Lavran

Lavran

Luděk Čertík

okres České Budějovice
"I am rooted, but I flow."

homepage

135 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29
    • 12.10.2018  00:07

    Měsíční prach jsi a v měsíční prach se obrátíš.

    • 11.7.2018  08:04

    Desiderio di cose leggere...

    • 6.7.2018  12:49
    Zvuk v tichu (2018)
    ****

    Snad nejpřesvědčivější film o tom, jak hluboké štěstí může člověku přinášet akt soustředěného naslouchání. A kolik pokory s sebou takové počínání nese - kdo skutečně naslouchá (druhému, tichu, světu), přestává být sám sebou, vysvléká se - jako had z příliš těsné kůže - ze svého jáství (v tom je naslouchání podobné meditaci: meditace koneckonců není ničím jiným než vrcholnou formou tohoto unselfing, návratem do širého domu světa). Ne nadarmo tak britský filosof Timothy Morton v jedné ze svých posledních knih (konkrétně v knize Being Ecological) říká, že vymírání druhů, znečišťování oceánů, půdy, ničení světa (pošlapávání jeho barev, umlčování jeho písní) zabráníme jedině tak, že se kolektivně vyladíme na potřeby všeho mimolidského, podobně jako hudebníci v libovolném hudebním tělese, kteří během vystoupení pozorně naslouchají jeden druhému a jedině tak dávají vzniknout něčemu souladnému, harmonickému.

    • 5.7.2018  09:37
    Obloha (2017)
    ****

    Shodou okolností jsem pár hodin před projekcí Oblohy viděl dokumentární esej Zvuk v tichu o francouzském přírodovědci Marcu Namblardovi a jeho vášni pro akustický rozměr přírodního světa (více o jeho práci tu). Tvůrci této eseje (režiséři Stéphane Manchematin a Serge Steyer) se na Marcově příkladu pokusili ukázat, jak hluboce nás může proměnit (učinit lidštějšími, chcete-li), pokud se naučíme opravdu bedlivě naslouchat světu kolem nás - větru, vodě, stromům, ptákům, ale i (nebo snad v důsledku toho) bližním z řad lidí. Film Alison McAlpineové sice není ani tak o naslouchání (i když ticho - a co v něm možno zaslechnout - hraje velkou roli i v něm), přesto je jeho poselství, alespoň v mých očích, velmi podobné. Jen s tím rozdílem, že zdrojem a katalyzátorem oné hluboké vnitřní proměny je zde pozorování (noční) oblohy.

    • 5.7.2018  09:05
    (2017)
    ****

    Zobrazení vesmíru ve filmu se sice může v mnoha ohledech měnit (díky vývoji trikových technologií, vlivem proměn dobového vkusu a samozřejmě/především ruku v ruce s postupem vědeckého poznání - vždyť dějiny kinematografie začínají v dobách, kdy nám ještě nebylo známo nic o existenci dalších galaxií mimo tu naši, zatímco dnes nejenže vidíme prakticky až na samotný počátek času, ale zároveň jsme pomocí matematických kalkulací schopni věrně ztvárnit černou díru a způsob, jakým deformuje okolní prostoročas), jedna věc ale zůstává stále táž: a to je úžas a dojem čehosi nevysvětlitelně tajemného (přesahujícího), který se většiny z nás při pohledu na hvězdnou oblohu zmocňuje. A přesně tohle se Johannu Lurfovi v jeho hravém celestiálním filmu-koláži povedlo zachytit dokonale. Krása!

    • 25.3.2018  11:32
    Annihilation (2018)
    ****

    "The time it has taken for the tree to die / And the time it has taken for me / Enter into simple chemical combination / Space visions dreams facts / Space in which I stand on a plain Alone / Visions in which the tree looks at my leaves / Dreams in which the body is hollow the skull blooms / Facts in which time is palpable space —Inger Christensen, it

    • 20.2.2018  09:10
    Hmyz (2018)
    **

    V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek...

    • 15.2.2018  23:16
    Tvář vody (2017)
    *****

    Jak nedozírná moře tvého srdce... Jak modrozelený tvůj oceán... Ty a já... dvě kapky s tváří vody...

