Jirkacek

Jirkacek

okres Olomouc
Jsem nezávislý

homepage

0 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
    • 13.7.2019  20:19

    Snímek Návrat sedmé roty z roku 1975 jsem viděl poprvé někdy v televizi za socialismu, neboť tehdejší zřízení nemělo problém dávat francouzské filmy. Když se tenkrát vysílaly v pátek nebo sobotu večer, pamatuji si jak jsem na ně těšil a Belmondo, Delon, Funés a další byli moji oblíbení hrdinové. Také tři filmy s dobrodružstvím sedmé roty za druhé světové války ve Francii okamžitě patřilo do mého TOP výběru tehdejší doby. Pochopitelně jsem si z děje této skvělé válečné komedie moc nepamatoval a tak jsem si jej okolo roku 2008 koupil na DVD. Brzy jsme se doma na film opět podívali a opět jsem byl s úrovní velice spokojen a také 90 minutová stopáž byla asi tak akorát. Pravda byla, že děj ne vždy svižně odsýpal a občas se našla i nějaká ta hluchá místa. Uplynulo deset let a tak jsem se rozhodl podívat se druhou akci sedmé roty ještě potřetí, zejména abych napsal zasvěcený komentář a také případně změnil své hodnocení filmu, v němž opět hrála hlavní roli trojice seržant Chaudard (Pierre Mondy) a vojíni Pitivier (Jean Lefebvre) a Tassin (Henri Guybet). Film bych rozdělil asi na tři hlavní části. Ta úvodní pokračovala tam, kde předchozí díl skončil. Pitivier, Chaudard, Tassin a poručík Duvauchel (Erik Colin) s odcizeným německým pásákem HACKL nejprve osvobodil svou sedmou rotu, která unikla do lesa, kde se vzápětí všichni setkali. Zde se domluvili, že s pásákem pojedu dopředu na průzkum a sedmá rota je pak bude následovat. Když však přejížděli přes most, vyhodil jej do povětří jejich bývalý velitel plukovník Blanchet, kterého si zahrál režisér Robert Lamoureux. Jeho neustálé přemítání jak správně napojit odpalovací zařízení na výbušniny se mi vrylo do paměti - zelený drát, zelený knoflík, červený drát, červený knoflík...Duvauchel chtěl vůz opravit a tak se Pitivier, Chaudard a Tassin vydali na druhý břeh řeky, kde se nacházelo pár beden v opuštěném nákladním autě. V době, kdy zrovna přeplouvali řeku se u pasáku objevili Němci, kteří Duvauchela zajali. Tři hrdinové, aby unikli zajetí, vydali se po proudu řeky, až narazili na vodní mlýn, v němž jim paní domácí dala uniformy francouzských generálů. V těchto uniformách byli také později zajati, stejně jako sedmá rota i se svým velitelem Dumontem (Pierre Tornade). Důstojníky odvezli na zámek zabraný německou armádou a tím se definitivně oddělili od zbytku roty. Po poměrně nezáživné první fázi tak začala druhá část filmu, která se na bývalém šlechtickém sídle celá odehrála. Trojice uprchlíků se brzy stala populární i mezi vysokými důstojníky a to ještě netušili, že díky náhodě budou mít šanci na útěk. Pitivier a Tassin se totiž přihlásili k akci, během které měli z nedalekého statku přivést několik krav a porazit je, aby vojáci měli co jíst. Na statku se jim mladá selka sdělila, že v podzemí zámku existuje tajná chodba ven a řekla jim, aby k ní v noci přišli. Na zpáteční cestě s trojicí krav zažili úsměvné problémy, ve kterých jim zdatně sekundoval německý voják (Michel Modo) se svým hlášením gruppier, gruppier. Následovala noční akce na zámku, během níž se do tajné chodby nakonec bydali všichni tři hrdinové. Chaudarda napadlo, že by mohli zachránit všechny zajaté důstojníky a tak začala probíhat velice dlouhá akce, ve které hráli hlavní roli spací matrace, zírající vojáci na stráži a dva koberce v hale zámku, přes které vedl vchod do podzemí. Po asi půl hodinovém přesouvání matrací před zraky německých vojáků se opravdu podařilo zachránit velkou skupinu důstojníků, kromě svého velitele Dumonta, který hrál šachy s německým důstojníkem (Jean Rougerie). Jenže nakonec tomu náhoda chtěla, že unikli jen naši tři hrdinové a ostatní byli opět zajati. Trojice se přesunula na statek, kde ukradla německou motorku, se kterou se dali na útěk, jenže další, nyní nešťastná nehoda způsobila, že havarovali při přejíždění mostu přes řeku, který opět vyhodil do vzduchu neúnavný plukovník Blanchet. Když se ocitli se v nemocnici, začala třetí a závěrečná část komedie. Po uzdravení byli posláni na opravu železniční trati, kterou poškodil opět Blanchet a při práci Chaudard naplánoval poslední útěk - ukradli lokomotivu a dali se na útěk po železnici, čímž mne jako milovníka železnice, lokomotiv a kolejí velmi potěšili. A pak vše skončilo....Jejich pouť plná převlékání a využívání nejrůznějších dopravních prostředků, při které je provázely šťastné náhody, ale i nehody, pomocné ruce, příležitosti, záchvěvy odhodlání i snaha o záchranu životů, mne opravdu docela bavila. Vůbec všechny díly mne docela bavily a rozhodně tyto filmové počiny patří mezi lepší ve francouzské produkci, která si tak ráda dělala legraci z německé armády. Suma sumárum, Návrat sedmé roty ode mne po právu získal tři sedmé hvězdy ***.

    • 12.7.2019  19:58

    Snímek Sedmá rota za úplňku z roku 1977 jsem viděl poprvé někdy v televizi za socialismu, neboť tehdejší zřízení nemělo problém vysílat francouzské filmy. Když se tenkrát vysílaly v pátek nebo sobotu večer, pamatuji si jak jsem na ně těšil a Belmondo, Delon, Funés a další byli moji oblíbení hrdinové. Také tři filmy s dobrodružstvím sedmé roty za druhé světové války ve Francii okamžitě patřilo do mého TOP výběru tehdejší doby. Pochopitelně jsem si z děje této skvělé válečné komedie moc nepamatoval a tak jsem si jej okolo roku 2008 koupil na DVD. Brzy jsme se doma na film opět podívali a opět jsem byl s úrovní velice spokojen, byť mne trochu překvapila jeho krátká 80 minutová stopáž. Nicméně alespoň děj svižně odsýpal a neměl takřka žádné hluchá místa. Uplynulo deset let a tak jsem se rozhodl podívat se třetí akci sedmé roty ještě potřetí, zejména abych napsal zasvěcený komentář a také případně změnil své hodnocení filmu, v němž opět hrála hlavní roli trojice Chaudard (Pierre Mondy), Pitivier (Jean Lefebvre) a Tassin (Henri Guybet). Bývalí spojaři ve francouzské armádě byli po obsazení části Francie německou armádou propuštěni do civilu, přičemž Chaudard pracoval se svou manželkou Suzanne (Patricia Karim) ve vlastním skromném železářství. Aniž by to bývalý voják tušil, jeho žena spolupracovala s francouzským odbojem, se kterým táhl za jeden provaz také její bratr Gorgeton, jehož si střihl Gérard Jugnot. Oba ukryli ve sklepě pod železářstvím jednoho dne odbojářského velitele Gillese (Gérard Hérold) a to zrovna v době, kdy sem přijeli na návštěvu na pár dní Pitivier a Tassin. Setkání náležitě oslavili a to včetně francouzského chytače odbojářů Lamberta (André Pousse), který spolupracoval s místní posádkou gestapa, kterého sem Chaudard pozval. Dobře to dopadlo a druhý den se trojice přátel, že se vydají na místo, kde jejich velitel trávil část mládí, což byla louka v lese nad městečkem. Když viděli, kolik se tam pohybuje zajíců, rozhodli se sem v noci vrátit a trochu snížit jejich stavy pomocí nakladených pastí. Avšak pro loviště si vybrali louku, kde mělo po signálu baterkou přistát britské letadlo a ke všemu byla louka obklíčena gestapem, které o této akci dobře vědělo. Nebyla by to však komedie, kdyby stejná náhoda, která je na místo zavedla nedopustila, aby se trojice z obklíčení dostala. Navíc pomocí letadla zničili nákladní německý vůz a zabili pár vojáků, nicméně totožnost nechtěných hrdinů byla rychle odhalena. Museli se tak dát na útěk, během něhož zažili mnoho úsměvných dobrodružství, třeba když se ukryli v kostele, kde se setkali se skutečnými anglickými piloty, za něž se poté vydávali. Díky tomu totálně popletli převaděče Alberta (Jean Carmet), kterému dlouho trvalo, než si dal pět a pět dohromady. Mezitím se ve Francii stala trojice národními hrdiny a samotného Chaudarda všichni včetně gestapa a Lamberta považovali za velitele podzemního hnutí odporu s názvem Atilla. Další odvážné akce na sebe dlouho nenechaly čekat, protože jak jsem už psal, děj poměrně slušně odsýpal a byl zábavný až do konce, kdy se odehrála úžasná akce na moři. Tehdy trojice přivlekla do přístavu miny a vyhodila německou loď do vzduchu a poté odpluli do Anglie, čímž se třídílná série o akcích sedmé roty uzavřela. Všechny díly mne docela bavily a rozhodně tyto díla patří mezi lepší ve francouzské produkci, která si tak ráda dělala legraci z německé armády. Suma sumárum, Sedmá rota za úplňku ode mne po právu získala čtyři hvězdy za úplňku ****.

    • 12.7.2019  09:34

    československý film Zbraně pro Prahu z roku 1974 jsem viděl poprvé někdy na základní škole, kdy jsme za 1 kč chodili po obědě do kina, kde se většinou promítaly tuzemské nebo sovětské snímky. Viděno dětskýma očima se mi film pochopitelně líbil, byla tam akce, hrdinové na správné straně barikády a hlavně vlaky. Jako milovník vlaků, železnice a všeho, co se pohybovalo po kolejích (kromě sebevrahů a pracovníků dráhy), jsem měl a mám v oblibě do dneška. Zbraně pro Prahu nabídly opravdu hodně pohledů na nádherné parní lokomotivy a obdivoval jsem i pancéřové vlaky, které jsem už v jiném filmu nikdy neviděl. Nebylo tedy divu, že když se film okolo roku 2008 objevil jako DVD na pultech trafik, ihned jsem si jej zakoupil. Samozřejmě jsme se doma na něj spolu s CommanderCZ podívali a víceméně jsme byli spokojeni. Film jsme ohodnotili oba stejně, u mne to bylo hlavně z důvodu, že se mi moc nelíbila těžko ukrývaná propaganda KSČ a také jsem byl zklamán tím, že po příjezdu vlaku do Prahy už děj nijak nepokračoval. Vzhledem k délce filmu 84 minut zde prostor určitě ještě byl, ale co už. Dospělý prostě věci vidí vždy jinak než zrak dítěte. Nicméně o 10 let později jsem se rozhodl podívat se na Zbraně pro Prahu ještě potřetí, zejména abych napsal zasvěcený komentář a také případně změnil své hodnocení filmu, v němž hrál hlavní roli posunovače Jana Chýně herec Karel Hlušička. Tomu na začátku filmu, který se odehrával během pražské povstání v roce 1945, zavolal jeho známý a člen KSČ Bubeník (Václav Neužil), aby dovezl zbraně, kterých bylo v Praze nedostatek. Chýně ihned začal organizovat pomoc, když vtom dostal hlášku, že se k jejich nádraží blíží nádherný obrněný vlak s vojáky SS. Železničáři - strojvedoucí Klika (Karel Dellapina), přednosta stanice či mladý bojovník Roma Skamene - okamžitě zorganizovali jeho zneškodnění a vyjeli proti němu s jiným vlak a ozbrojenou povstaleckou skupinou. Po srážce obou vlaků a krátké přestřelce se Němci vzdali a byli zajati. Železničáři pak opravovali oba vlaky a spravovali rychlopalné dělo - dvojče, aby jej mohli zapojit do své soupravy a vyjet s nimi do Prahy. Na nádraží se poté objevil nadporučík Československé armády Sauer (Jiří Kodet), kterého Chýně nakonec přesvědčil, aby se stal vojenským velitelem vlaku. Když byl vlak zprovozněn, železničáři se vydali do muničního skladu hlídaného stále německou armádou, aby zde naložili zbraně na vlak. Mezitím stále opravovali zmíněné rychlopalné protiletadlové dělo a jelikož se jim to nedařilo, povolali na pomoc se Chýňova otce (Ladislav Struna), který byl původním povoláním zbrojmistr, aby dělo opravil, což se mu nakonec povede a nadále ve vlaku zůstal jako obsluha děla. Po příjezdu do muničního skladiště se Němci příliš nebránili kapitulaci, ale chtěli sklad předat vyššímu důstojníkovi Československé armády. Proto na pomoc povolali místního plukovníka ČSA (Jiří Němeček), kterému zbraně vydali. Zbraně byly naloženy do vlaku, kterým ihned vyjeli směrem na Prahu. Na cestě svedli podle mne trapný boj o nádraží, kde v souboji s německým letounem padl Chýňův otec. Navíc byli pronásledováni jiným pancéřovým vlakem vezoucím německé tanky, který se jim ale podařilo vykolejit. Další problém nastal o několik kilometrů dál, kde u trati čekala německá ozbrojená tankové skupina s několika stroji Tiger, která chránila železniční vjezd do Prahy. Naši hrdinové kolem nich projeli velkou rychlostí - což jsem nepochopil - a nakonec do Prahy opravdu dojeli. Zde mně velice překvapilo, že se další děj neodehrával v ulicích Prahy, ale místo toho se vlak vydal zpět pro další zbraně a cestou se setkali s tanky Rudé armády jedoucími Praze na pomoc. To považuji za největší komunistickou propagandu ve filmu, který se této ideologii poplatné době běžně na plátně kin i v TV vyskytoval. Naštěstí jí ve filmu Zbraně pro Prahu moc nebylo, ale i tak si neodpustím mírnou kritiku. Na Prahu mířil obrněný a plně vyzbrojený vlak s vojáky SS a pár vesničanů na něj dvakrát vystřelilo, esesáci se vzdali a utekli. Německého stíhače sestřelil protiletadlovým kulometem děda, který četl noviny za pomocí lupy. Vlak v rukou partyzánů defiluje před německými tanky jako na promenádě, ale ty i přes intenzivní tankovou palbu nedokázali vlak nějak výrazně poškodit. Neschopnost německých vojáků a chrabrost českých lidí byla až příliš okatá, aby se jí dalo věřit. Také hlavní hrdina Chýně nebyl vůbec sympatický, myslím že režisér Ivo Toman měl vybrat někoho jiného. Přesto to nebyl vůbec špatný film, i když můj pohled byl určitě zkreslený kvůli těm nádherným vlakům i tanků, které jsem také vždy obdivoval. Suma sumárum, u filmu Zbraně pro Prahu jsem své hodnocení nemusel měnit a nechal jsem mu tři pražské hvězdičky ***.

    • 11.7.2019  18:49

    Snímek Pravá a levá ruka ďábla jsem v televizi nikdy neviděl, což mne samotného zarazilo, vzhledem k tomu, že byl natočen již v roce 1970 a socialistické zřízení nemělo problém vysílat italské filmy. Navíc jsem komedie s legendární dvojicí Terence Hill a Bud Spencer jsem měl vždy rád a tak jsem se na tento snímek s poměrně dlouhou stopáží 109 minut docela těšil. Vše začalo tím, že Terence Hill v roli pistolníka Joe Trinityho který, byl přezdíván Pravá ruka ďábla přijel do města, kde shodou okolností dělal šerifa jeho bratr a zároveň zloděj koní Bambino Trinity, kterému se přezdívalo Levá ruka ďábla (Bud Spencer). Bambino v městečku čekal na své komplice, aby spolu podnikli nějakou krádež koní. V poměrně poklidném místě se po příjezdu jeho bratra Joa ovšem začaly dít samé nepříjemné věci. Joe měl stále problémy s místní bandou, vedenou majorem Harrimanem (Farley Granger), který v okolí města chtěl zabrat pastviny pro své stádo koní. Náhodou se ale na stejné louce usadila skupina mormonských osadníků, kteří zde začali stavět domy a pást svoje krávy, což se majorovi nelíbilo a dal jim ultimátum, aby místo opustili. Pobožní lidé se mu násilím nemohli bránit, stejně jako před bandou mexických zlodějů pod vedením Mezcala (Remo Capitani), kteří osadníky v čele s bratrem Tobiášem (Dan Sturkie) často terorizovali. Jednoho dne Joe pomohl v obchodě jednomu farmáři, podruhé zase podal pomocnou ruku dvěma krásným blondýnkám Sáře (Gisela Hahn) a Juditě (Elena Pedemonte), taktéž patřící mezi mormonské usedlíky. Tím se dostal do křížku s majorem a zejména s jeho členy bandy, ale vidina, že s oběma kráskami bude sdílet jedno manželství - to jejich víra nevylučovala - ho dohnala k tomu, aby se stal oficiálním ochráncem osadníků. Dokonce přesvědčil svého bratra a falešného šerifa v jednom, aby jim pomohl také, s čímž souhlasil, neboť viděl možnost zisku koní zloducha majora Harrimana. Bylo potřeba farmáře vycvičit v boji proti majorovým mužům a také proti mexičanům, v čemž jim pomáhala také dvojice šerifových kumpánů, kteří konečně dorazili do města. Naštěstí byli všichni mistrovští střelci a skvělí zápasníci, takže pobožní muži měli dobré učitele. Vše pak vyvrcholilo impozantní pěstní bitkou, trvající několik minut, která mne docela pobavila, stejně jako vlastně celý film. Jednalo se totiž o velmi příjemně zábavný spaghetti western, kde bratři Joe a Bambino pomáhali buď z dobroty nebo z donucení bezmocným proti zloduchům, kteří se chtěli všude rozpínat a vše vlastnit. Jinak byl film plný hravého humoru, rázných pěstí a proklatě rychlých koltů obou hrdinů. Z další významnějších rolí bych ještě vyjmenoval šerifova pomocníka Jonathana (Steffen Zacharias) či majorova noshleda Weasala (Ezio Marano). Byla to zkrátka fajn oddechová zábava, kde dobro zvítězilo nad zlem a chamtivostí. Suma sumárum, snímek Pravá a levá ruka ďábla ode mne získal jeden a půl pravé a jeden a půl levé hvězdy, celkem tedy tři cípaté ***.

