okamžik ji – a s ní i zrcadlový obraz Měsíce – rozvlní. Svět kolem náhle umlkne, čas se téměř zastaví. A pak – jako by se vůbec nic nestalo, jako by sama noc byla od počátků věků stále táž – se temná, neproniknutelně tajemná hladina tůňky opět uklidní, zarovná, vyhladí a kdesi v houštinách se jako malé polekané božstvo rozeštká osamělý cvrček...

    • 6.1.2017  09:01
    La La Land (2016)
    *****

    Po delší době jsem si mohl opět připomenout, že více než kterýkoli jiný filmový žánr (snad jen s čestnou výjimkou přírodopisného filmu) pojednává muzikál o životě. A teď nemám na mysli "o životě" v tom banálním a lehce vyprázdněném smyslu, jakým se stalo poněkud nešťastným zvykem tohoto sousloví v běžné komunikaci používat - tedy jako o jakémsi souhrnu obecných životních/existenciálních pravd, ale o životě v tom nejzákladnějším (biologickém, poetickém i filosofickém) smyslu slova - o životě jako síle, energii, proudění, jako jiskře a plamenu, jako omamném karnevalu forem a především jako niternosti a cítění, protože právě tak se nám život - v celé své mohutnosti, zázračnosti a nádheře - dává plně zakusit, právě tak se nám odhaluje, ZJEVuje v našem vlastním každodenním žití i v žití všech ostatních živoucích bytostí, s nimiž sdílíme tuto planetu. A za to tvůrcům posílám nehynoucí dík!

    • 11.11.2016  14:02
    Příchozí (2016)
    *****

    Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta...

    • 14.9.2016  20:25
    Cesta času (2016)
    *****

    „Matko. / Beru tvou ruku do své. / Nemusím již snít. / Jsme spojeni. / Jako list s větví. / Větev se stromem. / Láska nás poutá k sobě." Ticho, poklid a nespěchavost, to vše jsou kvality, které máme s přírodním světem již od nepaměti nerozlučně spjaty a kvůli nimž se také – respektive za jejich léčivou, blahodárnou mocí a prožitky s nimi spojenými – „do přírody” zpravidla uchylujeme. Ty jsou ale paradoxně něčím, s čím se v přírodopisných filmech – a na mysli zde mám zvláště ty televizní – obyčejně nesetkáme. Namísto toho je nám příroda (především v zájmu sledovanosti: vždyť koho by bavilo dívat se hodinu či dvě na lenošící lvy nebo poklidně se pasoucí stádo antilop?) prezentována jako akcí napěchovaný spektákl ve stylu hollywoodských blockbusterů, kde většinu pozemské existence zobrazovaných živáčků vyplňují nervy drásající střety a klání či neméně napínavé honičky na život a na smrt. To ale rozhodně není případ Malickovy Cesty času, oné novodobé katedrály mezi umělecky laděnými přírodopisnými filmy. <> <> Ačkoli ani zde jisté dramatické okamžiky pochopitelně nechybí (ve filmu kupříkladu spatřujeme majestátní výbuch sopky, dopad meteoritu, několik bouří, sluneční erupce či divoký tanec kolidujících galaxií), tvoří velkou část snímku pokojně působící krajinné výjevy, u nichž si navíc můžeme v mimořádně detailním zvukovém mixu vychutnat i náležité přírodní ruchy a hlasy: tiché šplouchání vlnek na březích řeky, kapky vody odkapávající z tajících ledových ker, vítr s šelestem ženoucí zrnka písku po písečné duně, ševelení travin a listí v lehkém vánku nebo rozmanité hlasové projevy ptáků, obojživelníků a hmyzu. Tak i živáčky samotné Malick ukazuje namnoze ve chvílích odpočinku nebo při zcela nevzrušivých všednodenních aktivitách (vidíme nerušeně se popásající slony a zebry, sépii kladoucí vajíčka mezi korály, šimpanze vydlabávající ze starého kmene termity pomocí utržených větví, bahníka nadechujícího se nad hladinou nebo žraloka velikého líně požírajícího mořský plankton). A když už náhodou Malick některé z živáčků zpodobuje ve vzájemných konfrontacích (s křikem a v oblaku vzedmutého prachu se vzájemně prohánějící paviáni, dva soupeřící štíři, lovící terejové, tuleni a marlíni), jsou záměrně nasnímáni v dlouhých statických – nebo přinejmenším staticky vyhlížejících – celcích a portrétováni bez užití prvoplánovitě dramatizujícího hudebního doprovodu, tedy (a tu bych si dovolil dát pomyslný vykřičník) podstatně blíže tomu, jak by se nám takové scény jevily ve skutečnosti. Jaksi příznačný je pro celý snímek zejména způsob, jakým Malick zachycuje gepardy štíhlé, jedny z nejrychlejších zvířat na Zemi: ty v jedné z vrcholných pasáží filmu nejprve vidíme, jak polehávají ve vysoké trávě kdesi v africké buši a posléze jak na docela jiném místě společně pořádají již dříve ulovenou kořist. Namísto chvatu a dravosti nabízí tedy Malickův snímek pomalost a prodlévavost, namísto akce a rozhodnosti pasivitu a mírnost. <> <> Jak napovídá již oficiální plakát k filmu, na němž je planeta Země vyobrazena jako modrobílá skleněnka kýmsi nedbale upuštěná do písku na pláži a tam něžně omílaná pěnivým mořským příbojem, je Cesta času především filmem s výrazně ženskou, měkce vodní energií – a to dokonce natolik, že bychom v žánru přírodopisných filmů druhý takový jen těžko pohledali. To ostatně potvrzuje nejen výše řečené, ale také mateřsky jemný, zahloubaný, básnivý komentář v podání australské herečky Cate Blanchett, jehož klíčovým motivem je vztah Matky a Dítěte, Přírody a Člověka, zdůrazňování zásadní role lásky a spolupráce v evoluci veškerého vyššího života (a z toho také plynoucí důraz na propojenost, spjatost, jednotu veškerého Stvoření) a konečně nápadně časté obrazy tekoucí i stojaté vody (mořských vln, jezer, vodopádů, zurčících potoků a bystřin, bublajících horkých pramenů), onoho nejpoddajnějšího ze všech živlů. Obecně je pak Malickova přírodopisná opera spíše než na uchopování světa skrze rozum (touze jej do posledního atomu, posledního smítka prachu popsat a vysvětlit) založena na emocích a dojmech; zobrazované, ať už je to formování první generace hvězd, měňavka přijímající potravu pomocí fagocytózy, zakřivení prostoročasu kolem rotující černé díry nebo dokonce někteří z dávno vyhynulých tvorů a rostlin (dunkleosteus, pikaia, rhynia, taktaalik), není nijak a nikým vysvětleno a jednotlivé obrazy nás tak (samozřejmě v těsné součinnosti s hudbou a zvukovým doprovodem) v prvé řadě oslovují svým emocionálním nábojem, svou náladou. <> <> Svým povýtce „orfickým“, kontemplativním, hrouživým filmem totiž Malick na rozdíl od mnoha jiných přírodopisných podívaných netouží nikterak poučovat (je-li divák zvědavý, dohledá si dodatečné informace, podobně jako autor těchto řádků, sám), ale naopak jím v srdcích a myslích diváků probouzet a živit čirý, dětsky nezkalený úžas: úžas nad krásou a bohatstvím živých i neživých tvarů a podob, nad způsobem, jakým se živé i neživé věci pohybují, jakým se klikatí, smršťují, rozpínají, kroutí, vinou, nadouvají, vlní a plynou a konečně nad samotným tajemstvím zázraku světa a onou čímsi povědomou jiskrou, která se skrývá za pohledem jednoho každého z nás i všech našich mimolidských bližních: vorvaně, sépie, lemura, pštrosa, měsíčníka, pyskouna a mnohých dalších, kteří se ve filmu postupně objevují. Zároveň je to ale snímek – a osobně si troufám říct, že v tom je vůbec jeho největší a skutečně nadčasová hodnota –, který nám kromě možnosti tajit dech nad nádherou a velikostí všeho, co bylo, co jest a dokonce i toho, co bude, umožňuje také (nebo snad právě proto!) jaksi volněji dýchat; cítit se s tímto světem – s touto rozkvetlou zahradou, kolébkou a lůnem – o něco více spřízněni, ba dokonce pociťovat za jeho nekonečně dobré dary a krásy vděčnost, více jej milovat. A jak už dobře víme z předešlých Malickových filmů, láska člověka osvobozuje ze zajetí a iluzí vlastního ega a umožňuje mu pozdvihnout se k tomu, co je věčné a nepomíjející: k samotným nebesům, jejichž obrazem Cesta času symbolicky začíná a končí. Podobné filmy: The Animal World, L'arche et les déluges, Genesis

