Florfila

Asi dva dny po Diegově odjezdu jsem se musela podívat, už asi po šesté, na film Into the Wild. Tak moc mi chyběl, že jsem si ho potřebovala připomenout a možná přidat špetku idealismu. Vtisknout mu podobu Alexandra Supertrampa. Ale možná to nebyla jen idea. Třeba jsem opravdu potkala kousek ze Supertrampa. Někoho, kdo následoval své sny. A o to přece jde. Následovat své sny v jakékoliv podobě. Jak někteří lidé umí poznamenat své okolí! Vědí o tom vůbec? Starají se vůbec? Myslím, že ne. Myslím, že berou den za dnem, tak, jak přichází a odchází. Dívají se dopředu, jdou za svými sny. A ty sny, jež jsou schopni žít nás naplňují a inspirují. Otevírají dveře do nitra našich vlastních snů a dávají pocítit vlastní slabosti. Otevírají naši třináctou komnatu.. Na chvíli nám otevřou oči a my chceme žít. Řekl a udělal to, co já vykřikuji neustále na všechny strany. "Není těžké vzít si to, co chceš. Stačí jen chtít a za tím si jít." Kéž by se tím lidé dokázali řídit. Kéž bych i já dokázala naplňovat své sny na celých 100%. Když se člověk setká tváří v tvář se stoprocentní úspěšností, těch jeho 80% jednoduše nestačí...

Diego z Mexika má rád filmy a rád čte. Už jako malý kluk při sledování a čtení příběhů cítil, že se těm krásným obrazcům musí přiblížit. Musí je vidět na vlastní oči. Musí cítit Gladiátora v Koloseu, zahlédnout doutnající Pompeje. A tak se i stane. Diego pracuje v hotelu a před očima má jen výlet do Evropy. Celý jeden rok tvrdě pracuje, nejí nic, než hotelovou stravu, nikam nechodí a nic si nekupuje. Nakonec má dost, aby mohl konečně odjet za svým snem. Paříž, Barcelona, Řím, Praha, atd., atd. Má jeden batoh a tašku přes rameno a omezený finanční limit. Nezřídka se stane, že přespí někde v parku. Ale v Praze vchází do našeho hostelu. Za ta léta v turistickém ruchu už poznám kdo je co zač. A tohle byl Alexandr Supertramp na první pohled. Jako vášnivého cestovatele baťůřkáře si mě okamžitě získává. Slovo dalo slovo a po třech dnech se mi svěřil, že ho Praha uchvátila a rád by zůstal další dny. Neváhala jsem ani minutu a nabídla mu skromný nocleh u sebe doma. Trochu risk, ale toužila jsem udělat dobrý skutek. Hned první noc jsem, ale měla domluvenou jednu hororovou předpremiéru, takže jsem jej u sebe nechala samotného. Pravda, kapánek jsem se ošívala při představě, že se vrátím do holobytu. Naštěstí se tak nestalo. Nakonec jsem mu ukázala Prahu v bohémském stylu, prošli jsme společně i krásnou Olomouc, moje drahá babička mu královsky uvařila, mí drazí přátelé ho přijali s otevřenou náručí. Když se v Olomouci Diego loučil s mojí babičkou a vřele ji děkoval, že mu otevřela dveře svého domu a královsky pohostila, babičce téměř ukápla slza.  A potom už byl čas vyrazit objevovat další místa... Mě řekl, že kdyby mi tuhle obrovskou laskavost mohl zaplatit, chtěl by to udělat. Ale v tom mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si na jeden krásný snímek Pay It Forward. A přesně tak jsem to udělala. Řekla jsem mu ať to pošle dál. :)

Naivita? Idealismus? Sny? A proč ne? Proč sakra ne... Mě ten dobrý skutek hřeje na srdci ještě dnes a můj pokoj mi přijde prázdný. 

Tohle je příběh pro všechny Alexandry Supertampy, pro všechny Robin Davidsonový (film Track), pro ty, kdo v sobě nosí kousek dobrodruha, ale také pro ty, co otevírají srdce a dveře nám bláznům...