    • 10.7.2019  11:02

    Snímek Sudá a lichá z roku 1978 jsem viděl poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté a taky popáté v poměrně krátkém časovém období, když jsem sloužil nedobrovolně naší vlasti v řadách armády. Tenkrát jsme mnoho filmů na výběr neměli, v TV se vysílaly už tři programy a odpoledne bývala docela nuda, takže zejména v zimě byl člověk v zeleném rád, že se nějak zabavil. A tak jsem si vytvořil osobní rekord, protože pokud mne moje paměť neklame, tak jsem jiný film zatím neviděl častěji. K oněm pěti shlédnutím musím totiž připočítat ještě šesté v devadesátých letech a nejčerstvější sedmé, když jsem si tuto úžasnou italskou komedii pustil doma na DVD. Disk jsem si koupil někdy okolo roku 2008, ale vzápětí jsem je uložil do šuplíku a od té doby uplynulo dalších více než 10 let, než se roztočil v našem blu ray přehrávači. Komedie s legendární dvojicí Terence Hill a Bud Spencer jsem měl vždy rád a tak jsem se na jednu z nejproslulejších komedií mé oblíbené dvojice s poměrně dlouhou stopáží 109 minut docela těšil. Tentokrát museli oba kumpáni spojit síly, aby společně zlikvidovali sázkařskou bandu, která chtěla zabránit loďstvu Spojených států ve vítězství v soutěži námořních sil. Vše začalo závodem motorových lodí, v němž měl zvítězit poručík námořní armády USA Johny Ferpo (Terence Hill) , ale díky bandě sazkařských podvodníků pod vedením Řeka Parapolise (Luciano Catenacci), bylo jeho vítěství zmařeno. To naštvalo zase vedení armády a rozhodla se bandu zničit. Pověřila neustále se usmívajícího poručíka, aby se zločincům v Miami podíval na zoubek a na pomoc si vzal svého nevlastního bratra Charlieho (Bud Spencer), který byl jeho pravým opakem. Neustále nevrlý, naštvaný muž silnější postavy však měl s Parapolisem již své zkušenosti a tak se jeho pomoc hodila. Johnymu však dalo velkou práci, než bratra, který se už rozhodně nechtěl s nikým a o nic sázet, přesvědčil. Podařilo se mu to díky své vlezlosti a hlavně krádeží Charlieho kamionu, který mu Johny prohrál v pokeru a pak sám ukradl. Stalo se tak po úžasně úsměvné bitce mezi bandou pokerových podvodníků z řad Řekovy bandy a mimořádně naštvaným Charliem, který všechny tak vtipně zpacifikoval. Zazněla zde také jedna z mnoha hlášek : Charlie Firpo: Já když spím, a někdo mě tak naráz probudí, vždycky pláču. Dále, když pláču, tak se naštvu, když se naštvu, tak vstanu, a když vstanu, tak se naštvu. A když se naštvu, tak se musím nějak odreagovat. Když mu jeden z členů bandy Mancino odpověděl Kdybys neplakal, měl bys to snadnější, bitka začala. Velmi se mi líbila také akce na začátku filmu při závodu člunů, kde si Charlie vařil fazole a Johny si o ně chtěl zahrát a sníst je - tehdy zaznělo od silnějšího bratra toto : Zásadně nehraju a taky nesnáším chlapy, který mi chtějí sníst mý fazole. Brzy následovala scéna v motorestu, kde se oba bratři podruhé setkali a blíže seznámili a kde poté proběhla další úžasná bitka. Johny zde předtím využil svého důvtipu a obral majitele restaurace o pár pomerančů následujícím způsobem : Šťáva z jednoho pomeranče stojí 10 centů. Mám ale jen 5 centů. Co udělám? Vsadím se s majitelem o 5 centů, že vypiju více než on stihne vymačkat. Po krádeži kamionu si Charlie chtěl vydělat na nový kamion prodejem zmrzliny, kde s bratrem sehráli další úsměvnou scénu : hele, dej mi kornoutek zmrzliny - jakou chceš - jak máš - Vanilka , Tutti frutti , kávová , karmelová - Dej mi pistáciovou - Pistáciová došla - a provokace Johnyho pokračovala, dokud mu nesdělil, že jsou bratři a že jejich tatínek je slepý. Na operaci očí potřeboval 500.000 dolarů, které se oba bráchové rozhodli vydělat na Řekovi pomocí sázek a drobných podvodů. Od té chvíle proběhlo mnoho akcí, při nichž se bratři projevili jako skvělý sportovci, zvládajcíí závodit v autech, kočírovat klusáky, nebo hrát brilantně baskickou pelotu a samozřejmě hrát poker. Jak vše dopadlo prozrazovat nebudu, ale výsledek sázek jsem čekal tak trochu napůl. Každopádně jsem se při každém sledování této komedie náramně pobavil, ať už se psala léta devadesátá či ta v novém miléniu. Proto nemohu jinak, než filmu Sudá a lichá udělit pět sudých hvězdiček *****.

    • 9.7.2019  10:33

    Snímek Bůh odpouští, já ne! jsem v televizi nikdy neviděl, což mne samotného zarazilo, vzhledem k tomu, že byl natočen již v roce 1967 a socialistické zřízení nemělo problém vysílat italské filmy. Když jsem tento film okolo roku 2008 zahlédl v trafice na DVD nosiči, ihned jsem si jej koupil. Nicméně jsem disk uložil do šuplíku a od té doby uplynulo dalších více než 10 let, než se roztočil v našem blu ray přehrávači. Zaujalo mne, že to byl první film, kde hráli Bud Spencer a Terence Hill spolu a pod novými jmény. Předtím se sice již objevili oba ve filmu Annibale (1960), ale pod původními jmény a každý v jiné scéně. Komedie s legendární dvojicí Terence Hill a Bud Spencer jsem měl vždy rád a tak jsem se na tento snímek s poměrně dlouhou stopáží 110 minut docela těšil. Hned úvodní scéna s jedoucím parním vlakem severoamerickou pouští mne jako milovníka železnice, lokomotiv a kolejí nadchla, ale byla to jen krátká epizoda, kterou začal celý příběh o vyšetřování pojišťovacího podvodu. Zmíněný vlak převážející značné bohatství určené na výplaty mezd totiž přepadl vychytralý, ale drsný a značně nesympatický lupič Bill San Antonio (Frank Wolff) se svou bandou, všechny cestující postříleli a svou kořist dobře ukryli. Hlavní postavou klasického westernového příběhu se nicméně jednoznačně stal pistolník a hazardní hráč Cat Stevens (Terence Hill), odolný vůči jakémukoliv nebezpečí, vyjma vody, který kdysi svedl se svým známým z dětství souboj, v němž svého protivníka a bývalého kamaráda zastřelil. Tím nebyl nikdo jiný než již zmíněný Bill San Antonio, který jak se zdálo nezemřel, ale dál páchal své ohavné zločiny. Cat Stevens se tedy vydal po jeho stopách, aby ukončil svou noční můru, která se znenadání vynořila z minulosti a tímto poměrně nezáživným pátráním jsem strávil docela hodně minut. V hledání zločince a také uloupeného zlata z vlaku mu pomáhal vyšetřovatel pojišťovny Hutch Bessy (Bud Spencer), jenž ale tentokrát ve filmu hrál až třetí housle. ty druhé totiž patřily chladnokrevnému vůdci loupežné bandy jménem Bill San Antonio jenž rád hrál nebezpečné hry, byl nesmlouvavý ve vyžadování poslušnosti a bezcitný při překonávání všech případných překážek. Z dalších rolí by se dala zmínit prostitutka Rose (Gina Rovere), zástupce v Billově bandě Bud (José Manuel Martín) a další desperáti Tam-Tam (Tito García), či Targo (Juan Olaguivel). Celé pátraní pak směřovalo do nevyhnutelného opětovného setkání mezi zástupci zákona a lupičem Billem, které vyvrcholilo vzájemným soubojem. Když se na obrazovce naší TV objevily závěrečné titulky, pocítil jsem mírné zklamání, neboť jsem očekával spaghetti western s dobrou zábavou bez mrtvol. Namísto toho jsem viděl vážný, drsný a velmi pomalu plynoucí western, nepostrádající sice napětí, ale na druhou stranu nepříliš zábavný. Pořád se někam jezdilo, sáhodlouze mluvilo a ve filmu bylo docela málo akcí. V podstatě mne zaujala hlavně úvodní scéna s vlakem a poté mne rozesmála jediná akce v hospodě na závěr filmu, kde se setkal Stevens a Bill a protože tam bylo moc lidí, oba zbytek osazenstva postříleli. Jářku, byla to však asi jediná zábavnější hláška, kterou jsem zaznamenal, neboť tento western plný mrtvol byl myšlen až příliš vážně. Suma sumárum, snímek Bůh odpouští, já ne! si u mne vystřílel pouze dvě odpuštěné hvězdičky **.

    • 8.7.2019  10:49

    Snímek Malý unavený Joe jsem viděl kdysi v TV v dobách, kdy československá televize vysílala pouze na dvou programech. Pochopitelně jsem si z děje tohoto spaghetti westernu z roku 1972 nic nepamatoval a tak jsem si jej okolo roku 2008 koupil na DVD. Disk jsem uložil do šuplíku a od té doby uplynulo dalších více než 10 let, než se roztočil v našem blu ray přehrávači. Komedie s legendární dvojicí Terence Hill a Bud Spencer jsem měl vždy rád a tak jsem se na tento snímek s poměrně dlouhou stopáží 113 minut docela těšil. Hned úvodní scény mne doslova nadchly, když se v poušti setkal Drobeček (Bud Spencer) s malou skupinkou banditů, kteří si zrovna vařili fazole. Hladový a věčně naštvaný Drobeček je vtipným způsobem okradl a odjel k rodičům do chatrče, kde ho přivítala matka (Jessica Dublin) s otcem. Zanedlouho se u banditů, kteří připravovali další fazole, objevil Drobečkův bratr Malý Joe (Terence Hill), který nešťastné zloděje okradl velmi vtipným způsobem podruhé a také odjel do rodné chatrče. Následovala scéna s rodiči, kteří se strachovali o budoucnost nezkušeného Joea a tak otec (Harry Carey Jr.) na smrtelné posteli požádal Drobečka, aby svého bratra, jehož nesnášel, na učil zlodějskému řemeslu. Ten to neochotně slíbil a oba tak odjeli do blízkého města za zábavou a cestou si vyzkoušeli přepadení povozu. V něm na divoký západ zrovna přicestoval farmář (Enzo Fiermonte) s manželkou (Dana Ghia), malým věčně prdícím miminem a půvabnou dospělou dcerou Judy, kterou si zahrála blonďatá finská herečka Yanti Somer. Jenže namísto aby rodinu farmáře bratři okradli, ještě jim pomohli a dali pár svých peněz, přičemž v tomto dobráckém duchu se odehrávaly i další akce obou nesourodých hrdinů.Po nepovedeném přepadení odjeli do města, kde v saloonu obrali profesionálního hráče pokeru jménem Divoký Hendricks (Antonio Monselesan). Za vyhrané peníze oba bratři změnili svůj zevnějšek, takže vypadali jako federální agenti a odjeli do San Jose procvičit Joea v krádeži koní. Ve městě se dozvěděli od místních lidí o zvláštní misionářské stanici, kde byli věřící biti jako žito a také se zde opět setkali s rodinou farmáře a Judy se zamilovala do Joea a on do ní. Na lásku, která vyplňovala hluchá místa filmu, moc nezbýval čas, neboť bratři museli odhalit tajemství na misionářské stanici a zneškodnit nekalé obchody bohatého Parkera (Emilio Delle Piane) a tím osvobodit chudé věřící před zločinci. Jejich úmysly ovšem nebyly úplně čisté, neboť původně lup v hodnotě 50.000 dolarů chtěli získat sami pro sebe, ale osud jim přichystal jinou cestu. Během akcí zažili všichni mnoho dobrodružství, došlo i na pověstně pěstní souboje a honičky, nicméně jsem marně hledal jediného zabitého kovboje nebo zloděje či obyčejného člověka, což byl charakteristický znak italských parodií na westerny. U tohoto filmu jsem se příjemně pobavil, vyčistil si hlavu a i přes pár nelogických scének jsem byl s úrovní komedie spokojen. Suma sumárum, Malý unavený Joe ode mne získal tři unavené hvězdy ***.

    • 7.7.2019  18:38

    Snímek Bonnie a Clyde po italsku jsem poprvé viděl kdysi v socialistickém kině někdy v osmdesátých letech a matně jsem si pamatoval, že se mi tato italská komedie z roku 1982 velmi líbila a moc jsem se tenkrát smál. Někdy okolo roku 2008 jsem si film koupil na DVD a schoval jej doma do šuplíku. Od té doby uteklo více než 10 let, než jsem se rozhodl v rámci objektivního ohodnocení a zasvěceného komentáře na tento úsměvný příběh nešikovného smolaře podívat znova. Režisér Steno na nic nečekal a hned od začátku 97 minutového filmu nám doma začal servírovat jednu ztřeštěnou scénku za druhou, v níž hlavní roli nešiky a smolaře Lea hrál italský komik Paolo Villaggio. Ten si zde zahrál obchodního cestujícího s žertovnými hračkami, jehož prdící polštářky a umělá lejna nikdo nechtěl. Jednoho dne zašel do banky, kterou v té chvíli náhodou přepadli zloději a stal se jedním ze dvou rukojmí, které si na útěk zločinci vzali sebou. Tím druhým zajatcem se stala mladá, štíhlá a velmi pohledná Rosetta v podání Ornella Muti, která však špatně viděla a v bance ztratila brýle. Shodou okolností se dvojici podařil zlodějům uniknout po havárii vozu, po níž Leo omylem vzal kufr plný peněz v domnění, že se jedná o jeho s hračkami. Zároveň Rosettě namluvil, že dokázal bandity zpacifikovat a že není tím stárnoucím mužem se šedivými vlasy a rostoucím bříškem. Krásná dívka jej považovala za svého zachránce na něhož se mohla spolehnout a tak s ním bez obav zamířila do nejbližšího města na policejní stanici. Dvojice totiž chtěla kufr s penězi poctivě odevzdat, ale mezitím policie zveřejnila jejich fotografie v novinách a Lea označila za vedoucího bandy zlodějů. Od té chvíle se museli skrývat nejen před bandity, kteří chtěli zpátky své peníze, ale také před policií, která je považovala za zloděje a nového Bonnieho a Clyde, slavné lupiče z minulosti. Rosetta se cítila jako Bonnie, ale Leo si moc jako Clyde nepřipadal, nicméně to dívce nevadilo, protože díky své krátkozrakosti netušila jak její nový partner na útěku ve skutečnosti vypadá. Mnohokrát se dostali do obtížné situace, ze kterých se jim díky náhodám podařilo uniknout a samozřejmě jsem se přitom velice dobře bavil, neboť o humor nebyla vůbec nouze. Celý film pak vyvrcholil tím, že je ve vlaku oslovil domnělý uprchlý vězeň, který jim nabídl účast při přepadení vozu, převážející bankovky v hodnotě 5 miliard italských lir. Jak to celé dopadlo už neprozradím, určitě se na tuto lepší italskou komedii podívejte, stojí to za to a užijete si mnoho legrace. Suma sumárum, snímek Bonnie a Clyde po italsku ode mne získal čtyři italské hvězdy ****.