    • 14.9.2015  08:23

    "My son... you are just like I am. Can’t figure your life out? Can’t put the pieces together? Just like me. A pilgrim on this earth. A stranger. Fragments... pieces... of a man." Žalozpěv za duši moderního člověka. Člověka bloudícího, neúplného, roztříštěného. Člověka odloučeného od světa, Boha, přírody, odcizeného sobě samému. Žádný Malickův film v sobě nenese tolik bolesti a smutku, žádný toho neříká tolik o duchovní krizi dneška a mrákotě, která nás obklopuje. A byť se na první pohled může opak zdát pravdou, žádný v sobě zároveň nechová tolik naděje na procitnutí, nový začátek...

    • 20.2.2015  11:43

    "Víme více od přírody, než můžeme podle svého přání sděliti. Její světlo přetéká stále do našeho ducha a my zapomínáme na její přítomnost. Básník, řečník, vyrostlý v lesích, jehožto smysly byly živeny jejich krásnými a klidnými změnami rok co rok, nevědomě a nepozorovaně - nezapomene jejich poučení ani v hluku měst ani ve vřavách politických. Dlouho potom, uprostřed agitace a hrůzy národních shromáždění - v době revoluce - tyto velebné obrazy se objeví v své jitřní záři, jako případné symboly a slova myšlenek, které časové události probouzejí. Na povel vznešeného citu lesy opět šumí, smrky hučí, řeka se valí a leskne a stáda bučí na horách tak, jak je slýchal v svém dětství. A s těmito obrazy kouzla přesvědčivosti, klíče moci jsou mu dány do rukou." ~ R. W. Emerson, Příroda

