Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Animovaný

Recenze (290)

plakát

Divoká banda (1969) 

Jestli existuje něco jako nejlepší western vůbec, jmenuje se DIVOKÁ BANDA. Líp to s kulometem neumí ani Franco Nero.

plakát

Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992) 

Myslím si, že to chápu, a vím, že se mi to nelíbí. Věra Chytilová se filmařsky "posunula" k ideově podnětnému a esteticky plytkému filmu. V reflexi doby se nejspíše jedná o břitkou výpověď (Suchařípovo "Co to je za vola?!?" považuji za perlu). Ale z toho zpracování je mi fyzicky nevolno (viz trilogii SLUNCE, SENO).

plakát

Král Ubu (1996) 

Ve (zatím viděných) filmech F.A. Brabce absentují postavy. Svádí k tomu fakt, že si z literárních adaptací (jiné Brabcovy snímky jsem doposud neviděl) vybírá díla, která neobsahují hrdiny, ale pouhé typy a schematické konstrukty - které ale v předlohách (díky žánru nebo celkovému smyslu) fungují. De facto žádné z Brabcem adaptovaných děl nemá příběh (lyrické balady, absurdní hra, romantická báseň, lyrizovaná novela). Brabec je "vizuální" režisér, což je logické, ale bohužel to nestačí. Naprosto neumí vyprávět příběhy (které si, pravda, k adaptování ani nevybírá) a dokonce neumí vyprávět ani obrazem, neumí dát obrazům ideový smysl apod. Jeho snímky tak připomínají kamerová cvičení, v nichž herce nikdo nebyl schopen donutit hrát a ti tak pouze deklamují text (doslova text - nejedná se o scénáře). Když to teď hodně zjednoduším, tak Brabec stojí přesně mezi narativní a nenarativní kinematografií - jeho filmy ani nevypráví příběhy, ani nenesou žádné ideologické poselství, jelikož to jsou pouhé obrazy bez náplně a beze smyslu (o koherenci nemluvě). KRÁL UBU mi přesto připadá jako záslužný počin, jelikož alespoň náznakem připomíná jedno veliké dílo (KYTICE záslužná není, jelikož ilustruje a připomíná literární dílo, které ale připomínat nepotřebuje, jelikož jej všichni znají; potřebovalo by spíše adaptovat).

plakát

Směšný pán (1969) 

Ačkoli se jedná o kratší z Kachyňových 60kových filmů, je (především díky tematice, ale také - podle mého názoru - kvůli absenci montážního střihu některých předešlých snímků) neuvěřitelně utahaný. Je to podobně k nepřečkání jako POSLEDNÍ ŠTACE, která ale není úplně adekvátní pro srovnání. Samotný závěr dodává filmu ještě další úroveň, ale zároveň může působit jako zabití dosavadní interpretační mnohotvárnosti snímku. Jestliže pro mne byla doposud Kachyňovou devizou práce se střihem (zejména asociativním, ale i montážním), zde ji poslal k vodě (vyjma jediné scény) a soustředil se především na tematiku a psychologii.

plakát

Král Šumavy (1959) 

Umělecký artefakt minulé doby. Ideologicky silně zatížený film (toto zatížení ztělesňuje zejména modelová "postava-idea", poručík Kot), který expresivními uměleckými prostředky paradoxně sám pod sebou podřezává větev. Kachyňovi (spolu s kameramanem Ilíkem) se podařilo vyobrazit svět permanentního strachu a dusné atmosféry, který odhaluje zvěrstva komunistického režimu par excellence, i když mimoděk. Máme možnost vidět a téměř prožít s místními lidmi děs, který na nich díky komunistům ležel jak těžká šumavská mlha. Postava Jiřího Valy celkem jasnou ideologickou polarizaci narušuje a zajímavé je, že ani v samotném závěru neprojde odpovídající "kádrovou proměnou" (tzn. že plně nepřijme za svou fanatickou oddanost poručíka Kota a nestane se další "postavou-ideou"). To je ale jen příslovečná vlaštovka. Takovéhle filmy (myšleno "řemeslně precizní") se vždy hodnotí špatně, ale zcela osobně si stojím za tím, že umění v pokorné službě zločinného režimu neberu na milost.

plakát

Snídaně na Plutu (2005) 

Na poprvé jsem to emocionálně nerozdýchal. "...paní od telefonu doufá, že tentokrát to bude holčička..." A já doufám, že ať to bude holčička nebo kluk, nepotká v životě žádnou výbušninu. I když, kdoví, jak by to bez nich celé bylo...

plakát

Poslední pokušení Krista (1988) 

Na POSLEDNÍM POKUŠENÍ KRISTA je nejcennější to, že se nejedná o laciný snímek. Příležitostí k tomu má mnoho, ale ani jednu nevyužije. Jinými slovy - tento film nechce šokovat, ale přemýšlet. Kromě toho je to také skvělá ukázka vyprávění v duchu postmoderních autorů. Coby věřícímu člověku se mi líbilo, že se POSLEDNÍ POKUŠENÍ nesnaží Ježíšovu osobnost prvoplánově podrývat (ŠIFRA MISTRA LEONARDA), ale neprvoplánově pochopit. Z dost odlišného úhlu pohledu, než bývá obvyklé, ale velmi poctivě. Mnohé myšlenky fungují nejen ve spojení s tématem filmu, ale jsou aplikovatelné i za hranice snímku, v běžném životě. Hudba Petera Gabriela skvěle padne a i sama o sobě je úžasným zážitkem.

plakát

O princezně z Rimini (1999) (TV film) 

Nejlepší je hříva Vladimíra Dlouhého! Teprve dnes jsem si uvědomil, proč mám tolik rád některé konkrétní pohádky - všechny je natočil Ludvík Ráža a hudbu k nim skládal Petr Hapka. Opravdu se jedná o výrazně konzistentní styl.

plakát

Půlnoc v Petrohradu (1996) 

Původní "palmerovky" byly přesně ten typ filmů, který miluji - starosvětské a "šarmantní", anglicky suché filmy s nábojem skvělé zábavy (špionážní zápletka) a naprosto stylové (v doslovném, tzn. formálním, i přeneseném slova smyslu - převážně díky vynikající režii a hereckým výkonům). Byly sevřené a propracované ve všech formálních složkách.....Nové "palmerovky" jsou přesně ten typ filmů, který nemám rád. Jsou jimi na hony cítit devadesátky, je to situované mezi ruské mafiány bez špetky charismatu, natočeno bez invence, a věc, která mne opravdu zaujala (původní hudba Rick Wakemana z YES), mě nakonec štvala úplně nejvíc. Resp. to se vztahuje spíše k BULLET TO BEIJING, kde hudba hraje pořád. POŘÁD! Oba filmy (pojal jsem to trochu souhrnně, ale BULLET TO BEIJING je přeci jen o fous lepší a zajímavější, zejména gradací zápletky a sekvencí stíhání vlaku po Sibiři) zachraňuje snad jen Michael Caine a chvílemi i Michael Gambon, ale jinak to je šílená rutina.

plakát

Bullet to Beijing (1995) (TV film) 

S anglickým šarmem prvních dvou palmerovek to už nemá moc společného. I těch double-blufů je tam víc než ve všech dosavadních Harry Palmerech dohromady.