    • 7.7.2019  10:15
    Pelíšky (1999)
    ****

    Hořkou komedii protkanou humornými hláškami Pelíšky z roku 1999 jsem viděl zatím asi dvakrát a vždy jsem se dobře bavil. Jelikož jsem sám v dětství zažil na vlastní kůži výhody i nevýhody socialistického zřízení naší republiky, měl jsem při sledování filmu i jemné mrazení na kůži. Pořád jsem si uvědomoval jak hrozná to byla z určitého pohledu doba a jak byli lidé udržováni v tupém nevědomí díky sociálním jistotám a stereotypnímu životu bez možnosti se nějak projevit. Ale vraťme se k filmu Pelíšky, který popisoval vzájemně propletené osudy tří rodin v období let 1967 - 1968. Děj se odehrával v pražské vilové čtvrti Hanspaulka a hlavními hrdiny byla rodina Šebkova, které velel jako správný voják naší armády otec ztvárněný skvělým Miroslavem Donutilem, jenž nadšeně bránil socialismus. Jeho manželkou byla neméně výborná žena v domácnosti Simona Stašová, s nimi žili jejich děti mladší Uzlinka alias Sylvie Koblížková a dospívající melancholickým Michal alias Michael Beran, který rád páchal z nešťastné lásky sebevraždy. Jejich sousedy byla rodina Krausova s otcem cholerikem a odpůrcem komunismu, kterého si opět vynikajícím způsobem zahrál Jiří Kodet. Jeho manželkou byla elegantní, ale nemocná Emilia Vašáryová a spolu měli dospívající dceru Jindřišku, kterou si střihla Kristýna Fuitová-Nováková, jenž před Michalem dávala přednost spolužákovi z gymnázia Elienovi, kterého si zahrál Ondřej Brousek. A nakonec zde byla ještě rodina sestry Šebkové, učitelka Eva alias Eva Holubová, hledající nového manžela, s uvědomělým synkem Péťou, kterého si střihl Marek Morvai-Javorský. Nicméně výčet skvělých herců a postav tím ještě neskončil, neboť se ve filmu objevil třeba stále se bavící a popichující Šebkův bratr Václav, jehož dobře zahrál Boleslav Polívka, bezpáteřní soudruh učitel Saša Mašlaň alias bezchybný Jaroslav Dušek a v menších rolích se objevil jako kouzelník Boris Hybner, Stela Zázvorková jako babička Šebková či prostoduchého esenbáka ztvárnil Miroslav Kaman. Musím zmínit také příjemnou hudbu z tehdejší doby, které dominoval mladý Karel Gott a Václav Neckář. S těmito postavami jsme během 116 minut prožili jeden rok jejich života v období lepšícího se socialismu, jehož vývoj znemožnil příjezd spřátelených armád v srpnu 1968. Běžné starosti v jejich životě protkala celá řada hlášek, které zdomácněly i v naší běžné mluvě. Celou řadu jich pronesl třeba Jiří Kodet - třeba Řek jsem pět a myslel jsem deset, Mě by jenom zajímalo, kde soudruzi z NDR udělali chybu, Proletáři všech zemí vyližte si prdel, Slyšel jsem dobře ? Řekla jsi noky ?, Dávám bolševikovi rok, maximálně dva, Nikdy nebo navždy. Přidali se i ostatní herci - Eva Holubová s Mami, to máme zase rajskou? Co vidíš? Kuře.Tak vidíš. Nebo Miroslav Donutil s A komu tím prospějete, co? Druhé straně?, Já jsem ti chtěl tu nástěnku svěřit, smrade, Maršál Malinovskij! a ještě se mi líbilo líčení policejního zásahu a hláška Miroslava Kamana - Rozkaz zněl jasně,zastavit muže s koženou brašnou, nebyl čas zjišťovat, kdo je kdo. Zkrátka film Jana Hřebejka se brzy po svém natočení v roce 1999 stal legendárním a bylo to vidět i na hodnocení zde na ČSFD. Suma sumárum, česká komedie Pelíšky ode mne získala čtyři hvězdy v pelíšku ****.

    • 6.7.2019  19:08
    Godzilla (1998)
    *****

    Snímek Godzilla z roku 1998 od režiséra Rolanda Emmericha jsem si pořídil okolo roku 2004 na DVD a samozřejmě se doma na tento 139 minutový film podívali. Obavy ve mne tenkrát budila právě příšerná délka filmu, ale kupodivu jsem v něm nenašel takřka žádné hluché místo, pořád se něco dělo a děj byl nabitý akcemi i občasným humorem. Od té doby uplynulo mnoho vody v řece Moravě a desítky dalších disků se roztočily v mém přehrávači, takže když jsem se chystal napsat na tento ještěří příběh zasvěcený komentář, rozhodl jsem se na tento film podívat znovu. Celý příběh se začal odehrávat ve Francouzské Polynésii, kde obyvatelé starého kontinentu často konali jaderné testy. V jejich důsledku se v okolí míst výbuchu děly zvláštní věci a došlo také na mutaci zvířat. O několik let později byla napadena japonská loď a případ přijel vyšetřit francouzský agent Philippe Roaché, kterého si zahrál můj oblíbený herec Jean Reno. Jenže tvor, který měl vše na svědomí se zatím přesunul dál do Panamy, kam dorazila také americká armáda vedená plukovníkem Hicksem, kterého si zahrál Kevin Dunn. Armáda si na pomoc povolala experta na vliv radiace na živé tvory Nicka Tatopoulose, kterého skvěle zahrál mně nepříliš sympatický Matthew Broderick. Než se všichni stačili rozkoukat, obří zmutovaná ještěrka dorazila do New Yorku, která zde začala páchat škody na majetku a svou mohutností i zabíjet neúmyslně obyvatele Manhattanu. Tvor byl pojmenován jako Godzilla, což byl bájný japonský drak a přes snahu armády jej nedokázala zastavit ani střelba z vrtulníků a ponorek. Zatím se stometrový netvor z ulic New Yorku přesunul do metra, kde jej marně všichni hledali. Na Nikův návrh byla navezena na blízké náměstí obrovská hromada ryb, která netvora přilákala na večeři a armáda se opět marně snažila jej zabít. Strhla se tak obrovská honička mezi ještěrkou, které jsem jako milovník zvířat fandil a vojáky, kteří se pochopitelně snažili ochránit obyvatele New Yorku. Akci velel seržant O'Neal, kterého si střihl Doug Savant a byla to fakt úžasná podívaná. Ještěrka unikla a Niko si správně myslel, že jde o nový druh živočicha, který vznikl mutací, a jeho vyjádření se dostalo i na televizní obrazovky, kde ho zahlédla jeho bývalá snoubenka, snaživá reportérka Audrey, kterou si střihla pěkný blondýnka Maria Pitillo. Audrey se vetřela do přízně Nicka, kterého ani nenapadlo, že by jeho důvěry jeho expřítelkyně mohla zneužít a tak se jí povedlo odhalit tajemství o zkázonosném potenciálu Godzilly a svět zachvátila panika. Díky tomu byl Nick vyhozen z centrály armády, jenže namísto aby odletěl pryč, unesl jej tajný francouzský agent Roaché, který Nicka přesvědčil o nutnosti proti Godzille zasáhnout. Vydali se do útrob metra s několika dalšími francouzskými agenty hledat ještěrku, kterou skutečně objevili. Tvor si jich nicméně nevšímal a vydal se pro potravu do parku, kde na něj opět číhala armáda. Té se nakonec po další zběsilé akci podařilo Godzillu zabít a tak se lidé začali vracet zpět domů a armáda chtěla zabalit své nádobíčko. Mezitím francouzská skupina dorazila do Madison Square Garden, kam jej tajně pronásledovala Audrey s kolegou kameramanem Victorem, jehož si zahrál Hank Azaria. Ve slavné sportovní hale zjistili, že se Godzilla dokáže rozmnožovat bezpohlavně a tak zde objevili okolo dvě stě vajec, z nichž se začali líhnout malé ještěrky. Při takovém tempu by brzy po světě běhalo 40.000 Godzill a to nemohli lidé dopustit a ještěrky bylo potřeba zabít - stejně jako všechno, co člověka na životě ohrožuje. Nickovi se podařilo s pomocí Audrey upozornit armádu na to, že akce ještě neskončila a během zbývajících 20 minut do konce filmu se rozběhla závěrečná monstrózní akce, která se mi velmi líbila, ostatně jako celý film. Bohužel se mi nelíbilo zabíjení zvířat, která se ocitla na nesprávném místě a v důsledku toho bylo potřeba je poslat do věčných lovišť. Potěšil mne občasný humor, který zjemnil napětí ve filmu, třeba scéna v Madison Square Garden, kde při pronásledování lidí Nick vysypal asi kulaté žvýkačky z automatu na chodbě a ještěrky se na nich elegantně klouzali. Líbilo se mi také, že režisér nechodil dlouho okolo horké kaše a skoro od začátku bylo na co se dívat a na nudu a chození na záchod nebyl čas. Suma sumárum, Godzilla ode mne získala pět ještěřích hvězd *****.

    • 6.7.2019  12:33
    Tajemství ďáblovy kapsy (TV film) (1980)
    **

    Československý dobrodružný film Tajemství ďáblovy kapsy z roku 1980 jsme si doma pustili docela dlouho poté, co se ocitl na našem hardisku. Konečně jednoho večera nastala ta správná konstelace a snímek natočený podle povídky T. Hardyho odehrávající se na počátku 20. století v období elektrifikace se rozběhl na naší TV. Zaujalo mne vynikající herecké obsazení, slibující kvalitní zábavu ve stylu snímků Páni kluci a podobně. Toto období z let cca 1850 až 1939 patřilo vždy mezi moje nejoblíbenější a tak jsem se na průběh 76 minutového snímku docela těšil. Bohužel mne zklamal poměrně dlouhý úvod, kdy jsme se seznámili s mladým Tomášem (Jan Potměšil), který přijel z města do vesnice na prázdniny. Ubytoval se u strýčka v podání Vlastimila Brodského a brzy se seznámil, stejně jako my s dalšími obyvateli dědiny. Druhým hlavním hrdinou byl pasáček Štefek (Pavel Miko), jemuž se jednoho dne zaběhla ovečka, kterou hlídal bohatému statkáři Bucharovi, kterého ztvárnil národní umělec Rudolf Hrušínský. Při hledání oba kluci objevili rozsáhlé podzemní prostory, nazvané Ďáblova kapsa a při snaze zachránit nebohé zvíře nevědomky změnili tok potoka Jelenky, která jeskynní proudila ven a poté tekla vesnicí, kde byla zdrojem životodárné tekutiny pro obyvatele, dobytek a také poháněla mlýnské kolo mlynáře, kterého si zahrál Oldřich Vykypěl. Odklonem potoka způsobili značné škody nejen místnímu mlynáři a vyvolali všeobecný zmatek, protože potok najednou tekl na druhou stranu a po jiných pozemcích. Toho využil lstivý a všehoschopný statkář Buchar, jenž přistihl oba chlapce v jeskyni a nařídil jim, aby o tom nikde nemluvili, neboť chtěl nastalou situaci s odkloněným potokem využít pro sebe a získat finance z výhodných odkupů nemovitostí pod cenou. Když však začalo ve vesnici hořet, oba kamarádi nedbali statkářových zákazů a s vypětím všech sil vrátili vodu do její původní trasy a překazili tak R. Hrušínskému jeho plány. Z dalších rolí více či méně významných bych vyjmenoval statkářovu manželku Bucharovu v podání Míly Myslíkové, hraběte Radovana Lukavského, jeho sby poručíka rakousko-uherské armády Jana Hrušínského, průmyslníka Josefa Vinkláře, Rudolfa Hrušínského v malé roli místního blázna, objevil se zde i Petr Oliva alias Dr. Hartmann, Jan Přeučil jako Tomášův otec, Jiří Lábus jako inženýr Wollner, Regina Rázlová jako Tomášova matka, Oldřich Velen jako řezník, Ivanka Devátá jako továrníkova žena Stockingerová a tak dál - co jméno, to vynikající herec či herečka. Bohužel si dovolím tvrdit, že režisér nedokázal dobře podat průběh děje, neboť už jsem zmiňoval dlouhý úvod, když se něco začalo dít v půlce krátkého filmu, poté některé scény neměly logiku - třeba jak se dostala ovce do nitra jeskyně, když její vchod byl zavalen kamením, které kluci museli odházet. Také scény s návštěvou rodiny hraběte Lukavského u továrníka Vinkláře nebyly pro děj snímku vůbec důležité. Na druhou stranu beru celý film jako vynikající ukázku života na vesnici těsně po začátku 20. století a v období před první světovou válkou, kdy i na venkov dorazila průmyslová revoluce. V té době také upadal vliv šlechty a peníze se přesunovaly na konta továrníků a statkářů, což vlastně přetrvalo dodnes. Dobře vykreslené prostředí však nestačilo na vylepšení podprůměrné kvality filmu, i když v něm hrálo tolik dobrých herců. Suma sumárum, televizní film Tajemství ďáblovy kapsy ode mne získal pouze dvě kapesní hvězdičky **.

    • 5.7.2019  13:46

    Snímek Zlý časy v El Royale z roku 2018 jsem shlédl na doporučení CommanderCZ ***, kterému se tento mysteriózní thriller líbil, i když jej ohodnotil pouze třemi hvězdami. Film o délce 142 minut jsme si doma pustili, aniž bych tedy předem tušil, o co v něm půjde. Hned na začátku se do hotelu El Royale, ležím nedaleko jezera Tahoe, přijelo ubytovat pět hostů takřka najednou. Bylo to podivné, protože hotel, jehož středem procházela hranice dvou amerických států - Nevady a Kalifornie - měl svá nejlepší léta dávno za sebou. Jeho slávu připomínaly jen černobílé fotky slavných hostů na zdech, chátrající luxusní interiér či velký jukebox se starými šlágry. Mne však nejvíce upoutala červená hraniční čára v interiérech hotelu a zvláštní atmosféra, do níž neuvěřitelně přirozeně zapadl jediný současný zaměstnanec hotelu. Tohoto neurotika závislého na drogách kvůli zabíjení ve Vietnamu si zahrál mladý Lewis Pullman, ale hlavními postavami snímku byla zmíněná pětice hostů. Byl jsem zvědav, jaký si hosté vyberou pokoj a v jakém státě unie to bude, neboť se Kalifornie a Nevada lišily ve svých zákonech a mohli si vybrat, kde budou porušovat či dodržovat zákony jednoho nebo druhého. Hosty byli kněz Daniel Flynn v podání slavného Jeffa Bridgese, černošská soulová zpěvačka Darlene alias Cynthia Abma, nevychovaná dívka Emily v podání Dakoty Johnsonové, která si potají přivezla sebou mladší sestru ztvárněnou Cailee Spaeny a ukecaný obchodní cestující s vysavači Laramie Seymour Sullivan alias Jon Hamm. Když se po dlouhých minutách konečně rozešli do svých pokojů, děj se víceméně začal pomalu, velmi pomalu a ještě jednou velmi pomalu rozjíždět. Chvílemi jsem měl pocit, že se režie ujal slavný Quentin Tarantino, ale on to byl Drew Goddard, který rovněž zvolil pomalý rozjezd s podrobným představováním postav, až jsem se velmi nudil. Mnohem více mne zaujal samotný hotel El Royale, který nejen ve svých stěnách a pod podlahou skrýval mnohá tajemství. S příchodem noci a dalších nezvaných hostů pak každý z přítomných v El Royale prožil svůj vlastní příběh, který nám režisér často představil z pohledu jiné postavy, neboť osudy všech ubytovaných byly chtě nechtě velmi provázané. Bylo to hodně zamotané, ale kdy sestra Emily zavolala telefon psychopatického muže jménem Billy Lee, kterého si zahrál známý Chris Hemsworth a ten přijel se svými ozbrojenými kumpány do hotelu, teprve potom začalo být vše ještě komplikovanější a složitější. Nikdo si nebyl jist svým osudem a na závěr ještě prozradím, že o mrtvoly v tomto filmu nebyla nouze. Byl jsem tedy zvědav, jak vše dopadne, kdo nakonec přežije a stane se tou hodnou postavou, která si svůj osud zaslouží. Bohužel jsem se většinu času docela nudil, zejména kvůli velmi zvolna plynoucímu ději, nicméně musím ocenit onu tajemnou atmosféru hotelu a složité osudy zúčastněných postav. Suma sumárum, netradiční film Zlý časy v El Royale si u mne vydobyl pouze dvě hotelové hvězdy **.