    • 11.3.2014  11:24
    Falkens öga (1998)
    *****

    "Dóféna říše úsvitu, miláčka rána přistih jsem – / poštolku jitrem grošovanou – právě jak projížděla / na plynoucí ploše vzdutého větru, jak vyrážela / tam vzhůru, kroužíc na uzdě bijících křídel v svém // nadšení. Pak sem a tam kmitem se převracela / tak zcela jak ostří brusle svým hladkým obloukem, / výpad i skluz vstříc vichru. – Mé srdce v skrytu svém / nadchlo se zvládnutím, mistrovstvím, které v sobě měla. // Čin, odvaha, krása – oh pýcho a větře zarputilý, / pero, tady se spojte! Co teprv oheň, tisíc- / krát více krásný a krutý, sršící z tebe, rytíři! // Nediv se: postačí strmý nápor – brázdou syčíc, / radlice křísne, uhlíky se zamodrají, milý, / sprchnou a samy se odřou, růžovým zlatem zažíří." (Gerard Manley Hopkins, Poštolka; v mistrném překladu Ivana Slavíka) Nejednou mě při sledování přírodozpytných dokumentů ze stájí National Geographic, BBC či Discovery Channel přišla na mysl kacířská představa ~ při vší úctě k jejich podivuhodným vizuálním a technickým kvalitám, že by bylo moc fajn, kdyby vedle těchto existoval rovněž dokument (nebo kdyby tak rovnou celá série!), který by jim byl téměř dokonalým antipodem. Tím myšleno: Dokument, který by se s lehkým srdcem vzdával jakéhokoli doprovodného slova (i kdyby bylo nakrásně recitováno medovým hlasem Tildy "Orlandy" Swinton) i všemožně dramatizující kulisy hudební a takto uvolněný prostor otevřel tomu, co je v populární přírodozpytné tele-produkci obyčejně potlačeno ~ vrstevnaté paletě autentických zvuků, sestávající z nepřeberného množství hlasů, zpěvů a volání živoucích tvorů (tedy toho, co ptydepe akustické ekologie nazývá biofonií-), zvukových projevů neživé přírody ~ jako zurkot vody, ševelení listí (-geofonií-), tak i ruchů vzešlých z lidské činnosti (-antropofonií); neb akustický zážitek je pro poznání přírody, pomněmě např. ptactva, žab či nočního hmyzu, neméně podstatný než zážitek optický, (roz)poznávání po vzhledu. Dokument, který by upřednostňoval hledisko živáčků (zvířat, hub a rostlin samých) před hlediskem distancovaného, jakoby mimo přírodu stojícího lidského pozorovatele; v němž by člověk, jakkoli výjimečný svou schopností poznávat i jiné druhy než je on sám, nebyl v přírodě čímsi krajně nepatřičným, nýbrž její pevnou, nedílnou součástí ~ jedním z mnoha miliónů pozemských bytostí ve "velkém řetězci bytí". Dokument, který by svou poetikou, svým jazykem nabádal spíše (ale ne výhradně!) k poklidu a usebrání nad uklidňujícími rytmy "řádu přirozenosti" (k ponoření se do oněch tajuplných, nezbadatelných vod) nežli ke vzruchu nad majestátností téhož; který by dynamickou, o vnějškový efekt usilující střihovou skladbu (v zásadě znemožňující jakoukoli snahu o hlubší pochopení viděného) postoupil skladbě velmi střídmé, neřkuli prostinké, upřednostňující dlouhé, pouze ojediněle přerušované záběry; ovšem v takovém duchu, aby se stále jednalo o svébytné umělecké dílo, nikoli jen o hrubý, nijak neupravovaný záznam pro vědecké účely. Zkrátka dokument, který by hodil přes palubu této povážlivě se naklánějící "lodi bláznů" vše předinterpretované, interpretující, uchvátané a zprostředkoval tak svému diváctvu zážitek srovnatelný s tím (alespoň do té míry, do jaké je toho |přírodozpytný| film schopen), co je možno zakoušet při pozorování tam venku pod širou oblohou ~ rozumí se, že se všemi kouzly i otravnostmi, které k tomu náležejí. Asi není nikterak náročné odtušit, že Kestrel's Eye (poněkud volněji překládám jako Okem poštolky), tento krásný a citlivě natočený portrét rodinky poštolek obecných, pod nímž je podepsán švédský dokumentarista a ornitolog Mikael Kristersson, je právě jedním z takových bájeslovných dokumentů, ba dokonce bych se nebál tvrdit, že rovnou jedním z nejlepších; a co je neméně důležité: pro běžné smrtelníky, jakými jsme ty a já, také nejdostupnějším. Těžko bych zde mohl Kestrel's Eye ~ jakož i jiné Kristerssonovy filmy ~ dostatečně vynachválit. Jedno vám však mohu garantovat bezpečně: máte-li doma kočku, je více než velká pravděpodobnost, že Kestrel's Eye se stane jejím novým nejoblíbenějším filmem.

    • 20.1.2014  21:15
    Khadak (2006)
    *****

    Myslím, že to byl americký ekofilosof David Abram, kdo nahlédl, že role šamana v tradičních kulturách je mnohem širší než se mezi antropology obecně soudí; že šaman není jen tím, kdo komunikuje s nadpřirozenými bytostmi a svými schopnostmi ~ jako je schopnost zalétat do podsvětí či na nebesa ~ tu a tam uzdravuje nemocné, ale že je také (a především!) jakýmsi mediátorem mezi světem lidského společenství a "více než lidským" světem zvířat, rostlin, kamenů, větru a deště (neboli krajinou) ~ garantem (duševní) rovnováhy mezi oběma. Khadak, mám dojem, ukazuje právě tento poněkud přehlížený rozměr šamanské řehole...

    • 15.1.2014  21:14

    Co je to příčetnost? V tom úplně nejvšednějším smyslu je to jistota, že každé ráno vyjde slunce, že jablka a déšť nebudou padat vzhůru, že zesnulí se nenavrátí z hrobů, že po zimě přijde jaro. Je to intuitivní důvěra ve skrytý řád vesmíru či přirozený běh věcí, chcete-li. Ale co když ~ z nějaké nejasné příčiny ~ dojde k narušení tohoto řádu? Co když po zimě jaro nepřijde? Co když včely uletí neznámo kam, zrno nevzklíčí, stromy nevykvetou? Co když krávy přestanou dávat mléko a ryby v řekách uhynou? A ptáci a ostatní zvířata, co když utichnou? Lidský řád ~ řád lidského světa a všechno s ním spojené, jak dobře věděli již staří (na což ale v době, kdy smysl pro fysis je denně úspěšně zastírán, pomýšlí žel jen málokdo), je zcela odvislý od řádu přírodního. A to nejen hmotně, ale i duchovně. Kdyby snad došlo ke zhroucení řádu přírodního, řád lidský by nedlouho poté následoval. A jaký by takový "pád do nicoty" mohl mít průběh? O tom (a mnohém jiném) rozjímá tento nadmíru mrazivý a podnětný film, v němž se Brueghel a Tarr snoubí s Hardyho pohanským Wicker Manem.

    • 3.1.2014  23:04

    Longfellow Deeds ~ zcela univerzální příklad někoho, kdo má v sobě, abych tak řekl, "příliš přírody", kdo je tak trochu "pixilated" (odchován skřítky) ~ někoho, kdo je skrnaskrz čestný, přímý, upřímný, lidský, spontánní, kdo se vůbec, ale vůbec nebrání hře (ostatně, sám hraje na tubu, skládá básně); pro mnohé jistě (zranitelný) prosťáček boží ~ učiněný Candide, nevinnost sama!, při tom ale příčetnější než kdokoli jiný a vnitřně svobodný k tomu. Nepřekvapivě jej mají v oblibě zvířata (již úvodní Deedsův nástup na scénu je doprovázen radostnou reakcí psa). Obdivuje se velkým postavám minulosti, těm zářným příkladům amerického snu. Při jedné příležitosti dokonce cituje Thoreaua ~ ano, toho advokáta všeho divokého a nespoutaného! (Kdo bez donucení cituje Thoreaua?) Zkrátka a dobře, už předlouho mě žádná filmová postava tak upřímně a ze srdce nedojala svou nezkažeností a prostou krásou prostou všech rafinovaností. Odít se tak do rubáše deedsovské skromnosti, nezištného zájmu o druhé, dětského nadšení... Kdo by o tom alespoň jednou nesnil?

