Lavran

Lavran

Luděk Čertík

okres České Budějovice
"I am rooted, but I flow."

homepage

143 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29
    • 14.1.2020  12:03
    Walk with Me (2017)
    *****

    Je tam všechno - stačí otevřít srdce.

    • 30.12.2019  20:45

    Existuje-li přírodopisný film, který možno označit za ekvivalent jeskynního umění, je to tento. Film, ve kterém přebývá ohromná archetypální síla a zároveň je něžný jako kočičí srst. Les animaux sont nos plus anciens compagnons du songe...

    • 19.12.2019  11:21

    Tohle má asi nejblíž k tomu, co si představuju pod pojmem "film-zombie". Některé věci je lepší nechat spát...

    • 12.12.2019  21:19
    Lví král (2019)
    **

    Při sledování (staro)nového Lvího krále jsem si připadal trochu jako při návštěvě zoologické zahrady. I tam se mě obyčejně zmocňují krajně rozporuplné pocity - na jedné straně radost z toho, že mohu být nablízku zvířatům, která pravděpodobně ve volné přírodě na vlastní oči nikdy nespatřím, na straně druhé smutek z toho, že většina zvířat je jen matným stínem svých volně žijících příbuzných (byť jsem si vědom, že život v zoologické zahradě, jakkoli neúplný a omezený, nabízí mnoha živáčkům nesrovnatelně větší šance na přežití a může být dokonce jedinou pojistkou pro záchranu druhu v případě, že mu bezprostředně hrozí vymření). Zde podobné pocity vyrůstají z rozporu mezi tím, jaké astronomické výdaje a enormní úsilí se vynakládá na fotorealistické ztvárnění barvitého afrického života, který však ve skutečném světě pomalu a jistě mizí před očima. Jako by zde působila jakási nepřímá úměra - čím méně živáčků na světě zůstává, tím více jejich uměleckých (a spotřebních) simulaker vzniká. Nechávám na jiných, ať rozhodnou, zda jde spíše o projev kajícnosti, či naopak snahu bránit se před narůstajícím pocitem druhového osamění... (Malá poznámka ke stylu: Když Disney začal na konci čtyřicátých let produkovat tehdy průkopnickou přírodopisnou sérii True-Life Adventures, pracovali na těchto filmech stejní lidé, kteří zároveň stáli za Disneyho animovanou produkcí, což se samozřejmě promítalo i do jejich stylu. Tady je ale situace přesně opačná a film přebírá ledacos z výrazového slovníku moderních přírodopisných filmů - od způsobu rámování přes volbu objektivů po užívání zpomaleného pohybu v dramatických scénách. Kruh se uzavřel.)

    • 14.10.2019  22:59

    Zřejmě nejlepší film o patologii neoliberalismu. A dnes aktuálnější než kdy dřív.

    • 19.9.2019  23:35
    Ad Astra (2019)
    *****

    "Budu žít. A milovat."

    • 26.4.2019  10:25

    Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. A u superhrdinů tomu není jinak.

    • 12.4.2019  16:13

    Alice Rohrwacher je moje nová hrdinka. Tolik života, přirozenosti, magie, to se jen tak nevidí. Scéna v tabákovém políčku, nebo ta s vlkem mezi auty v závěru filmu - čirá radost, čiré (filmové) zázraky!

    • 14.12.2018  19:20
    Roma (2018)
    *****

    Cuarónův hluboce osobní film začíná dlouhým pohledem na omšelou dlažbu. V jednu chvíli hlavní hrdinka Cleo (kterou zatím jen slyšíme mimo záběr) polije dlažbu vodou, aby ji mohla umýt od nečistot. Voda jako mořská vlna doputuje až do záběru a v zrcadlovém odrazu odhalí našemu zraku zcela nový prostor: otevřenou oblohu nad dvorkem, po které prolétá dopravní letadlo. Od prvních vteřin filmu tak Cuarón vytváří symbolické pouto mezi Cleo a vodou (voda symbolizuje její čistotu a dobrotivost; Cleo de facto je vodou), současně ale poukazuje na magickou moc vody proměňovat, zmekčovat vše tvrdé – a odhalovat skryté nebe v okolních věcech. Moc, kterou voda – a o to v Cuarónově čarokrásném filmu-záři běží především – sdílí s jinou přírodní silou: láskou. Šánti, šánti, šánti...