    • 4.7.2019  10:41
    Svatební cesta do Jiljí (TV film) (1983)
    ***

    Klasickou československou komedii Svatební cesta do Jiljí jsem kdysi viděl v televizi v dobách, kdy existovaly jen dva programy a v pondělí večer u nás běžely slovenské pořady a filmy. Od té doby uběhlo více než 30 let a tak jsem se rozhodl se na tento počin režiséra Hynka Bočana podívat znovu a to nejen pro osvěžení paměti, ale také abych jej správně ohodnotil a napsal zasvěcený komentář. A tak se na naší TV rozběhl příběh dvou třicátníků, kteří se rozhodli podniknout předsvatební dobrodružnou cestu po českých horách a řekách, aby se lépe poznali a zjistili, jestli se k sobě vůbec hodí. Tento pár si zahrála dvojice populárních herců Libuše Šafránková, která ztvárnila romanticky založenou slečnu Petru a Josef Abrhám, jenž zase představoval Tomáše Krchňáka, statistika a analytika. Hned úvodní scéna, v níž Tomáš přinesl do oddělení ztrát a nálezů tašku mne velmi pobavila, nicméně pak se jednalo už pouze o průměrnou zábavu. Pracovníka oddělení za dvojicí okének ztrát a nálezů si zahrál legendární komik a divadelní autor Ladislav Smoljak a odstartoval tak přehlídku dalších známých herců, kteří se objevili pouze v epizodních rolích, protože těmi hlavními postavami celého příběhu byli pouze Šafránková a Abrhám. V oddělení ztrát a nálezů se oba poprvé setkali a po půl roce chození se podle vzoru Tomášových rodičů rozhodli podniknout cestu do Jiljí, která měla odhalit jejich slabiny, představit je ve skutečné podobě bez přetvářek a také vyzdvihnout jejich přednosti. Tomáš si cestu představoval v romantickém duchu, ale na druhou stranu pro Petru nachystal různé zkoušky jejího charakteru, nicméně jak se ukázalo, vše probíhalo úplně jinak. Hned první den oba zaspali a nestihli vlak, takže jim propadla rezervace pokoje v hotelu. Petra se díky své ochotě pomáhat druhým a vlastní výřečnosti dala ve vlaku do řeči s průvodčím (Zdeněk Svěrák) a ten jim pak nabídl nocleh u něj doma na kanapi. Druhý den oba čeká výstup na vrchol Portyše, smyšlené hory v Krkonoších. Během výstupu Tomáš přemýšlel, jaký účinek bude mít na změnu lidského charakteru hranice 1.000 m n. m., a vzápětí po něm Petra z hecu chtěla, aby Tomáš odnesl na vrchol hory trám, což sice učinil, ale považoval to za typicky ženský romantický nápad. Na vrcholku do něj vyryl jejich jména, když v tom je zastihla bouřka, které se Petra bála. Když běsnění živlů přečkali díky malé Tomášovi lsti, došli k místu dalšího přespání v příšerné moderní chatě, kde přespali jen v noclehárně. Pokoje byly totiž obsazeny kvůli podnikovému zájezdu, který si v jídelně hotelu uspořádal hlasitý večírek, který uspořádal vedoucí zájezdu Ladislav Gerendáš. Třetí den si Tomáš na Petru připravil novou zkoušku, když se oba rozdělili a každý měl dojít svou cestou na smluvené místo. Zatímco Petra, která vždycky chodila nazdařbůh dorazila včas a v pořádku, Tomáš několikrát zabloudil a špinavý došel pozdě. Další část jejich cesty se odehrávala na vodě. Petře se plavba zdála nebezpečná a nejraději by už nepokračovala dál, ale Tomáš ji přemluvil. Na nocleh zastavili na louce, kde bylo stanování zakázáno, ale zapůsobila Petřina výřečnost a podařilo se jí přemluvit majitele (Karel Augusta), aby tam mohli zůstat. Nicméně záhy ze odtud vyhnali komáři a tak pluli dál k jeho kamarádovi Radovanovi (Jiří Kodet), kterému prý žádná žena neodolá. Radovanův kybernetický stroj v táboře vybral za partnerku Radovanovi Petru a Tomáš zůstal sám. Petra si opravdu s Radovanem dlouho při procházce povídala a tak další předsvatební noc skončilo roztržkou. Ráno mlčky nasedli do lodě a pluli dál a záhy havarovali na jezu, což ale přispělo k tomu, že se usmířili. Zjistili však, že se nedostanou včas do Jiljí a tak jim jiní vodáci pomohli a dorazili na nádraží. Jenže vlak do Jiljí jim zrovna ujel a tak musela Petra opět zapojit svou pusu a přesvědčila přednostu stanice (Jan Skopeček), aby vypravil drezínu do Předmostí, kam je odvezl dělník Václav Vydra nejmladší. Z Předmostí do Jiljí dojeli autostopem, když je dovezlo poštovní trabant řízený Vlastimilem Bedrnou. V Jiljí se dozvěděli, že zdejší oddávací úředník se právě žení v Liptovském Mikuláši a jejich svatba se o den posunula. Poslední předsvatební noc tak konečně mohla proběhnout v klidu podle jejich představ a tím film skončil. Musím sem napsat, že jsem očekával lepší zábavu, sice to nebylo špatné, ale ani nijak vynikající. Na absurdní komedii měl snímek málo šílených scének, takže se spíše jednalo o lehkou romantickou zábavu a herecký koncert dvojice Šafránková - Abrhám. Nebavilo mne jeho přemýšlení nahlas, líbil se mi humor Smoljak - Svěrák. Suma sumárum, očekával jsem od Svatební cesty do Jiljí více a tak jsem filmu dal tři svatební hvězdičky ***.

    • 3.7.2019  18:33

    Snímek Transsibiřský expres z roku 2008 mne zaujal ze dvou důvodů. Za prvé se v něm objevil můj oblíbený herec Ben Kingsley, který si zde zahrál šíleného despotického ruského vyšetřovatele Grinka a za druhé mám od malička rád vlaky, vláčky a koleje. Název filmu sliboval opravdu velké množství zážitků na kolejích, umocněných drsným prostředím ruské Sibiře a tak jsem se na film o délce 106 minut docela těšil. Paradoxně ovšem trvalo půl roku od doby, co se film objevil v našem obýváku, než jsme se na dílo režiséra Brada Andersona doma podívali. Nicméně přece jen se děj jeho napínavého snímku jednoho včera na naší TV rozběhl a s ním tajemný příběh, odehrávající se pouze na slavné Transsibiřské magistrále. Do vlaku v Pekingu nastoupil milenecký pár Jessie a Roye, které si zahráli nepříliš sympatická Emily Mortimer a pro mne mnohem známější Woody Harrelson. Oba si tímto nevšedním dobrodružstvím rozhodli zpestřit si cestu z Číny domů, neboť i Roy byl fanouškem železnice. Vlakem chtěli dojet do Moskvy, kde by na letišti Šeremetěvo poté odletěli domů do Spojených států. Jenže v průběhu jejich pouti začalo být jasné, že dostat se do samotného srdce ruské říše bude možná mnohem těžší, než se zprvu zdálo. Do vlaku totiž nastoupil značně podivný pár - Američanka Abby, kterou si zahrála Kate Mara a její milenec ze Španělska Carlos, který se nápadně rychle s dvojicí američanů seznámil v jednom kupé. Zejména Carlos, kterého si střihl Eduardo Noriega se choval velmi podivně a jemně řečeno se dvořil Jessie, které značně nadbíhal a snažil se upoutat její pozornost. V tomto seznamovacím duchu uběhla celá hodina filmu, než se začalo něco dít. V jedné sibiřské stanici Carlos vystoupil z vlaku společně S Royem a šli obdivovat parní lokomotivy. Zatím se Jessie procházela po nádraží spolu s Abby, se kterou si docela rozuměla. Když se pak vlak rozjel dál, Jessie s hrůzou zjistila, že její milenec Roy v soupravě chybí. V další stanici tedy vstoupila a ubytovala se i s Carlosem a Abby v hotelu na nádraží, kde poprosila recepčního, aby obvolal všechny hotely v předchozím městě. Přiznám se,že jsem si myslel, že Carlos svého soka v lásce zabil, ale později se ukázalo, že je vše jinak. Celý příběh se zamotal tím, že Carlos přepravoval drogy v legendárních ruský panenkách Matrjoška a když do vlaku přistoupil zmíněný Grinko, celý děj nabral dramatických rozměrů, ústící v drsný psychologický závěr. Věru nechtěl bych být v kůži Jessie, která nejprve přišla o milence a poté měla spoustu starostí s Carlosem a drogami. Příběh nakonec dopadl úplně jinak než jsem si myslel, což se tak často nestává. Alespoň tímto překvapením si film u mne vysloužil lepší ocenění, protože prvních 60 minut byla velká nuda už jsem přemýšlel, že TV vypnu. Tím, že jsem vydržel jsem se odměnil docela napínavou druhou částí filmu, v němž se překvapivě objevila známá dvojice mých oblíbených herců v mužských rolích, což také zvedlo hvězdičkování snímku. A samozřejmě jsem byl spokojen s vlakem, projíždějícím zasněženou krajinou drsné Sibiře. Suma sumárum, Transsibiřský expres ode mne získal tři sibiřské hvězdičky ***.

    • 30.6.2019  20:10
    Havran (2012)
    ****

    Snímek Havran sem si koupil na Blu-ray disku v roce 2018 v balíčku spolu s dalšími filmy a byl jsem docela spokojený, když jsem zjistil, že se tento příběh odehrává v polovině 19. století. Právě v tomto období totiž začínají moje nejoblíbenější roky, končící letopočtem 1939. Vždy se mi líbily ty kočáry v ulicích, pánové v oblecích a dámy v kloboucích, žádný spěch a relativní pohoda na začátku průmyslové revoluce, i když samozřejmě i tenkrát měl svět své stinné stránky. Kromě různých válek to byla bída lidí, žijící na okraji společnosti, ale o tom pojednávají jiné filmy. Havran se totiž věnoval záhadné smrti relativně mladého amerického spisovatele hororových povídek Edgara Allana Poa, jehož tělo bylo nalezeno na lavičce v parku v Baltimoru. Film z roku 2012 věnoval 111 minut tomu, aby objasnil několik posledních dní spisovatelova života a já byl tak rád, že jsem se o něm něco nového dozvěděl. Příběh začal dvěma brutálními vraždami, které někdo spáchal způsobem, který Poe, jehož si zahrál nesympatický John Cusack, popsal ve svých povídkách, z nichž asi nejznámější byla Jáma a kyvadlo. Proto jej k výslechu povolal detektiv Emmet Fields, kterého si střihl Luke Evans, aby celou věc objasnil. V okamžiku, kdy vrah poslal vzkaz, aby Poe začal psát nové povídky o vraždách, které tajemný zločinec spáchal, rozběhla se velmi zajímavá detektivní práce v atraktivním prostředí amerického města. Celý děj mne velmi bavil i přes několik nelogických oken, bylo to opravdu velmi napínavé a byl jsem napnut až do konce, kdy byl vrah odhalen. Závěr byl ovšem také docela šokující a jen potvrdil kvalitní filmový počin, takže jsem investice do modré krabičky nemusel rozhodně litovat. Ač jsem si pohrával s myšlenou udělit nejvyšší ocenění, nakonec jsem se rozhodl snímku Havran dát čtyři havraní hvězdy ****.

    • 24.6.2019  15:55
    Máš ji! (2018)
    ***

    Snímek Máš ji ! z roku 2018 jsem shlédl na doporučení CommanderCZ, jehož zase zaujal herec Jeremy Renner, který v této americké komedii ztvárnil jednoho z pěti velmi soupeřivých přátel. Ti každý rok v květnu hráli hru na babu, kterou provozovali již od první třídy. Ve hře neplatila skoro žádná omezení, takže chlapi a později chlapci často riskovali překročení zákona, nicméně v pořádku se všichni dožili dospělosti. Jednoho z nich si zahrál zmíněný Jeremy Renner se právě chystal oženit a bylo to právě on, který za 30 let hry ani jednou babu nedostal. Na svatbu však dorazili všichni čtyři přátelé a chystali se mu ji poprvé předat, k čemuž chtěli využít právě svatební obřad. Než však k němu došlo, odehrála se na obrazovce naší TV řada více či méně úsměvných scének, která dokázala rozkmitat naše bránice. Dočkali jsme se několika předání baby mezi čtveřicí přátel, kdy jeden druhého srazil k zemi s vítězným pokřikem: „Máš ji!“ , ale ženicha stíhali marně, ačkoli k tomu podnikli řadu vykutálených a důvtipných pastí. Pochopitelně také Jeremy nezůstal pozadu a byl vždy o jeden krok vepředu, takže jsem byl skutečně zvědav, jestli se jeho kamarádům podaří jej nějak obelstít. Zbývalo několik posledních minut z celkově 94 minut a stále nic až najednou.....No jak to dopadlo, prozrazovat nebudu, ale byla to vskutku vtipná podívaní s originálním námětem. Zajalo mne, že tato komedie byla natočena podle skutečných událostí, což se u tohoto žánru zase tak často nestává. Suma sumárum, snímek Máš ji ! ode mne získal tři babské hvězdy ***.

    • 24.6.2019  15:05

    Fantasy film Pán prstenů: Návrat krále z roku 2003 mi jako správnému filmovému fanouškovi nemohl uniknout, i když tento žánr není mým nejoblíbenějším šálkem kávy. Určité obavy ve mne budila také neuvěřitelná délka 201 minut, jelikož nemám rád uměle natahované příběhy a často se při těchto dlouhých stopážích vyskytnou zcela nezáživné děje. Také pohled na herecké obsazení plné pro mne neznámých jmen nevěštil nic dobrého, jen Cate Blancettová jako Galadriel a elfská paní Lórien, Christopher Lee v roli čaroděje Sarumana či Viggo Mortensen v roli Aragorna, hraničáře ze severu a dědice Gondorského trůnu mi něco říkaly. Nic moc jsem přes nadšení milionů jiných diváků od závěrečného dílu trilogie Pána prstenů neočekával, zvláště když jsem předtím viděl modernější trilogii Hobit, která sice pánu prstenů dějově předcházela, ale byla natočena později. V tomto mém rozpoložení se třetí díl Pán prstenů: Návrat krále rozběhl na obrazovce naší TV. Hned na počátku příběhu se putování jednotlivých členů Společenstva prstenu začalo dostávat do poslední a rozhodující fáze. Čaroděj Gandalf, elf Legolas a trpaslík Gimli spěchali s dědicem trůnu Aragornem na pomoc zemi Gondor, která odolávala ohromnému Sauronovu vojsku. Hobiti Frodo a Sam se v doprovodu Gluma snažili dostat hluboko do země Mordor, kde museli v ohních Hory osudu zničit magický Prsten moci. Jedině tak mohla být síla mocného pána temnot Saurona zlomena. Byl jsem tedy zvědav, jestli se ušlechtilý záměr podaří mini výpravě dotáhnout do konce a zda při tom někdo zahyne. Když pak třetí díl skončil, musel jsem konstatovat, že mne ten příběh tak nebavil jako Hobit, když zde bylo mnoho zbytečných a příběh natahujících scén, vyplňujících dlouhé minuty jinak dobrého filmu. Jenže, zatímco hobit Bilbo si dokázal i sám poradit, Frodo byl skoro pořád zraněn, bojovat vůbec neuměl anebo měl pořád nějaké psychické problémy. Navíc drahnou chvíli trvala samotná bitva a mne skutečně tyhle neskutečně dlouhé bojůvky nebavily. Když se tak nad tím příběhem člověk zamyslel, v podstatě se stejně jako u Hobita jednalo o celkem jednoduchý příběh, když se výprava vydala na cestu, na ní zažili nějaká ty nebezpečenství a dobrodružství. Přesto se filmovému štábu za velké peníze podařilo zabalit do atraktivního obalu, jehož pomalým rozbalováním vznikla jedna z nejvýdělečnějších trilogií v celé historii filmového průmyslu. Právě ty fantastické světy a skvěle vypadající postavy a prostředí se mi asi líbily nejvíce, naopak všechny ty bojové scény mne nebavily vůbec. Podle mne však novější Hobit nabídl lepší světy a postavy, zatímco Pán prstenů byl méně vyumělkovaný. Třetí díl Pán prstenů: Návrat krále pro mne nebyl už tak zábavný jako Hobit, takže ode mne tento film získal tři zlaté hvězdy ***.