    • 3.1.2014  18:41

    "Nature in your life, very quickly becomes God. A God who gives great abundance at times... and takes everything away at times." Pod mentorským vedením Terrence Malicka vznikl patrně jeden z nejkomplexnějších a nejoduševnělejších dokumentů o ochraně životního prostředí, který dává za pravdu staré moudrosti, že ty největší poklady se skrývají mimo vyšlapané, dobře známé stezky.

    • 3.1.2014  13:01
    Matka a syn (1997)
    ****

    Film živoucí a měnlivý ~ toť kouzlo prolínání. Moře horám, lesy nivám, matka synovi, jaro podzimu, duše krajině - vše propojeno vzájemnými sympatiemi, vše přitažlivé, prostupující se, do sebe vnořené, soupatřičné. Prolínání zakládá snovou kvalitu Sokurovových filmů...

    • 16.12.2013  10:23

    „Snad všude a ve všech dobách byly včely pokládány za čisté, panenské, nadpřirozené, božské bytosti. Jejich světelná, nebeská podstata poukazuje k duši, duchu, rozumu. Sběr, řád, zákon obce (včelího společenství) a rozumnost projevující se v moudrém rozvrhu času (skloubení odpočinku a činnosti), v racionální dělbě práce, účelné souhře činností, rafinované spolupráci. Včely jsou vzorem prozíravosti, kterou projevují horlivou přípravou zásob na zimu, důmyslnou režií rojení a následným vyhledáváním a budováním nového příbytku. Navíc mají podíl na řádu duchovním, transcendentálním, a to jak geometrickém (šestiboká struktura pláství-architektonika úlu), tak mravním (píle, pracovitost, poddanost, oddannost, hrdinství v boji až po obětování života, cudnost, panenství).“ (Zdeněk Neubauer, O vosku a včelách in O přírodě a přirozenosti věcí) Kdybych měl z řady dokumentárních filmů o včelách, včelařství a tzv. „syndromu zhroucení včelstev“ (jinak též protřelý pod zkratkou CCD ~ Colony Collaps Disorder) doporučit jediný film, byl by to bez váhání tento. Na první pohled jistě zaujme bezkonkurenční technická kvalita (inu, pověstný germánský perfekcionismus se zde věru nezapře), tím podstatným je ovšem rozsah předkládaných informací a způsob, jakým jsou formulovány. Je mi sympatická komplexita i rozmyslnost (dnes vzácná kombinace), s jakou Imhoof k celé věci přistupuje ~ což na hlubší rovině pěkně rezonuje s poukazem včel k souměrnosti logu (viz výše). Bývá totiž neblahým jevem environmentální dokumentaristiky, že se až příliš často uchyluje k laciným (a nalijme si čistého přírodního medu bez příměsí antibiotik ~ rovněž dosti hysterickým) rétorickým figurám, které namísto snahy o porozumění prozrazují toliko těsný ideologický rámec, do něhož uzavírají okolní svět. Týká se to zejména dosti manichejského dělení světa na dobré a nezištné environmentalisty a zlé a zkorumpované developery/ekonomy/politiky/průmyslníky/doplňte-si-dle-vlastního-vkusu, kteří jsou odpovědní za všechna příkoří, jimiž tuto širokoprsou planetu sužujeme. Namísto provokování nových otázek a vůbec hledání možných odpovědí na to, co vlastně za ústupem včelstev či obecněji devastováním přírody stojí, tak dostáváme pouze zjednodušující a jednoduché závěry pro ty, kdož považují za neúnosně náročné myslet, a které mají začátek i konec v sobě samých, resp. ve světonázorovém rozvrhu jejich původců. Imhoof naštěstí nemá potřebu na někoho kazatelsky ~ tytyty! ~ ukazovat prstem a problém záhadného úbytku světové populace včelstev chápe spíše jako širší, řekněme metafyzický problém, v němž se zrcadlí převažující (tj. panský či slovy Pierra Hadota „prométheovský“) postoj lidstva k přírodě a životnímu prostředí. V dokumentu se tedy dostane stejně velkorysého a nepředpojatého prostoru stárnoucímu švýcarskému včelaři, který včelaření provozuje tradičními prostředky, v malém měřítku a na čerstvém alpském vzduchu, jakož i (mezi mnoha jinými) průmyslovým včelařům ze Spojených států, kteří se svými úly rok co rok obrážejí takřka celou rozlohu Severní Ameriky, aby tamním pěstitelům vůbec vzešla nějaká kloudná úroda, a je čistě na divákově nátuře, jaké závěry z viděného a slyšeného (kteréžto díky rozvolněnému tempu, minimalistickým výrazovým prostředkům a komorní hudbě místy oplývá až zenově "vyklidněnou" kvalitou) vyvodí. V čem je proti konkurenci ~ a zde mám na mysli zejména odstrašující příklad Královny slunce (2010) ~ Imhoofův film rovněž unikátní, je úctyhodný rozsah informací o včelím chování, jejich biologii, ekologii, nemocech a strastech, případně i rozličných fíglech z tajů včelího chovu. Nakonec ale nejde ani tak o konkrétní fakta, jako spíše o pocit, dotek čehosi tajemného, unikavého, ba melancholického, co včely obestírá bez ohledu na to, kolik toho víme o fungování jejich malých, leč komplikovaných mozků či složení medu, jenž produkují. Krásný je v tomto ohledu především magický závěr filmu, v němž včelky zvolna stoupají oblohou do kosmických výšin ~ ke hvězdám a ještě dál, v jediném obrazu elegantně upomínající na jejich božskou, éterickou povahu. „Až večer se nakloní k zemi / a zakřiknuté vůně se vrátí, / i já půjdu, pracovník osamělý, / k nebeským příbytkům kouře stoupajícího, / Pod tvým stromem usednu, / jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá / a v jehož černém, ledovém listí / zvoní tichem hvězdy / jak včely všech úlů.“ (Otokar Březina, Ranní modlitba)

