giblma

Temnotou větrné noci se vynořují kužely světla z reflektorů aut. V nich projíždí krajinu turecké Anatolie skupina mužů a cosi usilovně hledají. Příliš se jim to nedaří, jediný, kdo může místo určit, byl předešlou noc opilý a nemůže (nebo možná ani nechce) si vzpomenout. Jeden z vyšetřovatelů myslí na svého nemocného syna, druhého tíží dávná záhada, třetí je příliš znechucený množstvím zla, co za dobu vykonávání svého povolání viděl a těší se na důchod. Každý z nich chce mít již vše za sebou, ale to nejděsivější teprve přijde a neprosvětlí to ani moment krásy starostovy dcery ve světle lampy. Zbytečně pokračující pitva se snaží zmírnit hrůzu brutální vraždy, přičemž se nad vším vznáší otazník o pravosti skutečného viníka.

Mrtvý, tedy věčně dvacetiletý vypravěč nás provádí napříč časem, skrz dějiny chudoby, ponížení a z nich plynoucího hněvu. V první povídce si chce otec za deštivé noci ve slumu vybít zlost na psovi. Jakkoliv předtím rodina tvrdě bojuje za každé sušší místo v jejich chatrči, vztek je natolik silný, že otec náhle dlouhé minuty tráví v prudkém lijáku, jen aby umlčel vyjícího psa. Druhý příběh nás prostřednictvím vzdáleného příbuzného přivádí do domu, jehož obyvatelé jsou možná zajištěni, nikoliv však šťastni. Ženy zde sice mohou zůstat, aniž by platily nájem, vše je však vykoupeno třeba odloučením od syna, či splácením možnosti pobytu po nocích, a rozhodně ne se ctí. Tragika je o to výraznější, že do situace uvedla své dvě mladé dcery samotná matka a náhle zjevený příbuzný si sice životní příběhy obyvatel vyslechne, ale sám bude spěchat ke svému pohodlnému zaměstnání a ponechá ženy svému osudu. Třetí povídka zachycuje mladíky, kteří se živí pašeráctvím a krádežemi na železniční trati. Zatímco starší muži filozofují o Indii jakožto zbloudilém národu, který je třeba tlučením vychovat, mladíci pasažéry dráždí posměšky a výprask na sebe nenechá dlouho čekat. V posledním příběhu se ocitneme na večírku salónních levicových intelektuálů, kteří za zvuku rock‘n’rollu vzpomínají na nikdy nezažitou bídu a konstatují, že nová, moderní a spokojená Indie je konečně zrozena, což hned vyvrátí kontrapunktní dokumentární záběry chudinských čtvrtí. Nejvíc experimentální pasáž filmu je zakončena zjevením obličeje vypravěče. S upřeným pohledem do kamery se ptá diváků, zda-li tuší, kdo a proč ho tedy tolikrát zabil. Vyzývá k opravdové revoluci a vymýcení chudoby, ze které plyne zlo. Finální point of wiew záběr pronásledování vypravěče a jeho následné zabití dává tušit, že na vině je celý národ, každý divák, každý člověk.

Podle románu spisovatele Burmana vznikl jeden z prvních bangladéšských filmů. Spojovacím prvkem, hybatelem děje je řeka Titás, životodárná, stejně jako příčina tragédií. Ústřední hrdinka Bashanti díky řece přijde o novomanžela, který zahyne během rybářské výpravy. Rajay Jhi stráví se svým chotěm Kishorem jednu rozechvělou noc, ze které vzejde syn, během převozu do Kishoreho vesnice jsou však přepadeni piráty, dívka končí ve vlnách řeky a muž propadá v domnění smrti své ženy šílenství. Jejich cesty se po dlouhých deseti letech spojí, Rajay Jhi se i se synem ocitá znovu ve své rodné vesnici. Kishore, stižen šílenstvím, ji však nepoznává a mladá žena je vyděděna ze společnosti, kvůli pochybnému původu syna. Když Kishore svou ženu konečně v agónii posledního dechu poznává, Rajay Jhi volí dobrovolnou smrt v řece, stává se bohyní Bhagavati a ve snové sekvenci se synovi zjevuje. O chlapce se stará Bashanti, která vidí v mateřství jediný smysl života, ačkoliv jí samotné nebylo osudem dopřáno. Řeka vysychá, ustupuje a vesnicí postupuje zmar.

