Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Animovaný

Recenze (289)

plakát

The Magus (1968) 

Je možné být vynikajícím spisovatelem a špatným scenáristou? Zřejmě ano......Michael Caine coby ultimátní svině protagonistovu složitost příliš zplošťuje a za celou dobu není možné si k němu vytvořit smysluplný vztah (de facto nám může být celkem jedno, co se mu přihodí). Celá ta bizarní románová atmosféra, ke konci navíc plná nefalšované paranoie, je-li vše jen hra, tu chybí, celkově film vypadá jako pohlednice z dovolené (čemuž pohříchu napomáhá hudba doprovázející závěrečné titulky, tu jsem úplně nepochopil).

plakát

Francouzova milenka (1981) 

Bohužel, nešlo se odstřihnout od románu, ačkoliv jsem jej četl už před delší dobou. Velkou výhodu má John Fowles v tom, že umí vytvořit příběhy čtivé a velmi "robustní" (takové ty klasické "velké" románové příběhy typu Tolstého) a navíc je hodně nápaditý a svým románům dokáže vtisknout pečeť osobitosti a stylistické vytříbenosti. Je to tedy nejen dobrý vypravěč, ale i skvělý spisovatel. "Vypravěčství" v literatuře dokáže díky možnosti velkého rozsahu (z níž plyne široké pole možností ozvláštnění - popis, charaktery apod.) stále zaujmout. Film má v tomhle ohledu kupodivu nevýhodu, jelikož většina těch "velkých" příběhů působí na plátně tak nějak nemastně neslaně, jako z rychlíku, a navíc banálně. Soudím, že film vypravěčům nepřeje, je to dost nevděčný úkol. Film je médium pro stylisty a hledače formálních specifik. Abych se dostal k pointě - FRANCOUZOVA MILENKA mne svým vypravěčstvím nezaujala, ten příběh je stvořen pro papír, nikoliv pro dvouhodinový film, ale formálními aspekty se snímek k Fowlesově předloze postavil se ctí. Lépe to asi natočit nešlo - dvě varianty "velkého" příběhu by jen umocnily nekompatibilitu filmu s touto narativní variantou; dvě simultánní, odlišné a přesto vnitřně propojené linie jsou dobrou odpovědí na Fowlesovu originální výzvu.......Docela by mne zajímalo, jak se točila scéna v klubu, v níž se nadrátovaný Jeremy Irons bokem skácí na stůl, který pod jeho vahou a díky směru pádu udělá obrat o 180° a přistane na jeho hlavě. Pokud je můj popis nepochopitelný, podívejte se na to sami a posuďte - cca hodina devět minut stopáže a k tomu nějaké drobné.

plakát

Batman a Robin (1997) 

Nemohu hodnotit, jelikož mám Batmana příliš rád - i když vím, že zde bych nehodnotil kult, ale film, a že i sám můj nejoblíbenější netopýr by za tohle Schumachera posadil do batmobilu a poslal na Sibiř. Tohle se nemělo stát. Clooneyho a spol. neřeším, jelikož ti přišli, viděli a zase odešli. Ale pro takové batmanovské stálice, jakými jsou Michael Gough a Pat Hingle, je to rána z (ne)milosti.

plakát

Batman se vrací (1992) 

Dokonce jsou zde emoce, což je element, který jsem v první čtyřce nejpopulárnějších batmanovských hraných filmů (BATMAN, BATMAN SE VRACÍ, BATMAN NAVŽDY a BATMAN A ROBIN) nikde jinde nenašel. Do této volné série jej vrátil až Christopher Nolan - v mnohem logičtější a komplexnější formě. Burton jde na vyvolávání emocí skrze repliky a "chemii" mezi dvojicí Pfeifferová-Keaton, příp. speciálně za účelem vzbuzení emocí vystaví celou scénu. U Nolana je tento prvek daleko konzistentnější, vychází z celé stavby vytvořeného světa. Nolan emoce zakládá na budování struktury světa a vztahů, Burton je koncentruje do scén opřených o kulminující místa ve scénáři. Což znamená, že Nolan je lepší ve vytvoření uvěřitelného a životného batmanovského světa, zatímco Burton skládá dohromady jednotlivé výseky ze života (v tom je více "komiksovější"). Pořád je to ale lepší než se "pokoušet" o vystavění životného světa (Joel Schumacher).

plakát

Naši furianti (2011) (divadelní záznam) 

Bez debat jedna z nejlepších inscenací Divadla v Dlouhé! Muzikálnost a herecký a komediální potenciál tohoto souboru nemají v současném českém divadelnictví obdob.

plakát

Kníže Myškin je idiot (2004) (divadelní záznam) 

Vynikající a vtipné inscenaci ubírá neustálé řvaní. Je samozřejmě diskutabilní, nakolik je ospravedlnitelné v rámci záznamu představení inscenace používat retrospektivy a eliptické vynechávání divadelního času (scéna Myškinova stěhování se k Ivolginovým) - podle mne vůbec.

plakát

Hráči (1983) (divadelní záznam) 

"Nemějte mi to za zlé, pánové, ale dal jsem jí jméno jako člověku." - "Jméno, jméno, jméno... Jakto, jméno?!?" - "Jmenuje se Adelaida Ivanovna." - "Nová myšlenka! Pojmenovat karty po člověku, no mně osobně to připadá velice vtipné.".........Famózní!!! Kritika 1) Gogolovy doby (v tomto ohledu se jedná o zachycení reality par excellence), 2) minulého režimu ("Je to podnikatel! To tady u nás nemáme." ), 3) lidské existence vůbec. O hereckých výkonech není třeba vůbec hovořit, ty za sebe mluví samy. Celá výstavba inscenace, v kombinaci s výstavbou samotného textu, je geniální - v podstatě se celou dobu nic neděje, ale nervozita stoupá už minimálně od poloviny, v závěru již není možné dýchat, je to zkrátka neuvěřitelné. Pořád se tam jenom kecá a mastí karty, chlastá, chodí se kontrolovat dveře (což je mimochodem výborně vystižený hráčský tik - pořád si kontrolovat čistá záda, až je z toho reflex) apod. A k čemu to vede? K jediné otázce - nač se lze vlastně v životě spolehnout? Největší vtip spočívá v tom, že on by si Icharev samozřejmě mohl s Adelaidou Ivánovnou nahrabat třeba desetkrát osmdesát tisíc - ale on si v určitou chvíli uvědomí, že život (jak jej popisuje Gogol) je stejný jako partie karet - vabank, štěstí, náhoda... Jakákoliv tvrdě vydřená dovednost je podle Gogola k ničemu, jelikož záleží jen na náhodě, jak člověk skončí. Tato bezmoc ovlivnit život, toto vědomí slepého štěstí je jediným Icharevovým poznáním. V tu chvíli, kdy si toto uvědomí, tak pozná podstatu života v Gogolovském slova smyslu. A v tuto chvíli a s tímto vědomím pro něj samozřejmě život ztratí jakékoliv hranice a konzistenci a slije se v jedinou šmouhu.

plakát

Král Lear (2003) (divadelní záznam) 

Uznávám, že naživo to mohlo být velmi silné - čemuž dodává zejména prostředí nádvoří Nejvyššího purkrabství PrHr. Leč, já to naživo neviděl, a to, co jsem viděl ze záznamu, bylo poměrně rozporuplné. Předně si nemyslím, že vedle Třísky byli bezkonkurenční i všichni ostatní herci. Proti typu obsazený Jiří Langmajer odvedl velmi dobrý výkon, Adrian Jastraban jakbysmet (i když bych raději viděl verzi Karla Dobrého, ale co se dá dělat), Jan Kačer a David Prachař byli rovněž dobří. Ale Learovy dcery - co to bylo?!? Reagan coby obsedantně-kompulzivní blázen a Goneril v podání nemastné neslané Evy Elsnerové? Kláru Sedláčkovou mám rád, ale poněkud přehrávala. Zato její sestry přehrávaly jak z partesu, když tedy zrovna hrály (viz případ Evy Elsnerové). Taky jsem úplně nepochopil, proč David Suchařípa na všechny pořád řval - i když má Kent opravdu být zinscenován jako nafoukaný pitomec, nemusí přitom přeci stále křičet. Igor Chmela mne naproti tomu překvapil svou totální bezbarvostí.......Celkové inscenační pojetí chtělo podle všeho stavět na herectví a atmosféře. Soudím tak dle slov pana profesora Martina Hilského, který v předmluvě tvrdí, že se jedná spíše o tradiční cestu zpracování. Soudím tak i podle strohé a naprosto vynikající výpravy, která vytváří pouhé pozadí ostatním dramatickým složkám, jinak ustupuje (s výjimkou všudypřítomného písku, který sám o sobě vytváří symbol rozdroleného a neustále přerozdělovaného království). Atmosféra musela být naživo úžasná (a leckdy prosakovala i z obrazovky), avšak herecké výkony velmi kolísaly. Holt, Shakespearova slova v KRÁLI LEAROVI sice musí dunět a nést se, ale toho se nedá vždy dosáhnout křikem a afektem.

plakát

Vaterland - Lovecký deník (2004) 

To je tak imbecilní a hnusný film - ale jakýsi úchylný vtip zde funguje natolik, že nemohu hodnotit níž. Ta schopnost postav pronášet repliky naprosto neadekvátní dané situaci mi vyrážela dech. Takhle nějak by to dopadlo, kdyby měli KONEC STARÝCH ČASŮ natáčet bratři Coenovi s totálně amatérským vybavením.

Reklama

Reklama