    • 20.11.2013  21:50
    Leviathan (2012)
    *****

    Vpravdě démonický film, který se jako Homérův bájeslovný mořský stařec Próteus nespoutaně přelévá z podoby do podoby, unikajíce tak jednoznačnému uchopení. Je ovšem záhodno přijmout fakt, že pramenem poznání zde nejsou toliko slova, nýbrž jedinečný smyslově-fyzický zážitek (umocněný užitím minikamer GoPro); a že protagonisty v pravém slova smyslu zde nejsou pouze rybáři, nýbrž také ptáci ~ ryby ~ moře ~ nebe ~ měsíc ~ oblaka ~ vítr a nakonec i sama rybářská loď, kterážto je v duchu vstupního jobovského citátu vykreslena coby krvežíznivý biblický netvor. (In margine: Film je jedním z řady experimentů Laboratoře senzorické etnografie při Harvardské univerzitě.)

    • 20.6.2013  09:28
    Muž z oceli (2013)
    ***

    Na jedná straně velmi překvapivá možnost ekologického čtení (kryptoňané jako civilizace, která ztratila kontakt s přirozeností - a tím přivedla domovský svět, ale patrně i světy jiné, na pokraj totální záhuby) - na druhé takřka neúnosná míra všemožného product placementu a reklamní kampaň, cílící na první konzumní v měřítku dosud netušeném (spot pro McDonald's vede). Na jedné straně (v rámci supermanovského univerza) vcelku nepřekvapivá možnost čtení náboženského/novozákonního (Superman jako novodobý Kristus-Spasitel, resp. sluneční božstvo, čtoucí již v útlém věku Platóna a tak vůbec) - na straně druhé až bolestivý nedostatek mnoha základních křesťanských hodnot, skromností a rozvahou počínaje. Na jedné straně (v rámci soudobého hollywoodského blockbusteru) vcelku "ozvláštňující" parazitování na povrchních znacích amerického nezávislého filmu (ruční kamera, pseudo-16mm look, význam poetizujícího detailu, Michael Shannon, všeprostupující dojem smrtelné vážnosti, jako by se jednalo o sociální drama o rakovině prostaty...) - na straně druhé typicky mainstreamová telegrafičnost, s jakou jsou divákům předkládány jakékoli hlubší emoce a vnitřní konflikty, nemluvě o kolosálně otupující hlučnosti a přímočarosti, jaká se dnes pro Hollywood bohužel stala závaznou normou. A mohl bych pokračovat, protože podobnými nesouměřitelnostmi oplývá Snyderův "Muž z oceli" doslova jako mlékem a strdím. Je to dobře nebo špatně? Inu, každému podle jeho přirozenosti. Za sebe ovšem(že) dávám přednost Singerově romantizující vizi.

    • 14.4.2013  10:28
    K zázraku (2012)
    *****

    "There is always this invisible something... that I feel so strongly... which ties us so tightly together. I love this feeling... even if it makes me cry sometimes."

    • 24.1.2013  01:24
    Chats perchés (TV film) (2004)
    ****

    Jediný dokumentární film v dějinách světové kinematografie, který obsahuje záznam proměny holuba v muže!

    • 16.1.2013  13:31
    Lincoln (2012)
    *****

    O výhodách rozvážné chůze.

    • 11.1.2013  12:09

    24 preludií k fuze kráčí v té nejlepší tradici portrétních dokumentů-esejí Chrise Markera (Mémoires pour Simone, A.K., Jeden den Andreje Arseneviče...). Namísto klasického filmového portrétu, poskládaného ze svědectví příbuzných, přátel a spolupracovníků, v němž by se pozvolna odhalovala rouška Pärtova dětství, dospívání, intelektuálního a uměleckého zrání, nabízí Supinův film něco mnohem cennějšího (a v jistém smyslu bezprostřednějšího). To něco je obtížně vyjádřitelný pocit. Dotek blízkosti. Snad také proto, soudím, potěší spíše citlivé, duchovně založené diváky, schopné docenit hodnotu nezjevného, toho, co je ukryto mezi řádky. Nejsou to druzí, kdo o Pärtovi vyprávějí, komu je věnován prostor k vyjádření, dokonce ani režisérův hlas (ten ostatně mlčí), ale skladatel samotný. A to nejen ve slovech, jimiž se mnohdy jen marně pokouší vyjádřit to, co je možno jedině odtušit a vycítit, nikoli však vtělit do srozumitelných myšlenek (po vzoru Pascala bych to nazval "důvody srdce, které rozum nezná"), ale také řečí, která je v lecčems bližší, ne-li nejbližší, jedinečnému jazyku filmu. Řečí vlastní, nadčasové hudby i tiše výmluvnou řečí rozvážných gest a pohybů. Řečí těla. To vše promlouvá v mozaice nespojitých, namnoze všedních okamžiků, které poodhalují (nikdy však zcela neobnažují) rozličné fasety Pärtovy fascinující osobnosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že snímek umožňuje, abychom po dobu 24 preludií prožívali se skladatelem mollové i durové tóniny jeho života. Ať už Pärt vzpomíná na vzdálené dětství či v citlivých postřezích komentuje vůně a zvuky okolního světa, ať už vtipkuje, komponuje, prochází se přírodou po boku své ženy, či prostě jen instruuje hudebníky a hraje na klavír, společně s kamerou jsme mu takřka bez ustání nablízku, společně mu nasloucháme a pozorujeme, pozorujeme jej se zájmem. A skrze tuto pečlivě odváženou míru každodenní blízkosti zároveň zakoušíme (neboť se na nás mimoděk přenáší) bohorovný pokoj a klid, který hloubavého a zbožného Arvo Pärta, stejně jako jeho hudbu, obestírá...

