Mouzon

Absolutní zážitek od začátku do konce! Ne, že by to platilo pro Metropolis obecně, některé momenty nám vzhledem k zažitým konvencím ve vnímání a fungování filmového díla připadají chtě nechtě vtipné, ale tento snímek je v pravém slova smyslu nadčasový. Je zde zvládnuto několik vrstev zároveň - megalomansky pojatá vize budoucnosti, podobenství, milostný příběh, konflikt jedince v rámci (a vůči) společnosti... To, co přichází během a po sledování filmu, je plnohodnotný zážitek a naplňující pocit z této činnosti. Obsahová i formální složka ideálně koexistují a doplňují se. Z toho malého množství němých filmů, které jsem zatím viděl, mi Metropolis připadá po této stránce (vztah forma - obsah) jako nejvyváženější nejen v kontextu německé, ale i celoevropské a možná i celosvětové němé kinematografie, bez Ruska, jelikož rusko/sovětská díla se mi nezdají na podobná porovnávání zrovna vhodná a bylo by lepší je pro tentokrát postavit bokem. Z mého úhlu pohledu se poté jedná (možná pouze dočasně) zároveň o jakýsi pomyslný vrchol němé éry, opět bráno bez Ruska. Na tu dobu neskutečná síla a výpovědní hodnota příběhu, neuvěřitelná flexibilita, s níž Fritz Lang osciluje mezi melodramatičností, futuristickou vizí, alegorií a sociální tématikou, je ohromující a úplný konec, kdy stačí pouze zavřít oči a za pomoci hudby si vychutnat zážitek se vším všudy - to všechno tvoří geniální symfonii. To, co běžně cítím u němých filmů, a zážitek, který jsem měl ze sledování Metropolis, se vůbec nedá postavit vedle sebe. Nejlépe to vyjádřím prostou, otřepanou, ale pravdivou větou: "Existují dva druhy němých filmů. Metropolis a poté všechny ostatní. Bez Ruska."

Hmm, tak jsem se na to těšil a nakonec jsou z toho převážně rozpaky. Na představení jsem osobně přítomen nebyl, hodnotím pouze kamerový záznam (mimochodem až na pár "zásekových" momentů byl zpracován velmi dobře) a to jistě ubírá mé kritice na váze, jelikož co lze postihnout hůře, než záznam divadelního představení. Přesto se o to pokusím. Dost třeskutě mne překvapila dramaturgická koncepce celé inscenace. Možná to je způsobeno tím, že jsem Richarda III. četl před pěti dny a viděl ho na divadle již dvakrát (úžasný Jan Potměšil a ani o píď za ním nezaostávající Richard Krajčo), ale některé nelogičnosti, které byly v Morávkově inscenaci vytvořeny mne bolely téměř až fyzicky (např. smrt Riverse, Greye a Vaughana obchází inscenátoři tím, že zmíněné královniny příbuzné a Vaughna "pouze" uvězní v Pomfretu a dále se s nimi již nekalkuluje. Jejich smrt je explicitně sdělena při setkání Richarda s Alžbětou a vévodkyní z Yorku těsně před bitvou, a poté až v samotném závěru, kdy Rivers vystupuje jako duch, tudíž je logické, že je mrtev a lze rovněž předpokládat i smrt obou dalších pánů; dějový oblouk okolo lorda Buckinghama, který je již od začátku prezentován jako Napoleonský skrček a záporná postava - rozuměj, tato stylizace se mi líbí, ale ocenil bych ji až v pozdější fázi, aby se ukázala celá tragičnost tohoto charakteru tak, jak je napsána - a jehož smrt v závěru absolutně chybí, vyskytuje se pak pouze jako duch; poněkud ukvapený pád lorda Hastingse), a rovněž absence postavy jakou je bývalá královna Markéta spíše nepotěší. Odfláknutí hořce tragikomického osudu Clarencova je pouze jedním příkladem drastického škrtu v původním textu za mnohé. Ostatně k tomu se váže i má další výtka - celé představení je hnáno kupředu přímo raketovým tempem. Nejsem si zcela jist, jestli byla hercům kosa z toho deště, či jestli to byl záměr, jak zpřístupnit Shakespeara masám, ale mne osobně některá vynechání v textu vadila. Hodně. Uznávám sice osoby inscenátorů jako určující vizionáře a "autory" díla, kteří neprezentují Shakespeara, nýbrž svou vizi Richarda III., ale mně tato vize přišla spíše jako medvědí služba. To představení je totiž ohromně lákavé. I kdyby se zde okamžitě propadlo na 0% hodnocení, stejně bych se na něj podíval (záměrně přeháním, abych ukázal, jak moc pro mne byla už jen pouhá myšlenka na toto představení svůdná). A skutečně - vše mi zpočátku nahrávalo do kapsy. Strhující prolog (sice s cizineckou deformací řeči, ale proč ne), monumentální a démonická hudba (a když píši monumentální, tak tím mám na mysli to, že kdybych byl přítomen při samotném představení, asi bych díky dojmu z hudebního doprovodu zůstal zaražen v sedačce ještě dobrou půlhodinu po skončení), kulhající Pavel Zedníček recitující burácivé verše za zvuku deště... Jakmile skončila promluva s Clarencem, cítil jsem se mírně nesvůj, něco tam chybělo, ale tento pocit jsem zapudil. Poté vešel Hastings - takto démonickou postavu už jsem dlouho na divadle (i když to byl pouze záznam) neviděl, temný zjev, kde dojem dotváří především dlouhé vlasy (v porovnání s Hastingsem Jiřího Štěpničky, který hrál stejně dobře, byl tento zjev skutečným překvapením). Pak ale přišla na řadu lady Ann v podání Václava Chalupy a mně začalo být ještě divněji, než u Clarence. Zobrazit tuto tragickou a emocionálně vypjatou postavu v některých momentech až na samé hranici pitoresknosti (a občas i za ní), to bylo na můj vkus trochu moc. Možná jsem až příliš vázán pouty ke klasice, ale tyto drobnosti, jako občasné přehrávání (hlavně lady Ann a královna Alžběta), při němž se křičení zaměňovalo za procítěné utrpení, vynechávky některých pasáží, zkratkovitost a z ní vycházející tempo připomínající světelnou rychlost mi subjektivně vadily. Co mne naopak příjemně potěšilo, byly neuvěřitelné vizuální orgie, hudba, zcela nová poloha Richarda v podání Pavla Zedníčka (zajímavé by bylo porovnávat s Miroslavem Donutilem), výrazné vedlejší postavy Prologa/Edwarda mladšího, Buckinghama (obzvláště silná je scéna, ve které se má rozhodnout mezi životem svým a životy dvou královských synů, kdy už i jemu zamrzne úsměv na rtech) a Hastingse a zobrazení charakterů u dvora nejen jako Richardových loutek, nýbrž jako navzájem nenávistných lidí. Některým hereckým výkonům (stále ta lady Ann) by v určitých pasážích slušelo méně přehrávání, samotnému dramatickému textu by naopak neškodilo méně škrtů. Nevím, jestli to byla výsada pouze tohoto představení, jehož záznam byl v závěrečných titulcích inzerován jako přímý přenos. Možná proto bylo odehráno dříve, než se vůbec začalo (tak drastické to zase nebylo, vše podstatné se tam objevilo, ale zkracovalo se vydatně). Jelikož jsem viděl v titulcích figurovat jméno Jiřího Pechy u postavy Edwarda IV. a bývalé královny Markéty, možná že jiná představení byla absolutně odlišná. Já však viděl toto a také ho hodnotím. Pokud byla inscenace principielně stejná pokaždé, tak bych se v případě zaplacení vstupného cítil trochu ošizen tou omáčkou okolo, skládající se z argumentace téměř autentickým prostředím, kostýmním zpracováním, mužskými v ženských rolích (co ale měla znamenat ta výrazná ňadra vévodkyně z Yorku a královny Alžběty ?!?), jelikož odehrát Richarda III. za hodinu čtyřicet by mělo být trestné. Silná stylizace a intenzivní snaha o staronového Shakespeara zůstaly podle mého názoru kdesi na půli cesty.

Možná, že mi něco uniklo, ale pakliže se v případě tohoto "True Blood" jedná o ten stejný seriál "True Blood", jehož první dva nebo tři díly se promítaly před přímým přenosem udílení Oscarů ve Světozoru, pak nemohu jinak, než dát za dvě (na Sookie se pěkně dívá a její bratr má občas velmi vtipné hlášky - jsou sice pitomé, ale to neznamená, že nepobaví). Jelikož to, co jsem viděl, mne nejen nenalákalo (i když neříkám, že mne nezajíma, co se stalo se Sookie po jejím vstupu do baráku plného upírů, či co to bylo), nýbrž vcelku udivilo ukázáním toho, do čeho se dneska cpou ve filmové branži peníze. Což znamená, že formální stránka je samozřejmě nezanedbatelná, ale pokud přihlédnu k obsahu, tak tam to už není nejslavnější. I když, možná je vše způsobeno pouze mým antagonistickým přístupem, ale hlášky jako "Co si to o mně myslíte, já nejsem tak chytrej!!!" (Sookiin bratr) nebo "Cítíš můj vliv? - Ééé, ne. Ha ha ha..." (výňatek z rozhovoru mezi Sookie a upírem Billem na téma "Zhypnotizuj mne") nemůže nikdo myslet vážně (možná, že to vážně míněné nebylo, ale pídit se po tom nebudu). Takže resumé - tento komentář samozřejmě není relevantní reflexí seriálu True Blood, jelikož jsem z něj viděl pouze to, co mi bylo promítnuto ve Světozoru, ani o minutu víc. Jedná se spíše o mé subjektivní zhodnocení toho, jakým způsobem se dá také zabít hodina vašeho života.

Absolutní beznaděj, strhující jízda, kontrast mezi použitím velmi autentické kamery, využívající mnohdy značně znepokojivých záběrů, a hudbou, která navozuje pocit téměř až barové atmosféry - tedy poměrná diferenciace mezi viděným (kdy jsou nám nabízeny naprosto "hrdlostahující" úhly pohledu na klepajícího se, blijícího a umírajícího Nicholase Cage) a slyšeným (které nám evokuje, jak jsem již napsal výše, spíše chvilky strávené v nějakém jazzovém baru, kde je pití alkoholu záležitostí vcelku přidruženou, běžnou a příjemnou). Leaving Las Vegas není studií o alkoholikovi, který se přijel upít do města zasvěceného hazardním hrám. Je to silně lyrizovaný obraz vypovídající o setkání dvou absolutně zrušených existencí, které se dají dohromady, jelikož jim jejich vlastní pokřivenost nebrání v přijetí pokřivenosti toho druhého. Obzvláště silně se mne dotkly a chtěl bych vyzdvihnout dvě scény - 1. Benovo skoncování s dosavadním životem (hranice vytvořená z rodinných fotografií a scénářů); 2. První návštěva Sery v motelu The Whole Year Inn a Benova replika: "Buď mluv nebo poslouchej, ale zůstaň tu se mnou..." (či tak nějak) Nicholas Cage s bravurou balancuje na pomezí grotesknosti a tragičnosti, Elisabeth Shue se podařilo velmi pěkně vystihnout v hereckém pojetí své role to, co v jednu chvíli pronáší směrem k Benovi, když jí říká, že by se mohl zeptat, jaká je v posteli jednoho z jejích zákazníků (a tato replika Seru jako postavu definuje): "...neřekli by Ti to..." - mezi řádky je zde (alespoň z mého pohledu) cítit dokončení té věty: "...jelikož nespí se mnou..." Ideový a formálně jinak se vyjadřující (ještě že tak) předchůdce Requiem za sen mne osobně nadchl obzvláště Cageovým výkonem (poměrně vousaté, vím, leč je to tak) na hraně tragikomična, kamerou, která nepřikrášluje, ale naopak jde mnohdy vyloženě na kost a scénářem, který ukazuje Bena na jednu stranu jako vypitého antihrdinu a na tu druhou ho vykresluje ze silně citově zatíženého pohledu Sery, která si je vědoma, že našla svou životní lásku, ale zároveň ví, že okolnosti, jenž k ní Bena přivedly, jí ho mohou zase pěkně rychle vzít.

Vizuálně bombastická podívaná, filmové políčko dostává nový a netušený rozměr v Bessonově opulentním spektáklu, který paradoxně zobrazuje nejniternější touhy každého jednotlivce (milovat/být milován). V kontrastu s tímto tenkým ledem zde je však téma mnohem ošemetnější - příběh o záchraně světa, konci civilizace, atd. atd. Besson si tímto filmem nejen splnil dětský sen, ale zároveň podal velmi rafinovanou a vtipnou poctu těm nejzákladnějším filmovým klišé (lovestory, která na poslední chvíli strhne celý vývoj příběhu, boj za záchranu světa), tím spíše, že hlavní roli svěřil Bruci Willisovi (jehož herecká poloha a rejstřík, ať ho mám rád jako herce sebevíc, je určitou esencí klišovitého filmového hrdiny). Tento film si zamilují převážně ti, kteří mají rádi všelijaké barevné bonbóny, pouťové atrakce a nestydí se za to, že jsou schopni se dobře bavit i u filmu, který nenutí diváka primárně uvažovat o všemožných filozofických otázkách, ale je onou starou dobrou atrakcí, na níž se jdeme podívat, chceme-li se pobavit, zahnat (nebo navodit) splín, zasmát se... Určitým způsobem přítomná francouzská komediální poetika naneštěstí nemůže vynahradit poměrně citelnou absenci typického francouzského šmrncu a stylu (který se geniálně prolnul s americkou "drsnou" tradicí v jiném Bessonově snímku, Leonovi), a to vidím (z čistě subjektivního hlediska) jako nejzávažnější chybu Pátého elementu. Ke stránce vizuální již bylo napsáno superlativů víc než dost, ale přeci jen - je to něco naprosto netradičního, Luc Besson se (podobně jako můj další velký oblíbenec, Quentin Tarantino) absolutně neohlíží na diváka, čili je se svým dílem spřízněn na té nejužší možné úrovni a s Pátým elementem absolutně souzní celou svou bytostí, což mu dodává neuvěřitelnou tvůrčí volnost. Hudba je pozoruhodná, ale na to si není až tak složité v Bessonových snímcích zvyknout (myšleny tím jsou filmy Brutální Nikita, Leon a Pátý element). A herecké výkony? V takto velmi nadsazeném díle (které je jakýmsi alegorickým příběhem) mají i herci určitou tvůrčí, chcete-li pracovní, volnost, a konkrétně v případě Pátého elementu byla tato volnost využita maximálně. Bruce Willis si tropí ze svého klišovitého (ale přeci jen, trochu nešťastného) hrdiny velkou srandu, a pokud jsem předchozí větu aplikoval na postavu Korbena Dallase, pak Ruby Rhod v podání Chrise Tuckera toto tvrzení naplňuje vrchovatě a ještě víc. Díky dabingu jsem si jeho postavu užíval od prvního záběru ("Korbééén Dallááás!!!"), až po geniální švejkování v závěru filmu ("Není to nějaká šaráda? Hra nebo tak něco?"). Zajímavé je i drobné cameo Luka Perryho, známého též z teens-modly Beverly Hills 90210 (ačkoliv se přiznám bez mučení, že jsem si vůbec nemohl vzpomenout, odkud ho znám :o)). A Gary Oldman? No comment. Je-li nějaký herec naprostým chameleonem, pak je to právě on. A ještě jedno musím napsat. Jelikož je to potřeba k vyrovnání jeho místní nespravedlivě přidělné reputace. Chris Tucker byl naprosto mimo všechny kategorie. A v tomto případě je to myšleno tím pozitivním směrem. Byl velmi velmi dobrej. Co, dobrej... Naprosto ZELENEJ!!!

Pro začátek jedna otázka - proč dávám pět hvězdiček? Odpovím několika dalšími. V jakém jiném filmu se vám stane, že na soundtracku máte vedle sebe jména jako David Bowie či Ennio Morricone? Ve filmu od Tarantina. Jaký jiný tvůrce dokáže vytáhnout maximum z tak eklektické herecké partičky, do níž mimojiné náleží i Brad Pitt, Christoph Waltz, Til Schweiger, Daniel Brühl nebo Eli Roth? Opět Tarantino. Jaký jiný tvůrce se v poslední době dokázal ohlédnout za nejtragičtějším lidským selháním všeh dob s takovým nadhledem, který situaci zároveň nebagatelizuje, ale spíše ji svým ironickým postojem dává punc bezbřehé tuposti lidské masy, která se (ve své vyspělosti) nechá strhnout i "magorem co nesnáší Židy"? Naposledy to byla Sedmá rota a teď (už se začínám opakovat) Tarantino. Výše zmíněný výčet kvalit tohoto tvůrce osvětluje, spíše než výši hodnocení, důvod, proč je tento film tak lákavý. Už to, že Tarantino nevykresluje válku jako boj lidských charakterů, tragický příběh jednotlivce (i když o tom by se dalo polemizovat, Šošanina linie tragická je, ale pořád je to pouze polovina snímku) nebo spektakulární řež alá prvních deset minut ze Zachraňte vojína Ryana, už to dodává tomuto snímku určitou unikátnost. Tarantino se nám nesnaží kázat o morálce či o chybách minulosti (alespoň ne primárně, mezi řádky si však našel prostor i pro ono příslovečné dloubnutí do žeber), ale spíše vykresluje různé (a většinou velmi individuální, jedinou masovou scénou je projekce Pýchy národa) momenty války svojí unikátní "všední optikou bizarnosti" (a to i díky oněm pověstným dialogům, kdy momenty všední nazírá poněkud ulítle a naopak na momenty bizarní nahlíží ve snaze udržet dekorum každodennosti). Z hlediska dějepisného tedy mnoho momentů ani nemusí nést velký význam, jelikož se podobné věci děly během války neustále, z hlediska tarantinovského - žádný takový, tyto zdánlivě "bezvýznamné" momenty se mohou stát dokonce odrazovým můstkem pro jednu z klíčových linií celého filmu (ano, konkrétně mám na mysli scénu z mléčné farmy hned v úvodu snímku). Quentin ale z podobných momentů netěží krev, pot, ba ani slzy, nýbrž rozjíždí prapodivný příběh o ujeté partičce Amíků a židovských imigrantů, která dostala za úkol nadělat z nacistů ustrašené (nebo mrtvé) kreatury bojící se i vlastního stínu. Pokud jste slyšeli zvěsti o tom, že Basterdi dostanou ve filmu prostor pouze v traileru, pak vězte - je to pravda a zároveň není. Samotné rasování "nácků" z rukou Panchartů zde opravdu není rozvedeno nejobšírněji, na druhou stranu by bylo velmi krátkozraké tvrdit, že jsou Basterdi odsunuti na druhou kolej. Quentin jejich motiv pouze využil trochu jinak, než čekala většina lidí (mne nevyjímaje), kteří onen trailer viděli. A vůbec z toho nakonec vylezlo něco poněkud jiného, než všichni čekali. Já jsem ale spokojen. Netvrdím, že bych nedal větší prostor Donniemu a jeho pálce (jelikož "to tady přece máme místo kina"), ale ten film mi přijde tak plný, že by už snesl maximálně tak jednu dvě "Panchartí" scény (a kdo ví jestli vůbec). Tarantinova dialogová smršť je přítomna, tentokráte je to zase o něčem jiném, čili milovníci dlouhého povídání těšte se, každý jeden rozhovor zde je daleko lepší než scéna ukecané "babské snídaně" v Autu zabiják. Kamerové orgie jsou rovněž přítomny, a je to neuvěřitelné, báječné, skvělé, nevyslovitelně úžasné. Budete vrnět blahem. Opravdu vizuální stránka "Panchartů" je bombastická. Stejně jako hudební doprovod, ale o tom už jsem se zmiňoval. Herci mne přesvědčili. Pozitivně myslící člověk (ten, který vidí sklenici z poloviny plnou) bude nejvíce vyzdvihovat Christopha Waltze, který je skutečně impozantní, negativně myslícímu člověku (ten, který vidí sklenici z poloviny prázdnou) bude nejspíše v žaludku ležet Brad Pitt. Ale já toho chlapíka prostě obdivuji. Jeho snaha vymanit se ze škatule "ikony módního průmyslu" je prostě a jednoduše kladná, jelikož díky ní vytvořil velké množství šťavnatých a unikátních postav (namátkou vezměme 12 opic, Sedm, Klub rváčů, Po přečtení spalte a teď i Hanebné pancharty). A to se (podobně jako Tarantinův přístup k tématu) cení. Laťku zvedám mimojiné i kvůli Tilu Schweigerovi, který byl bezchybný...............S odstupem času dávám 100%. Tarantino tímto počinem "dospěl".

Dalo by se napsat: "pěkně natočený 81 minutový klip na elektronickou muziku". Dalo by se napsat: "velmi zajímavý experiment, který tlačí vzhůru skvělý nápad, neuvěřitelně povedená vizuální stránka, nabušené tempo podpořené krátkou stopáží a vybroušenou hudbou. Muzika duní, váš tep se pomalu srovnává s jejím tempem, taťka, který je ze všeho nejvíce německou obdobou agenta Smithe, soutěží s Clintem Eastwoodem o nejpodmračenější kukuč všech dob, Loliny rudé vlasy se vlní v rytmu taneční hudby, zoufalství by se dalo krájet, během 20 minut se odehrává celý život, a Lola i její přítel Mani začínají chápat, že ty jejich získaly cenu 100 000 marek a na ničem jiném teď nesejde. Všechno, co by jinak mělo význam, těhotná milenka, nákup šampónu, autonehoda, ... to vše najednou získává nulovou hodnotu a my spolu s mileneckou dvojicí poznáváme, že skutečné priority se učíme vidět, až když je vše na hraně anebo když už je příliš pozdě. Dá se během 20 minut vyběhat v ulicích Berlína život? Možná ano, možná ne - jednoznačnou odpověď nakonec nedává ani samotný film. Spíš se nás ptá, čemu přikládáme v životě význam my, a pro co (nebo koho) bychom vyběhli do ulic Berlína, Prahy, Tokia, New Yorku nebo třeba Rožnova pod Radhoštěm a kam bychom při tom byli schopni (a ochotni) zajít. Tom Tykwer zkrátka tuto lahůdku zvládl na výbornou. To samé jsme ostatně měli možnost vidět například i v Paříži, miluji Tě, kde byste po shlédnutí "Loly" jeho povídku bezpečně poznali, aniž by vám fakt, že ji natočil on museli promítnout na plátno. A stejně jako v "Paříži..." i v "Lole" je už pouze samotná společnost Tykwerova díla pastvou pro oči i pro uši." Dalo by se ale napsat i: "zkrátka pořádně cool záležitost!!!"

Zcela po právu "černá perla" československé kinematografie. Již úvodní scéna v zoo se svým psychedelickým hudebním podkreslením dává tušit zcela mimořádný zážitek. Žánrově opravdu těžko uchopitelný snímek - syrová sonda do života neukotvené lidské duše a zcela bezskrupulózní společnosti konce 30. a počátku 40. let 20 století, využívající nechutně černokomediální motivy, psychologické finesy, celkově pojata v mírně snovém nádechu. Toto veledílo opravdu nemá slabou stránku, je to čistě 100% práce. Skvělými herci počínaje, přes úchvatné vizuálno, geniální hudbu, konče obdivuhodnou prací režiséra Herze. Proto nezbývá, než zamáčknout slzu nad vzduchoprázdnem let 1948 - 1989. Dnes již nemá smysl přemýšlet nad tím co by kdyby. Ale myšlenka je to lákavá, no řekněte. A potom náhle vyvstane otázka - neučinila nakonec situace a doba, v níž snímky typu Markety Lazarové, Údolí včel, Petrolejových lamp, ... a právě Spalovače mrtvol vznikaly, tyto filmy pro nás o to vzácnějšími, a nepodílelo se tedy toto období na jejich výsledné vyjímečnosti a unikátnosti? Kdyby vznikl takto silný snímek dnes (viz. Karamazovi), nepřijali bychom tento daleko samozřejměji? Tím nechci obhajovat minulý režim, tím chci jen naznačit polemiku o tom, jestli právě doba, která byla zřejmá svou zrůdností a naprosto neetickým postupem proti talentům naší kinematografie, neučinila paradoxně těmto veledílům službu. Ale dost již, zpět k tomuto grandióznímu opusu. Když jsem zapnul ono osudné DVD, nemaje ani tušení, čeho budu v následujících chvílích svědkem, vydal jsem se na cestu, jejíž cíl skýtá bezmezný obdiv k tomuto klenotu československé kinematografie. Ne tedy, že bych neměl tušení, o co půjde, a že se jedná o opravdovou pecku, ale že půjde až o TAKOVOU PECKU, to jsem opravdu nečekal. O životní roli Rudolfa Hrušínského již bylo napsáno dosti. Samotný výraz životní role mírně degraduje role ostatní a tvoří z nich něco, co je běžně k dostání. U pana Hrušínského tomu tak skutečně není, perlí za všech okolností a v každém filmu, ale jak jinak vyjádřit onen unikátní pocit setkání s géniem? Ostatní herci opravdu nezůstávají pozadu, spíše jaksi ve stínu. Herecké mistrovství všech zúčastněných a tři složky, které jsem již také vyzdvihl - geniální kamera, geniální hudba a geniální režie - spoluvytvářejí tísnivou, ale jak naznačuje například scéna z panoptika, rovněž nechutně pitoreskní atmosféru doby, kdy chovat se k sobě navzájem jako prasata bylo extrémně jednoduché. "Je libo věneček nebo rakvičku?"

Vše bylo v pořádku a na svém místě. Herci mi typově naprosto sedli. Kevin Spacey je asi bez debat, ten by dokázal ždímat emoce, i kdyby měl hrát koště opřené v rohu místnosti. Russell Crowe hrál (opět) velmi sympaticky a citlivě, jeho postava byla stejně uhrančivá jako nesmlouvavá, ale vždy jste pro její jednání dokázali najít když ne souhlas, tak alespoň pochopení. Guy Pearce byl ze začátku vskutku na pěst, s postupem času byl na pěst čím dál více a nakonec se z něj vyloupla postava, která člověku doslova vyrazí dech. Kim Basinger, ač hlavní ženská postava, zde hraje spíše druhé housle, ale do obsazení zapadla zcela hladce. Takhle by se dalo pokračovat dále a dále a dále... Opravdu, skvěle napsané postavy s téměř učebnicovým psychologickým vývojem, spletitý příběh, který je různými kličkami a vytáčkami odváděn do dalších a dalších postranních uliček, perfektně vytvořená a hutná atmosféra, vše je precizní, dotažené do jednoznačně uspokojivé koncovky... ALE! Ale mě to zas tolik za srdce nechytlo. A to bych si u filmu tohoto typu velmi přál. Jsou zde moji dva oblíbenci (jeden maxioblíbenec Spacey a jeden oblíbenec Crowe) a další hrají jak o život, ale přesto zůstalo L.A. - Confidential kdesi na půli (i když to zase ne, tak za třemi čtvrtinami) cesty a víc si mne nezískalo ani o píď. Když mám předestřený takhle perfektně řemeslně udělaný film (kamera - super, scénář - perfektní, nezbytně nutná dobová muzika, režie - čistá práce, herci - excelentní a typově výteční), rozhoduji se pak při hodnocení dosti pocitově. A tady je ten pocit prostě slabší. Řekl bych, že tam někdo ono pověstné "filmové kouzlo" bylo, ale buď jsem se mu dostatečně neotevřel a nebo mne prostě nezasáhlo. Možná v hodnocení ještě někdy přitvrdím, ale mám takový nepříjemný pocit, že na *** (ani víc, ani míň) nic nezmění druhá, ba možná ani třetí repríza. Ale třeba ano. Rozhodně se jí nebudu bránit. P.S.: S postupem času bylo čím dál vtipnější neustálé opakování fráze: "...luxusní prostitutky vypadající jako filmové hvězdy..."

Nádherné. Jestli pro mne nějaký film zosobňuje slovo "nádhera", pak je to právě Princezna Mononoke. Protentokrát si odpustím svůj obvyklý dlouhý komentář, jelikož bych si s ním ve společnosti tohoto křehkého snímku připadal jako slon v porcelánu. Každé slovo navíc jen zbytečně a prázdně duní. Mohu tak napsat pouze to, že jsem (hodnoceno subjektivně) viděl nejkrásnější film všech dob, který v mém pomyslném žebříčku spolehlivě převálcoval všechny dosavadní favority (pro ilustraci: byly to kousky jako Pulp Fiction, The Usual Suspects, Temný rytíř,...). Naposledy mi bylo tolik líto, že film skončil, když jsem viděl Hvězdný prach. Tento japonský klenot, který musí neuvěřitelně pozvedat tamní export, má v sobě něco, co mne okouzlilo, odzbrojilo a uzemnilo. Už se vám někdy stalo, že jste se do filmu na první pohled zamilovali? Mě ano - včera, když jsem zhlédl Princeznu Mononoke. Na konci jsem brečel - a nestydím se za to. Arigato-San Hayao Miyazaki. 100%