Ghoulman

Nedávno jsem četl životopisnou knihu Schwarzeneggera a je fascinující, kolik toho jeden cílevědomý mladík z vesnice v Rakousku může dosáhnout, pomocí vize, odhodlání a dřiny. Dokument mohl být delší, protože materiálu z Arnoldova života je skutečně kvanta a mnohé z něj stojí za zfilmování. Ale jinak se mi moc líbilo jak zpracování, tak archivní záběry, hudba i hosté alá James Cameron nebo Danny Devitto.

Tak tohle mě dostalo. V nějakém náhodném videu na youtube jsem na The Invitation narazil ve zmínce, že se jedná o méně známý a celkově nedoceněný horor. Nicméně nečekal jsem až tak skvělý, napínavý, v detailech propracovaný a vygradovaný film. Pro mě kvalitou a konceptem nejistoty, zda všeprosycující strach vychází z nitra postavy a nebo je objektivní realitou, je The Invitation dokonce srovnatelné s Rosemary má dětátko. Opravdu skrytý klenot mezi hororovými filmy, jehož projekci si rozhodně ještě několikrát zopakuji. (A Logana Marshalla-Greena budu mít po Upgradu a tomhle od nynějška v hledáčku).

Pět hvězd hlavně za první tři série, které jsou vážně pure gold v rámci seriálové produkce. Ty další už pokulhávají a v kvalitě se pohybuji mezi docela fajn zábavou a příšerností. Nicméně právě díky struktuře, kdy krom minipříběhuv jednotlivých dílech je každá série vlastně soběstačným delším příběhem, který spojují ve všech případech skvělé vypracování ,,zaporácí,, (vrah z chlaďáku, ohnivá femme fatale, Miguel Prada), vám vlastně ke spokojenosti první tři série stačí (a jsou pro mne takovou srdcovkou, jež funguje i na opakované shlédnutí, že odpouštím v hodnocení chyby i těm ostatním). Možná je potřeba jen v nejlepším přestat, pak si užijete promyšlenosti, atmosféry, skvělých postav i morálních dilemat vrchovatě...

Surové, naturalistické a přitom magické. Pravdivé, geniálně zahrané a umně zrežírované, bez berliček, klišé a jdoucí až na dřeň. Po delší době český film, který mě dostal do kolen.

Pecka! Nečekal jsem tak artovou a hloubavou podívanou, která připomíná spíše Samuraje od Melvilla než běžné špionážní/akční thrillery - nečekal jsem takovou krásu, hloubku a jemnost ve filmu o zabijákovi a jsem příjemně překvapen (hádám na rozdíl od většiny diváků, vzhledem k místnímu hodnocení). Mám rád, když mne žánrové filmy něčím překvapí a když se to povede, mám ještě raději, když se žánr úplně ruší a film si jde svoji vlastní, solitérskou cestou (podobně jako kráčí osaměle Clooney svojí osobní kalvárií za odpuštěním a svobodou od svého násilím promořeného života - pomalu, těžce, krok za krokem - až k "očišťujícímu" finále, po němž ve váš film bude ještě dlouho rezonovat, pokud jste naladěni na správnou, melancholicky-spirituální notu...).

Melodie rozkladu... A jako vždy, geniální Weeknd s geniálním klipem.

Tarantino is fucking genius!!! Po Osmi hrozných jsem se pomalu přestával na jeho nové filmy těšit, ale tohle mě dostalo. Úžasně zábavná a ultra vtipná jízda po hollywoodských kopcích přelomu šedesátek a sedmdesátek, velkolepá pocta filmu a oslava chlapského přátelství v jednom (s brutálně šťavnatým finále). Celý tenhle film je navíc jeden obří zvednutý prostředníček namířený proti všem těm "politicky korektním" myšlenkovým proudům, jež by chtěly cenzurovat a diktovat tvůrcům co smí a nesmí dělat a co je ještě v pořádku a co za čárou. Všechna čest za odvahu a já se těším na opakované projekce. "As real as a fucking donut..."

Konečně! Konečně se Aronofsky skutečně utrhl ze řetězu, vysral se na pokusy o to se zavděčit divákům, hrát si na artového režiséra a přitom se snažit být zároveň přístupný a srozumitelný většině. Konečně udělal – v mých očích poprvé od své brilantní celovečerní prvotiny Pí – něco skutečně odvážného a nekompromisního. Obraz utrpení umělce, tápajícího při hledání v sobě počátek každého nového díla a námětu, obraz nástrah slávy a bezmezného obdivu, zmatku a marastu, který umělce, když má úspěch, pronásleduje, obraz sociálních realit, které vstupují do vztahu k jeho tvorbě, možnost zneužití toho, co chtěl sdělit k zjednodušování, až po riziko až náboženského obdivu a (dnes všudypřítomného) kultu celebrit. Krvavý zrod nápadu a útrpné vyhoření, nekončící kruh nutnosti pokračovat i přes vyčerpání a zdánlivou neschopnost nic říct. Matka! je brilantní věc – nejen námětem, ale i provedením – která se k mnoha lidem nedostane a zůstane nepochopena – nicméně možná v tom já vidím její největší devízu – protože Aronofsky se tentokrát opravdu nesnaží – a konec se blíží k začátku – nikomu zavděčit. Ten film je prostě výpovědí pro samotného tvůrce, potřebou dostat ze sebe ustrnutí a krizi. A tak je to někdy potřebné a tak to má někdy být...

Zamyšlení se nad zlem v člověku i ve světě a nad tím, jak nebezpečné je brát na sebe úlohu soudce a kata v jedné osobě...

Hodně dobrý raný Boyle, který pod hávem pohodové partičky nenucených spolubydlících rozehrává potemnělou hru na téma, jak by se tak asi banda přátel mohla zachovat, kdyby našla ve svém bytě mrtvolu nového nájemníka s báglem plným peněz. Oceňuji schopnost režiséra (i herců) vytvořit ze všech postav nejednoznačné charaktery. Z ústřední trojice vám ve skutečnosti nepřiroste k srdci nejspíše nikdo, protože každá postava má velkou kupu nesympatických vlastností, ale ani tak se neubráníte, abyste postupně všem z nich v různých částech příběhu nefandili (ale jen po omezený úsek času - dokud se jednotlivé charaktery nevynoří zase v jiném "podsvícení" a jiné situaci, která sympatie překlopí k jinému z trojice). Zajímavá narativní i psychologická hra s divákem i se samotnými protagonisty.