    • 8.1.2013  10:08

    Stejně jako Tintin (na kterém se shodou okolností také podílel Peter Jackson) je pro mě i Hobit klíčovou ukázkou toho, že digitální kinematografie - se svými ohromujícími technologickými inovacemi - možná nabízí takřka neomezené možnosti, pokud jde o naplnění nejsmělejších tvůrčích vizí, neznamená to však, že by automaticky byla schopna vytvářet blízkost (či jiné přidružené hodnoty). Již Roland Barthes si povšiml propastného rozdílu mezi umělohmotnými a dřevěnými hračkami; nejen, že plastové hračky rychle zanikají (takže v mysli dítěte nevedou "žádný posmrtný život"), ale navíc postrádají "lidskost doteku" - "jsou to produkty chemie, nikoli přirozenosti". Považuji za nanejvýš příznačné, že za nejlepší scénu filmu, alespoň mohu-li soudit z reakcí ve svém okolí i na internetu, jsou takřka jednomyslně považovány "hádanky ve tmě", tedy nikoli scéna nejspektakulárnější, jak by se celkem rozumně dalo očekávat, nýbrž docela komorní. Přitažlivost a napětí této mistrné scény, v níž Bilbo hraje s Glumem "hru v hádanky" o sázku nejvyšší, vlastní život, plyne z prostého střetnutí dvou postav, o něž v danou chvíli projevujeme zájem a starost, na rozdíl od nesmrtelných digitálních postaviček, které opakovaně unikají nebezpečí v opulentních, z leteckého nadhledu snímaných honičkách. Jako takové jsou pro mě "hádanky ve tmě" smutnou připomínkou toho, jaký Hobit mohl být, kdyby se více dbalo o přednosti Tolkienovy předlohy, spíše než o technologické inovace (3D, HFR, Dolby Atmos) či počet a odpudivost monster-atrakcí (v tomto ohledu si Jackson nijak nezadá s Ralphem Bakshim). Sám Tolkien se o Hobitovi - a dlužno říci, že nikoli nadarmo - vyjadřoval jako o pohádce, kterou napsal především pro své ratolesti jako nenáročné čtivo před spaním. Co je na Hobitovi-knize krásné, je právě její skromný, hobití rozsah, rozsah rukověti, jdoucí ruku v ruce s decentním humorem a tím, co dělá pohádku pohádkou: a totiž se soběstačností a uzavřeností. Hobit, to není žádné osudově velké, věkovitými prokletími zatížené vyprávění, v němž by se jednalo o bytí a nebytí celých říší, nýbrž docela prostá "cesta tam a zase zpátky", či slovy Zdeňka Neubauera, cesta do světa na zkušenou. Jacksonovo pojetí se však (zcela proti duchu i srsti předlohy) pokouší spíše o čtení skrze zkušenost Pána prstenů a širší mytologii Ardy, což v praxi znamená zhruba tolik, že namísto jednoho filmu (potenciálně skromného měřítka) je nám předkládána uměle nastavovaná třídílná sága (oplývající měřítkem, které v lecčems předčí i zmíněného Pána prstenů).

    • 22.11.2012  18:48

    Zatímco jedni toužebně upírají zraky vzhůru, do kosmických dálav, druzí je v tiché naději sklápějí k zemi, do písku a prachu Atacamské pouště, jejíž nezměrná rozloha se stává zrcadlem rozlohy vesmíru. A přesto oba pohledy naplňuje stejně hluboká touha - touha po světle...

    • 30.10.2012  20:53

    Úchvatný dokument, který prostřednictvím kombinace autentických záběrů z letu na Měsíc a komentářů astronautů, kteří se misí Apollo v průběhu let zúčastnili, zdařile evokuje tajemné pocity, jaké se člověka při podobné cestě musí chtě nechtě zmocňovat. Jedinečný dotek numinózna, jenž je snad dostatečně výmluvný za celý film, je přítomen toliko v okamžiku, kdy jeden z astronautů líčí sen, který se mu zdál první noc na povrchu Měsíce: "I had one dream that was very vivid. In my dream, we were drivin' the Rover up to the north. And you didn't really feel like you were out there. It was untouched. The serenity of it... had a pristine purity about it. We crossed a hill. I felt, "Gosh, I've been here before." And there was a set of tracks out in front of us. So we asked Houston if we could follow the tracks, and they said yes. And we turned and follow the tracks. Within an hour or so we found this vehicle. It looked just like the Rover. The two people in it... they looked like me and John... had been there for thousands of years. It was not a nightmare-type situation... nothin' like that. Probably one of the most real experiences in my life."