    • 24.11.2018  22:40

    Kdo by si byl pomyslel, že jednoho dne vznikne blockbuster, jehož hlavní hrdina je dojemně nesobecký - byť v kontaktu s lidmi trochu neobratný - kouzelnický přírodovědec, který zasvětil svůj život poznávání a ochraně mimolidských živých tvorů. Jen houšť podobně dobrotivých a soucitných postav, jen houšť podobně velkodušných (velko)filmů!

    • 12.10.2018  00:07

    Měsíční prach jsi a v měsíční prach se obrátíš.

    • 11.7.2018  08:04

    Desiderio di cose leggere...

    • 6.7.2018  12:49
    Zvuk v tichu (2018)
    ****

    Snad nejpřesvědčivější film o tom, jak hluboké štěstí může člověku přinášet akt soustředěného naslouchání. A kolik pokory s sebou takové počínání nese - kdo skutečně naslouchá (druhému, tichu, světu), přestává být sám sebou, vysvléká se - jako had z příliš těsné kůže - ze svého jáství (v tom je naslouchání podobné meditaci: meditace koneckonců není ničím jiným než vrcholnou formou tohoto unselfing, návratem do širého domu světa). Ne nadarmo tak britský filosof Timothy Morton v jedné ze svých posledních knih (konkrétně v knize Being Ecological) říká, že vymírání druhů, znečišťování oceánů, půdy, ničení světa (pošlapávání jeho barev, umlčování jeho písní) zabráníme jedině tak, že se kolektivně vyladíme na potřeby všeho mimolidského, podobně jako hudebníci v libovolném hudebním tělese, kteří během vystoupení pozorně naslouchají jeden druhému a jedině tak dávají vzniknout něčemu souladnému, harmonickému.

    • 5.7.2018  09:37
    Obloha (2017)
    ****

    Shodou okolností jsem pár hodin před projekcí Oblohy viděl dokumentární esej Zvuk v tichu o francouzském přírodovědci Marcu Namblardovi a jeho vášni pro akustický rozměr přírodního světa (více o jeho práci tu). Tvůrci této eseje (režiséři Stéphane Manchematin a Serge Steyer) se na Marcově příkladu pokusili ukázat, jak hluboce nás může proměnit (učinit lidštějšími, chcete-li), pokud se naučíme opravdu bedlivě naslouchat světu kolem nás - větru, vodě, stromům, ptákům, ale i (nebo snad v důsledku toho) bližním z řad lidí. Film Alison McAlpineové sice není ani tak o naslouchání (i když ticho - a co v něm možno zaslechnout - hraje velkou roli i v něm), přesto je jeho poselství, alespoň v mých očích, velmi podobné. Jen s tím rozdílem, že zdrojem a katalyzátorem oné hluboké vnitřní proměny je zde pozorování (noční) oblohy.

    • 5.7.2018  09:05
    (2017)
    ****

    Zobrazení vesmíru ve filmu se sice může v mnoha ohledech měnit (díky vývoji trikových technologií, vlivem proměn dobového vkusu a samozřejmě/především ruku v ruce s postupem vědeckého poznání - vždyť dějiny kinematografie začínají v dobách, kdy nám ještě nebylo známo nic o existenci dalších galaxií mimo tu naši, zatímco dnes nejenže vidíme prakticky až na samotný počátek času, ale zároveň jsme pomocí matematických kalkulací schopni věrně ztvárnit černou díru a způsob, jakým deformuje okolní prostoročas), jedna věc ale zůstává stále táž: a to je úžas a dojem čehosi nevysvětlitelně tajemného (přesahujícího), který se většiny z nás při pohledu na hvězdnou oblohu zmocňuje. A přesně tohle se Johannu Lurfovi v jeho hravém celestiálním filmu-koláži povedlo zachytit dokonale. Krása!