    • 14.12.2017  13:44

    Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z dmoucích se diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v tomto rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry, zhoubném vlivu tantalovské zpupnosti a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli - jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí ve městě Canto Bight -, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie). Duchovnost filmu přitom nevyvěrá ani tak z všudypřítomné mystiky unikavě tajuplné a všeprostupující Síly, nýbrž z neutuchajícího napětí a střetávání mezi pustošivým a bezohledným mužským (jangovým) principem, jehož jediným cílem je touha ovládat druhé a bez milosti potírat vše, co mu stojí v cestě, a pečujícím, soucitným a k druhým obráceným (a otevřeným) principem ženským (jinovým), pokoušejícím se toliko chránit to, co je mu drahé. Právě nejedno setkání s mlčenlivou a skromnou velikostí onoho křísivého, láskyplnně konejšivého přístupu ke světu, jemuž v nouzi nejvyšší nečiní potíž obětovat vlastní pohodlí a život, jen aby jiskra mohla plát a nadále probouzet naději na lepší zítřky, a který je zároveň schopen spatřovat dobro a svit i v těch, které jiní mají za beznadějně zbloudilé v temnotách, je nejen tou nejdůležitější lekcí pro mnoho zdejších (především mužských) postav, ale i zdrojem těch zdaleka nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků v celém filmu.

    • 9.12.2017  19:48
    matka! (2017)
    ****

    "Byl jednou jeden / a ten se nemohl zbavit své matky / jako by byl její vrcholovou větví. / A tak do ní bušil a sekal / čísly a rovnicemi a zákony / které sám vymyslel a nazýval pravdou. / Vyšetřoval ji, obviňoval / a trestal, zrovna jako Tolstoj, / zakazoval, ječel a odsuzoval, / vrhal se na ni s nožem, / zahlazoval ji odporem / buldozery a saponáty / rekvizicemi a ústředním topením / puškou a whisky a znuděným spánkem. // Umřela, / za příšerného pláče, se všemi dětmi v náručí. // Jeho hlava odpadla jako suchý list." Ted Hughes, Bajka o pomstě (přeložil Jaroslav Kořán)

    • 18.10.2017  20:20
    One Life (2011)
    ****

    So many lives, so many fortunes!

    • 7.10.2017  09:09

    Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání?

    • 11.9.2017  10:41

    „Na konci nebyly žádné jednoduché odpovědi. Žádní hrdinové. Žádní padouši. Jen ticho.“

    • 18.6.2017  22:18
    Song to Song (2017)
    *****

    "Tohle... Tohle a nic víc..." Mladicky nespoutaná filmová báseň (film-závan; film-řeka; film-vlna) o hledání pevného, neochvějného a stálého v dnešním tekutém a beztížném světě bez iluzí, svědomí a zásad. To pevné a neochvějné (neochvějné jako Sluncem prohřáté tělo žulového dómu Enchanted Rock, symbolického vrcholu oné dětsky čistočisté lásky mezi Faye a BVm, dalších z řady Malickových kormutlivých, po volnosti, výšinách a naplnění bažících poutníků-ptáků) přitom Malick – tak jako ve všech svých předešlých víc-než-filmech – nachází v tom zdánlivě nejprostším a (žel i) nejvíce přezíraném: ve světle lásky, v živoucím nyní přítomného okamžiku a v nenáročném (venkovském) životu v těsném kontaktu se zemí, půdou, oblohou, zvířaty a vším zeleným, pučícím a divoce, tak divoce se pnoucím; nebo jak by řekl sám Malick – v kontaktu se skutečným, zázračným.

    • 13.2.2017  09:43
    Mlčení (2016)
    *****

    Představte si klidnou lesní tůň, v níž se (docela jako v nějakém Bašóově haiku) odráží stříbrný úplněk. Představte si, jak v její blízkosti střídavě skřehotají a umlkají žáby a v rákosí na břehu nesměle šelestí vítr - každé stéblo jako chvějící se struna aiolské harfy. A nyní si představte list, který se v lehkém poryvu větru (se sotva slyšitelným šramotem) uvolní z větve přečnívající nad vodní hladinu a v širokých obloucích se začne snášet k zemi. Představte si, jak na onu mlčenlivou hladinu v tichosti dosedá a na okamžik ji – a s ní i zrcadlový obraz Měsíce – rozvlní. Svět kolem náhle umlkne, čas se téměř zastaví. A pak – jako by se vůbec nic nestalo, jako by sama noc byla od počátků věků stále táž – se temná, neproniknutelně tajemná hladina tůňky opět uklidní, zarovná, vyhladí a kdesi v houštinách se jako malé polekané božstvo rozeštká osamělý cvrček...