Být upírem v Jarmuschově bijáku je zaatraceně kůl. Procházet se v semišových rourách prázdnýma uličkama arabského města, dávat si srazíčky s Marlowem, který není jen tvůj přtel, ale i dealer, ležet v knichách. Sbírat kytary a nadávat na nedokonalé elektrické vedení, když Tesla přece vymyslel bezdrátovou žárovku už před sto lety. Jako jasně, epizody jsou poslepovány bez výraznější motivace a chybí mi v tom větší komplexnost. Ale týjo, zkrachovalý duchařský Detroit (aka má fascinace úpadkem a zašlou slávou), hudba, knížky, všechny ty kulturní odkazy, ... Skoro mám pocit, že on to Džarmuš točil speciálně pro mě! (Febio fest 2014)

Kde Assa končí, tam Jehla pokračuje, takže já sama sebe ocituju: >> Když Viktor Coj odejde z kádrového pohovoru, aby před tisícihlavým davem, (symbolizujícím celý národ), zpíval: "Chceme změnu!", člověk jako by slyšel otáčení koleček Gorbačovy perestrojky.<< V Jehle jde postava Mora ještě dál - buzerující průvodčí mladík v černé s přehledem uzemní vztyčeným prostředníčkem, přepere jakoukoliv přesilu, vytáhne svou holku ze závislosti na morfiu a vůbec marně přemýšlím, jestli se někdy ve východním bloku zrodila víc kůl postava (možná se přibližuje rovněž na archetypu rockera postavený Maciek z Popelu a demántu)... Jehla je zkrátka divočejší, více čerpá z punkové estetiky a podvratnosti, stojí a padá s Viktrorem Cojem, neuvěřitelně populárním frontmanem skupiny Kino. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že ona v komentářích citovaná postmoderna a formální progresivnost je vlastně spíš neumětelství a nedostatečná řemeslná zručnost Rašida Nugmanova, vlajkového představitele právě zrodivší se kazašské nové vlny... Čtyry hvězdy za Coje, hudbu Kina, za to, že rocker je klaďas a slušňáci v tesilkách zlosynové. Ten kult plně chápu, ale na prvním místě pro mě zůstane Solovjova krymská lyrika.

Dvě sestry a jeden muž, který se mezi nimi musí rozhodnout. Jedna je přímá a citově založená, wendersovsky obnažuje své nitro na kost. Druhá je složitá a zádumčivá, nedeklamuje, ptá se a po své otázce vždy sevře ústa, aby svým slovům dodala váhu. První trhliny vznikající propasti se objevily již v dětství díky bolestně rozdílnému vztahu matky k nim. Příchod muže vše jen dokonává. Hození korunou může na okamžik rozhodnout a utvrdit muže v lásce k té přemýšlivější, příroda ale míní jinak a šťastný ve výsledku nebude nikdo. (Fresh Film Fest 2013)

La Dolce vita 2013, jen je všechno rychlejší, extrémnější a člověka už dnes nešokuje ani performerka s červeným ohambím, která si rozbíjí hlavu o zeď. Zatímco ale Marčelo pomalu upadá a nevšímá si, jak se mu vše sype pod rukama, bonviván Jep si je prázdnoty dobře vědom a povýšil ji na svou životní filozofii. Chudoba se žije, o chudobě není třeba mluvit. On si ale vybral druhou stranu a přestože by možná mohl být šťastný, kdyby se svou družkou u televize popíjel červené, on půjde spát až za svítání. Přestože jsou opuletní večírky většinou trapné a bizardní, sem tam mezi nimi ona nádhera života probleskne. Nádhera života ze života, bohužel z toho našeho. Zdravím všechny své kavárenské povaleče, třeba se taky časem propracujem k apartmánům naproti kolosea. Alespoň, že my ještě nejsme staří a třeba se dokopem k něčemu většímu než akademicko-intelektuálním rozhovorům... V tomhle jsem zatím Marčelo, tak snad ještě na pláži slyším.