    • 25.3.2018  11:32
    Annihilation (2018)
    ****

    "The time it has taken for the tree to die / And the time it has taken for me / Enter into simple chemical combination / Space visions dreams facts / Space in which I stand on a plain Alone / Visions in which the tree looks at my leaves / Dreams in which the body is hollow the skull blooms / Facts in which time is palpable space —Inger Christensen, it

    • 20.2.2018  09:10
    Hmyz (2018)
    **

    V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek...

    • 15.2.2018  23:16
    Tvář vody (2017)
    *****

    Jak nedozírná moře tvého srdce... Jak modrozelený tvůj oceán... Ty a já... dvě kapky s tváří vody...

    • 14.12.2017  13:44

    Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z dmoucích se diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v tomto rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry, zhoubném vlivu tantalovské zpupnosti a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli - jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí ve městě Canto Bight -, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie). Duchovnost filmu přitom nevyvěrá ani tak z všudypřítomné mystiky unikavě tajuplné a všeprostupující Síly, nýbrž z neutuchajícího napětí a střetávání mezi pustošivým a bezohledným mužským (jangovým) principem, jehož jediným cílem je touha ovládat druhé a bez milosti potírat vše, co mu stojí v cestě, a pečujícím, soucitným a k druhým obráceným (a otevřeným) principem ženským (jinovým), pokoušejícím se toliko chránit to, co je mu drahé. Právě nejedno setkání s mlčenlivou a skromnou velikostí onoho křísivého, láskyplnně konejšivého přístupu ke světu, jemuž v nouzi nejvyšší nečiní potíž obětovat vlastní pohodlí a život, jen aby jiskra mohla plát a nadále probouzet naději na lepší zítřky, a který je zároveň schopen spatřovat dobro a svit i v těch, které jiní mají za beznadějně zbloudilé v temnotách, je nejen tou nejdůležitější lekcí pro mnoho zdejších (především mužských) postav, ale i zdrojem těch zdaleka nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků v celém filmu.

    • 9.12.2017  19:48
    matka! (2017)
    ****

    "Byl jednou jeden / a ten se nemohl zbavit své matky / jako by byl její vrcholovou větví. / A tak do ní bušil a sekal / čísly a rovnicemi a zákony / které sám vymyslel a nazýval pravdou. / Vyšetřoval ji, obviňoval / a trestal, zrovna jako Tolstoj, / zakazoval, ječel a odsuzoval, / vrhal se na ni s nožem, / zahlazoval ji odporem / buldozery a saponáty / rekvizicemi a ústředním topením / puškou a whisky a znuděným spánkem. // Umřela, / za příšerného pláče, se všemi dětmi v náručí. // Jeho hlava odpadla jako suchý list." Ted Hughes, Bajka o pomstě (přeložil Jaroslav Kořán)

    • 18.10.2017  20:20
    One Life (2011)
    ****

    So many lives, so many fortunes!

    • 7.10.2017  09:09

    Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání?

    • 11.9.2017  10:41

    „Na konci nebyly žádné jednoduché odpovědi. Žádní hrdinové. Žádní padouši. Jen ticho.“

    • 18.6.2017  22:18
    Song to Song (2017)
    *****

    "Tohle... Tohle a nic víc..." Mladicky nespoutaná filmová báseň (film-závan; film-řeka; film-vlna) o hledání pevného, neochvějného a stálého v dnešním tekutém a beztížném světě bez iluzí, svědomí a zásad. To pevné a neochvějné (neochvějné jako Sluncem prohřáté tělo žulového dómu Enchanted Rock, symbolického vrcholu oné dětsky čistočisté lásky mezi Faye a BVm, dalších z řady Malickových kormutlivých, po volnosti, výšinách a naplnění bažících poutníků-ptáků) přitom Malick – tak jako ve všech svých předešlých víc-než-filmech – nachází v tom zdánlivě nejprostším a (žel i) nejvíce přezíraném: ve světle lásky, v živoucím nyní přítomného okamžiku a v nenáročném (venkovském) životu v těsném kontaktu se zemí, půdou, oblohou, zvířaty a vším zeleným, pučícím a divoce, tak divoce se pnoucím; nebo jak by řekl sám Malick – v kontaktu se skutečným, zázračným.

