Florfila

Zajímavě rozdílné vnímání režiséra a diváka. Zatímco Ki-duk Kim opravuje věci v "zapůjčených" bytech jako metaforu nápravy lidské duše, já jsem, jako divák, vnímala nápravu jako dík za ono "zapůjčení" prostoru. Fascinující kontrast a otazník režiséra, jak bude film na západního diváka působit a stejné pocity má i divák - jak má na něj film působit. Pro mě to je naprosto dokonalá relaxační a krásná melodie, s opojnou vizualizací. 3 iron se mi nikdy neomrzí, již jsem ho viděla nesčetněkrát a mohla bych kdykoliv znovu. Ty náznaky a příběhy bez dialogů, které řeknou vše jen obrazem mě dokonale baví... Snímek vnímám jako opojný, který unese duši hluboko do sebe sama a ven. __komentář: Působivá snaha Ki-duk Kima vyjádřit své pocity a vysvětlit západnímu divákovi "co tím chtěl básník říci". __abstraktní stránka filmu si fascinujícím způsobem pohrává s realitou. Není ona jen přelud, není on jen přelud? Taková zoufalá touha jednoho, nebo druhého o záchranu sama sebe.... Krása!!!!

Božský film, božské děti, božské provedení... Do slova a do písmene. Od začátku až do konce jsem ždímala slzné kanálky. S jakou nevinností a dětskou urputností se Ali snažil odčinit svou chybu a postarat se o svou sestřičku. Jak byli ochotní spolu držet a být ohleduplní k rodičům, sami k sobě i ke svému okolí... Tenhle snímek mě tak nesmírně dojal! Dojal mě svou bezprostředností, vrátil mě na úplný začátek všech lidských potřeb a citů, zažehnul plamínky opravdového porozumění a opravdové lásky... Někteří z nás se narodili předurčení k bohatství a někteří k chudobě. A to na mě při pohledu do dětských očí dopadlo s mohutnou silou! Zejména když Ali tatínkovi pomáhal přivydělat si coby zahradník... Za cílovou páskou mi málem puklo srdce...

Ze 106 minut jsem udělala 3 hodiny. Některé pasáže jsem si musela pouštět pořád dokola. Víc než cokoliv jiného mě zaujal vztah Michela a Antonie. Konkrétně při náznaku, že Michele miloval vlastně Antonii, ale v mužském těle, tedy prostřednictvím Massima. Neuvěřitelná myšlenka. A vlastně to bylo prostoupeno celým filmem. Kniha v rudých deskách - sebrané dílo Hikmeta. Michele mluvil o tom, že to bylo poprvé, co kdy potkal někoho, kdo si tak považoval jeho oblíbeného básníka. To byla věc, která ho na Massimovi zaujala. Ale ta kniha byla pro Antonii a Massimo neměl nejmenší tušení o Hikmetově existenci. :o) Tohle byl jeden z nejsilnějších okamžiků filmu. Film byl vlastně prostoupen mnoha příběhy, které se stávají jen opravdu zřídka a opravdu jen velice málo lidem. Například Ernestova láska k Emanuelovi: "Chtěl jsem ho úplně. I jeho nemoc." Neuvěřitelné. A další zajímavá postava - Emir s jeho přímostí, která je jeho výhodou i nevýhodou. Jeho postava se příběhem jenom mihla, ale rozhodně nebyla zanedbatelná. A mohla bych pokračovat, co všechno na mě v Le fate ignoranti udělalo dojem. To už by ovšem nebyl komentář, ale regulérní disertačka. :o)

Tenhle film byl napsán pro Angelinu (a pro mě). Její herecký tanec je naprosto strhující, stejně jako celá atmosféra snímku a stejně jako příběh sám. Gia se nikdy neomrzí. Melancholie vycházející hlavně z výborného soundtracku a dramatický příběh dělají tenhle snímek naprosto jedinečným. Atmosféra se člověku vpije přímo pod kůži. Ale příběh táhne hlavně Angelina, která prostupuje každou minutou a její osobnost sálá z každého jejího projevu, ať už se směje, nadává, křičí, fetuje, nebo jen leží v drogovém deliriu. Gia mě dostává už minimálně deset let a nepředpokládám, že se to kdy změní.

Na některých komentářích bych si dala ráda záležet. A tak čekám, až se mi utřídí myšlenky a dostanu tu správnou múzu, která by byla schopna vystihnout dokonalost filmu tak, jak to cítím a tak, jak by si to zasloužil. Většinou je však obdiv tak velký, že se to nepovede. Tohle je ten případ. Komorní, skrytý snímek, který je nutno vidět. Má nádhernou hořkosladkou atmosféru. Je protkán opojnými kamerovými zážitky (cesta Bobbyho Longa z baru po NO) a ještě opojnějším soundtrackem. Tenhle jižanský rock dokáže filmu dodat tak neskutečnou atmosféru... Pro mě je snímek ztělesněním oduševnělé dokonalosti. Mám velkou slabost pro ztracené existence a tady je mi servírována neskutečně poeticky, tak jak to má být. Podle mě je tohle také nejlepší Travoltova role. Je skvělý, role byla psána pro něj. Jeho ironická zkrachovalost, jakoby mu byla vlastní. A mladičká Johansson, hledající sebe sama, no prostě nádhera. Jednoduše miluji tenhle film a jeho jižanskou poetickou atmosféru.

Debutující film neoexpresionistického malíře Juliana Schnabela vypovídá o jeho uměleckém cítění nejen pro malované plátno. Režisér si vybral téma a prostředí, které je jeho srdci blízké, tedy biografické drama nadějného malíře Jean-Michela Basquiata. Hlavní hrdinou snímku je černošský graffity writer populární zejména v 80. letech, kdy lidstvo toužilo po nové umělecké krvi. Tím se stal vedle post moderního malíře A. Warhola právě Basquiat, jehož by nikdo nedokázal ztvárnit lépe než Jeffrey Wright. Vedle něj se objevuje jeho přítel David Bowie jako Andy Warhol a své šance zde ve vedleší roli dostává také Benicio del Toro. Tedy dokonalá herecká smršť. Film mimo jiné ukazuje život a trápení umělecké scény na výsluní, vnitřní rozpolcenost a jak se mediální ohlasy mohou dotýkat lidských životů. Hlavním tématem filmu je však poukázat na to, jak jsou některé osoby, zvláště ty výjimečné, velmi křehké a jak je může i maličkost velmi ovlivnit. Je tomu tak proto, že jsou daleko vnímavější, než kdokoliv jiný. Snímek také nahlédne do křehkého přátelství mladého Basquiata a A. Warhola, jež je poznamenáváno mediálním děním a nakonec Warholovou smrtí, která znovuuvrhne Basquiata do temnoty drogové závislosti. Té nakonec v 27 letech podléhá. Divák také zaznamenává jak moc důležitá je zvuková kulisa. V Basquiatovi je někdy až dominující… Dostává nás pod povrch Jean-Michelovi kůže a stává se zároveň s obrazovým vjemem zcela nezapomenutelným zážitkem.

Film, který mne dostal. Častokrát slýcháme příběhy cestovatelů, dopisovatelů, díváme se na fotografie NG, LaZ, ale kdo za těmi příběhy a fotografiemi stojí? Co jsou to za lidi? Tenhle příběh nám ukazuje, že jsou to právě jen lidé. Že nejsou všemocní, že mají srdce, ale nemohou ho používat. Tito lidé pomáhají, ale jiným způsobem a je sobecké ptát se na otázky: "Pomohl jste té dívce?" Každý má své poslání a fotografovo poslání je fotit, aby svět viděl, aby svět pomohl. Takhle fotografové pomáhají a bojují.. A rozhodně se jim lehce nespí. I obyčejné cestování, které my smrtelníci závidíme bývá někdy velmi obtížné. Vidět totiž chudobu a utrpení některých končin světa není jednoduché. Můžeme pomoci jednomu, můžeme dát najíst druhému, ale svět prostě nespasíme. Snímek byl vylíčen s tvrdou realitou, která dopadala na psychiku hlavních aktérů. Velice oceňuji úspěšnou snahu ukázat nám ubožákům, kteří sedíme na gauči v pohodlí a bezpečí domova a soudíme ostatní, jak se věci opravdu mají.