Zrovna mě tak napadá, že snídám v osm večer... To je čas, kdy se začíná probouzet jiný svět, můj svět. Svět do kterého patřím a který je mi tak známý, že nikoho neznám lépe. Obleču se do hávu noci, nasadím si noční brýle a ponořím se do ticha. Ticho, ticho, ticho. Ta krásná věc velkých měst, dá se potkat právě jen večer. Nikdy přes den. I hudba zní podstatně lépe. Myšlenky přichází jedna po druhé, tak jak se na nebi objevuje jedna hvězda za druhou a postupně vykreslují velký vůz. Jediné souhvězdí, které jsem schopná rozeznat. Z úzkého dvorku u popelnic, kam si chodím nerušeně zapálit, je vždycky vidět jenom část. Myšlenky se líhnou jako děcka kolem třicítky. Večer se dá vždycky potkat spousta zajímavých lidí. Nikdy nezůstávají dlouho, ale dost dlouho na to, aby člověka uměli poznamenat. Tak se nechávám poznamenat těmi poutníky noci. Za zvuků jazzu na náplavce se nám krásně sedí, svěží vánek nás ovívá, voda čechrá svá křídla a nač nám jsou potom židle....

Vydíráš mě reklamou,

když na film chci koukat.

S televizní novinou,

mě necháš sprostě houkat.

Perverzáci ujebáci

ve sněmovně, v senátu,

dřete si tam svoje díry,

já na vás koukat NEBUDU!!!!

Jsem nucena aktualizovat bodování Hostelu. Proč? Protože kdybych dostala nabídku od krvelačné nadnárodní společnosti, která si stodolarovkou vytírá i prdel, neváhala bych ani vteřinu. S největší radostí bych servírovala naše milé hosty pod náčiní bohatým pánům a s neskrývanou slastí koukala na jejich plastickou úpravu klíčovou dírkou. A nechci se nijak zvlášť kasat, ale možná bych nadrženým pánům přihodila pár rad, kterak lépe dojít k uspokojení svých (nebo mých?) zvrácených choutek.

To mi připomíná, že se musím zeptat svých drahých kolegyň, zda mají stejně přebujelou fantazii jako já. A možná, že to raději odložím, neb bych nerada působila divně. Štěstí, že nežijeme v budoucnosti a nehrozí nám kriminál za zvrácenost lidské mysli. Na druhou stranu bych našim milým hostům mohla i děkovat, že mi dávají výborný základ pro rozvíjení mých zvířecích představ.

Ach Praho, srdce Evropy, kdybys jen tušila, jakých návštěvníků a parodií na cestovatelskou vášeň se dočkáš, myslím, že by ses při svém zakládání raději propadla do nejtemnějších míst lidských zad.

Takže drazí takzvaní cestovatelé a objevovatelé rozličných kultur, dám vám velice přátelskou radu. Před návštěvou místa určení si prosím prostudujte plánky MHD nebo taxi, kupte si, stáhněte si, vyčarujte si nějakého průvodce, zabere to pár minut. Zjistěte si alespoň základy o dané destinaci a můžete vyrazit. Stačí na malou chvíli nechat Facebook Facebookem.
Nenuťte mě rozvíjet mou fantazii!!! Pohár jednou přeteče a je z toho masakr motorovou pilou. Já tu sice žádnou nemám, ale za to je tu spousta příborů, které bych vám mohla nacpat do prdele, spousta propisek, kterými by se daly prošpikovat duté hlavy, otvíráků na víno, kterými bych otvírala oslepené zbytky pupečních šňůr a spousta dalšího, neškodně se tvářícího náčiní, které by v mých bujných představách mohli získat daleko rozsáhlejší škálu použití.

Opravdu! Neptejte se mě na to, co máte v Praze dělat. Neptejte se mě, kam máte jít a co byste měli vidět. Nejsem Sibyla, abych věděla, co chcete dělat a co chcete vidět. Nevím, jestli si chcete jít ožrat držky, nebo chytit nějakou pohlavní chorobu. Nevím, jestli se chcete kochat židovskou čtvrtí, nebo si nechat posrat hlavu koněm Kájíka IV. Vážně, ale vážně to nevím. A vážně nemám chuť, trpělivost ani sebemenší touhou objevovat vaše nejniternější cestovatelské choutky. Moje rada je tedy taková: „Sbalte si svých pět švestek, támhle je okno a můžete u nás třeba obdivovat krásně položenou dlažební kostku. A ještě předtím zavolejte rodičům a z plna hrdla jim nachčijte do uší, že z vás vychovali nepoužitelnou chamraď, která je v šoku z klíčové dírky, klíče a kliky od dveří!!!" Tohle je to jediné, co pro tenhle svět můžete udělat. Věřte, obejde se bez vás!!! Protože jedině tak můžete přispět světu, jedině tak učiníte, co od vás žádá. Jedině tak neproměníte Martyrs v procházku růžovým sadem a lidskou stonožku v pohádku pro děti.

Takže otevřít hlavy a nasrat do krku.

Pac a pusu, pac a pusu
Vaše Super drbna

teda pardón... Jim Parsons 

Ať žije TBBT!!!!

Tuhle řeč bych mohla poslouchat pořád dokola...

Takže tak...

When I was with you,

it was dark and freezing,

but I felt it like hot, hot summer.

The sun was shining in my soul.

Heat burned inside me.

When I was with you.

You are my sun,

the same like son,

you are my pa,

you are my grandpa,

you are my boy.

You are in my dreams,

I see you everyday, everywhere.

I´m looking for you in all that place.

Where are you?!!! So where are you?!!!

Heat burned inside me.

When I was with you.

You are my sun,

the same like son,

you are my pa,

you are my grandpa,

you are my boy.

Im waiting for you all my life.

Maybe I meet you now,

maybe I´ll meet you tomorrow,

maybe next life, maybe in heaven.

Heat burned inside me.

When I was with you.

You are my sun,

the same like son,

you are my pa,

you are my grandpa,

you are my boy.

If the Lord let us in.

If he doesn´t meet me in dark place,

meet me in hell, which will be like a paradise.

When Im with you....

Tak takhle jsem se koukala na krásný a smutný film Now Is Good...

Někdo tenhle svět opustí dříve a někdo později. Kdo ví, kdy se odporoučím já.  A stejně jako Tessa, i já mám svůj seznam přání. Seznam věcí, které musím v životě udělat. A ten seznam se postupně naplňuje, ale nikdy nekončí, protože přání a touhy jsou ztraceny v nekonečnu.

Jedno z mých malých přání...

Chtěla jsem za letního podvečera jít na procházku. Chtěla jsem se projít po Náplavce u Vltavy. Zbožňuji to tam. Letní slunce by ještě stále pobíhalo s hnědým štětcem po mé tváři, Vltava by se třpytila a oslepovala mé oči. Trhala bych suchý chléb a házela jej do hejna bílého prachu.

Pochopitelně bych nebyla sama. Není úplně jedno, kdo by tam se mnou byl, ale je jedno, jestli by to byl partner, kamarád, kamarádka... Hlavně jde o to, umět sdílet. Dívat se stejnýma očima. Vést nadpozemské  rozhovory o tom, či onom, umět si rozšířit náhled na svět, na literaturu, na film...

Potom sluneční paluba Tyršovy lodi. Tam bychom nad lahodným zlatavým mokem v neustávající konverzaci o živých, či mrtvých nechali den utonout ve tmě. Zlatý kotouč by se ukryl mezi domy a Praha by se ponořila do světel pouličních lamp.

S nastalým večerem se přesuneme k opojným tónům jazzu, tam kde si můžeme sednout na zem, tam kde nám prodají pivo, nebo levné víno. S cigaretou v koutku úst sledujeme okolní dění. Lidé tu posedávají v malých i velkých skupinkách, ve dvojicích, nebo osamoceni. Přijdou a zase odejdou, nebo zůstanou. Ve tvářích se skví melancholie, radostné opojení, smutky... Živé tóny jazzu nám přináší slast bohémské noci a zářivý lesk majestátního Pražského hradu na nás shlíží a tiše závidí.

Tak tohle jsem měla na tom svém listu. A jak dlouho trvalo, než se mi to splnilo? Deset let. Deset proklatejch let jsem čekala na tenhle jediný zážitek. Se závistí v očích jsem nesčetněkrát procházela po Mánesově mostě a sledovala bohémský nádech pod ním. A přitom o nic nejde. Jen se jít cournout po Náplavce. A proč to nešlo? Začalo pršet, nevzala jsem suchý chléb pro labutě, nechtělo se, nebyla nálada, nebyli lidi, pořád něco...

Tessa měla jen pár měsíců, pár dní. Kdybych měla pár měsíců, pár dní já, tu noc bych asi nezažila. A do toho si říkám, že šlo o blbost. Na blbost jsem čekala deset zatracených let. Tak mě napadá, jak dlouho budu čekat na ty větší věci?

Tak takhle já se dívám na filmy. Takhle je prožívám...

EPILOG

Tu noc jsem nakonec zažila. Ale nebylo to ani s partnerem, ani s kamarádem, ani s kamarádkou, ani se sestrou... Bylo to s cizím člověkem, s jedním z našich hostů. Poté, co mi za letní noci na Malé straně, na balkóně utopeném ve změti červených střech ukázal, jak pěkně umí hrát na kytaru a zpívat (i když to bylo německy). Jak si umí povídat o filmech a o knihách.

Bylo to potom, co jsem vyprávěla, jaká jsem skvělá řidička. Asi takto. Představte si jednu cestu. Třeba cestu ze školy domů, nebo z práce domů. Ta cesta je pořád stejná. Ale pro mě, pro mě ne. Je jiná, když svítí slunce, je jiná, když prší, je jiná za soumraku, je jiná za úsvitu, je jiná před půlnocí, je jiná když řídím, je jiná, když sedím vedle řidiče. A proto po té cestě jedu vždycky poprvé. Proto, když řídím, tak se ztrácím. A ten host na mě nekoukal jako na blázna (pro přátele totiž blázen jsem – blázen, který se ztrácí) :o), ale koukal na mě s obdivem. A proto mu bylo dovoleno nahlédnout do bohémského světa local people a být mi na jeden večer kamarád.

A neutone v zapomnění, protože jeden z našich rozhovorů začínal větou: „Before, then we killed half of Europe..." a jeden z našich rozhovorů končil slovy: „Jesus!!! You drink like a horse!!!"

For intoxicating moonlight

in light of the street lamp.

Between humans, non-humans

from different sides of life.

For euphonious of jazz tone

sipping cheap wine, cigarette in mouth

talking about life.

We have just one night.

The night belongs to us.

We stole it

and who knows

when we will stole again.

Maybe once...

We will hope.

To my friend Timo

as thanks for the jazz night between bohemians

and

with excuse a rhyme missing. 

"...podobáš se rybě z hlubin: slepé, ale svítící jasným světlem. Plaveš v kalných vodách s urputností dnešního člověka, ale s křehkou poezií zašlých časů."

Matky a dcery. Matky a synové.

Jsou to vždy vztahy komplikované.

"Pokud je nutné se v životě s něčím prát, tak jen s tím špatným uvnitř nás. A zkrotit to - to je umění! A jsme my snad v duši umělci?"

Jak mohou být muži co k čemu, když se matky zbláznily???!!!

Matky a synové. To je zcela jiná kapitola, než vztahy matek s dcerami. Říká se, že "matka má syna jen na chvíli, ale dcera je navždy". Nejspíš se není čemu divit. Matky o své syny pečují, jako o nemohoucí. Jejich hříchy jsou trpělivě snášeny a oči matek zavřeny. Kolikrát už jsem to zažila, kolikrát už jsem to viděla. A z mého neuvědomělého pozorování mi došlo, že se většinou jedná o matky samoživitelky, případně o matky ve vztahu citově strádajícími. Jakoby si ke svým synům vytvořily suplující partnerský vztah. Někdy je tak silný, že nejsou schopny navázat žádný jiný partnerský vztah. Svůj život obětují synům, aby z nich vyrostli neschopní, rozmazlení spratci, pro život zcela nepoužitelní. V horším případě se ze synů stávají delikventi a zkrachovalci.

Toť mé mladé životní poznatky.    

Některé filmy si raději pouštím doma. Mohu je kdykoliv zastavit, vrátit, popřemýšlet. Občas si zapisuji věty, které na mě udělaly dojem. Většinou jde o pár řádků, o pár citací. U Le fate ignoranti jsem však popsala řádků víc, než je zdrávo. A nemůžu přestat. Třeba, když se Ernesto svěřoval Antonii se svou láskou k Emanuelovi. Tu strhující výpověď jsem si přepsala celou. Antonie recitujíc Hikmetovu báseň, ona báseň - tak procítěně vyslovená.

Jednou mi byla položena otázka, jakých 10 filmů mě ovlivnilo a proč. Byla to vlastně sobecká otázka. Její význam měl totiž sloužit pouze jako doporučení typu: "Hele, co si mám stáhnout za filmy a o čem jsou?" Ale to je jedno, protože ta otázka mi zformovala filmovou top 10. Měla jsem jasno. Ale kdybych tehdy viděla Le fate ignoranti, byla by má volba jiná. Vlastně si nejsem jistá, zda mě nějaké filmy nějak výrazně ovlivňují. Raději ovlivňování synonymizuji se ztotožněním. A já se ztotožňuji s atypičností, bohémstvím a rebelstvím, se ztracenými generacemi, se společenskými vyděděnci, s utrpením, s odlišností, s nestálostí, s asociálním zařazením, s příliš vášnivým vnímáním, se sebedestrukcí pro pár minut štěstí. A tohle všechno mi bylo, bez jakýchkoliv násilností, naservírováno v Le fate ignoranti.

Ernesto: "22. srpna, před dvěma roky. Na pláži pod keřem. Pak v noci u něj. Několikrát v tu noc."

Emilie: "Pamatuješ si datum."

Ernesto: "Jo, mám pro to důvod. Chtěl jsem ho úplně. I jeho nemoc. Emanuele byl pro mě vším. Jeden den byl se mnou, druhý den mě opouštěl - kdykoli chtěl. Když cítil, že se dusí, udělal cokoliv, aby mě odstrčil. Ale když jsem odcházel, pokaždé mě přijal zpátky. Pak přišel den, kdy jsem se zhroutil. Vzali mě do nemocnice a on zmizel."

Emilie: "Nevíš, kde je? Nemáš o něm žádné zprávy?"

Ernesto: "Ne, ale znám svůj stav..... Možná jsme stále spolu, jenom lidi si myslí opak. Protože naší lásce nikdo nerozuměl. Nebo si to myslím jenom já."

Jsem zvědavá, jaké budou pocity, až se mi vzpamatují ožralá játra, až se rozdovádí plíce a začnou fungovat mozkové závity. Ale není nad slastné okamžiky jen pro nyní, ale s fatálními důsledky, které známe a jsme ochotni je ignorovat. Jen pro malý okamžik zapomnění, jen pro chvíli falešného pocitu štěstí, jen pro prchavý okamžik být někdo jiný. My životní zkrachovalci tyhle chvíle milujeme a potřebujeme...

JDU SPÁT, JE MI BLBĚ_________________________________

Tak mozkové závity již opět naskočily. Znovu La Fate Ignoranti...a nezměnilo se nic. Úžasný film, zůstává úžasným. Co psáno bylo, zůstává černé na bílém. :o)

"Úspěch má mnoho otců, ale neúspěch je sirotek"

"Z hlubin tiché lítosti zaznívá píseň naděje."

..."Just waiting for a great artist like Hasford to come and get it."

"Hasford was not an artist. He was murderer...."

Mé prosby bez přestání

linou se vstříc vyslyšení.

Okoralé srdce probouzí se,

k naplnění obrací se.

Uvrhl mě do věčnosti,

postrádajíc všechny ctnosti.

Uvrhl mě do temnoty,

odkud nejsou možné návraty.

"Borůvkovej koláč pokaždý zůstane netknutej."

"Je tak hroznej?"

"Kdepak. Jen si ho nikdo nedá. Koláč za nic nemůže. Jen ho nikdo nechce."

Úžasná metafora pro osamělé duše.. ;o)

Jako samozvaný bohém a návazně zákonitý milovník ztracené generace kteroužto pro mě představuje hlavně Remarque a Fitzgerald mám z této adaptace obrovskou radost! A zároveň i trochu obavy. Ztracená generace je pro mě něco jako sen. Už jsem si zvykla na tak trochu jiné, přeumělkované a kýčovité Luhrmanovo zpracování. Čert to vem, je to jeden z mála lidí, kteří umí kýčovitost podat tak, že ji jsem více než nakloněna (Moulin rouge!, Romeo + Julie). Ale z čeho opravdu nemám radost a bují ve mě obavy je soundtrack. Zatím to Bazovi sice vždycky vyšlo na výbornou, ale nemluvíme tu náhodou o jazzová éře? Neoznačil 20. léta i sám Fitzgerald za jazzový věk? Zbožňuji jazz, zbožňuji Gatsbyho, zbožňuji Fitzgeralda. Copak se dá jedno od druhého oddělit? Už aby byla premiéra... To čekání je nesnesitelné... Musím věřit, musím doufat, už jen pro naprosto dokonalé obsazení...

Ach Praho

Ty matko všech ztracených dětí.

Ty, jenž skrýváš náš žal ve své otevřené náruči.

Ty, jenž z našich bolavých srdcí stavíš mosty.

Z našich zvrácených představ kreslíš bludiště v překrásný park.

Kolem potoku slz proudí davy lidí a naše smutky sedají na hedvábný bílý prach.

Letos určitě zatím ten nejlepší dokumentární zážitek... A právě soundtrack hraje prim.

Where We Meet

where lies are true
and hunger is forgotten
and darkness makes us free
and night and day they cannot be

is where i want you to look at me
and everywhere else we will not meet

where your self is lost
is where i'm dreaming of you
where your scent is a mist
and they look down at you

is where i want you to come with me
and everywhere else we will not meet

where doors are always locked
and longing makes you lonely
and waiting is your daily grind
and love is lost long time ago

is where i want you to look at me
and everywhere else we will not meet

where you're the exclusive possession of mine
where i don't have to pay a dime
where i am one of all the others
where i am the lord of every world

is where i want you to come with me
and everywhere else we will not meet

where everybody can enter me
where everybody can pay for me
where you are one of all the others
is where i ask you to never leave

cause there's my home
it's not in here
and only there is where we meet