    • 13.2.2017  09:43
    Mlčení (2016)
    *****

    Představte si klidnou lesní tůň, v níž se (docela jako v nějakém Bašóově haiku) odráží stříbrný úplněk. Představte si, jak v její blízkosti střídavě skřehotají a umlkají žáby a v rákosí na břehu nesměle šelestí vítr - každé stéblo jako chvějící se struna aiolské harfy. A nyní si představte list, který se v lehkém poryvu větru (se sotva slyšitelným šramotem) uvolní z větve přečnívající nad vodní hladinu a v širokých obloucích se začne snášet k zemi. Představte si, jak na onu mlčenlivou hladinu v tichosti dosedá a na okamžik ji – a s ní i zrcadlový obraz Měsíce – rozvlní. Svět kolem náhle umlkne, čas se téměř zastaví. A pak – jako by se vůbec nic nestalo, jako by sama noc byla od počátků věků stále táž – se temná, neproniknutelně tajemná hladina tůňky opět uklidní, zarovná, vyhladí a kdesi v houštinách se jako malé polekané božstvo rozeštká osamělý cvrček...

    • 6.1.2017  09:01
    La La Land (2016)
    *****

    Po delší době jsem si mohl opět připomenout, že více než kterýkoli jiný filmový žánr (snad jen s čestnou výjimkou přírodopisného filmu) pojednává muzikál o životě. A teď nemám na mysli "o životě" v tom banálním a lehce vyprázdněném smyslu, jakým se stalo poněkud nešťastným zvykem tohoto sousloví v běžné komunikaci používat - tedy jako o jakémsi souhrnu obecných životních/existenciálních pravd, ale o životě v tom nejzákladnějším (biologickém, poetickém i filosofickém) smyslu slova - o životě jako síle, energii, proudění, jako jiskře a plamenu, jako omamném karnevalu forem a především jako niternosti a cítění, protože právě tak se nám život - v celé své mohutnosti, zázračnosti a nádheře - dává plně zakusit, právě tak se nám odhaluje, ZJEVuje v našem vlastním každodenním žití i v žití všech ostatních živoucích bytostí, s nimiž sdílíme tuto planetu. A za to tvůrcům posílám nehynoucí dík!

    • 11.11.2016  14:02
    Příchozí (2016)
    *****

    Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta...

    • 14.9.2016  20:25
    Cesta času (2016)
    *****

    „Matko. / Beru tvou ruku do své. / Nemusím již snít. / Jsme spojeni. / Jako list s větví. / Větev se stromem. / Láska nás poutá k sobě." Ticho, poklid a nespěchavost, to vše jsou kvality, které máme s přírodním světem již od nepaměti nerozlučně spjaty a kvůli nimž se také – respektive za jejich léčivou, blahodárnou mocí a prožitky s nimi spojenými – „do přírody” zpravidla uchylujeme. Ty jsou ale paradoxně něčím, s čím se v přírodopisných filmech – a na mysli zde mám zvláště ty televizní – obyčejně nesetkáme. Namísto toho je nám příroda (především v zájmu sledovanosti: vždyť koho by bavilo dívat se hodinu či dvě na lenošící lvy nebo poklidně se pasoucí stádo antilop?) prezentována jako akcí napěchovaný spektákl ve stylu hollywoodských blockbusterů, kde většinu pozemské existence zobrazovaných živáčků vyplňují nervy drásající střety a klání či neméně napínavé honičky na život a na smrt. To ale rozhodně není případ Malickovy Cesty času, oné novodobé katedrály mezi umělecky laděnými přírodopisnými filmy. <> <> Ačkoli ani zde jisté dramatické okamžiky pochopitelně nechybí (ve filmu kupříkladu spatřujeme majestátní výbuch sopky, dopad meteoritu, několik bouří, sluneční erupce či divoký tanec kolidujících galaxií), tvoří velkou část snímku pokojně působící krajinné výjevy, u nichž si navíc můžeme v mimořádně detailním zvukovém mixu vychutnat i náležité přírodní ruchy a hlasy: tiché šplouchání vlnek na březích řeky, kapky vody odkapávající z tajících ledových ker, vítr s šelestem ženoucí zrnka písku po písečné duně, ševelení travin a listí v lehkém vánku nebo rozmanité hlasové projevy ptáků, obojživelníků a hmyzu. Tak i živáčky samotné Malick ukazuje namnoze ve chvílích odpočinku nebo při zcela nevzrušivých všednodenních aktivitách (vidíme nerušeně se popásající slony stepní, impaly a Grévyho zebry, sépii kladoucí vajíčka mezi korály, šimpanze vydlabávající ze starého kmene termity pomocí utržených větví, bahníka nadechujícího se nad hladinou nebo žraloka velikého líně požírajícího mořský plankton). A když už náhodou Malick některé z živáčků zpodobuje ve vzájemných konfrontacích (s křikem a v oblaku vzedmutého prachu se vzájemně prohánějící paviáni, dva soupeřící štíři, lovící terejové, delfíni, mořští rackové, tuleni, plachetníci a marlíni), jsou záměrně nasnímáni v dlouhých statických – nebo přinejmenším staticky vyhlížejících – celcích a portrétováni bez užití prvoplánovitě dramatizujícího hudebního doprovodu, tedy (a tu bych si dovolil dát pomyslný vykřičník) podstatně blíže tomu, jak by se nám takové scény jevily ve skutečnosti. Jaksi příznačný je pro celý snímek zejména způsob, jakým Malick zachycuje gepardy štíhlé, jedny z nejrychlejších zvířat na Zemi: ty v jedné z vrcholných pasáží filmu nejprve vidíme, jak polehávají ve vysoké trávě kdesi v africké buši a posléze, jak na docela jiném místě společně pořádají již dříve skolenou kořist. Namísto chvatu a dravosti nabízí tedy Malickův snímek pomalost a prodlévavost, namísto akce a rozhodnosti zdrženlivost a mírnost. <> <> Jak napovídá již oficiální plakát k filmu, na němž je planeta Země vyobrazena jako modrobílá skleněnka kýmsi nedbale upuštěná do písku na pláži a tam něžně omílaná pěnivým mořským příbojem, je Cesta času především filmem s výrazně ženskou, měkce vodní energií – a to dokonce natolik, že bychom v žánru přírodopisných filmů, jakkoli širokém a mnohotvárném, druhý takový jen těžko pohledali. To ostatně potvrzuje nejen výše řečené, ale také mateřsky jemný, zahloubaný, básnivý komentář v podání australské herečky Cate Blanchett, jehož klíčovým motivem je vztah Matky a Dítěte, Přírody a Člověka, zdůrazňování zásadní role lásky a spolupráce v evoluci veškerého vyššího života (a z toho také plynoucí důraz na propojenost, spjatost, jednotu veškerého Stvoření) a konečně nápadně časté obrazy tekoucí i stojaté vody (mořských vln, jezer, vodopádů, zurčících potoků a bystřin, bublajících horkých pramenů), oné, jak praví Tao te ťing, nejpoddajnější ze všech látek. Obecně je pak Malickova přírodopisná opera spíše než na uchopování světa skrze rozum (touze jej do posledního atomu, posledního smítka prachu popsat a vysvětlit) založena na emocích a dojmech; zobrazované, ať už je to formování první generace hvězd, měňavka (améba) přijímající potravu pomocí fagocytózy, zakřivení prostoročasu kolem rotující černé díry nebo dokonce někteří z dávno vyhynulých tvorů, rostlin a hub (dunkleosteus, pikaia, rhynia, taktaalik, prototaxites), není nijak a nikým vysvětleno a jednotlivé obrazy nás tak (samozřejmě v těsné součinnosti s hudbou a zvukovým doprovodem) v prvé řadě oslovují svým emocionálním nábojem, svou náladou, svým tajemstvím. <> <> Svým povýtce orfickým, kontemplativním, hrouživým a skrznaskrz romantickým filmem (v jednu chvíli se koneckonců dočkáme i parafráze verše z Shelleyho Adonise) totiž Malick na rozdíl od mnoha jiných přírodopisných podívaných netouží nikterak poučovat (je-li divák zvědavý, dohledá si dodatečné informace, podobně jako autor těchto řádků, sám), ale naopak jím v srdcích a myslích diváků probouzet a živit čirý, dětsky nezkalený úžas: úžas nad krásou a bohatstvím živých i neživých tvarů a podob, nad způsobem, jakým se živé i neživé věci pohybují, jakým se klikatí, smršťují, rozpínají, kroutí, vinou, nadouvají, vlní a plynou a konečně nad samotným tajemstvím zázraku světa a onou čímsi povědomou jiskrou, která se skrývá za pohledem jednoho každého z nás i všech našich mimolidských bližních: vorvaně, loděnky, lemura, pštrosa, měsíčníka, pyskouna a mnohých dalších, kteří se ve filmu postupně objevují. Zároveň je to ale snímek – a osobně si troufám říct, že v tom je vůbec jeho největší a skutečně nadčasová hodnota –, který nám kromě možnosti tajit dech nad nádherou a velikostí všeho, co bylo, co jest a dokonce i toho, co bude, umožňuje také (nebo snad právě proto!) jaksi volněji dýchat; cítit se s tímto světem – s touto rozkvetlou zahradou, kolébkou a lůnem – o něco více spřízněni, ba dokonce pociťovat za jeho nekonečně dobré dary a krásy vděčnost, více jej milovat. A jak už dobře víme z předešlých Malickových filmů, láska člověka osvobozuje ze zajetí a iluzí vlastního ega a umožňuje mu pozdvihnout se k tomu, co je věčné a nepomíjející: k samotným nebesům, jejichž obrazem Cesta času symbolicky začíná a končí. Podobné filmy: The Animal World, L'arche et les déluges, Genesis

    • 14.9.2015  08:23

    "My son... you are just like I am. Can’t figure your life out? Can’t put the pieces together? Just like me. A pilgrim on this earth. A stranger. Fragments... pieces... of a man." Žalozpěv za duši moderního člověka. Člověka bloudícího, neúplného, roztříštěného. Člověka odloučeného od světa, Boha, přírody, odcizeného sobě samému. Žádný Malickův film v sobě nenese tolik bolesti a smutku, žádný toho neříká tolik o duchovní krizi dneška a mrákotě, která nás obklopuje. A byť se na první pohled může opak zdát pravdou, žádný v sobě zároveň nechová tolik naděje na procitnutí, nový začátek...

    • 20.2.2015  11:43

    "Víme více od přírody, než můžeme podle svého přání sděliti. Její světlo přetéká stále do našeho ducha a my zapomínáme na její přítomnost. Básník, řečník, vyrostlý v lesích, jehožto smysly byly živeny jejich krásnými a klidnými změnami rok co rok, nevědomě a nepozorovaně - nezapomene jejich poučení ani v hluku měst ani ve vřavách politických. Dlouho potom, uprostřed agitace a hrůzy národních shromáždění - v době revoluce - tyto velebné obrazy se objeví v své jitřní záři, jako případné symboly a slova myšlenek, které časové události probouzejí. Na povel vznešeného citu lesy opět šumí, smrky hučí, řeka se valí a leskne a stáda bučí na horách tak, jak je slýchal v svém dětství. A s těmito obrazy kouzla přesvědčivosti, klíče moci jsou mu dány do rukou." ~ R. W. Emerson, Příroda

<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29