Mouzon

Patos obyčejného lidství... Přesně tento druh "vznešených citů" a pochybným způsobem vzbuzovaných emocí mám rád.

Tak ten nigga s dvojčetem byl hodně dobrej. Nemám co dodat - čistá dojmologie, Steven je frajer, tyhle staré kousky mám nejraději, vše tu lítá podle plánu a protagonista se nebojí pořádně do toho kopnout. Dabing Jiřího Štěpničky je nepřekonatelná záležitost. Filmy se Stevenem Seagalem patří pohříchu mezi nejpohodovější snímky, co se mi dostanou do zorného pole, o to víc si je užívám.

Myslím si, že Stevenovi tak docela nesedí tyhle překombinované příběhy, jelikož jeho nejsilnější stránkou je, když může někomu pořádně rozlámat ruce a nakopat kušnu - a v těchto rádobysložitých historkách jeho největší filmově-fanouškovské zbraně zkrátka nemají vždycky šanci zcela vyniknout. S podivem ale je, jak se nakonec celý snímek vyvrbí, jelikož ještě při přepadení věznice jsem si říkal, že tyhle příběhové motanice tvůrci opravdu trochu přepískli. Nakonec se ale vše podaří vysvětlit a zdůvodnit a řešení všech propletenců je elegantní. Samozřejmě, že ani tento pozitivní fakt nezabránil scenáristům v tom, že některé postavy donutili jednat jako naprosté blbce, ale přesto film v druhé polovině docela dobře šlapal. K tomu všemu se do snímku navíc probojovala také téměř identická kopie Catherine Zeta-Jones, což potěší každé trochu uznalé divácké oko. Přeci jen mám ale výtku - je velká škoda, že Steven vyměnil poctivou držkovku za samopaly a bouchačku. Dle mého názoru je gró jeho kvality v jednoduchém, leč silném příběhu (nejlépe cesta za pomstou a znovunastolením spravedlnosti) a perfektně sehraných aikido-končetinách. Jinak ale hlavní záporák skončí velmi stylově a s notnou dávkou (pohříchu ne jeho) černého humoru.

Hodně hustá věc... Radostná pohádka s morálním apelem a skvělou Zdenkou Hadrbolcovou. Úvodní píseň je nakažlivá. Miluju paní Lišku!!!

I takovouhle příběhovou motaninou mne nakonec uzemnil. Poslední replika z úst zhrzené mafiánky smetla všechny potenciální negativní argumenty ze stolu a dokázala, že Kar-wai Wong si poslední dvě dekády udržuje stabilní úroveň nejsilnějších a nejzajímavějších příběhů o lásce na poli světové kinematografie vůbec. Na vrcholné okamžiky jeho díla tomu ale něco schází. Možná ten zázrak "osudové náhody" všedního dne (i když ta tu také trochu je).

Atmosféra nakonec asi zvítězí nad velkou dějovou rozvolněností, chvílemi dokonce až rozvleklostí (Popelka?). ALOIS NEBEL to již od začátku lišácky hraje na obě strany - titulková sekvence je temnou náladou přímo nasáklá, naproti tomu celý oblouk vystavěný kolem Němého neustále vyvolává dojem dějových zvratů (film sám přiznává, že chce být spíše atmosférickou studií než epickým vyprávěním - na druhou stranu nekonečné útěky a návraty Němého pořád slibují "velký" příběh). V tomto ohledu je Nebel poměrně vyčůraný snímek, jelikož vlastně až v samotném finále nám dojde, že jsme hodinu a půl proseděli na temné atmosférické tryzně a z hlediska děje se stalo velké kulové (například internace Němého na psychiatrické léčebně funguje pouze jako další z jeho spojnic s protagonistou, jinak se jedná o zbytečnou vycpávku). Ony vlastně všechny narativní linie filmu jsou takové "ano i ne" - vážně nevím, co si o tom mám myslet. Příběhově je to podivný mišmaš - Karel Roden se sekyrou, Tereza Voříšková se noří z mlhy a do mlhy, somráci na Hlaváku, do toho Ivan Trojan v kanclu, Alois Nebel se neustále tak ponuře kouká... Zcela jistě to má svoji hloubku, problematika, okolo níž je celý Nebelův příběh vystavěn, je závažná - a výsledný snímek to nebere na lehkou váhu. Z každého póru dýchají skrytá traumata, tvůrci by strašně moc chtěli být bráni vážně, ale je to takové...odosobněné. Emočně je vypointovaný teprve až samotný konec v Nebelově boudě a starý Wachek s Němým......Nakonec ale musím dát za tři, jelikož ta atmosféra mi nepřipomínala nic, co jsem doposud zažil - je to atmosféra zasněžené zimní noci v hlubokých lesích. Jediným pocitem je nekonečná samota a jedinou myšlenkou je vědomí, že se v okolních hvozdech potuluje člověk, o němž nikdo nic neví, ale který s sebou nese strach. Z mlhy vystupuje dávno zmizelá osoba, která říká, že všechno bude dobré, ale nic tomu nenasvědčuje.

Literárně-filmový trip, který jde chvílemi naprosto mimo diváka, chvílemi se dá i pochopit, ale mně osobně nic neříká. Příběhy založené na tom, že se jejich tvůrce nadopuje nějakou drogou, jsou podle mého názoru dobré jako svědectví vypovídající o určitém duševním stavu, ale jinak je to hop nebo trop - umění bez špetky racionálna, může to být geniální, může to být blbé. Film se v rovině obsahu poměrně věrně drží úvodní debaty o tom, nakolik je v literární (resp. umělecké) tvorbě důležitá funkce racionální úvahy. Podle mého názoru je důležitá dost, proto mi možná NAHÝ OBĚD připadá jako návštěva z jiné planety. Ačkoliv jsem již měl tu čest s podobně vystavěnými díly (tedy vzorec "něčím se nacamrám a budu doufat, že z toho vyleze nějaká umělecká hodnota"), i s díly, která o podobné problematice pojednávají, mám za to, že je tento princip tvorby dost ošemetný. A jak ukazuje NAHÝ OBĚD, ošemetné je o tomto problému dokonce i pojednávat, tedy ne takto tvořit, ale pouze tyto principy sledovat. Cronenberg na to jde sice jinak - téma drogové závislosti, duality fikce a reality apod. nahlíží umírněně a přes různé hmyzí výstřelky i poměrně pochopitelně (čímž nechci říci, že je tento snímek jednoduchý, pouze to, že jej lze při troše snahy rozumově pojmout) - ale přesto, když je vám nějaký film vzdálený už v rovině tématu, nemůžete se s ním dost dobře sžít. Cronenberg sice blufuje - film, který pojednává o iracionálním, je sám o sobě aktem rozumu - ale přesto se do sítě různých obsesí a snů noří natolik, že pro mne osobně splývá téma filmu s jeho pojetím - režisér možná uvažuje, ale téma snímku povýšil nad úvahu a dal mu plný prostor. Dokonce možná právě proto, že Cronenberg je vcelku racionální tvůrce, nemůže se s tímto tématem sžít tak úplně ani on (což už je ale hodně divoká interpretace). Ono totiž pojednávat o drogách jako o rozumovém problému není tak docela to pravé ořechové. Velmi komplikovaný pohled do mysli, která pohlíží sama do sebe - člověk, který fetuje už nevnímá věci okolo, ale vnímá sebe sama a sestupuje do své mysli, která vytváří zcela jinou kvalitu.......P.S. Zajímavé ale je, že se vlastně nikdy nedozvíme, co se Williamovi doopravdy stalo - tedy kromě toho, že 1) napsal knihu, o níž neví, 2) rozbil se mu psací stroj, 3) něčím se strašlivě sjel a neví o sobě. Jinak je celý film vystavěný na fabulačním umění/potřebě mysli, která je pod vlivem drogy a do svého vlastního labyrintu si dosazuje postavy, které možná někde skutečně potkala, situace, které možná někdy skutečně prožila a činy, které možná někdo skutečně spáchal.

Když tento film skončil, zaslechl jsem zvenku letadlo...

Za těch třináct let se holubí manýry po světě nebezpečně rozšířily. Rozhodně nebude milé, až dorazí kočky... Četník se postupně stává lidským holubem ("Hej, ten Amsterdam je pěknej! - To je Paříž.") a proměna jeho osobnosti jen dotvrzuje, jak jsou podobní lidé mimo (paralela s mimózností Američanů a postupným degenerováním protagonistovy mysli).

Umění, neumění, adaptace, neadaptace, řemeslo, neřemeslo, mně je to jedno. Po dlouhé době je mi upřímně líto, že nějaký příběh skončil, jeden skvěle vymyšlený a vystavěný svět zanikl a jedno dobrodružství už nebude pokračovat. Poslední díl potterovské ságy mne ve dvou dílech přenesl do světa fantazie, zasnít se mi dovolil a velmi jsem rád tomu, že se k němu nemusím nutně postavit "analyticky", ale mohu si jej užít "divácky" - což činím a se slzou v oku dávám za pět. Za to dobrodružství, za Snapea a také za Ginny Weasleyovou.