    • 29.10.2012  15:51
    Skyfall (2012)
    *****

    Ani stín pochybnosti

    • 25.7.2012  10:05
    Duch úlu (1973)
    *****

    Plně se ztotožňuji s citlivým komentářem Aidanovým. Duch úlu je mnohem více působivý jakožto obraz dětského světa, který ze své podstaty překypuje fantazií a magickými zvláštnostmi, než jako odkouzlená politická alegorie. A to z prostého důvodu. Zatímco rovina dětského prožitku, uvedená pohádkovou formulkou "Bylo nebylo...", je ve svém záhadném symbolismu otevřená mnoha různým výkladům, tudíž v zásadě nevyslovitelná a "nekonečně účinná", rovina alegorická je omezena jediným čtením, jediným možným výkladem, tudíž vyslovitelná a nesrovnatelně chudší. Značná část Duchovi nevšední krásy spočívá v zamlčenosti a tajuplnosti, zkrátka v nezodpovězených otázkách, jejichž kouzlo se však s alegorickým čtením logicky vytrácí, podobně jako když v dospělosti přicházíme o schopnost spatřovat svět s upřímným dětským zaujetím a úžasem, v plnosti významu, kterou dítě zakouší i přesto, že zrovna nerozumí všemu, co se kolem něj odehrává. Jako bychom si někde v koutku duše uvědomovali, ač navenek to přiznáváme neradi, že dítě kdysi vídalo svět správněji, přirozeněji než my a tato tušená ztráta, k níž se v jistém smyslu vztahuje scéna s "oslepenou" školní figurínou, v nás probouzí hluboký a neutišitelný žal. Jak jinak si vysvětlit, že filmy o dětech, které jsou určeny dospělému publiku, jsou do jednoho obestřeny onou zvláštně dřímotnou melancholií, Ducha úlu nevyjímaje? Přiznejme si, že svět na dítě doléhá jaksi těsněji. Pro dítě je všechno nové, neboť se v každém okamžiku nově probouzí, probouzí do nové hry. Svět s dítětem vstupuje do úzké vzájemnosti. Noční stíny jsou delší a tmavší, oheň zářivější, studna hlubší, hory vzdálenější. A v osamělých, opuštěných domech skrývají se dávní duchové. Dítě toho méně namluví, zato více zpozoruje. Tak i v Duchovi úlu se řeční málo, pokud vůbec. Spíše se v tichosti a nespěchavě prodlévá. Na krajině, fotografiích, dopisech, tvářích, na rozličných površích a tvarech, které by stálo za to omakat. Na všem, co se dorozumívá blízkostí a hlubokým smutkem zároveň. Tato vábivá intimita věcí, jež se zrcadlí v jejich patině a stárnutí, je pro Ducha úlu velmi příznačná. Jako by se fascinace smrtí, kterou v hlavních hrdinkách podnítí Whaleův Frankenstein, nepromítala pouze do vnějších situací (pokus o zardoušení kočky, hra na mrtvou, uskočení před vlakem na poslední chvíli...), ale také do všudypřítomného dojmu pozvolného rozkladu a rozpadání, který promlouvá nejen z prastarých ruin v návětrné pustině, nýbrž také z chodeb a pokojů rodinného sídla - pomyslného to středu dětského světa i vyprávění. Rodný dům podněcuje a drží pohromadě střípky nahodilých vzpomínek – tu na vůni, tu na zvuk -, z nichž je celý film seskládán po vzoru neúplné, náznakové mozaiky. Vzpomínky, pocity a šelesty jsou v blednoucích stěnách domu doslova uvězněny jako v temnotě úlu, kterým zní "věčný bzukot" a rej lidské přítomnosti. Titulním duchem jsou nakonec možná právě ony; vždyť i žlutavá okna, kterými do poloprázdných místností proniká bledé, přízračné světlo, oplývají vzorem včelí plástve...

    • 23.7.2012  17:46
    Láska (2012)
    *****

    Láska je jeden z těch nemnoha filmů, po jehož skončení toho budete mít hodně na srdci, ale pravděpodobně se nezmůžete na jediné slovo. Film nádherný, v jistém smyslu i zázračný, nicméně příliš bolestivý na to, aby se dal sledovat opakovaně. Vzhledem k úskalím, která tak psaní o Lásce nutně doprovázejí, si dovolím začít poněkud zeširoka. <> <> Moc se mi líbí, co kdysi podotkl M. Merleau-Ponty na vrub poetické mluvy: "Mluvit o světě poeticky znamená téměř být zticha, pokud mluvením myslíme běžné každodenní povídání." Tato myšlenka mi připomíná, že poezie je především jazykem úspornosti. Aby však nedošlo k mýlce: je to úspornost navýsost mnohomluvná a sdílná. Bouře v hrnku vody. Vezměme si například jedno z jejích ústředních témat, které básníky zaměstnává od okamžení, kdy mezi dvěma osobami poprvé vzniklo pouto hlubší než prostá nutnost; lásku. Láska je překvapivě jednoduché slovo, uvědomíme-li si, nakolik komplikovaným obsahem je naplněno. A není divu: vždyť láska je působení, jehož oblastí je celý svět (Buber). Váže v sobě mnohé rozpornosti, mnohá tajemství, mnohé krajnosti a neklid. Lásku je snadné, až příliš snadné pojmenovat, ale obtížné pochopit, natož úspěšně popsat. (Vidíte, selhávám...) Neboť láska – tak jako voda - není jedna, nýbrž má vícero podob, vícero způsobů, jakými se projevuje, mnoho paradoxních odstínů, proudů a teplot. Láska, podobna tím přirozenosti, se ráda skrývá, svou podstatu odhaluje pouze v náznacích; v mlčení, mezi řádky, mezi záběry. <> <> To je něco, čeho si je Haneke, zdá se, dobře vědom, a proto Lásku oděl do natolik příhodných filmových frází, že dokáží vnitřní rozpornost lásky opsat bez umenšení toho nejcennějšího: jejího tajemství. Jak známo, Hanekeho styl je prostý, elegantně úsporný, pro někoho možná až přespříliš chladný, ale přesto, což není takový protimluv, jak by se mohlo na první pohled zdát, netradičně hutný a komplikovaný. Jeho bohatost však narůstá směrem dovnitř, směrem k niternému prožitku – podobně jako u Cronenbergovy Nebezpečné metody. Platí to zvláště se zřetelem na to, co Haneke svým dokonale uhlazeným stylem dlouhodobě sleduje a vyjevuje, co jím nechává samočinně "emanovat" ze skutečnosti, nýbrž také se zřetelem na jemné režijní nuance, které definují jeho nezaměnitelný rukopis; jednak eleganci, s jakou poodhaluje a opětovně zastírá příběhové a charakterové detaily, jednak zkušenou hru s diváckými očekáváními, napětím a nesnesitelnou tenzí ve zdánlivě klidném a statickém záběru. Právě ono unikavého chvění v obraze, ono "hřmění ticha", jehož přítomnost je výsadou opravdu jen nemnoha kinematografických děl, vřazuje Hanekeho do vývojové linie minimalistické tradice, a to hned vedle Ozua, Dreyera či Bressona, tedy tvůrců, kteří zcela minimálními výrazovými prostředky dokázali "zviditelňovat neviditelné", ono již zmíněné "mezi", které do filmového obrazu proniká se stejně tajuplnou samozřejmostí, jako nemoc, jež se v osobě neviditelného zloděje vkrade do soukromí Hanekeho stárnoucích hrdinů, aby osudově narušila jejich životy. <> <> Haneke obecně projevuje silný respekt k iracionálnímu a podprahovému, resp. citlivost k jedinečným, obtížně vysvětlitelným okamžikům lidského života vůbec (mám na mysli všechny ty, o nichž není možno mluvit, a o kterých se proto natáčejí filmy), což skvěle dokládají jednak obě magické - a symbolicky mnohoznačné - scény s holubem lapeným uvnitř bytu, ale také skvostně ztvárněná scéna noční můry, dojemné vzpomínání při poslechu klavírní nahrávky a v neposlední řadě scéna závěrečného, zásvětního shledání. (Stejná úcta k "šetřenému" tajemství charakterizovala kupříkladu i znepokojivou výhružnost domnělého, protože nikdy nezjeveného dětského zločinu v Bílé stuze.) Pohnutky věrné intuici a instinktu, předpokládám, vedou Hanekeho i k tomu, aby v klíčových okamžicích - např. hned v závěru úvodní jednozáběrové scény - stříhal vždy o něco dříve, než je obvyklé, tj. dříve než se divák stihne v obraze náležitě zorientovat. Snad se tímto "šokovým střihem" pokouší uchovat první (nejsilnější) dojem, který setkání pohledu a obrazu přináší; moment, kdy obraz diváka zasahuje více na podvědomé než na vědomé úrovni, tedy potenciálně hlouběji - šípem do srdce. Dráždivý jinotaj se koneckonců skrývá i v krajinomalbách, do nichž se rozpouští bolest trpících-zamilovaných a které komentují lidské pády a vzestupy z neosobního řádu zacyklené (nad)časovosti umění a přírody. <> <> Takto Hanekeho filmy hrdě odolávají jakémukoli zplošťujícímu analytickému popisu, Láska obzvláště. Tím spíše, že postihuje témata, pocity a situace, které se navenek jeví velmi jednoznačně a jasně, ale které jsou ve skutečnosti k uzoufání složité. A to maximálně souladnou, průzračně komplikovanou formou, v níž je místo pro věcnost i "dávné štěstí" poezie. Dočista jako v životě, který nás opakovaně přesahuje v každodennosti. Smrtí. Utrpením. Ale stejně tak i Láskou.

    • 19.7.2012  13:02

    Jsou příběhy a prožitky, které jsou natolik pevně spjaty s konkrétním místem, s konkrétní kulturou a způsobem, jakým o své rodné krajině daná kultura uvažuje, že jakýkoli necitlivý pokus o přenesení do nového kontextu, při němž chtě nechtě dochází k zpřetrhání jemných vláken přirozených vazeb, obvykle ústí do přinejmenším značně rozpačitého výsledku. To je fenomén, který dlouhodobě pozoruji zvláště v případě jediného ryze amerického žánru, a totiž westernu. <> <> Málokterý žánr – možná žádný jiný - je tak neoddělitelně provázaný s prostředím, které umožnilo jeho vznik a osamostatnění; western je doslova podmíněn krajinou a historií, do níž je vrostlý, z níž vyrůstá. Co dělá western westernem, to nejsou výhradně vnější žánrové rekvizity, klobouky tvrďácky naražené do čela a "kolty proklatě nízko u pasu", nýbrž ani tradiční westernová schémata; není snad příběh o spravedlivé pomstě myticky nadčasový? Nevyčerpatelnou studnicí toho, o čem zde mluvím, jsou kupříkladu knihy Cormaca McCarthyho. McCarthyho postavy samorostlých tuláků, kteří s vlkem po boku putují pohraniční prérií, kteří usínají pod chladnými hvězdami a smývají špínu cest v ledové horské říčce, jako by přímo vyrůstali z hlíny a kamení země, která je obklopuje. Tvrdost země, v níž jsou nuceni se na vlastní pěst protloukat, je nesmazatelně vepsána do jejich netečných, sluncem osmahlých tváří, vědoucího mlčení a rozvážnosti gest; oni jsou tou zemí, jejími dětmi, jim náleží její rozmary i utrpení. U McCarthyho mám vždy pocit, že se setkávám s čímsi temně archaickým, ba premordiálním, s jakousi surovou primitivností, vyvěrající z nepoznaných hlubin země, které odpovídá ona tichá zatvrzelost osamělých hrdinů. Věřím, že nejlepším filmovým westernům se daří evokovat to samé, protože takový je genius loci širé a nezkrotné americké krajiny, krajiny plné i prázdné zároveň. Vždyť dokonce i slovutný Sergio Leone moudře odtušil, že natáčet Tenkrát na západě mimo americké exteriéry by se rovnalo holému nesmyslu. Western je ryze americkým žánrem, protože western, řečeno se symbolickou nadsázkou, je americkou krajinou; western zachycuje a umocňuje její duši, její přirozenost. Z toho důvodu, domnívám se, nemůže dobrý, věrohodný western, chápeme-li jej jako odraz konkrétního krajinného celku, vzniknout mimo (severo)americký kontinent; tím spíše, pokud jeho tvůrci nerespektují skutečnost, že krajina promlouvá nejen skrze přírodu, ale také skrze člověka, který dává krajině, neboť krajina je na prvním místě kulturní výtvor, specifický ráz. Každá nápodoba, která tento poukaz k hloubce, toto pokrevní pouto mezi člověkem, historií a krajinou, není schopna pochopit, je nutně odsouzena k tomu vypadat pouze přibližně, uměle a nevěrohodně. Jinými slovy, velice blízce tomu, jak vypadá Na slaměné cestě. <> <> Correia může sebelépe imitovat Eastwoodovu kamennou neprostupnost, ale přesto se kořenu tvrdosti nepřiblíží ani o píď. Princip, ta sladká a výživná dužnina, která umožňuje doopravdy, cele ovládnout předmět nápodoby, Areiasovi protéká mezi prsty od první do poslední minuty. Jak ostatně prozrazuje již úsměvné zaštiťování se vznešenými citáty z Občanské neposlušnosti, aniž by děj filmu jakkoli prozrazoval snahu Thoreauovy podnětné a stále aktuální myšlenky rozvíjet, natož s nimi polemizovat, předmětem - dlužno říci, že katastrofálně neúspěšné - nápodoby je zde pouze vnější, kostýmní forma. Chybí ostrý vítr nad planinou. Ubíjející vedro. Pot, prach a uvláčenost.

    • 13.7.2012  11:51

    "Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti." Hérakleitos, B 52

    • 13.6.2012  08:26

    Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti.

    • 9.6.2012  00:36
    Prometheus (2012)
    *****

    Očekávali návrat "zlatého věku", odpovědi na všechny nezodpovězené otázky, ale dostalo se jim pouze hor šílenství.

<< předchozí 1 2 3 4 8 15 21 28
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace