Florfila

Moc ráda bych našla slova, která by vyjádřila jak hodně obdivuji tohoto režiséra a velmi ráda bych vynesla jeho rejžijní tvorbu až do nebeských výšin... Ale český ani žádný jiný jazyk světa nemá slova takové chvály a obdivu, jež cítím k Pedrově tvorbě. Zvláště k Špatné výchově a Mluv s ní... Jeho zvrácenosti a zcela absurdní myšlenkové pochody, ústící v netradiční události a setkání, mi jednoznačně učarovaly.

Tenhle člověk může za celou mou filmániakální posedlost. Jeho AmoresPerros - láska je kurva mi otevřela filmové obzory a dala mi start k dalšímu levelu.Tady jsem si poprvé všimla Bernala, který mi vyloženě učaroval. Od něj jsem se dostala k Almodóvarovi, Juliu Medemovi a dalším. Umí nádherně kombinovat časy, umí Vás ztratit a zase najít. Umí Vás emocionálně rozebrat a zase složit. Jednoduše, On to všechno způsobil a proto bude mít v mé topce vždy místo a vždy budu netrpělivě očekávat každý jeho režijní krok.

Je to už celkem hodně dlouhá doba, kdy jsem úplně náhodou viděla Clockwork Orange a drahnou dobu mi tento snímek nešel z hlavy… Následovala Full Metal Jacket, pověstné Shining, Barry Lyndon a další… Můj obdiv mu patří protože je tak pedantský, protože jeho nápady a chování k filmu hýbou celou historíí (2001: Vesmírná odysea). Co může člověk více dodat o tomhle puntičkářském géniovy?Jeho pohled na věc je odlišný a hlavně originální. Stanley neopisuje, Stanley je opisován.

Zvrácený, brutální, krásný, nadpozemský, ... To jsou přídavná jména, kterými se častují jeho díla. Díla plná náznaků, příběhy, jež nepotřebují vytříbené dialogy, aby Vás dokázaly zcela pohltit. Exotický kabát vnímání a otazníky, které za sebou dokáže zanechat, to je to, co mě fascinuje... 

Scorsese je mistr vypravěč. Patří mezi mé milované, protože i z filmů, které by pod taktovkou kohokoliv jiného vyzněli lacině a teatrálně. Ale on tomu umí dát šťávu, on se do toho umí ponořit, on má styl.

Jsem holka a občas i romantická. A tak musím uctívat muže, jež mi dal Titanic. Je to už 16 let, ale já ještě dnes cítím ten čerstvý nátěr filmového plátna. To bylo poprvé a naposled, co jsem seděla v první řadě. Bylo vyprodáno do posledního místečka. A ten proud slz, které jsme jako puberťačky s kamarádkami prolily. Vedle mě seděl nějaký drsňák s kamarádem a těch siláckých řečí co měl. Na konci brečel jako malé děcko. :o) A nestydím se říct, že si Titanik pustím kdykoliv a budu u něj bulet kdykoliv, v jakémkoliv věku a pro jistotu už od začátku filmu. Ale samozřejmě to není jen o Titaniku. Dnes je to i Avatár, který byl tak, tak, no prostě krásný... Proto ho musím mít ráda.