Velké bourání: *** Donutil přehrává Hubu, žjóva! // Den po Mnichovu: ***** Beneš je můj nejoblíbenější prezident a o Mnichovu se hrozně ráda hádávám, tak doufám, že teď už mi nikdo nebude tvrdit, jak se měla republika bránit. Respekt Landovi, že vzal roli Moravce, vidět totiž Landu v neděli večer ve veřejnoprávní televizi heilovat, to chceš! Skvělé, skvělé! // Kulka pro Heydricha: **** To mám tedy o čem přemýšlet a co přehodnocovat. V jednu chvíli je beznaděj vystupňována tak, že se až člověk diví, že má v občance nápis Česká republika. // Všechnu moc lidu Stalinovi: **** Miluju Vyorálka. // Zabíjení soudruha: ***** Nejlepšejší ze všeho. Ještě víc miluju Vyorálka. Jestli byl jeho Kléma v předešlém dílu hodně kůl, tak tady máte sto chutí ho pohladit po vlasech. Jednak se zde (pro věčné omílání mluvících hlav) i něco děje, jednak mě fascinuje kontrast krutosti a všednosti. Vojáci přihlížející Slánského popravě se o něm baví tak, jako by se prodavačky v pekárně divily, že si zákazník koupil jenom jednu housku. Srovnání noblesy demokratické první republiky s familiérností a vulgaritou komunistického jádra. Vždycky zajímavý rozpor povinnosti, respektive přežití a zrady. No a ten Uchovitý konec to všechno jen korunuje. // Sečteno podtrženo: nejlepší dramatická věc, co jsem u nás na obrazovkách v poslední době, vlastně dost možná kdykoliv, viděla. Dobře napsané uvěřitelné dialogy, žádné zástupy nounejmových modelek a konečně má televizní divák šanci se dozvědět, že je u nás víc než těch cca deset herců, kteří se protáčejí ve filmech furt dokola.

Haitský šaman přijíždí na začátku osmdesátých let do komunistického Polska, kde se střetává s odlišnou kulturou, která vlastně tak odlišná není, pokud se tedy není nucen pohybovat v řadách paneláků a hluku aut. Jen voice-over knězových vzpomínek podkresluje fascinující koláž archivních záběrů: rozzrněná véháeska džungle. Kohouti v rukou Haiťanů vykreslují zobáky posvátné ornamenty do rudkové hlíny, aby následně vykrváceli jako oběť duchům. Černoši v transu, s vytřeštěnýma očima, tančí do démonického rytmu bubnů. Poláci v krojích oslavují práci a úrodu na socialistické velikášské stadionové akci. Anonymní tváře jezdí po eskalátorech v jakémsi nově otevřeném obchodním domě. Záběry, které sice zdánlivě s "dějem" nesouvisí, ale zároveň doplňují kontext. Hypnotické hučení či monotónní dunění bubnů dělají již tak znepokojivé záběry ještě znepokojivější. V Ecově Foucaultově kyvadle zažije hrdinka vytržení na woodoo rituálu kdesi v Karibiku, zbylé postavy společně propadají dojmu o nesmírné provázanosti světa, informací a událostí. Cítíte tu paralelu? (MFDF Jihlava 2013). P. S. - potřebuju nutně vědět, z jakého filmu je satanistická liturgie v lese na secesním přelomu století!

Kamil Fila v Respektu píše, že publikum se rozdělilo na dva nesmiřitelné tábory. Isherwood nade mnou říká zase to, že po projekci říkaly kuřácké skupinky jen "pecka" a "sračka" (má skupinka říkala "sračka"). Akorát že já teda jako fakt nevim. Nonstopy miluju a jsem dekadentně hrabalovsky fascinovaná hnusem a pohnutýma osudama, které tam člověk nad ránem u piva potká. V několika místech film vyloženě štípe - rozhovor dvou prostitutek o tom, jak začaly fetovat (ty vole!!!). Nezvládnuté lhaní transky, která nás diváky (a sebe) přesvědčuje, že ji vlastně šlapání baví a že by bez toho adrenalinu nemohla být. Když postarší ženu na didžině odstrkujou mladé holky... Ale něco je přes čáru a zavání kýčem, bulvárem, vyhroceností a šokem pro šok. Musím koukat na velký detail plačící tváře? Proč musím sledovat, jak si těhotná holka někde v pražském Sherwoodu střílí dávku? Možná se ale publikum rozdělilo kvůli formální stránce filmu. Velká noc fakt nevychází divákovi vstříc a třeba takové dlouhé toulání se transky kolem státních hranic musí spoustu lidí nasrat. Mě ale tahleta nekompromisnost baví a respekt producentům, že Hátlemu dovolili dělat si co chce. (MFDF Jihlava 2013) P.S. Já furt nevim.