Ghoulman

Tarkovskij, tentokrát (nebo spíš opět) o lásce, o morální odpovědnosti vůči druhým a o svědomí. Stejně jako Stanislaw Lem ve slavné předloze se i ruský filmař zaměřuje z části na poznatelnost světa, ale primárně v jedné z jeho rovin. Lem se v knize snaží o dekonstrukci nezdařilého milostného vztahu a také nastiňuje otázku nepoznatelnosti vesmíru – jakousi fascinaci nekonečnou šíří toho, co nás obklopuje. Tarkovskij se "spokojuje" především s dálavami duševními, které nad vesmírnými získávají navrch. Medituje pomocí kamery, hudby a slov nad dvojím – nad nepoznatelností druhého člověka (i toho, kterého milujeme) a o palčivé touze poznání sebe sama. O utrpení, které provází přijmutí vlastní minulosti a to včetně chyb. O zásadní roli výčitek, které nám pomáhají být lepšími, než jsme byli dřív. Podobně jako Dostojevskij byl při psaní Zločinu a trestu ohromen dobovým ideologickým vývojem, naléhá také Tarkovskij na zásadní úlohu studu a svědomí v našich životech - čím více se množí idee o pokroku, o stoupání nahoru za cenu pošlapání zad druhých a čím více nabývá na síle idea bezohledného individualismu, tím získává film s přibývajícím „stářím“ na stále větší aktuálnosti (na rozdíl od většiny scifáren, u kterých je to naopak). V dnešním světě, kdy jsou například pragmatismus či bezohledný kariérismus brány pomalu, ale jistě jako legitimní norma běžného "slušného" chování, v době, kdy „já“ se stává důležitějším, než celý zbytek světa, než celý zbytek lidstva, neřku-li než celý širý vesmír, nabývají díla jako je Solaris naprosto zásadního významu.

Kvintesence zamilovanosti, obraz člověka v jeho úsměvných i křehkých podobách a vůbec tak nějak jeden z nejkrásnějších filmů za... No prostě jeden z nejkrásnějších filmů, tečka. Konec by mne dojal, i kdybych ho viděl tisíckrát...

Černá. Bílá. Dvě barvy, v kterých nám Tarkovskij otevírá svůj svět. A poté nechává v rámu poletovat částečky peří a prachu, které se vsakují do mraků a do půdy - jako prchavé pocity, jež se nesmazatelně vryjí do paměti, hluboké brázdy, ozvěny věčnosti. Pomocí drobných psychologických črt maluje historickou fresku dotýkající se celého národa. Pomocí času plynoucího ve spirálách rozeznívá pocity dávno skryté v naší přirozenosti. Dotýká se míst nejvyšších i hluboce instinktivních. V obyčejnosti nechává zaznít nadpřirozeno a pomocí těch nejmenších z lidí tvoří ikonu, v níž se zrcadlí sama klenba nebes. Veliký film, pro mě jeden z největších.

Opravdu nejsilnější filmy jsou ty, po jejichž shlédnutí byste toho chtěli tolik říct, ale nakonec se bojíte byť jen hlasitě se nadechnout. Máte totiž v rozechvění strach, že by poškození nastalého ticha mohlo způsobit otřes toho výjimečně křehkého zážitku, kterého jste právě byli svědky. Nemám slov, raději mlčím…

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu.

Fascinující animovaná forma umožňuje Valčíku s Bašírem zachytit efemérnost, kterou jen málokdy vyprodukuje běžný hraný film. Od snových pasáží, přes klipovou estetiku až po hloubkový ponor do nevědomí hlavního hrdiny. V kombinaci s nádhernou hudbou tak dostává dokument téměř magicko-ralistickou příchuť, jež není u válečných snímků obvyklou. Tato je především obohacující díky své schopnosti rozebrat lidskou psychiku (pod tlakem válečné mašinérie) ve všech jejích podobách a vrstvách. Svým způsobem pak dosahuje film větší realičnosti (rozhovory se skutečnými lidmi), ale i imaginace, než většina konkurence. Dojemné momenty se zde střídají s útočnou satirou, málokdy se tvůrcům podaří odhalit válku s takovou hrůzností (jatka koní), či naopak poezií (scéna valčíku, sen o mořské panně). Kdybych to měl shrnout, tak zde naleznete úsměvné momenty i dojetí, hlubokou lidskost i bestialitu, dechberoucí půvab i hrůzostrašnost. A konec? Ten na mě zapůsobil katarzí tak silnou, jako máloco v mé dosavadní divácké zkušenosti.

„...kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc, a síla je ničím.“ Andrej Tarkovskij vychází ve Stalkerovi (jako v každém svém díle) z křesťanství. Tři ústřední postavy bychom mohli chápat jako tři lidské archetypy (viz. Shadwell), ale i jako tři složky lidské bytosti. Rozumovou, kterou ztělesňuje Profesor. Duševní, jež je nám prezentována v osobě Spisovatele a nakonec duchovní. To je Stalker. Zde můžeme velmi dobře vysledovat Tarkovského přístup k poznání. Racionálnímu pojetí světa se v podstatě vysmívá. Profesor/Vědec je postava s nejmenším prostorem a většina z toho co řekne působí až banálním dojmem. Jeho teorie tváří v tvář nepoznatelnosti světa se všemi jeho paradoxy ztroskotává. Pocitová stránka (Spisovatel) je blíže pravdě, ale je velmi problematická. City jsou často prchavé a lživé. „Jsou pouze třením mezi duší a vnějším světem.“ Nakonec právě Stalker dochází nejvyššího poznání, jak naznačuje jeho žena, skrze utrpení (zde nejsilnější návaznost na křesťanství, v němž oběť je základní podmínkou lásky – čili Boha, čili v ontologickém slova smyslu nejvyšší pravdy). Jenže! Problém je v tom, že pravdu nelze, stejně jako individuální zkušenost, předat. Člověk si ji musí prožít (čili nikoliv pouze promyslet) sám (tady je klíč k zřejmé opuštěnosti všech postav Tarkovského ve všech jeho filmech). Jestliže je tedy Zóna symbolem duchovní cesty člověka, pak dovršení této cesty by měla být logicky právě „nejvyšší pravda“. Avšak poznání pravdy musí nutně předcházet poznání sebe sama, uznání svých chyb a prohřešků proti ostatním lidem a Božímu řádu. Jak může člověk jít do budoucnosti, jestliže nemá dořešenou minulost. Jak chce poznat svět, když nezná ani sám sebe. Jenže ono převzetí zodpovědnosti za svůj dosavadní život samozřejmě není jen tak. Tudíž, slovy Stalkerovi manželky (potažmo výtažkem ze Zjevení Janova) - „Kdo obstojí?“

Blade Runner je jako nelehký úděl stvořených, kteří balancují mezi nebem a zemí, mezi peklem a nanebevzetím. Ridley Scott diváka ve svém mistrovském díle přehlcuje symbolikou v záhadných dialozích ani ne tak mezi postavami, jako spíše mezi jednotlivými obrazy a záběry. Špínu neustále doprovází déšť, který ji ale nikdy cele nesmyje, násilí má mnohdy až křesťanskou ikonografii (Zhora má prostřelené obě lopatky a v padajícím sněhu vypadá jako plastikový anděl, Roy si zase probodává ruku zrezivělým hřebíkem, což připomíná stigmata). A když už jsme u transcendentálna, boží hudba Vangelise má povětšinou meditativní ráz a tvoří tím pádem výborný kontrast k městu přehlcenému podněty, ne tak nepodobnému naší současné civilizaci. Na jednu stranu přeplněné ulice plné hluku, lidí a světel, na druhou stranu obrovské vylidněné baráky odpovídající prázdnotě, která se za vším tím mumrajem ukrývá. Přes svou vizuální působivost má tohle klasické sci-fi též intimní rozměr, rozměr bitvy jednotlivce o vlastní identitu. V „budoucnosti“, kdy už člověk má takovou moc, že může vytvořit svůj vlastní obraz, se stává právě díky své dokonalé a umělé reprodukci bezmocným. Najednou totiž začne pochybovat o pojmech jako láska, empatie, individuum, či duše. A je člověk bez těchto náležitostí (popřípadě poté, co zjistí, že je může uměle stvořit) stále ještě člověkem? PS: Pro zájemce o snímky s podobnou tématiku doporučuji neméně povedené anime Ghost in the Shell, či Ghost in the Shell: Innocence.

From her to eternity... Film o člověku, film o andělech, film o lásce... Čirá audiovizuální magie.

Lidský život je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Ze sotva znatelného semínka prorůstá prostorem a časem kmen. Větve se rozpínají, některé usychají a umírají na půli své pouti, jako slepé uličky v našem konání. Jiné v průběhu let zmohutní, určují naše vztahování se k nebi. Některé stromy rostou rychle. Jakoby se nemohly už už dočkat dotknutí se hvězd či slunce a často ve své touze shoří. Uvadají stejně rychle jako rostou, protože podstatnější než výška a majestátnost je vždy růst neviděný. Kořeny, které se zapouštějí do hloubky, kořeny určující pevnost zásad a morálního konání. Avšak tím nejpodstatnějším, řekněme na jabloni, jsou přesto stále plody. K čemu je pompézní růst, či obdivuhodně hluboké kořeny bez užitku ostatním? Člověk je v určitých ohledech podobný ovocnému stromu. Nejdříve musí růst, postupně získávat listy, květy a plody – ty přicházejí až nakonec. V tom tkví rovnováha života – v dozrávání. Naše skutky se často neprojevují ihned po jejich vykonání. Někteří v tom vidí nespravedlnost. Nicméně představte si svět, ve kterém by člověk platil za zlo již při jeho páchání. Nezanikla by pak celá lidská svoboda, svoboda volby (neboť kdo by chtěl páchat zlo, které ho ihned zabolí?). Nicméně i tak – není nakonec mnohem větším trestem, když se člověku ve výčitkách svědomí vracejí skutky zdánlivě hluboce pohřebné v minulosti. Skutky jež už není možné znovu pohřbít, změnit, či napravit a přesto tu jsou, hmatatelné skoro tak, jako sama současnost? Plody našeho života se v rámci řádu věcí proto projevují nikoliv na jeho počátku, ale na jeho konci. V dobách, kdy nám docházejí síly, ve chvílích, kdy je nutné bilancovat, přemýšlet. V letech, kdy už není možné utíkat k mladistvé nerozvážnosti, k divokým večírkům a bezstarostným jízdám. V těch letech se nám vracejí vlastní skutky v jejich celistvosti, v řetězci příčin a následků. Ve své nahotě a opravdovosti. Avšak tím největším šokem, skoro by se dalo říci katalyzátorem těch podstatných hodnot se stává až utrpení. Pohlédnutí do tváře nicoty, která je tak hrůzná, že je nutné otáčet se zpět. Musíme otočit hlavu, abychom zjistili, co můžeme nabídnout jako protihodnotu smrti. Byl náš život opravdu tak plodný, aby vyrovnal ten poslední krok do černé propasti do neznáma? Udělali jsme vždy to, co bylo v našich silách? Nejen pro sebe, ale i pro druhé? Co bylo to, co jsme po sobě vlastně na tomhle světě nechali? Jaký náš život přinesl ovoce? Tarkovskij, jako výsostně duchovní autor (a podle mě také jeden z největších umělců vůbec), nechává na sklonku svého života tuto otázku rezonovat v celém mnohovrstevnatém korpusu své Oběti. Jeho hrdina stojí tváří v tvář konci světa, vlastního života a života svých milovaných. A v této nejhlubší beznaději, v neprostupné tmě najednou zjišťuje marnost svého dosavadního konání. Zbytečnost věcí, které hromadil a které jsou jen popelem a prachem, rozpadající se hmotou. Zbytečnost slávy, která uvadá dřív než dozní potlesk zpod jeviště, protože diváci jsou po konci představení najednou příliš zahleděni do svých vlastních problémů. Patří na pomíjivost peněz, nevyhnutelný rozklad krásy, šílenství moci či chtíče. Najednou celá jeho duše touží po něčem, co by zahnalo jeho strach, touží po návratu k nevinnosti. Po obětí, po mateřském náručí, po životě v pokoji, pokoře a harmonii. Oběť je uzavřením kruhu Tarkovského tvorby. Je to jeho pokání a purifikace a ve svém jádru asi nejčistší film, který jsem zatím viděl.