    • 6.1.2017  09:01
    La La Land (2016)
    *****

    Po delší době jsem si mohl opět připomenout, že více než kterýkoli jiný filmový žánr (snad jen s čestnou výjimkou přírodopisného filmu) pojednává muzikál o životě. A teď nemám na mysli "o životě" v tom banálním a lehce vyprázdněném smyslu, jakým se stalo poněkud nešťastným zvykem tohoto sousloví v běžné komunikaci používat - tedy jako o jakémsi souhrnu obecných životních/existenciálních pravd, ale o životě v tom nejzákladnějším (biologickém, poetickém i filosofickém) smyslu slova - o životě jako síle, energii, proudění, jako jiskře a plamenu, jako omamném karnevalu forem a především jako niternosti a cítění, protože právě tak se nám život - v celé své mohutnosti, zázračnosti a nádheře - dává plně zakusit, právě tak se nám odhaluje, ZJEVuje v našem vlastním každodenním žití i v žití všech ostatních živoucích bytostí, s nimiž sdílíme tuto planetu. A za to tvůrcům posílám nehynoucí dík!

    • 11.11.2016  14:02
    Příchozí (2016)
    *****

    Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta...

    • 14.9.2016  20:25
    Cesta času (2016)
    *****

    „Matko. / Beru tvou ruku do své. / Nemusím již snít. / Jsme spojeni. / Jako list s větví. / Větev se stromem. / Láska nás poutá k sobě." Ticho, poklid a nespěchavost, to vše jsou kvality, které máme s přírodním světem již od nepaměti nerozlučně spjaty a kvůli nimž se také – respektive za jejich léčivou, blahodárnou mocí a prožitky s nimi spojenými – „do přírody” zpravidla uchylujeme. Ty jsou ale paradoxně něčím, s čím se v přírodopisných filmech – a na mysli zde mám zvláště ty televizní – obyčejně nesetkáme. Namísto toho je nám příroda (především v zájmu sledovanosti: vždyť koho by bavilo dívat se hodinu či dvě na lenošící lvy nebo poklidně se pasoucí stádo antilop?) prezentována jako akcí napěchovaný spektákl ve stylu hollywoodských blockbusterů, kde většinu pozemské existence zobrazovaných živáčků vyplňují nervy drásající střety a klání či neméně napínavé honičky na život a na smrt. To ale rozhodně není případ Malickovy Cesty času, oné novodobé katedrály mezi umělecky laděnými přírodopisnými filmy. <> <> Ačkoli ani zde jisté dramatické okamžiky pochopitelně nechybí (ve filmu kupříkladu spatřujeme majestátní výbuch sopky, dopad meteoritu, několik bouří, sluneční erupce či divoký tanec kolidujících galaxií), tvoří velkou část snímku pokojně působící krajinné výjevy, u nichž si navíc můžeme v mimořádně detailním zvukovém mixu vychutnat i náležité přírodní ruchy a hlasy: tiché šplouchání vlnek na březích řeky, kapky vody odkapávající z tajících ledových ker, vítr s šelestem ženoucí zrnka písku po písečné duně, ševelení travin a listí v lehkém vánku nebo rozmanité hlasové projevy ptáků, obojživelníků a hmyzu. Tak i živáčky samotné Malick ukazuje namnoze ve chvílích odpočinku nebo při zcela nevzrušivých všednodenních aktivitách (vidíme nerušeně se popásající slony stepní, impaly a Grévyho zebry, sépii kladoucí vajíčka mezi korály, šimpanze vydlabávající ze starého kmene termity pomocí utržených větví, bahníka nadechujícího se nad hladinou nebo žraloka velikého líně požírajícího mořský plankton). A když už náhodou Malick některé z živáčků zpodobuje ve vzájemných konfrontacích (s křikem a v oblaku vzedmutého prachu se vzájemně prohánějící paviáni, dva soupeřící štíři, lovící terejové, delfíni, mořští rackové, tuleni, plachetníci a marlíni), jsou záměrně nasnímáni v dlouhých statických – nebo přinejmenším staticky vyhlížejících – celcích a portrétováni bez užití prvoplánovitě dramatizujícího hudebního doprovodu, tedy (a tu bych si dovolil dát pomyslný vykřičník) podstatně blíže tomu, jak by se nám takové scény jevily ve skutečnosti. Jaksi příznačný je pro celý snímek zejména způsob, jakým Malick zachycuje gepardy štíhlé, jedny z nejrychlejších zvířat na Zemi: ty v jedné z vrcholných pasáží filmu nejprve vidíme, jak polehávají ve vysoké trávě kdesi v africké buši a posléze, jak na docela jiném místě společně pořádají již dříve skolenou kořist. Namísto chvatu a dravosti nabízí tedy Malickův snímek pomalost a prodlévavost, namísto akce a rozhodnosti zdrženlivost a mírnost. <> <> Jak napovídá již oficiální plakát k filmu, na němž je planeta Země vyobrazena jako modrobílá skleněnka kýmsi nedbale upuštěná do písku na pláži a tam něžně omílaná pěnivým mořským příbojem, je Cesta času především filmem s výrazně ženskou, měkce vodní energií – a to dokonce natolik, že bychom v žánru přírodopisných filmů, jakkoli širokém a mnohotvárném, druhý takový jen těžko pohledali. To ostatně potvrzuje nejen výše řečené, ale také mateřsky jemný, zahloubaný, básnivý komentář v podání australské herečky Cate Blanchett, jehož klíčovým motivem je vztah Matky a Dítěte, Přírody a Člověka, zdůrazňování zásadní role lásky a spolupráce v evoluci veškerého vyššího života (a z toho také plynoucí důraz na propojenost, spjatost, jednotu veškerého Stvoření) a konečně nápadně časté obrazy tekoucí i stojaté vody (mořských vln, jezer, vodopádů, zurčících potoků a bystřin, bublajících horkých pramenů), oné, jak praví Tao te ťing, nejpoddajnější ze všech látek. Obecně je pak Malickova přírodopisná opera spíše než na uchopování světa skrze rozum (touze jej do posledního atomu, posledního smítka prachu popsat a vysvětlit) založena na emocích a dojmech; zobrazované, ať už je to formování první generace hvězd, měňavka (améba) přijímající potravu pomocí fagocytózy, zakřivení prostoročasu kolem rotující černé díry nebo dokonce někteří z dávno vyhynulých tvorů, rostlin a hub (dunkleosteus, pikaia, rhynia, taktaalik, prototaxites), není nijak a nikým vysvětleno a jednotlivé obrazy nás tak (samozřejmě v těsné součinnosti s hudbou a zvukovým doprovodem) v prvé řadě oslovují svým emocionálním nábojem, svou náladou, svým tajemstvím. <> <> Svým povýtce orfickým, kontemplativním, hrouživým a skrznaskrz romantickým filmem (v jednu chvíli se koneckonců dočkáme i parafráze verše z Shelleyho Adonise) totiž Malick na rozdíl od mnoha jiných přírodopisných podívaných netouží nikterak poučovat (je-li divák zvědavý, dohledá si dodatečné informace, podobně jako autor těchto řádků, sám), ale naopak jím v srdcích a myslích diváků probouzet a živit čirý, dětsky nezkalený úžas: úžas nad krásou a bohatstvím živých i neživých tvarů a podob, nad způsobem, jakým se živé i neživé věci pohybují, jakým se klikatí, smršťují, rozpínají, kroutí, vinou, nadouvají, vlní a plynou a konečně nad samotným tajemstvím zázraku světa a onou čímsi povědomou jiskrou, která se skrývá za pohledem jednoho každého z nás i všech našich mimolidských bližních: vorvaně, loděnky, lemura, pštrosa, měsíčníka, pyskouna a mnohých dalších, kteří se ve filmu postupně objevují. Zároveň je to ale snímek – a osobně si troufám říct, že v tom je vůbec jeho největší a skutečně nadčasová hodnota –, který nám kromě možnosti tajit dech nad nádherou a velikostí všeho, co bylo, co jest a dokonce i toho, co bude, umožňuje také (nebo snad právě proto!) jaksi volněji dýchat; cítit se s tímto světem – s touto rozkvetlou zahradou, kolébkou a lůnem – o něco více spřízněni, ba dokonce pociťovat za jeho nekonečně dobré dary a krásy vděčnost, více jej milovat. A jak už dobře víme z předešlých Malickových filmů, láska člověka osvobozuje ze zajetí a iluzí vlastního ega a umožňuje mu pozdvihnout se k tomu, co je věčné a nepomíjející: k samotným nebesům, jejichž obrazem Cesta času symbolicky začíná a končí. Podobné filmy: The Animal World, L'arche et les déluges, Genesis

    • 14.9.2015  08:23

    "My son... you are just like I am. Can’t figure your life out? Can’t put the pieces together? Just like me. A pilgrim on this earth. A stranger. Fragments... pieces... of a man." Žalozpěv za duši moderního člověka. Člověka bloudícího, neúplného, roztříštěného. Člověka odloučeného od světa, Boha, přírody, odcizeného sobě samému. Žádný Malickův film v sobě nenese tolik bolesti a smutku, žádný toho neříká tolik o duchovní krizi dneška a mrákotě, která nás obklopuje. A byť se na první pohled může opak zdát pravdou, žádný v sobě zároveň nechová tolik naděje na procitnutí, nový začátek...

    • 20.2.2015  11:43

    "Víme více od přírody, než můžeme podle svého přání sděliti. Její světlo přetéká stále do našeho ducha a my zapomínáme na její přítomnost. Básník, řečník, vyrostlý v lesích, jehožto smysly byly živeny jejich krásnými a klidnými změnami rok co rok, nevědomě a nepozorovaně - nezapomene jejich poučení ani v hluku měst ani ve vřavách politických. Dlouho potom, uprostřed agitace a hrůzy národních shromáždění - v době revoluce - tyto velebné obrazy se objeví v své jitřní záři, jako případné symboly a slova myšlenek, které časové události probouzejí. Na povel vznešeného citu lesy opět šumí, smrky hučí, řeka se valí a leskne a stáda bučí na horách tak, jak je slýchal v svém dětství. A s těmito obrazy kouzla přesvědčivosti, klíče moci jsou mu dány do rukou." ~ R. W. Emerson, Příroda

    • 11.3.2014  11:24
    Falkens öga (1998)
    *****

    "Dóféna říše úsvitu, miláčka rána přistih jsem – / poštolku jitrem grošovanou – právě jak projížděla / na plynoucí ploše vzdutého větru, jak vyrážela / tam vzhůru, kroužíc na uzdě bijících křídel v svém // nadšení. Pak sem a tam kmitem se převracela / tak zcela jak ostří brusle svým hladkým obloukem, / výpad i skluz vstříc vichru. – Mé srdce v skrytu svém / nadchlo se zvládnutím, mistrovstvím, které v sobě měla. // Čin, odvaha, krása – oh pýcho a větře zarputilý, / pero, tady se spojte! Co teprv oheň, tisíc- / krát více krásný a krutý, sršící z tebe, rytíři! // Nediv se: postačí strmý nápor – brázdou syčíc, / radlice křísne, uhlíky se zamodrají, milý, / sprchnou a samy se odřou, růžovým zlatem zažíří." (Gerard Manley Hopkins, Poštolka; v mistrném překladu Ivana Slavíka) Nejednou mě při sledování přírodozpytných dokumentů ze stájí National Geographic, BBC či Discovery Channel přišla na mysl kacířská představa ~ při vší úctě k jejich podivuhodným vizuálním a technickým kvalitám, že by bylo moc fajn, kdyby vedle těchto existoval rovněž dokument (nebo kdyby tak rovnou celá série!), který by jim byl téměř dokonalým antipodem. Tím myšleno: Dokument, který by se s lehkým srdcem vzdával jakéhokoli doprovodného slova (i kdyby bylo nakrásně recitováno medovým hlasem Tildy "Orlandy" Swinton) i všemožně dramatizující kulisy hudební a takto uvolněný prostor otevřel tomu, co je v populární přírodozpytné tele-produkci obyčejně potlačeno ~ vrstevnaté paletě autentických zvuků, sestávající z nepřeberného množství hlasů, zpěvů a volání živoucích tvorů (tedy toho, co ptydepe akustické ekologie nazývá biofonií-), zvukových projevů neživé přírody ~ jako zurkot vody, ševelení listí (-geofonií-), tak i ruchů vzešlých z lidské činnosti (-antropofonií); neb akustický zážitek je pro poznání přírody, pomněmě např. ptactva, žab či nočního hmyzu, neméně podstatný než zážitek optický, (roz)poznávání po vzhledu. Dokument, který by upřednostňoval hledisko živáčků (zvířat, hub a rostlin samých) před hlediskem distancovaného, jakoby mimo přírodu stojícího lidského pozorovatele; v němž by člověk, jakkoli výjimečný svou schopností poznávat i jiné druhy než je on sám, nebyl v přírodě čímsi krajně nepatřičným, nýbrž její pevnou, nedílnou součástí ~ jedním z mnoha miliónů pozemských bytostí ve "velkém řetězci bytí". Dokument, který by svou poetikou, svým jazykem nabádal spíše (ale ne výhradně!) k poklidu a usebrání nad uklidňujícími rytmy "řádu přirozenosti" (k ponoření se do oněch tajuplných, nezbadatelných vod) nežli ke vzruchu nad majestátností téhož; který by dynamickou, o vnějškový efekt usilující střihovou skladbu (v zásadě znemožňující jakoukoli snahu o hlubší pochopení viděného) postoupil skladbě velmi střídmé, neřkuli prostinké, upřednostňující dlouhé, pouze ojediněle přerušované záběry; ovšem v takovém duchu, aby se stále jednalo o svébytné umělecké dílo, nikoli jen o hrubý, nijak neupravovaný záznam pro vědecké účely. Zkrátka dokument, který by hodil přes palubu této povážlivě se naklánějící "lodi bláznů" vše předinterpretované, interpretující, uchvátané a zprostředkoval tak svému diváctvu zážitek srovnatelný s tím (alespoň do té míry, do jaké je toho |přírodozpytný| film schopen), co je možno zakoušet při pozorování tam venku pod širou oblohou ~ rozumí se, že se všemi kouzly i otravnostmi, které k tomu náležejí. Asi není nikterak náročné odtušit, že Kestrel's Eye (poněkud volněji překládám jako Okem poštolky), tento krásný a citlivě natočený portrét rodinky poštolek obecných, pod nímž je podepsán švédský dokumentarista a ornitolog Mikael Kristersson, je právě jedním z takových bájeslovných dokumentů, ba dokonce bych se nebál tvrdit, že rovnou jedním z nejlepších; a co je neméně důležité: pro běžné smrtelníky, jakými jsme ty a já, také nejdostupnějším. Těžko bych zde mohl Kestrel's Eye ~ jakož i jiné Kristerssonovy filmy ~ dostatečně vynachválit. Jedno vám však mohu garantovat bezpečně: máte-li doma kočku, je více než velká pravděpodobnost, že Kestrel's Eye se stane jejím novým nejoblíbenějším filmem.

    • 20.1.2014  21:15
    Khadak (2006)
    *****

    Myslím, že to byl americký ekofilosof David Abram, kdo nahlédl, že role šamana v tradičních kulturách je mnohem širší než se mezi antropology obecně soudí; že šaman není jen tím, kdo komunikuje s nadpřirozenými bytostmi a svými schopnostmi ~ jako je schopnost zalétat do podsvětí či na nebesa ~ tu a tam uzdravuje nemocné, ale že je také (a především!) jakýmsi mediátorem mezi světem lidského společenství a "více než lidským" světem zvířat, rostlin, kamenů, větru a deště (neboli krajinou) ~ garantem (duševní) rovnováhy mezi oběma. Khadak, mám dojem, ukazuje právě tento poněkud přehlížený rozměr šamanské řehole...

    • 15.1.2014  21:14

    Co je to příčetnost? V tom úplně nejvšednějším smyslu je to jistota, že každé ráno vyjde slunce, že jablka a déšť nebudou padat vzhůru, že zesnulí se nenavrátí z hrobů, že po zimě přijde jaro. Je to intuitivní důvěra ve skrytý řád vesmíru či přirozený běh věcí, chcete-li. Ale co když ~ z nějaké nejasné příčiny ~ dojde k narušení tohoto řádu? Co když po zimě jaro nepřijde? Co když včely uletí neznámo kam, zrno nevzklíčí, stromy nevykvetou? Co když krávy přestanou dávat mléko a ryby v řekách uhynou? A ptáci a ostatní zvířata, co když utichnou? Lidský řád ~ řád lidského světa a všechno s ním spojené, jak dobře věděli již staří (na což ale v době, kdy smysl pro fysis je denně úspěšně zastírán, pomýšlí žel jen málokdo), je zcela odvislý od řádu přírodního. A to nejen hmotně, ale i duchovně. Kdyby snad došlo ke zhroucení řádu přírodního, řád lidský by nedlouho poté následoval. A jaký by takový "pád do nicoty" mohl mít průběh? O tom (a mnohém jiném) rozjímá tento nadmíru mrazivý a podnětný film, v němž se Brueghel a Tarr snoubí s Hardyho pohanským Wicker Manem.

    • 3.1.2014  23:04

    Longfellow Deeds ~ zcela univerzální příklad někoho, kdo má v sobě, abych tak řekl, "příliš přírody", kdo je tak trochu "pixilated" (odchován skřítky) ~ někoho, kdo je skrnaskrz čestný, přímý, upřímný, lidský, spontánní, kdo se vůbec, ale vůbec nebrání hře (ostatně, sám hraje na tubu, skládá básně); pro mnohé jistě (zranitelný) prosťáček boží ~ učiněný Candide, nevinnost sama!, při tom ale příčetnější než kdokoli jiný a vnitřně svobodný k tomu. Nepřekvapivě jej mají v oblibě zvířata (již úvodní Deedsův nástup na scénu je doprovázen radostnou reakcí psa). Obdivuje se velkým postavám minulosti, těm zářným příkladům amerického snu. Při jedné příležitosti dokonce cituje Thoreaua ~ ano, toho advokáta všeho divokého a nespoutaného! (Kdo bez donucení cituje Thoreaua?) Zkrátka a dobře, už předlouho mě žádná filmová postava tak upřímně a ze srdce nedojala svou nezkažeností a prostou krásou prostou všech rafinovaností. Odít se tak do rubáše deedsovské skromnosti, nezištného zájmu o druhé, dětského nadšení... Kdo by o tom alespoň jednou nesnil?

    • 3.1.2014  18:41

    "Nature in your life, very quickly becomes God. A God who gives great abundance at times... and takes everything away at times." Pod mentorským vedením Terrence Malicka vznikl patrně jeden z nejkomplexnějších a nejoduševnělejších dokumentů o ochraně životního prostředí, který dává za pravdu staré moudrosti, že ty největší poklady se skrývají mimo vyšlapané, dobře známé stezky.

    • 3.1.2014  13:01
    Matka a syn (1997)
    ****

    Film živoucí a měnlivý ~ toť kouzlo prolínání. Moře horám, lesy nivám, matka synovi, jaro podzimu, duše krajině - vše propojeno vzájemnými sympatiemi, vše přitažlivé, prostupující se, do sebe vnořené, soupatřičné. Prolínání zakládá snovou kvalitu Sokurovových filmů...

    • 16.12.2013  10:23

    „Snad všude a ve všech dobách byly včely pokládány za čisté, panenské, nadpřirozené, božské bytosti. Jejich světelná, nebeská podstata poukazuje k duši, duchu, rozumu. Sběr, řád, zákon obce (včelího společenství) a rozumnost projevující se v moudrém rozvrhu času (skloubení odpočinku a činnosti), v racionální dělbě práce, účelné souhře činností, rafinované spolupráci. Včely jsou vzorem prozíravosti, kterou projevují horlivou přípravou zásob na zimu, důmyslnou režií rojení a následným vyhledáváním a budováním nového příbytku. Navíc mají podíl na řádu duchovním, transcendentálním, a to jak geometrickém (šestiboká struktura pláství-architektonika úlu), tak mravním (píle, pracovitost, poddanost, oddannost, hrdinství v boji až po obětování života, cudnost, panenství).“ (Zdeněk Neubauer, O vosku a včelách in O přírodě a přirozenosti věcí) Kdybych měl z řady dokumentárních filmů o včelách, včelařství a tzv. „syndromu zhroucení včelstev“ (jinak též protřelý pod zkratkou CCD ~ Colony Collaps Disorder) doporučit jediný film, byl by to bez váhání tento. Na první pohled jistě zaujme bezkonkurenční technická kvalita (inu, pověstný germánský perfekcionismus se zde věru nezapře), tím podstatným je ovšem rozsah předkládaných informací a způsob, jakým jsou formulovány. Je mi sympatická komplexita i rozmyslnost (dnes vzácná kombinace), s jakou Imhoof k celé věci přistupuje ~ což na hlubší rovině pěkně rezonuje s poukazem včel k souměrnosti logu (viz výše). Bývá totiž neblahým jevem environmentální dokumentaristiky, že se až příliš často uchyluje k laciným (a nalijme si čistého přírodního medu bez příměsí antibiotik ~ rovněž dosti hysterickým) rétorickým figurám, které namísto snahy o porozumění prozrazují toliko těsný ideologický rámec, do něhož uzavírají okolní svět. Týká se to zejména dosti manichejského dělení světa na dobré a nezištné environmentalisty a zlé a zkorumpované developery/ekonomy/politiky/průmyslníky/doplňte-si-dle-vlastního-vkusu, kteří jsou odpovědní za všechna příkoří, jimiž tuto širokoprsou planetu sužujeme. Namísto provokování nových otázek a vůbec hledání možných odpovědí na to, co vlastně za ústupem včelstev či obecněji devastováním přírody stojí, tak dostáváme pouze zjednodušující a jednoduché závěry pro ty, kdož považují za neúnosně náročné myslet, a které mají začátek i konec v sobě samých, resp. ve světonázorovém rozvrhu jejich původců. Imhoof naštěstí nemá potřebu na někoho kazatelsky ~ tytyty! ~ ukazovat prstem a problém záhadného úbytku světové populace včelstev chápe spíše jako širší, řekněme metafyzický problém, v němž se zrcadlí převažující (tj. panský či slovy Pierra Hadota „prométheovský“) postoj lidstva k přírodě a životnímu prostředí. V dokumentu se tedy dostane stejně velkorysého a nepředpojatého prostoru stárnoucímu švýcarskému včelaři, který včelaření provozuje tradičními prostředky, v malém měřítku a na čerstvém alpském vzduchu, jakož i (mezi mnoha jinými) průmyslovým včelařům ze Spojených států, kteří se svými úly rok co rok obrážejí takřka celou rozlohu Severní Ameriky, aby tamním pěstitelům vůbec vzešla nějaká kloudná úroda, a je čistě na divákově nátuře, jaké závěry z viděného a slyšeného (kteréžto díky rozvolněnému tempu, minimalistickým výrazovým prostředkům a komorní hudbě místy oplývá až zenově "vyklidněnou" kvalitou) vyvodí. V čem je proti konkurenci ~ a zde mám na mysli zejména odstrašující příklad Královny slunce (2010) ~ Imhoofův film rovněž unikátní, je úctyhodný rozsah informací o včelím chování, jejich biologii, ekologii, nemocech a strastech, případně i rozličných fíglech z tajů včelího chovu. Nakonec ale nejde ani tak o konkrétní fakta, jako spíše o pocit, dotek čehosi tajemného, unikavého, ba melancholického, co včely obestírá bez ohledu na to, kolik toho víme o fungování jejich malých, leč komplikovaných mozků či složení medu, jenž produkují. Krásný je v tomto ohledu především magický závěr filmu, v němž včelky zvolna stoupají oblohou do kosmických výšin ~ ke hvězdám a ještě dál, v jediném obrazu elegantně upomínající na jejich božskou, éterickou povahu. „Až večer se nakloní k zemi / a zakřiknuté vůně se vrátí, / i já půjdu, pracovník osamělý, / k nebeským příbytkům kouře stoupajícího, / Pod tvým stromem usednu, / jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá / a v jehož černém, ledovém listí / zvoní tichem hvězdy / jak včely všech úlů.“ (Otokar Březina, Ranní modlitba)

    • 20.11.2013  21:50
    Leviathan (2012)
    *****

    Vpravdě démonický film, který se jako Homérův bájeslovný mořský stařec Próteus nespoutaně přelévá z podoby do podoby, unikajíce tak jednoznačnému uchopení. Je ovšem záhodno přijmout fakt, že pramenem poznání zde nejsou toliko slova, nýbrž jedinečný smyslově-fyzický zážitek (umocněný užitím minikamer GoPro); a že protagonisty v pravém slova smyslu zde nejsou pouze rybáři, nýbrž také ptáci ~ ryby ~ moře ~ nebe ~ měsíc ~ oblaka ~ vítr a nakonec i sama rybářská loď, kterážto je v duchu vstupního jobovského citátu vykreslena coby krvežíznivý biblický netvor. (In margine: Film je jedním z řady experimentů Laboratoře senzorické etnografie při Harvardské univerzitě.)

    • 20.6.2013  09:28
    Muž z oceli (2013)
    ***

    Na jedná straně velmi překvapivá možnost ekologického čtení (kryptoňané jako civilizace, která ztratila kontakt s přirozeností - a tím přivedla domovský svět, ale patrně i světy jiné, na pokraj totální záhuby) - na druhé takřka neúnosná míra všemožného product placementu a reklamní kampaň, cílící na první konzumní v měřítku dosud netušeném (spot pro McDonald's vede). Na jedné straně (v rámci supermanovského univerza) vcelku nepřekvapivá možnost čtení náboženského/novozákonního (Superman jako novodobý Kristus-Spasitel, resp. sluneční božstvo, čtoucí již v útlém věku Platóna a tak vůbec) - na straně druhé až bolestivý nedostatek mnoha základních křesťanských hodnot, skromností a rozvahou počínaje. Na jedné straně (v rámci soudobého hollywoodského blockbusteru) vcelku "ozvláštňující" parazitování na povrchních znacích amerického nezávislého filmu (ruční kamera, pseudo-16mm look, význam poetizujícího detailu, Michael Shannon, všeprostupující dojem smrtelné vážnosti, jako by se jednalo o sociální drama o rakovině prostaty...) - na straně druhé typicky mainstreamová telegrafičnost, s jakou jsou divákům předkládány jakékoli hlubší emoce a vnitřní konflikty, nemluvě o kolosálně otupující hlučnosti a přímočarosti, jaká se dnes pro Hollywood bohužel stala závaznou normou. A mohl bych pokračovat, protože podobnými nesouměřitelnostmi oplývá Snyderův "Muž z oceli" doslova jako mlékem a strdím. Je to dobře nebo špatně? Inu, každému podle jeho přirozenosti. Za sebe ovšem(že) dávám přednost Singerově romantizující vizi.

    • 14.4.2013  10:28
    K zázraku (2012)
    *****

    "There is always this invisible something... that I feel so strongly... which ties us so tightly together. I love this feeling... even if it makes me cry sometimes."

<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace