Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Animovaný

Recenze (289)

plakát

Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil (2014) 

Špatný, vyprázdněný a zbytečný film. Kozí vývar, který se snaží na celé kolo hlásat, jak je cool a nespoutaný, přičemž je (na rozdíl od jedničky) sterilní a nepřekvapivý. První SIN CITY bylo strhující, protože vztahy mezi milenci elektrizovaly, násilí mělo nápad, postavy byly vtipné, dojemné, charismatické a tak dál a ženské měly šmrnc. Ve dvojce je všeho stejně, ale úplně naopak. Při příchodu Avy do hospody u Kadie si Dwight pro sebe říká, že "ona za to stojí". Mno, nestojí. Popravdě, stokrát větší náboj mají první scény s Goldie z jedničky než nástup Evy Greenové (zaujme nanejvýš modrým kabátem) ve dvojce. A v podobném duchu to pokračuje dál. Hartigan už není dojemnou postavou pro diváka, ale dojímá se tu sám nad sebou - pokaždé, když se Bruce Willis objeví na plátně, působí to jako špatný vtip. Miho dělá přesně ty věci, které od ní publikum očekává, takže její násilné kousky jdou vycítit na míle daleko (navíc, i výměna "jedné Asiatky za jinou Asiatku" může praštit do očí a působit blbě - a také působí). Když už jsme u přeobsazování rolí - vzhledem k tomu, že celá anabáze tvůrcům zabrala devět let, nevím, jestli je ve všech případech ospravedlnitelné. Michael Clarke Duncan už si Manuta bohužel zahrát nemohl, ale z jakého důvodu se ve filmu po Dwightově proměně neobjeví Clive Owen, ale nějak podivně namaškařený Josh Brolin, nad tím zůstává rozum stát. Nahotinek, ustřelených končetin a usekaných hlav je tu opravdu hodně, ale nic z toho není skutečně sexy, šokující nebo nápadité. I ta Jessica Alba už netančí tak dobře, možná proto, že v jedničce jen párkrát naznačila, zatímco tady téměř nesleze z pódia. Ve výsledku je pak film jako celek dost špatně odvyprávěný - i vzhledem k dlouhé prodlevě mezi oběma díly musí postavy otravně znovu vysvětlovat svoje motivace, navíc často povídají o svých pocitech, místo aby je ukázaly, jednotlivé kapitoly neladí dohromady... Druhý díl SIN CITY tak nepřináší nic nového, pouze využívá osvědčených postupů jedničky, které ale nedokáže obhájit natož někam posunout. Pozitivem filmu je, stejně jako v předchozím případě, postava Marva, který je vtipný, drsný, budící respekt - a zároveň je jediným životným charakterem celého snímku. Bezkonkurenční Mickey Rourke nechává zbytek ansámblu daleko za sebou.

plakát

Škola ro(c)ku (2003) 

Pár povedených fórků nezachrání Jacka Blacka před údělem nejméně sympatické postavy, jakou kdy Linklater ve svých filmech představil. Kromě hlavního hrdiny, jehož odpudivý charakter vystihlo Blackovo iritující herecké pojetí zcela dokonale, ale ŠKOLU RO(C)KU (mimochodem, "c" v závorce naprosto postrádá smysl) sráží také to, že se jedná o dost plytký film s minimálně prokreslenými postavami - i na poměry komedie. Skokové posuny ve vývoji hrdinů jsou tu na denním pořádku. Navíc, Dewey Fin je podobný typ "rockera" jako Ladislav Jakl - pozérský. Richard Linklater má postavy flákačů rád, ale tady už se bohužel nejedná o flákačství existenciální - pouze nechutné.

plakát

Zjizvená tvář (1932) 

"Svět je tvůj", ale vychování si za prachy nekoupíš... ZJIZVENÁ TVÁŘ je skutečně přelomová a neskutečně zkratkovitá - na druhou stranu si dost dobře nedokážu představit, jak by to dopadlo, pokud by taková nebyla (protože už takhle poněkud nudila). Humpolácké vystupování hlavního "hrdiny" je účelem, jelikož film tematizuje společenský vzestup buranského gangstera druhého řádu - přesto se však jedná o další prvek, díky němuž mi byla ZJIZVENÁ TVÁŘ značně protivná. Snímek strašně trpí dobou svého vzniku - fakt, že protagonista připomíná spíše přehrávající opici, je pravděpodobně neblahým dědictvím herectví němé éry + hlavní přínos filmu, tzn. necenzurovaný pohled na život násilného mafiána, byl vykastrován nesmyslnými předělávkami (které v určitých momentech nabývají až metafikčního charakteru - např. ve scéně s poradním sborem, který diskutuje o nevhodnosti zdůrazňování "camontovského tématu" v novinových článcích).

plakát

Temný případ (2014) (TV seriál) 

(komentář s nulovou výpovědní hodnotou, ale nemohu si pomoci) Seriál tak dokonalý, až se na to člověk bojí pomyslet. Opojná audiovizuální i narativní jízda s vynikajícími hereckými výkony. Cary Fukunaga se s každým zpracovávaným tématem beze zbytku ztotožňuje - a na základě toho buduje atmosféru, které se podléhá úplně samo.

plakát

Nymfomanka, část II. (2013) 

"Ahoj, jmenuji se Lars von Trier, a mám rád intertextuální odkazování, i když moc nevím, jak na to..." První sekvence - propojení mizanscény s výběrem hudby, zvláště pak Stellan Skarsgard odcházející na příjemný podvečerní nákup za doprovodu Rammsteinů - je natočená skvěle, následně film stagnuje a občas hodí do pléna tu lepší, tu slabší vtip. Třemi vrcholy jsou úvodní sekvence, závěr prvního dílu a epizoda s "K". Je dobře, že navzdory masivní propagaci, představuje NYMFOMANKA film, o němž se dá v klidu přemýšlet a není jej při tom třeba stavět do vztahu k tzv. Trierovým provokacím. Ty ostatní blbiny okolo, závorky na plakátech, "Zapomeňte na lásku", pozérské tričko "Persona non grata", bla bla, je nejlépe vypustit, to je jen tyátr okolo. Poznámky pod čarou jsou vtipné, občas i chytré, ale z konceptuálního hlediska mne zklamaly asi nejvíce na celém filmu - možná proto, že jim chybí ten pravý a životný požitek z odkazování, citování, odbíhání od tématu a zpět. Logicky snímek drží pohromadě, konec na dvorku je divný úlet. Rozhodně to tedy není žádná pecka, i když se to dotýká vážnějších věcí, a i když to vlastně není tak hloupé, jak se na první pohled zdá. Nevím, jestli se ten film sám považoval za pecku, nebo jestli se považoval za fórek, nebo jak to je... Nicméně, režisérská verze je nonsens - NYMFOMANKA už nemá víc co říct. Leda by přibylo víc intertextuálního odkazování... to by byl teprve džouk.

plakát

Lotrando a Zubejda (1996) 

Dnes jsem to viděl po dlouhé době, a musím tedy říci, že ten závěr ("I'm your father") je dost špatný. V dětství jsem to poslouchal na kazetě a soudím, že tvůrci měli šťastnou ruku, když z audio verze některé pasáže vyškrtli. Coby hudební pohádka to funguje skoro stejně dobře jako ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA, na Čapka je to málo ironické, projevuje se zde rovněž Svěrákův odklon od vyhrocenějšího humoru (KULOVÝ BLESK) k hezkému českému zaobalenému vtipkování... Nicméně, "Mniši jsou tiší" a Gerendášovo hypnotické opakování "Seznamte se, seznamte se, seznamte se, seznamte se..." jsou brilantní pasáže, herecké obsazení a výkony vynikají, a Čmaňův drvoštěp Drnec je nářezová postava, doslova a do písmene.

plakát

Vražda v Orient expresu (1974) 

Údajně ideální Poirot podle mínění samotné autorky - která ale, dlužno podotknout, moc dalších Poirotů neměla šanci vidět... Každý z tří mých oblíbených představitelů dokázal dodat slavnému belgickému detektivovi něco natolik specifického, že ani jednoho nelze povýšit či upozadit. Suchet je nejkomplexnější a nejbarvitější, Ustinov je vtipný, ale Albert Finney je z nich, soudím, nejlepší herec. Jeho Poirot je zcela nesnesitelný, a proto si dokážu představit, proč si zde Agatha Christie, kterou Poirot iritoval už asi od 30. let, libovala. Nehledě však na to, že kompletní herecké osazenstvo je vynikající a unikátní, VRAŽDA V ORIENT EXPRESU je také mimořádně dobře natočená detektivka - vlastně je to důkaz, že detektivka může být dobrým filmem (tj. pozornost je zde kromě případu samotného zaměřena např. na budování tajemné atmosféry nebo humoru, ale i subtilně dávkovaných emocí).

plakát

King Lear (1971) 

Není to "Král Lear" Williama Shakespeara, nýbrž Petera Brooka - ten je ale ve svém přeformulování Shakespearovy předlohy natolik komplexní, že to celkové vyznění neovlivnilo k horšímu, ba naopak. Když už se totiž Brook uchýlí třeba i k tomu, že interpretuje nějakou postavu docela jiným způsobem, než to anglický dramatik zamýšlel, dělá to nadoraz - a platí to nejen o postavách. Peter Brook zkrátka vzal původní divadelní hru jako základní surovinu a začal jí ždímat, osekávat, stlačovat a roztahovat tak surově, že to z výsledného filmu prosakuje skoro až hmatatelně. Uvnitř těžkopádných a dosti nepoddajných záběrů se ovšem neztrácí ani herecké mistrovství všech zúčastněných - což je možná tak trochu štěstí, každopádně to Brookův snímek povyšuje na krystalicky čisté a perfektní dílo.

plakát

Společnost mrtvých básníků (1989) 

Snímek o snaze najít sílu a odvahu, o tom, že když člověk sílu a odvahu najde, může zůstat sám... o tom, jak se rodí sny a jak mohou být sny zadupány do země. A také o tom, jestli poslední krok může být prvním.

Reklama

Reklama