    • 9.6.2019  21:04

    Fantasy film Pán prstenů: Dvě věže z roku 2002 mi jako správnému filmovému fanouškovi nemohl uniknout, i když tento žánr není mým nejoblíbenějším šálkem kávy. Určité obavy ve mne budila také délka 172 minut, jelikož nemám rád uměle natahované příběhy a často se při těchto dlouhých stopážích vyskytnou zcela nezáživné děje. Také pohled na herecké obsazení plné pro mne neznámých jmen nevěštil nic dobrého, jen Cate Blancettová jako Galadriel a elfská paní Lórien, Christopher Lee v roli čaroděje Sarumana či Viggo Mortensen v roli Aragorna, hraničáře ze severu a dědice Gondorského trůnu mi něco říkaly. Nic moc jsem přes nadšení milionů jiných diváků od druhého dílu trilogie Pána prstenů neočekával, zvláště když jsem předtím viděl modernější trilogii Hobit, která sice pánu prstenů dějově předcházela, ale byla natočena později. V tomto mém rozpoložení se druhý díl Pán prstenů: Dvě věže rozběhl na obrazovce naší TV. Hned na počátku příběhu se v trilogii objevilo několik nových postav, které trochu zkomplikovaly poměrně jasnou linii děje - například Miranda Otto v roli Éowyn, Théodenovy neteře, která milovala Aragorna, Karl Urban v roli Éomera, Théodenova synovce či Brad Dourif v roli Grímy Červivce, Sarumanova agenta. Na konci prvého dílu trilogie se rozpadlo Společenstvo prstenu, které doprovázelo Frodo Pytlíka na cestě na místo, kde měl být zlatý kroužek zničen. Viggo Mortensen v roli Aragorna, dědice Gondorského trůnu,Orlando Bloom v roli elfského prince Legolase a John Rhys-Davies v roli trpaslíka Gimliho sledovali skřety, kteří unesli Dominica Monaghana v roli Smíška a jeho nejlepšího přítele Pipina, jehož si střihl Billy Boyd, na západ do Železného pasu, sídla zlého čaroděje Sarumana. Než se jim podařilo je dostihnout, skřeti byli pobiti jezdeckou družinou Rohirů, obyvateli Rohanu, království, přes jehož území skřeti putovali. Zajatí hobiti během bitvy nepozorovaně unikli a dostali se do blízkého lesa Fangornu, který byl domovem entů, stromům podobných bytostí, které se o les starali. Na jednoho enta jménem Stromovous Smíšek s Pipinem narazili a přesvědčili ho, aby se sešel s ostatními a řešili situaci, která se jich dotýkala nepřátelským jednáním Sarumana, jehož sídlo s Fangornem sousedilo. Zatím Aragorn s přáteli narazil na rohanskou družinu vedenou Éomerem, synovcem rohanského krále Théodena. Od nich se dozvěděl o pobitých skurutech a při následném prohledávání bojiště zjistil, že Smíšek s Pipinem prchli do Fangornu, a vydali se za nimi. Zakrátko však narazili na Gandalfa, který v souboji s balrogem zemřel, ale nyní se vrátil na svět ještě silnější, aby splnil svůj úkol jako Gandalf Bílý. Ten jim oznámil, že jejich přátelé jsou v bezpečí a dalšího hledání není třeba. Společně se vydali do rohanského hlavního města Edorasu, kde zdejší král Théoden upadl do zajetí vlivu svého rádce Grímy Červivce, ve skutečnosti Sarumanova sluhy, který měl Rohiry udržet v Sarumanově vlivu. Gandalf zlomil Sarumanovo kouzlo a Theodén se stal opět svým pánem. Mezitím přišla zpráva o útoku Sarumanovy skurutí armády postupující ze Železného pasu. Od Grímy a Sarumana osvobozený Théoden se rozhodl, že Rohirové se před Sarumanovým vojskem ukryjí ve staré rohanské pevnosti Hláska v Helmově žlebu a v ní se budou bránit, jelikož byla hláska považována za nedobytnou. Frodo se Samem nedlouho po rozpadu Společenstva narazili na Gluma, tvora, který vlastnil Jeden prsten před Bilbem. Glum sledoval Společenstvo od Morie, kde přebýval, neboť toužil prsten získat zpět. Sam jej chtěl zabít, ale Frodo v Glumovi viděl to, co by se stalo z něj samotného, pokud by Prsten nosil příliš dlouho. Podařilo se mu Gluma zkrotit a přimět ho, aby mu ukázal cestu do Mordoru, kde již podle vlastních slov jednou byl. Glum Froda se Samem vedl k Černé bráně Mordoru, Sauronovy říše. která všakbyla pochopitelně silně střežena. Glum pak nabídl další cestu dále na jihu a při jejím hledání narazili hobiti s Glumem na družinu Faramira, Boromirova bratra, který v tamní končině hlídal východní hranici Gondoru před Sauronovými zlými služebníky. Faramir Froda se Samem objevili a zajali, netušili však, o koho se jedná, a než to zjistili, rozhodl se je vzít s sebou. Glum, který v okamžiku zajetí s Frodem a Samem nebyl, družinu z povzdálí sledoval. Faramir na to ovšem přišel a pod hrozbou, že Gluma nechá zastřelit, přiměl Froda, aby jej zavolal k sobě a Faramirovi vojáci jej tak mohli snadno zajmout. Frodo Glumovi sice takto zachránil život, Glum si ovšem myslel, že ho Frodo zradil a rozhodl se pomstít. Po Glumově zajetí Faramir pochopil, že Frodo nese Jeden prsten, a přes Frodovy námitky se rozhodl hobity převézt do Minas Tirith, ke svému otci, správci Gondoru Denethorovi, v přesvědčení, že se mu do ruky dostala zbraň, která může vyhrát válku. Rohirové se zatím uchýlili do Hlásky a spolu s nimi tam byli také Aragorn, Gimli a Legolas. Gandalf se vydal na sever za Éomerem a jeho jezdci, nevrátil se však dříve než za úsvitu pátého dne. Na poslední chvíli do Hlásky dorazil také oddíl elfských lučištníků pod vedením kapitána Haldira. Krátce poté je Hláska obklíčena skuruty. Je čtvrtý den od odjezdu Gandalfa a pro obránce pevnosti začíná dlouhá noc. Ukázalo se, že Saruman svou armádu na útok proti Hlásce dobře připravil, když pomocí nálože střelného prachu skřeti prorazili Žlebovou zeď a začali útočit na samotnou Hlásku. Hodiny ubíhali a přes hrdinný odpor obránců byla situace stále zoufalejší. Vstupní brána se pod náporem pomalu rozpadla a obránců na hradbách ubývala. Aragorn nakonec přesvědčil krále Theodéna k zoufalému výpadu. Ve chvíli, kdy obránci vyrazili z brány pevnosti přišel úsvit a s ním i Gandalf, Éomer a jejich jezdci. Současný útok ze dvou směrů skuruty zaskočil a jejich armáda byla rozprášena. Mezitím se stromy Entové rozhodli do války nejít a tak Stromovous odnášel Smíška s Pipinem na severozápadní okraj Fangornu, co nejblíže jejich domovu. Hobiti jej však lstí zavedli do blízkosti Železného pasu, kde Stromovous uviděl spoušť způsobenou Sarumanem - dílny vyzbrojující jeho armádu spotřebovávají spoustu dřeva - a tak přivolal další enty a s oběma hobity se vydali na pochod k Sarumanovu sídlu, věži Orthanku, stojící uprostřed kruhu skal v Železném pasu. Saruman vyslal svou armádu proti Rohirům, entové jej tedy zastihli nepřipraveného. Protrhli přehradu na říčce nad Orthankem a okolí věže bylo zaplaveno, takže Saruman byl ve své věži uvězněn. Když Faramir se svým oddílem dorazil do Osgiliathu, bývalého hlavního města Gondoru na řece Anduině, bylo město napadeno Sauronovou armádou v čele s Prstenovým přízrakem, který cítil přítomnost Prstenu. Faramir konečně prohlédl a nechal hobity pokračovat dál v cestě. Hobiti pod Glumovým vedením nakonec došli k průsmyku, kudy vedla cesta do Mordoru. Glum ale chystal zradu. Stále toužil získat zpět Jeden prsten a doufá, že se Froda zbaví s pomocí Oduly, obrovské pavoučice, která tunely obývala. Druhý díl skončil a já jsem musel konstatovat, že mne ten příběh tak nebavil jako Hobit, když zde bylo mnoho zbytečných a příběh natahujících scén, vyplňujících dlouhé minuty jinak dobrého filmu. Jenže, zatímco hobit Bilbo si dokázal i sám poradit, Frodo byl skoro pořád zraněn, bojovat vůbec neuměl anebo měl pořád nějaké psychické problémy. Navíc drahnou chvíli trvala samotná bitva a mne skutečně tyhle neskutečně dlouhé bojůvky nebavily. Když se tak nad tím příběhem člověk zamyslel, v podstatě se stejně jako u Hobita jednalo o celkem jednoduchý příběh, když se výprava vydala na cestu, na ní zažili nějaká ty nebezpečenství a dobrodružství. Přesto se filmovému štábu za velké peníze podařilo zabalit do atraktivního obalu, jehož pomalým rozbalováním vznikla jedna z nejvýdělečnějších trilogií v celé historii filmového průmyslu. Právě ty fantastické světy a skvěle vypadající postavy a prostředí se mi asi líbily nejvíce, naopak všechny ty bojové scény mne nebavily vůbec. Podle mne však novější Hobit nabídl lepší světy a postavy, zatímco Pán prstenů byl méně vyumělkovaný. Druhý díl Pán prstenů: Dvě věže pro mne nebyl už tak zábavný jako Hobit, takže ode mne tento film získal tři hvězdy na dvou věžích ***.

    • 6.6.2019  18:28

    Fantasy film Pán prstenů: Společenstvo Prstenu z roku 2001 mi jako správnému filmovému fanouškovi nemohl uniknout, i když tento žánr není mým nejoblíbenějším šálkem kávy. Určité obavy ve mne budila také délka 172 minut, jelikož nemám rád uměle natahované příběhy a často se při těchto dlouhých stopážích vyskytnou zcela nezáživné děje. Také pohled na herecké obsazení plné pro mne neznámých jmen nevěštil nic dobrého, jen Cate Blancettová jako Galadriel a elfská paní Lórien, Christopher Lee v roli čaroděje Sarumana či Viggo Mortensen v roli Aragorna, hraničáře ze severu a dědice Gondorského trůnu mi něco říkaly. Nic moc jsem přes nadšení milionů jiných diváků od prvního dílu trilogie Pán prstenů neočekával, zvláště když jsem předtím viděl modernější trilogii Hobit, která sice pánu prstenů dějově předcházela, ale byla natočena později. V tomto mém rozpoložení se první díl Pán prstenů: Společenstvo Prstenu rozběhl na obrazovce naší TV. Na počátku příběhu se hobit Frodo jehož si zahrál Elijah Wood , synovec a dědic Bilba Pytlíka, dozvěděl od čaroděje Gandalfa, kterého si stejně jako v Hobitovi zahrál Ian McKellen, že jeho prsten, který zdědil po Bilbovi je ve skutečnosti Jeden prsten, který si kdysi vyrobil Temný pán Sauron a nechal do prstenu přejít značnou část své moci, aby si s jeho pomocí podrobil obyvatele Středozemě, především elfy. Dozvěděli jsm se, že Sauron byl kdysi dávno poražen a prsten mu byl odňat, nyní však opět získal svou ztracenou moc a toužil Jeden prsten získat zpět. Bylo pravděpodobné, že se již dozvěděl o Bilbovi, a proto musel Frodo opustit Kraj, aby se Prstenu Sauron nezmocnil. Frodo se spolu se svým zahradníkem Samvědem Křepelkou neboli Samem a přáteli Smělmírem Brandorádem (Smíškem) a Peregrinem Bralem (Pipinem) vydal na Gandalfovu radu do elfské pevnosti Roklinky, kam Sauronova moc nesahala a kde se má rozhodnout o dalším osudu Prstenu.Gandalf se mezitím vydal do Železného pasu, za čarodějem Sarumanem Bílým, aby s ním probral hrozící nebezpečí. Zde však zjištil, že Saruman zradil a stal se Sauronovým spojencem. Ve vzájemném souboji Gandalf prohrál a byl uvězněn na vrcholu Sarumanovy věže Orthanku, odkud jej zachránil pán orlů Gwaihir. Mezitím byli Hobitům na stopě Černí jezdci, Prstenové přízraky a Sauronovi služebníci, takže hobiti byli nuceni celou cestu prchat před jejich pronásledováním. V městečku Hůrka se seznámili s Aragornem alias Viggo Mortensenem, dědicem starobylé lidské říše Gondor na jihu Středozemě, jenž se však hobitům představil jako hraničář Chodec. Aragorn nabídl hobitům pomoc s cestou do Roklinky, ovšem na vrchu Větrově byli téměř polapeni Prstenovými přízraky. Frodo byl těžce zraněn magickou zbraní a bylo třeba jej co nejrychleji dopravit do Roklinky. Naštěstí se objevila sympatická elfka Arwen alias Liv Tylerová, dcera pána roklinky Elronda, která vyrazila skupině naproti. Její rychlý elfský kůň byl pro Froda jedinou nadějí a přes určité potíže s pronásledovateli skutečně do bezpečí dorazili. V Roklince uspořádal pán Elrond alias Hugo Weaving poradu, jíž se zúčastnili elfové, lidé, trpaslíci, Frodo se svými hobitími přáteli a čaroděj Gandalf. Elrond přítomným vypověděl příběh Prstenu a v následné debatě, jak s ním naložit, bylo rozhodnuto, že jediný způsob, jak zamezit, aby se kdy opět dostal do Sauronovy moci, je zničit ho na místě, kde byl vyroben, tedy v srdci Sauronovy říše Mordoru v průrvě ohnivé hory Orodruiny. Protože se nikdo nechtěl dobrovolně do tak nebezpečného místa vydat, nabídl se nakonec Frodo a jeho nabídka byla přijata. Na cestu se ním vydali všichni jeho hobití přátelé, Aragorn, Gandalf, elf Legolas, trpaslík Gimli a Boromir, syn vládnoucího správce Gondoru, kterého si zahrál Sean Bean, taktéž pro mne známé jméno. První velkou překážkou na jejich cestě byly Mlžné hory, kde je zastihla bouře vyvolaná zrádným čarodějem Sarumanem a cesta byla zatarasena lavinou. Nezbylo než se vydat do starobylé a opuštěné podzemní trpasličí říše Morie, kde ovšem výprava narazila na démona z dávných časů, balroga se kterým se musel utkat Gandalf, jenž se při souboji zřítil do propasti. Zbylí členové družiny unikli do elfské lesní říše Lóthlórien, kde vládkyně Galadriel s chotěm Celebornem poskytli výpravě pomoc a dary. Družina dále putovala po Velké řece Anduině divočinou na jih směrem ke gondorské říši, ale před Rauroským vodopádem byli poutníci nuceni opustit řeku. Poté se Boromir pokousil Frodovi sebrat prsten, po němž během cesty zatoužil a vzápětí byla družina napadena zmutovanými skřet a Boromir v boji s nimi umřel. Pipin a Smíšek byli skřety uneseni a Frodo se rozhodne po zkušenosti s Boromirem jít do Mordoru sám, aby prsten nepokoušel ostatní. Na konci prvého dílu trilogie se tedy Společenstvo rozpadlo a byl jsem tedy zvědav, jak celý příběh bude pokračovat. První díl skončil a já jsem musel konstatovat, že mne ten příběh tak nebavil jako Hobit, když zde bylo mnoho zbytečných a příběh natahujících scén, vyplňujících dlouhé minuty jinak dobrého filmu. Jenže, zatímco hobit Bilbo si dokázal i sám poradit, Frodo byl skoro pořád zraněn a bojovat vůbec neuměl. Když se tak nad tím příběhem člověk zamyslel, v podstatě se stejně jako u Hobita jednalo o celkem jednoduchý příběh, když se výprava vydala na cestu, na ní zažili nějaká ta nebezpečenstva a dobrodružství. Přesto se filmovému štábu za velké peníze podařilo zabalit do atraktivního obalu, jehož pomalým rozbalováním vznikla jedna z nejvýdělečnějších trilogií v celé historii filmového průmyslu. Právě ty fantastické světy a skvěle vypadající postavy a prostředí se mi asi líbily nejvíce, naopak všechny ty bojové scény mne nebavily vůbec. Podle mne však novější Hobit nabídl lepší světy a postavy, zatímco Pán prstenů byl méně vyumělkovaný. První díl Pán prstenů: Společenstvo Prstenu pro mne nebyl už tak zábavný jako Hobit, takže ode mne tento film získal tři hvězdy na zlatém prstenu ***.

    • 2.6.2019  13:42

    Fantasy film Hobit: Bitva pěti armád z roku 2014 mi jako správnému filmovému fanouškovi nemohl uniknout, i když tento žánr není mým nejoblíbenějším šálkem kávy. Určité obavy ve mne budila také délka 144 minut, jelikož nemám rád uměle natahované příběhy a často se při těchto dlouhých stopážích vyskytnou zcela nezáživné děje. Také pohled na herecké obsazení plné pro mne neznámých jmen nevěštil nic dobrého, jen Cate Blancettová jako Galadriel a elfská paní Lórien či Christopher Lee v roli čaroděje Sarumana mi něco říkaly, ale jak se ukázalo, mnoho sekund se na obrazovce ani jeden z neohřál. Nic moc jsem přes nadšení milionů jiných diváků od druhého dílu trilogie neočekával, i když první díl nebyl podle mého hodnocení vůbec špatný. V tomto mém rozpoložení se následující den po druhém díle ten třetí a závěrečný s názvem Hobit: Bitva pěti armád rozběhl na obrazovce naší TV. Příběh se začal odvíjet poté, co se Bilbo Pytlík v podání herce Martina Freemana vydal s 13 trpaslíky a čarodějem Gandalfem Šedým alias Ianem McKellenem do trpasličího království Erebor, jemuž vládl před 60 lety trpasličí král Thrór. Jednalo se o velmi bohaté království, v jehož pevnosti na osamělé hoře ležely tuny zlata, ale jednoho dne ale do království vtrhl drak Šmak a vyhnal odtamtud všechny trpaslíky. Teprve po mnoha letech se Thrórův vnuk Thorin Pavéza alias Richard Armitage rozhodl Erebor získat zpět a tak se výprava dala do pohybu. Rok po začátku cesty konečně výprava dorazila pod horu do jezerního města a následně se trpaslíci dostali i do samotné pevnosti na osamělé hoře, kde se střetli s drakem Šmakem. Vzájemným soubojem pak skončila druhá část a příběh třetího dílu plně navázal na ten předešlý. Rozzuřený drak Šmak se vrhl na Jezerní město a všechno v něm začal spalovat a zabíjet lidi, kteří se marně snažili evakuovat, včetně starosty a jeho poskoka Alfrida, kteří vyrabovali městskou pokladnici. Město bylo v plamenech, lidé umírali a velitel stráží Bard Lučištník alias Marek Mitchinson byl ve vězení, z něhož se mu podařil dostat. Vylezl na nejvyšší místo ve jezerním městě a chtěl draka zabít střelbou z luku, ale ten byl vůči jeho šípům imunní. Parta trpaslíků, kteří zůstali ve měste s dvojice elfů Legolas a Tauriel se zatím snažili evakuovat jeho děti, nicméně Bard nakonec draka zabil legendárním černým šípem střeleným do díry v jeho krku. Mezitím čaroději Gandalfovi v podání herce Iana McKellena hrozila smrt v pevnosti zla Gulduru. Naštěstí jej zachránila elfská paní Galadriel alias Cate Blancettová spolu s dalším čarodějem Sarumanem a elf Elrond alias Hugo Weaving. Gandalfa pak odvezl jeho bratr čaroděj Radagast alias Sylvester McCoy do bezpečí a poté se objevil i samotný, ohněm planoucí Sauron, kterého Galadriel se svými posluhovači z posledních sil zahnala na východ do Mordoru. Po plamené noci v jezerním městě byl Bard oslavován jako drakobijec, ale lidé přišli o své domovy a tak se vydali do zřícenin města Dol pod horou, aby požádali vítězné trpaslíky o odměnu za svou pomoc, kterou jim předtím poskytli. Vzápětí se na stejném místě objevil král elfů Thranduil jehož si střihl Lee Pace se svou armádou, aby si z pokladu v hoře vzal starodávné diamanty elfího lidu. Mezitím nejvyšší skřet Azog táhl s obrovskou armádou skřetů k Osamělé hoře a zároveň poslal svého pobočníka Bolga do staré pevnosti Gundabad v šedých horách pro druhou armádu. Elfí princ Legolas, jehož si zahrál Orlando Bloom a sympatická velitelka elfích stráží Tauriel v podání Evangeline LillyLegolas sledovali Bolga do Gundabadu, kde našli nejenže další vyzbrojenou armádu skřetů, ale také hejno bojových netopýrů chovaných pro válku a obrovské válečné zlobry nebo obří skřety. Bohužel se díky znovu nabytému zlatému pokladu Thorin změnil v chamtivce, který byl a zlatě psychicky závislý a tak když přišel Bard vyjednávat s Thorinem o své odměně, byl odmínut, díky čemuž mělo dojít k válce. Elf Thranduil postavil armádu před horu a těsně před vypuknutím souboje přišel Gandalf a všem řekl že Sauron je zpět, že vyslal armádu skřetů a že chce horu kvůli její strategické poloze, čemuž Thranduil a Bard nevěřili. Hobit Bilbo však opět přišel na skvělý nápad, když přinesl vzácný Arcikam aneb srdce hory, po kterém Thorin toužil, elfům a lidem, aby s Thorinem vyjednali, že jim dá diamanty a půlku zlata a oni mu zato nabízeli onen Arcikam. Thorin odmítl a volil válku o zlato, takže Thranduil už už chtěl vydat rozkaz ke střelbě, když se z druhé strany se přiřítil Thorinův bratranec Dáin II. Železná noha s vojskem trpaslíků ze železných hor. Najednou se z podzemí okolních kopců vynořili obří červi „zeměžrouti“ a z jejich vydolovaných tunelů se přihnala armáda skřetů a Azog, který jim ze skály dával pokyny. Dáin s vojskem byli vtaženi do bitvy, která celkově trvala hodinu filmového času. Tranduil i Thorin jej ale nechtěli následovat a když trpaslíci prohrávali, Gandalf přesvědčil krále elfů, aby vyslal své bojovníky a napadli skřety spolu. Thorin byl však posedlý pokladem a místo účasti v bitvě chtěl přestěhovat zlato hlouběji do podzemí. Mezitím Azog poslal do boje zlobry s katapulty a obří skřety, kteří prorazili opevnění Dolu a poslal do něj část vojska, aby všechny odříznul. Boje se zúčastnili i lidé z jezerního města, ale postupně se schylovalo k porážce. Naštěstí se Thorin vzpamatoval a se svou družinou vtrhl do boje. Rozhodl se zabít Azoga na vrcholu skály Havraního vrchu. Když tam s několika trpaslíky dorazil, Azog tam nebyl. Mezitím se Legolas a Tauriel vrátili z Gundabadu a informovali Bilba a Gandalfa o Bolgovi a armádě skřetů. Poté již vypukly závěrečná boje, ve kterých několik hlavních postav zemřelo. Kteří to byli, nebudu z pochopitelných důvodů prozrazovat. Po bitvě nastala melodramatická chvíle a také přišel čas na návrat hlavního hrdiny Bilba do svého kraje. Tím třetí díl skončil a já jsem musel konstatovat, že mne ten příběh už tak nebavil, když zde bylo mnoho zbytečných a příběh natahujících scén, vyplňujících dlouhé minuty jinak dobrého filmu. Více jak hodinová bitva, čili prvek který mne moc nebavil, zbytečně dlouhé přemítání v mysli Thorina Pavézy, kterému mozek onemocněl z té záplavy zlata či na konci po vítězství trpaslíků melodramatické záběry, to všechno podle mého znehodnotilo film jako celek.Když se tak nad tím příběhem člověk zamyslel, v podstatě se celkově u Hobita jako celku jednalo o celkem jednoduchý příběh, když se v prvním díle výprava 14 nelidí vydala na cestu, na ní zažili nějaká ta nebezpečenstva a dobrodružství, v druhém v cestě v podstatě pokračovala až ke svému cíli, kde se pak odehrál celý třetí díl. Filmovému štábu se vše za velké peníze podařilo zabalit do atraktivního obalu, jehož pomalým rozbalováním vznikla jedna z nejvýdělečnějších trilogií v celé historii filmového průmyslu. Právě ty fantastické světy a skvěle vypadající postavy a prostředí se mi asi líbily nejvíce, naopak všechny ty bojové scény mne nebavily vůbec. Třetí díl Hobit: Bitva pěti armád pro mne nebyl už tak zábavný jako ten první a druhý a také podle mne neudržel dobrou kvalitu a nastavenou laťku, takže ode mne tento film získal tři hobití hvězdy ***.

    • 2.6.2019  12:44

    Fantasy film Hobit: Šmakova dračí poušť z roku 2013 mi jako správnému filmovému fanouškovi nemohl uniknout, i když tento žánr není mým nejoblíbenějším šálkem kávy. Určité obavy ve mne budila také délka 161 minut, jelikož nemám rád uměle natahované příběhy a často se při těchto dlouhých stopážích vyskytnou zcela nezáživné děje. Také pohled na herecké obsazení plné pro mne neznámých jmen nevěštil nic dobrého, jen Cate Blancettová jako Galadriel a elfská paní Lórienua či Christopher Lee v roli čaroděje Sarumana mi něco říkaly, ale jak se ukázalo, mnoho sekund se na obrazovce ani jeden z neohřál. Nic moc jsem přes nadšení milionů jiných diváků od druhého dílu trilogie neočekával, i když první díl nebyl podle mého hodnocení vůbec špatný. V tomto mém rozpoložení se následující den po prvním díle ten druhý s názvem Hobit: Šmakova dračí poušť rozběhl na obrazovce naší TV. Příběh se začal odvíjet již rok poté, co se Bilbo Pytlík v podání herce Martina Freemana vydal s 13 trpaslíky a čarodějem Gandalfem Šedým alias Ianem McKellenem do trpasličího království Erebor, jemuž vládl před 60 lety trpasličí král Thrór. Jednalo se o velmi bohaté království, v jehož pevnosti na osamělé hoře ležely tuny zlata, ale ednoho dne ale do království vtrhl drak Šmak a vyhnal odtamtud všechny trpaslíky. Teprve po mnoha letech se Thrórův vnuk Thorin Pavéza alias Richard Armitage rozhodl Erebor získat zpět atak se výprava dala do pohybu. Rok po začátku cesty se výprava schovala v horách před Azogem Znesvětitelem a jeho skřetí jízdou, když tu Bilbo zahlédl obrovského medvěda. Gandalf všem vysvětlil, že se jedná o člověka jménem Medděd, který se v noci měnil do podoby medvěda. Právě do jeho obydlí výprava utekla z lesa před skřety a doufala, že jim Medděd pomůže, což se opravdu stalo, jelikož sám nesnášel skřety kvůli tomu, že jeho národ kdysi vyhladili. Dal jim poníky a sdělil Gandalfovi, že skřeti z Morie uzavřeli spojenectví s černokněžníkem Nekromantem v Dol Gulduru. Vzápětí na malých koních dorazili k Temnému Hvozdu, kde se s nimi Gandalf rozloučil a vydal se do Vysokých skal, kde se nacházela hrobka devíti prstenových přízraků. Trpaslíci zatím vjeli do lesa, kde kvůli otrávenému vzduchu zabloudili a byli zajati a málem snědeni obřími pavouky. Vysvobodili je lesní elfové pod vedením prince Legolase, jehož si zahrál Orlando Bloom a sympatické velitelky elfích stráží Tauriel v podání Evangeline Lilly. Elfové trpaslíky přivedli před krále Thranduila, jehož si střihl Lee Pace a ten Thorinovi nabídl dohodu o vyrovnání, ale ten na jeho nabídku nepřistoupil a tak byli trpaslíci uvrženi do vězení na 100 let. Jako už mnohokrát, tak i tentokrát Bilbo trpalsíky zachránil, když se se za pomoci prstenu zneviditelnil a vysvobodil je. Výprava se dala na zběsilý útěk po řece v sudech zrovna ve chvíli, kdy na zámek elfů, ale zaútočila skupina skřetů pod vedením Azogova syna Bolga, který jednoho z trpaslíků Kiliho střelil Morgulským šípem. Zatím se Gandalf u vysokých skal setkal se svým bratrem a druhým čarodějem Radagastem, jehož si zahrál Sylvester McCoy. V horách ležely hrobky devíti Nazgûlů a když je čarodějové našli otevřené, tak Gandalf konečně složil skládanku. Zjistil totiž, že se zlý démon Sauron vrátil zpět a tak musel opustit své přátele a s Radagastem se vydal do Dol Gulduru. Mezitím trpaslíci v sudech unikli k jezeru, které se nacházelo mezi nimi a horou. Potkali Barda Lučištníka alias Marka Mitchinsona, který je za úplatek propašoval v lodi do města na vodní hladině jezera. V jezerním městě se pak odehrála podstatná část druhého dílu. Bard trpaslíkům slíbil zbraně, které jim opravdu dal, ale těm se rybářské a zemědělské potřeby nelíbily a tak se vloupali do do zbrojnice, kde byli zatčeni strážemi a předvedeni před starostu. Thorin i přes Bardovi varování že to městu přinese dle proroctví zkázu, přesvědčil lidi, aby jim dovolili vstoupit do hory a on jim za to slíbil část ze svého obrovského pokladu. Ráno se výprava vydala k hoře a kvůli časové tísni v jezerním městě nechali trpaslíky Bofura a Kiliho, Filiho a Óina. Když výprava dorazila k hoře, tak u vyhlídky, kde na skupinu měl čekat Gandalf, nikdo nebyl a Thorin na něj nemínil čekat. Mezitím na Kilimu začal působit jed ze skřetího šípu a tak šli trpasslíci pro pomoc k Bardovi, jenže se ve městě objevil se však Bolg se skupinou skřetů, který měl za úkol zabít Thorina. Skřeti byli ale sledováni Legolasem a Tauriel a tak začal tuhý boj. Tauriel zachránila Kiliho kouzelnou bylinou a on jí vyznal lásku. Bolg z města uprchl na sever Mlžných hor, jenže Legolas si vzal koně a vyrazil za ním. Mezitím trpaslíci našli tajné dveře a po pár neúspěšných pokusech se dostali do hory. Bilbo měl za úkol získat od draka cíl výpravy, zářivý drahokam s názvem Arcikam. Gandalf zatím poslal Radagasta za bílou radou a šel do pevnosti zla sám. Zde jej napadl Azog a jeho skřeti. Gandalf uviděl v podzemí celou armádu skřetů a vrků. Chtěl sice utéct, ale narazil na Nekromanta a ten jej v souboji čarodějů porazil a odhalil tak svoji podobu - Nekromant byl skutečně Sauron. Gandalf byl uvězněn a sleduoval pochod obrovské skřetí armády pod Azogovým velením k Osamělé hoře. Bilbo zatím vešel do síní plných zlata a pokladů. kde sice našel Arcikam, ale omylem vzbudil obrovského draka Šmaka, se kterým následně vedl dlouhý dialog. Když jej drak chtěl zabít, Bilbo utekl k trpaslíkům, kteří plaza nalákali na zlatou sochu do síně, kde na něj vysypali roztavené zlato. Jenže drak útok přežil a vyletěl z hory zničit jezerní město, aby se všem pomstil. Tím druhý díl skončil a já jsem musel konstatovat, že mne ten příběh docela bavil, i když zde bylo mnoho zbytečných a příběh natahujících scén, vyplňujících dlouhé minuty jinak dobrého filmu. Když se tak nad tím příběhem člověk zamyslel, v podstatě se celkově u Hobita jako celku jednalo o celkem jednoduchý příběh, když se v prvním díle výprava 14 nelidí vydala na cestu, na ní zažili nějaká ta nebezpečenstva a dobrodružství a v druhém v cestě v podstatě pokračovala až ke svému cíli. Filmovému štábu se vše za velké peníze podařilo zabalit do atraktivního obalu, jehož pomalým rozbalováním vznikla jedna z nejvýdělečnějších trilogií v celé historii filmového průmyslu. Právě ty fantastické světy a skvěle vypadající postavy a prostředí se mi asi líbily nejvíce, naopak všechny ty bojové scény mne nebavily vůbec. Druhý díl Hobit: Šmakova dračí poušť pro mne nebyl sice tak zábavný jako ten první, ale myslím si, že udržel dobrou kvalitu a nastavenou laťku a tak ode mne tento film získal čtyři Šmakovy hvězdy ****.

    • 2.6.2019  10:48

    Fantasy film Hobit: Neočekávaná cesta z roku 2012 mi jako správnému filmovému fanouškovi nemohl uniknout, i když tento žánr není mým nejoblíbenějším šálkem kávy. Určité obavy ve mne budila také délka 169 minut, jelikož nemám rád uměle natahované příběhy a často se při těchto dlouhých stopážích vyskytnou zcela nezáživné děje. Také pohled na herecké obsazení plné pro mne neznámých jmen nevěštil nic dobrého, jen Christopher Lee v roli čaroděje Sarumana mi něco říkal, ale jak se ukázalo, mnoho sekund se na obrazovce neohřál. Nic moc jsem přes nadšení milionů jiných diváků od prvního dílu trilogie neočekával a v tomto mém rozpoložení se jednoho dne Hobit: Neočekávaná cesta rozběhl na obrazovce naší TV. Příběh začal ve stejný den jako film Pán prstenů: Společenstvo Prstenu, když nás režisér Peter Jackson zavedl do malebné osady s malými hobitími domečky. Tehdy jeden hobit jménem Bilbo Pytlík začal psát knihu o svém dobrodružství na výpravě za znovunárokováním trpasličího království Erebor, kterého se před 60 lety zúčastnil. Na začátku filmu jsme se dozvěděli o království jménem Erebor, jemuž vládl trpasličí král Thrór a jednalo se o velmi bohaté království, v jehož pevnosti na osamělé hoře ležely tuny zlata. Jednoho dne ale do království vtrhl drak Šmak a vyhnal odtamtud všechny trpaslíky a teprve po mnoha letech se Thrórův vnuk Thorin Pavéza alias Richard Armitage rozhodl Erebor získat zpět. Bilbo Pytlík v podání herce Martina Freemana si spokojeně žil ve svém domečku a moc se nezajímal o ostatní, dokud se s ním nesetkal čaroděj Gandalf Šedý, který mu nabídl účast v Thorinově výpravě k Ereboru. Bilbo nabídku nejprve odmítl, ale pak na jeho dveře jednoho zaklepal jeden trpaslík, který k němu přišel na večeři, pak přišli další dva a brzy jich bylo 13 a také dorazil zmíněný čaroděj, kterého si střihl Ian McKellen. Bilbo se nakonec po dlouhém přemlouvání rozhodl připojit a výprava se vydala z Hobitína směrem na východ. Brzy se skupina poprvé setkala s proradnými skřety, jejichž vůdce Azog, kdysi s trpaslíky bojoval v Morijských dolech a tehdy mu Thorin usekl ruku. Další nebezpečí výprava zažila zanedlouho, neboť jednou v noci byli trpaslíci i Bilbo zajati zlobry, kteří je chtěli sníst, ale díky hobitově lstivosti se podařilo zlobry zdržovat až do ranního světla, jehož působením zkameněli í a trpaslíci byli zachráněni. Náhle se z lesa na svých sáňkách taženými králíky přihnal čaroděj Radagast Hnědý alias herec Sylvester McCoy, neboť si potřeboval promluvit se svým bratrem Gandalfem o nebezpečí v podobě pevnosti Dol Guldur na jihu lesa Temný hvozd. Radagast v Dol Gulduru totiž spatřil jeden Prstenový přízrak a získal jeho meč, ale také se tam setkal se samotným obávaným Nekromantem, o němž se mnoho moudrých domnívalo, že by mohl být samotným temným pánem Sauronem. Jenže na rozhovor neměli moc klidu, jelikož trpaslíky začali pronásledovat skřeti na velkých vlcích, ale s pomocí elfů a Radagasta se jim podařilo uniknout do pevnosti Roklinka, sídle elfů. Zde se také setkala Bílá rada, jejímiž členy byli čaroděj Gandalf Šedý, elf Elrond alias Hugo Weaving, elfka Galadriel v podání Cate Blanchettové a čaroděj Saruman Bílý. Zatímco rada hovořila o nebezpečí v podobě Dol Gulduru, výprava pokračovala dále na východ do Mlžných hor, kde trpaslíci padli do zajetí skřetů a ti je odvedli ke svému králi Velkému skřetovi. Bilbo nicméně zůstal na svobodě, protože se od nich na čas vzdálil, jenže v tom hobit spadl dolů do podzemních jeskyní, kde se setkal s tvorem Glumem, který byl závislý na tajemném prstenu, jemuž říkal Milášek. Glum a Bilbo se navzájem dávali hádanky a Bilbo opět vyhrál pomoci lsti a a sebral mu kouzelný prsten, který změnil život nejen jemu, ale i celé jeho rodině. Trpaslíkům se mezitím podařilo za pomocí Gandalfa uniknout ze spárů skřetů a nakonec se společně s Bilbem setkali na východní straně Mlžných hor. Výpravu však pronásledovala skupina Azogových skřetů, a tak trpaslíkům nezbylo nic jiného, než se schovat na stromy, z nichž nakonec za velmi dramatických okolností byli zachránění Gandalfem přivolanými orly, kteří je odnesli do bezpečí. Tím první díl skončil a já jsem musel konstatovat, že mne ten příběh docela bavil, i když zde bylo mnoho zbytečných a příběh natahujících scén, vyplňujících dlouhé minuty jinak dobrého filmu. Když se tak nad tím příběhem člověk zamyslel, v podstatě se celkově u Hobita jako celku jednalo o celkem jednoduchý příběh, když se v prvním díle výprava 14 nelidí vydala na cestu a na ní zažili nějaká ta nebezpečenstva a dobrodružství. Filmovému štábu se vše za velké peníze podařilo zabalit do atraktivního obalu, jehož pomalým rozbalováním vznikla jedna z nejvýdělečnějších trilogií v celé historii filmového průmyslu. Právě ty fantastické světy a skvěle vypadající postavy a prostředí se mi asi líbily nejvíce, naopak všechny ty bojové scény mne nebavily vůbec. První díl Hobit: Neočekávaná cesta byl pro mne navíc nejzábavnější a bylo v něm mnoho legračních scén, díky kterým se mi podařilo přežít vše ostatní a tak ode mne tento film získal čtyři neočekávané hvězdy ****.

    • 28.5.2019  20:51

    Film Bratrstvo vlků - Hon na bestii jsem si koupil na DVD pár let po jeho natočení v roce 2001 a tak jsme si jej doma také pustili. Jenže vzhledem k délce filmu 142 minut a jeho nezáživné první polovině jsme se na něj nevydrželi dívat až do konce. Disk putoval zpět do šuplíku, kde ležel více jak 10 let, než jsem jej vyhrabal a nechal jej točit kolem své osy v našem blu-ray přehrávači. Tentokrát jsme se ženou vydrželi na obrazovku koukat po celou dobu a mohli si tak vychutnat horrový příběh, odehrávající se ve Francii v 18. století. Vše začalo v Gévaudanu, hornatém kraji centrální Francie, který začal být sužován děsivou bestií. Tenkrát si všichni mysleli, že hrůzné činy má na svědomí obzvláště nebezpečný vlk a tak bylo povoláno vojsko, které začalo vybíjet vlky z celého kraje, přičemž všichni doufali, že mezi nimi bude i vraždící bestie. Na začátku filmu do prokletého kraje přijel na králův rozkaz zkoumat přírodovědec Grégoir de Fronsac, jehož si zahrál Samuel Le Bihan a tento mladý vědec měl zbavit kraj děsivého nebezpečí s chladnou vědeckou hlavou. Spolu s ním přijel indián jménem Mani, jehož ztvárnil Mark Dacascos, s nímž se poznal během bojů v Severní Americe a svého přítele znalého bojových umění dovezl i do Francie. Společně se ubytovali na zámku rodiny d´Apcherů a museli od začátku čelit intrikám šlechticů a politický zájmům krále, přičemž sami měli jen zájem o zabití bestie, která měla na svědomí už přes sto životů. Mani naslouchal tajemným hlasům, které ho dokázali přivést až k hrůznému tajemství řádícího netvora, ale jejich protivníkem nebyl jen netvor samotný. Děsivé tajemství jsme odhalili až na samotném konci celého příběhu, který vycházel ze známé francouzské pověsti a tak všechny hlavní postavy ve filmu kromě Maniho skutečně existovaly, což mne docela překvapilo. Nicméně jak už jsem psal, první hodina nebyla moc záživná, museli jsme se seznámit se všemi postavami filmu a bestie se objevila jen tu a tam. Poznali jsme tak šlechtice Jean-François de Morangias, kterého si zahrál Vincent Cassel. Mám pocit, že tam kde tento herec hraje, musí se ve filmu zákonitě objevit nějaká bojová scéna a Bratrstvo vlků - Hon na bestii nebylo výjimkou, což se vůbec do filmu s dějem v 18. století nehodilo. Jeho sestra Marianne de Morangias v podání Émilie Dequenne zastupovala ženskou mladickou krásu a mohl jsem na ní oči nechat, stejně jako Grégoire de Fronsac, který se do ní zamiloval. Jejich vztahu však nepřála ani doba, ani místo a ani její blízký...no nebudu prozrazovat kdo, protože by to byla docela zásadní informace, která by mohl vést k odhalení pachatele. Druhou nádhernou ženou ve filmu byla Monica Bellucci, která si zde střihla prostitutku Sylvii, jenž se vybarvila v samotném závěru snímku a docela tím překvapila. Dvojici v hledání bestie pomáhal Thomas d´Apcher alias Jérémie Rénier, který byl i vypravěčem celého příběhu. Tím bych uzavřel seznam nejdůležitějších postav filmu, který mne sice často nebavil, ale jinak se mi docela líbil. Zejména bych ocenil krásné exteriéry francouzského venkova a úžasné kostýmy. Jako chlapovi se mi také líbily scény s Monicou Belluci v nevěstinci. Suma sumárum, akční hororový film Bratrstvo vlků - Hon na bestii ode mne získal tři vlčí hvězdy ***.

    • 27.5.2019  16:10
    Post Coitum (2004)
    *

    Poprvé jsem český snímek Post Coitum viděl nedlouho po jeho natočení v roce 2004 a tehdy jsem vůbec nepochopil o co v něm režisérovi Juraji Jakubiskovi vlastně šlo. Na začátku obsahu k tomuto filmu se píše o orgasmu, po němž je člověk ve zvláštním rozpoložení. Směje se tomu, pro co by před chvílí vraždil, říká věci, o kterých by normálně nemluvil. Já tedy nevím, jestli pan Jakubisko podobné pocity po souloži zažíval, ale já takové pocity opravdu nemám. Zdá se, že takových nás většina, protože hodnocení filmu je velice nízké a ta menšina nemá tolik hlasů, aby jej na žebříčku filmů zde na ČSFD vyzdvihl výše. Uběhlo pár let a řekl jsem si, že když s léty člověk mění některé názory, zkusím se na Pos Coitum podívat znova a třeba v něm moudřejšíma očima najde něco víc, něco co změní můj názor a změní mé původní hodnocení z jedné hvězdy na větší počet cípatých. Při druhém sledování jsem sice na průběh filmu hleděl s otevřenou pusou, ale nikoli proto, že by se na něm něco změnilo ve prospěch pana Jakubiska.S nepochopením jsem zíral na snímek, v němž se souložilo a souložilo, ženatí střídaly partnerky jako na běžícím pásu a všech devět hlavních postav prožívalo sex mezi sebou, přičemž jsem marně hledal nějaký hlubší smysl. Devět hlavních postav čtyři muži a pět žen v tomto filmu dvacetkrát mezi sebou souložilo a na nic jiného tedy nezbylo moc času. Sice tím vzniklo mnoho zajímavých situací od policejní honičky přes první soulož nejmladší účastnice trapného filmového počinu k intrikám a smrti jednoho z nich. Kromě nějakého hlubšího smyslu ve filmu chyběla také láska, zato lží, nechutností a sprostých slov zde byl přehršel. Celý propletenec vznikl díky intrice ambiciózní asistentky ředitele Sabriny (Eva Elsnerová), která cítila, že její biologické hodiny již bijí na poplach. Rozhodla se ulovit svého šéfa Zikmunda (Jiří Langmajer) a strhla tak lavinu událostí, která postupně smetla všechny aktéry příběhu, počínaje bezelstnou Zikmundovou partnerkou Violou (Beata Greneche) a poživačným stárnoucím hipíkem, fotografem Bakchusem (Franco Nero), přes naivního Jarouška (Mira Nosek) a jeho manželku, barmanku Messalinu (Mahulena Bočanová), až po zmatenou pannu Kristýnu (Lucie Vondráčková), otrlou studentku medicíny, přivydělávající si prostitucí Kleopatrou (Sandra Pogodová) a pak překvapivě i zdánlivě neprůstřelného bohéma, rockera Adama (Richard Krajčo). Devět rozdílných charakterů se svými potřebami a touhami rozpoutalo na filmovém plátně hru, která se zpočátku jevila jako komická fraška, ale postupně mne z ní začínalo mrazit v zádech, jelikož jsem měl pocit, že jsem právě promrhal - a to už podruhé - 90 minut svého života. Hrůza a děs, tento film, v němž několik pěkných zadků a prsou nemohlo nahradit nicneříkající průběh...Suma sumárum, jelikož jsem žádný orgasmus při sledování filmu neprožil, Post Coitum ode mne získalo pouze jednu orgastickou hvězdu *.

    • 23.5.2019  11:56

    Souboj Titánů z roku 2010 nemohl ujít mé pozornosti, neboť jsem v socialistickém kině viděl jeho předchůdce z roku 1981. Tento osmdesátkový počin se mi tehdy velmi líbil, přinesl do filmového průmyslu nový vítr z řeckých legend a jako mladý klučina jsem byl pochopitelně uchvácen z trikových scén, plných různých nestvůr z prehistorických dob. Byl jsem tedy zvědav, jak novou verzi pojme režisér Louis Leterrier se svým filmovým štábem, který měl k dispozici nejmodernější digitální technologie a slušný balík peněz. S ubíhajícími minutami z celkových 102 jsem si uvědomil, že se scénář držel takřka skoro pořád svého o třicet let staršího tatínka a pokud něco nového přinesl, tak to byly právě ony digitální triky. Jenže jsem si také uvědomil, že tomu pořád něco chybí a až ke konci jsem zjistil, že to byla tajemná atmosféra a strach z řeckých příšer, které přinesl první film. Mrzelo mne také, že novým divákům nebylo pořádně vysvětleno, o co v podstatě ve filmu šlo. Režisér se spíše vydal cestou bojových scén a laciných efektů, kterými byl Souboj Titánů 2010 doslova přeplněný. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Alespoň, že herecké výkony nebyly nějakou globální katastrofou a každý si odehrál to svoje. V první řadě to byl Sam Worthington v roli Persea, syna boha Dia (Liam Neeson) vychovávaného lidskou rodinou, kterou na začátku filmu zabil bůh podsvětí Hádes, jehož si střihl démonický Ralph Fiennes. Ten chtěl na božském Olympu vystřídat na trůnu svého bratra Dia a tak se snažil podporovat vzpouru lidé proti bohům, neboť právě víra v bohy dávala Diovi sílu a moc. Zeus totiž stvořil lidstvo a od té doby byli bohové silní a nesmrtelní díky jejich modlitbám, ale teď se lidé začali krutovládě bránit. Chrámy hoří a sochy padají. Hádes, jediný bůh, který se živí lidským strachem a bolestí, nenáviděl svého bratra za to, že ho poslal vládnout do podsvětí. Přichystal svoji pomstu a přesvědčí Dia, aby mu dal volnou ruku v nápravě lidí. Ve městě, které si Hádes vybral ke zkáze, žil Perseus, prahnoucí po pomstě, protože jeho rodina nedávno zahynula boží rukou. Až tady po smrti svých lidských rodičů Perseus zjistil, že jeho skutečný otec je Zeus. Hádes dal lidem ve městě na vybranou - buď bude zničeno podmořským monstrem Krakenem nebo král obětuje svou krásnou dceru Andromedu. Perseus se tedy rozhodl jim pomoci a zároveň ukojit svou touhu po pomstě bohům a tak se vydal se skupinou válečníků za čarodějnicemi, přes řeku Styx za Medúzou a na závěr se postavil i Krakenovi. Právě ta část, kdy hledal prostředky v boji proti Krakenovi mne bavila nejvíce v obou filmech, ale v tom z roku 1981 byla podstatně napínavější a zajímavější. Nicméně jsem byl zvědav, jak ten moderní Kraken bude vypadat a jestli jej Perseus také zabije a samozřejmě mne zajímalo, jak to dopadne s Hádem. Se závěrečnými titulky jsem byl nucen konstatovat, že to nebyl nějak špatný film, který měl ovšem tu smůlu, že jsem jej srovnával s lepší předlohou. Suma sumárum, Souboj Titánů z roku 2010 ode mne získal tři titánské hvězdy ***.

    • 22.5.2019  18:36
    Divočina (2014)
    ***

    Životopisný snímek Divočina z roku 2014 jsem si koupil v dubnu o pět let později na blu-ray disku a velice jsem se těšil, až se na něj podívám. Hlavním důvodem byl název filmu, nabízející krásnou přírodu spolu a slibující situace spojené s žánrem road movie, který patří taktéž mezi mé oblíbené. Byl jsem také zvědav, jak se po rolích chytré blondýnky bude v hlavní roli Cheryl cítit herečka Reese Witherspoon. Netrvalo dlouho a a disk putoval z modré krabičky do našeho přehrávače. Překvapilo mne, že režisér Jean-Marc Vallée bez dlouhých okolků šel hned na věc a ihned poslal Cheryl na 1770 km dlouhou vysokohorskou trasu pojmenovanou PCT - Pacifik Crest Trail, což je nejdelší, nejtěžší a nejdivočejší stezka v celé Americe, cesta vedoucí od Mohavské pouště přes celou Kalifornii a Oregon až do státu Washington. Na tuto tůru vyrazila jako křehká dívka úplně sama bez mužského doprovodu, neboť se nedávno rozvedla a s nulovými zkušenostmi, protože dosud pracovala jako servírka, která nikam do přírody nechodila. Naopak po smrti své matky, která se o děti starala dlouhá léta sama a krachu manželství propadla drogám a prožila mnoho známostí na jednu noc. Díky tomu jsem se mohl krátce kochat pohledem na malé prsa Reese Witherspoon, včetně jejího zadečku. Tyto fakta nám režisér servíroval v průběhu celého 110 minutového filmu po kouskách, zatímco Cheryl sama putovala pustinami mezi městy USA, po pouštích a po zasněžených horách, někdy bez vody a jídla, s těžkým batohem. Jelikož jsem sám turista a mám toho po 15 kilometrech často plné zuby, obdivoval jsem na jejím putování Cheryl a držel jí palce, neboť se tento příběh opravdu odehrál. Také jsem chápal důvody, proč se sympatická blondýnka na takovou cestou vydala, neboť potřebovala vyčistit hlavu a sama sobě dokázat, že v této zkoušce dokáže obstát a že překoná všechny překážky, přičemž bude na konci této cesty stát znovu a pevně na vlastních nohách. Sama ale zdaleka netušila, co na ní na této pouti čeká a vyrazila na trasu hodně nepřipravená a mnohokrát se dostala na dno svých sil. Od začátku přemáhala chuť ten bláznivý podnik vzdát, když jí batoh do krve sedřel záda, když část cesty prošla jen s jednou botou, když potkala u Mexika chřestýše a tak dál a tak dál. S obdivem jsem tak sledoval její putování a byl jsem zvědav, jestli dojde do cíle a za se na konci cesty opět dokáže usadit a vybudovat nový domov v novém městě. Když byla moje zvědavost po 110 minutách ukojena, uvědomil jsem si, že jsem se vůbec nenudil a že mne film bavil, což u životopisných snímků často nebývá. Investice do modré krabičky jsem tak rozhodně nemusel litovat a někdy se na tento film zase rád podívám. Suma sumárum, snímek Divočina ode mne získal tři divoké hvězdičky ***.

    • 14.5.2019  20:16
    Highlander (1986)
    **

    Snímek Highlander jsem kdysi viděl poprvé ještě na zkopírované videokazetě a jako mladému klukovi se mi příběh o nesmrtelném Skotovi z hor velmi líbil. Tenkrát na konci osmdesátých let 20. století tyhle filmy s akčnímu hrdiny letěly, stačil nějaký jednoduchý příběh, populární akční hrdina a pár soubojů s neuvěřitelnými kousky a na úspěch bylo zaděláno. Stejné kouzlo zapůsobilo i na mne a jakožto mladíkovi ve vývinu mi tohle úplně ke spokojenosti stačilo. Uběhlo mnoho a mnoho let a já si tento film koupil na DVD a odložil jej do šuplíku na několik dalších roků, než jsem se rozhodl kvůli zasvěcenému komentáři a spravedlivému ohodnocení na tento snímek z roku 1986 podívat znovu. Říká se, že s přibývajícími lety člověk mění názory a také filmový průmysl doznal mnoho změn, takže jsem neočekával, že bych byl stejně nadšen jako kdysi po uplynutí 111 minut Highlandera číslo 1. Nicméně jsem fakt ani ve snu nečekal, že se budu tak moc nudit a že mne příběh nebude skoro vůbec bavit. Navíc ty bojové scény s jiskřícími meči působily až směšně, ale to jsem přičítal době, ve které režisér Russell Mulcahy film natočil. Také představitel hlavní role Connora MacLeoda Christopher Lambert mi nebyl nikdy moc sympatický, ale naštěstí se v tomto filmu objevil jiný můj oblíbený herec a to Sean Connery, který si zde zahrál španělského šlechtice Ramireze, taktéž nesmrtelného člověka. Vše začalo v roce 1536 na skotských pláních a skončilo o čtyři sta padesát let později v New Yorku. Jeho hrdinou se stal Connor MacLeod, současný obchodník se starožitnostmi, který se v úvodu utkal v podzemních garážích Madison Square Garden v souboji meči s neznámým mužem. Poté co muži usekl hlavu, přijal do sebe mocný proud energie, která unikla z mrtvého těla. I když se děj sám odehrával v New Yorku v osmdesátých letech 20. století, příběh se vracel často i do minulosti, aby nám přiblížil prvotní osudy skotského horala, narozeného počátkem šestnáctého století. Connor MacLeod totiž patřil mezi nesmrtelné, mezi skupinu vyvolených, kteří procházeli staletími a bojovali proti sobě navzájem a všichni společně proti démonickému Kurganovi, ztělesňujícímu veškeré zlo, kterého si zahrál nesympatický Clancy Brown. Každý z nich v sobě měl část energie potřebné ke zlomení kletby nesmrtelnosti, která po setnutí hlavy přešla do těla vítěze a násobila tak jeho sílu. A jen ten poslední, který v sobě nashromáždil energii všech ostatních jí měl dostatek, aby dokázal zlomit kletbu a mohl se stát normálním člověkem, který by se pak mohl zamilovat do ženy bez obav, že mu zestárne a zemře před očima, může počít dítě. Nejprve však Connor MacLeod musel zabít Kurgana, který jediný se chtěl zmocnit veškeré energie ne proto, aby zlomil kletbu, ale aby se zmocnil světa a změnil jej v peklo. Během vyprávění se Connor vracel ve vzpomínkách vrací do různých epoch a období svého života, který jsme doma u TV obrazovky mohli prožít s ním. A věru nebylo to nic, po čem by běžný člověk toužil. Začali jsme v roce 1536, kdy byl ve své první bitvě smrtelně zraněn a po zázračném uzdravení obviněn vesničany ze spolku s ďáblem a vyhnán z vesnice. Pak jsme se po pěti letech přenesli do doby, kdy se setkal se španělským šlechticem Ramirezem, který mu vysvětlil, že patří mezi nepočetnou skupinu nesmrtelných a naučil jej všemu, co by měl znát. Po jeho smrti a po smrti své lásky Heather, procházel osamělý Connor staletími až k velkému Shromáždění nesmrtelných, při kterém se mělo definitivně rozhodnout o vítězi. V té době se také MacLeod seznámil s expertkou na metalurgii starých zbraní, Brendou Wyattovou alias Roxanne Hartovou, která se stala svědkem horalova finálního střetnutí s věčným nepřítelem Kurganem. Jak vše dopadlo neprozradím, ale každému to je asi stejně jasné. Přestože jsem se většinu filmu nudil, přece jen jsem na ně, našel pár pozitivních věcí. Líbil se mi už zmíněný španělský šlechtic alias Sean Connery a také hudba od skupiny Queen, která tehdy v roce 1986 prožívala roky největších úspěchů a slávy v čele s Fredem Mercurym. Nádherná byla příroda Skotska, kde se část příběhu odehrávala. Dojala mne také scéna, při které Connorovi zemřela jeho první žena Heather, jelikož jsem se dokázal dobře vcítit do duše člověka, který na světě nikoho neměl a téměř o vše přišel. Jenže vše ostatní bylo podle mne špatně a tomu odpovídá i moje hodnocení. Suma sumárum, film Highlander 1 ode mne získal pouze dvě skotské hvězdy **.

    • 13.5.2019  21:00

    Romantický snímek Lilly Schönauer: Láska z minulosti z roku 2013 přesně splnil to, co jsme od něj očekávali, když jsme si s manželkou chtěli absolutně odpočinout a vyčistit hlavu. Nic víc jsme si od něj neslibovali a tak jsme nebyli zklamáni snadno čitelným dějem a podprůměrnými hereckými výkony. Nemá cenu ani nějak zmiňovat jména herců, protože povědomě mi znělo jen jedno a to Miroslav Nemec, který však z českým státem měl pramálo společného. Vše začalo návratem Waltera Kerna do městečka u rakouského Salzburgu, kde dříve bydlel, ale pak odešel do Bostonu učit na univerzitě a našel si tam manželku. S tou se později rozvedl a se svým studujícím synem odjel na návštěvu do Evropy, kde neváhal navštívit svou bývalou lásku Johannu Gruberovou. Hodně jsem nechápal, když zadem vlezl do moderního domu, v němž jeho bývalá milenka bydlela se svým přítelem a dvěma dětmi Maxem a Marií. Johana vetřelce po 20 letech přivítala jakoby se s ním viděla naposledy včera a vedla s ním družný rozhovor, zatímco mezi nim přeskakovaly jiskry jako nad dobře rozhořeným ohněm. K mému velkému překvapení se ti dva spolu sbližovali stále víc a víc až spolu skončili na pohovce ve Walterově chatě po rodičích. A protože Salzburg se sice krásné město, ale ne zase tak velké, shodou okolností se setkala dcera Marie se synem Tomem a zamilovali se do sebe. Když se to Johana dozvěděla, začala řešit, jestli Marie není náhodou Walterova dcera, protože již před 20 lety spolu prožili milostný románek přestože byla Johana vdaná a teprve později její manžel zemřel. Poslala tedy na testy DNA vlasy Waltera a Marie aniž by to někdo jiný věděl a na výsledek testů jsme si doma museli počkat až do samotného závěru filmu. Kromě dvou lásek se ve filmu odehrávala ještě třetí a ta mne tedy velmi znechutila, neboť syn Johany Max si na prázdniny do krásného Rakouska pozval svého milence Nikolu, se kterým se znal se střední školy. Vztahy mezi kluky opravdu nemusím a pohled na jejich líbání se mi vůbec nelíbil. Jak vše dopadlo, jestli byli ti dva mladí bratr a sestra, zda se Walter a Johana dali znovu dohromady a také zda Nikola a Max řekli o svém gay vztahu ostatním, na to jsme si museli počkat až do úplného konce. Celkově jsem si u něj výborně odpočinul, vyčistil hlavu, občas jsem se i zasmál některým scénám a tak jsem tuto romantiku přežil. Nadšen jsem byl z nádherné rakouské přírody, města Salzburgu a krásných alpských scenérií, prostě hned bych se tam přestěhoval a možná bych se kvůli tomu i naučil německý jazyk. To je ale hudba budoucnosti a teď nastal čas hodnotit. Suma sumárum Lilly Schönauer: Láska z minulosti ode mne získala tři salzburgské hvězdy ***.

    • 13.5.2019  19:44

    Snímek Jméno růže z roku 1986 jsem poprvé viděl v kině snad ještě za komunistického režimu a matně si vzpomínám, že jsem byl z něho nadšen. Vzhledem k tomu, co se v socialistickém Československu dalo tehdy shlédnout, tento drsný film z temného středověku úplně z nabídky vybočoval. Jenže nebylo jen tím, že nebylo na co koukat v TV nebo kinech, ale dnes již legendární snímek měl prostě svou kvalitu. Jako mladému divákovi se mi líbila zejména detektivní zápletka a sexuální scéna mezi chudou dívkou a novicem františkánského řádu Adsem z Molku v podání mladého Christiana Slatera, mého oblíbeného herce. Dalším oblíbencem, který se zde objevil byl samozřejmě Sean Connery, který ztvárnil hlavní roli zkušeného a sečtělého františkánského mnicha Williama z Baskervillu, který s novicem roku 1327 přijeli do kláštera v italských horách. V ponurém benediktínském opatství totiž došlo k záhadným a velmi brutálním vraždám a zdejší mniši v čele s opatem, kterého si zahrál Michael Lonsdale, byli přesvědčeni o blížící se apokalypse. Vzdělaný William však na celou věc pohlížel pragmatickýma očima a začal zabití vyšetřovat. Mimoto se chystal na koncil, který měl rozhodnout spor mezi františkány a katolíky v čele s papežovými vyslanci, neboť žádali, aby byla katolická církev zbavena majetku. Během čekání na koncil tedy William vyšetřoval smrt jednoho z nejlepších iluminátorů, bratra Adelma, který byl nalezen znetvořený krupobitím pod věží opatství, jejíž okno nelze otevřít. Nezravlo dlouho a chytrý William zjistil, že Adelmo měl homosexuální sklony. Když William s Adsem hledali stopy před budovou, Adso si všiml dívky, která s chudinou sbírá odpadky z opatství. Byla to právě ta dívka v podání Valentina Vargas, která měla později sex s Adsem. Další den mniši našli překladatele z řečtiny bratra Venancia utopeného v kádi s prasečí krví. Venancius pracoval ve skriptoriu s Adelmem a William si všiml, že v písárně je velmi málo knih. Opatství přitom bylo proslulé jednou z nejbohatších knihoven v Evropě. Část knih později našli s Adsem ve věži – a také útržek pergamenu s řeckými písmeny, který měl v rukou Venancius. Pak dívka, která poskytovala mnichům za jídlo sexuální služby, svedla mladého Adsa a on se do ní zamiloval. William došel k závěru, že pergamen patřil nejdříve Adelmovi, který dostal od pomocného knihovníka Berengara klíč od tajné knihovny, kde si Adelmo četl v řečtině zakázanou knihu. Berengar chtěl jako protislužbu sex a Adelmo plný výčitek pergamen předal Venanciovi a skočil z věže. Venancius se dostal do zakázané knihovny, začal knihu číst a vypisoval si citáty. Zemřel s černou skvrnou na prstu. Berengar jeho tělo objevil a odtáhl ho do kádě, aby na něj nepadlo podezření. V kádi na koupání je také nalezen mrtvý Berengar, opět se skvrnou na prstu jako Venancius. Začal zakázanou knihu číst a zemřel v bolestech. Opat se rozhodl další vyšetřování svěřit Svaté inkvizici, ale William s Adsem našli ve věži labyrint s dalšími zakázanými knihami plnými vědeckých poznatků o světě. Objevili i tajný vchod, do kterého se ale nemohli dostat. Do opatství zatím přijel inkvizitor Bernando Gui, jehož si střihl F. Murray Abraham, který se s Williamem znal z dřívějška, neboť náš hlavn hridna byl dřív také inkvizitorem, ale v době, kdy inkvizice ještě snažila lidi vést, a ne trestat. Později byl sám inkvizicí stíhán. Gui zadržel odporného pomateného mnicha Salvatoreho, jehož jsem se vždycky bál a kterého si zahrál Ron Perlman. Inkvizitor jej chytil zrovna když se za slepici snažil získat přízeň oné hladové dívky a nepřekvapilo mne, že je ihned Gui obvinil z čarodějnictví a Salvatoreho prohlásil za kacíře. Během disputace o tom, zda církev má vlastnit majetek, nebo nemá, našel sklepník Remigio z Varagine zakázanou řeckou knihu v dispensáři a oznámil to Williamovi, jenže vzápětí byl i on zadržen a obviněn z vraždy. Dívka, Salvatore i Remigio byli odsouzeni k upálení na hranici. Mezitím se knihy zmocnil bylinkář Severinus, jehož si střihl Elya Baskin a obratem byl zavražděn. Gui před mnichy prohlásil, že vrahem v opatství je William, a dal ho hledat, jenže zatím William s Adsem prošli labyrintem ve věži a dostali se přes tajné zrcadlové dveře do věžní místnosti, kde našli stovky knih zakázané katolickou církví a také vraha. Jeho jméno samozřejmě neprozradím, abych vás neochudil o jisté překvapení a mravenčí detektivní práci. Podruhé jsem film viděl někdy na přelomu milénia a i když jsem už nebyl ničím překvapen, obdivoval jsem zajímavé kulisy a ponurou středověkou atmosféru, přičemž jsem si tehdy přál, abych si ji mohl někdy na vlastní kůži vyzkoušet. Houby !!!! Uplynuly další roky a rozhodl jsem se na Jméno růže podívat potřetí. A jak člověk s věkem stárne a stává se moudřejším, uvědomil jsem si, že bych se do středověku chtěl podívat maximálně jako turista. Nesnáším hloupost a nespravedlnost a jistě by mne tam brzy církev upálila na hranici. kdybych se ozval v nějaké věci. Tehdy měla křesťanská katolická církev skoro neomezenou moc a báli se jí leckteří králové a bylo velmi jednoduché na někoho ukázat církev, formulovat výhodně slova a prohlásit muže za kacíře a ženy za čarodějnice. Církvi tak propadl jejich majetek a jednoduše se zbavila nepohodlných leckdy vzdělaných lidí. A církvi tato taktika vycházela po celá staletí, byli horší než komunisté a nevzdělanost obyčejných lidí využívala ve svůj prospěch a hromadila tak majetek. Proto tak dlouho trval středověk a teprve se vzděláním a vědou lidé konečně prozřeli. Právě tuto problematiku zneužívání moci jsem si u filmu při třetím sledování nejvíce uvědomil. A mě myšlenky jen potvrdil jeden ze starých benediktýnských mnichů Jorge, který řekl, že nenávidí smích, protože smích zabíjí strach a bez strachu není víry !!!! Děs, běs, hrůza. Samozřejmě se mi film jako takový líbil i ve starším věku, ale opravdu žít bych tehdy fakt nechtěl. Suma sumárum, snímek Jméno růže ode mne získal pět mnišských hvězdiček *****.

    • 9.5.2019  19:34
    Vlkodlak (2010)
    ***

    Snímek Vlkodlak jsem viděl nedlouho po jeho natočení v roce 2010 na televizní obrazovce, ale úplně jsem zapomněl takřka na celý děj i jak to vlastně celé dopadlo. Aniž bych tedy tušil, že jsem tento horor už shlédl, koupil jsem si jej na konci dubna roku 2019 na blu-ray disku. Ke koupi mne nalákala zejména nádherná Emily Blunt, která si zde zahrála postavu Gwen Conliffeové a Antony Hopkins, který pro změnu ztvárnil roli sira Johna Talbota, majitele panství Blackmoore kdesi v Anglii. Nicméně i další jména jako Geraldina Chaplin alias cikánská vědma Maleva, Hugo Weaving aneb inspektor Aberline, Art Malik jako indický lovec Singh slibovali dobrou zábavu. Když se jednoho večera disk roztočil v našem přehrávači, brzy jsem si s postupujícími minutami uvědomil, že jsem tento hororový počin už viděl. Paradoxně nejméně se mi líbila hlavní postava filmu divadelního herce Lawrence Talbota, jehož si zahrál Benicio Del Toro. Toho jednoho dne navštívila v Londýně Gwen, protože její snoubenec a jeho bratr záhadně zmizel a tak jej poprosila, aby se na do svého starého domova na blatech v Anglii vrátil. Nejprve prosbu odmítl, poté ale přece jen odjel kočárem na panství Blackmoore, kde se záhy setkal se svým otcem a sirem Johnem Talbotem. Ten mu jen tak mimochodem sdělil, že už bylo nalezeno tělo jeho bratra, které bylo příšerně roztrhané, ale nikdo nevěděl, kdo takovou hrůzu způsobil. Lawrence se rozhodl na tuto záhadu přijít, nicméně jej také zajímala Gwen, která na starém rodinném sídla stále bydlela. Lawrence se do Gwen postupně zamiloval, ale nebyla to jen idylka, která jej v Blackmoore čekala. V dětství totiž Lawrencovi jedné noci zemřela matka, která podle všeho spáchala břitvou sebevraždu, dále tu byl sarkastický otec výborně ztvárněný Hopkinsem a také se stále setkával s hrůzostrašnou legendou o krvelačném monstru s nadlidskou silou, které se po nocích toulala po okolí a vraždila vše živé. Lawrence těmto povídačkám nejprve nevěřil, ale když jednou zavítal do cikánského tábora za vesnicí, zrovna byl úplněk a ono běsnící monstrum vyrazilo na lov. Když vlkodlak dorazil do tábora, začal bezhlavě zabíjet a přitom zranil i samotného Lawrence. Život mu zachránila cikánka Maleva, i když věděl, že i z Lawrence bude za měsíc vlkodlak. Než se tak stalo, objevil se na scéně inspektor Scotland Yardu Aberline, který vedl pátrání po vrahovi a postupně začal sestavovat děsivou skládanku, jejímž ústředním dílkem bylo starodávné prokletí, které ty, kdo jsou jím zasaženi, za úplňku proměňuje ve vlkodlaky. Byl jsem zvědav co se stane, až se Lawrence poprvé promění ve vlkodlaka a kdo byl vlastně tím první monstrem a jak to celé dopadne. Přes několik hluchých míst, které se při 119 minutách daly čekat, docela děj odsýpal a měl i logiku, což u hororů často nebývá zvykem, stejně jako kvalitní herecké obsazení. Docela mne tento výpravný historický horor s vynikající atmosférou, pěknými maskami a kvalitními herci v hlavních rolích bavil, i když bych ocenil, kdyby ubylo krvavých scén a přibylo více temné až děsivé atmosféry jako tomu bylo u psa Baskervillského. Prostor na to tady byl a prostředí anglických blat v 19. století k tomu přímo pobízelo, nicméně režisér šel bohužel právě cestou litrů krve. Překvapivě jsem se tak u tohoto hororu vůbec nebál, nebylo prostě nic, co by mne mohlo strhnout a napnout. Na druhou stranu to nebyl špatný film a docela mne bavil, i když horory zrovna moc nemusím, takže jsem investice do modré krabičky nemusel litovat. Suma sumárum, Vlkodlak si u mne vyštěkal tři vlčí hvězdy ***.

<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace