Mouzon

Je zvláštní, že film o umění je tak málo "umělecky progresivní" (rozuměj - je tradičně natočený). Velmi decentní zážitek na více zhlédnutí, nevtíravě vtipný, nenucený.

Pro začátek jedna otázka - proč dávám pět hvězdiček? Odpovím několika dalšími. V jakém jiném filmu se vám stane, že na soundtracku máte vedle sebe jména jako David Bowie či Ennio Morricone? Ve filmu od Tarantina. Jaký jiný tvůrce dokáže vytáhnout maximum z tak eklektické herecké partičky, do níž mimojiné náleží i Brad Pitt, Christoph Waltz, Til Schweiger, Daniel Brühl nebo Eli Roth? Opět Tarantino. Jaký jiný tvůrce se v poslední době dokázal ohlédnout za nejtragičtějším lidským selháním všeh dob s takovým nadhledem, který situaci zároveň nebagatelizuje, ale spíše ji svým ironickým postojem dává punc bezbřehé tuposti lidské masy, která se (ve své vyspělosti) nechá strhnout i "magorem co nesnáší Židy"? Naposledy to byla Sedmá rota a teď (už se začínám opakovat) Tarantino. Výše zmíněný výčet kvalit tohoto tvůrce osvětluje, spíše než výši hodnocení, důvod, proč je tento film tak lákavý. Už to, že Tarantino nevykresluje válku jako boj lidských charakterů, tragický příběh jednotlivce (i když o tom by se dalo polemizovat, Šošanina linie tragická je, ale pořád je to pouze polovina snímku) nebo spektakulární řež alá prvních deset minut ze Zachraňte vojína Ryana, už to dodává tomuto snímku určitou unikátnost. Tarantino se nám nesnaží kázat o morálce či o chybách minulosti (alespoň ne primárně, mezi řádky si však našel prostor i pro ono příslovečné dloubnutí do žeber), ale spíše vykresluje různé (a většinou velmi individuální, jedinou masovou scénou je projekce Pýchy národa) momenty války svojí unikátní "všední optikou bizarnosti" (a to i díky oněm pověstným dialogům, kdy momenty všední nazírá poněkud ulítle a naopak na momenty bizarní nahlíží ve snaze udržet dekorum každodennosti). Z hlediska dějepisného tedy mnoho momentů ani nemusí nést velký význam, jelikož se podobné věci děly během války neustále, z hlediska tarantinovského - žádný takový, tyto zdánlivě "bezvýznamné" momenty se mohou stát dokonce odrazovým můstkem pro jednu z klíčových linií celého filmu (ano, konkrétně mám na mysli scénu z mléčné farmy hned v úvodu snímku). Quentin ale z podobných momentů netěží krev, pot, ba ani slzy, nýbrž rozjíždí prapodivný příběh o ujeté partičce Amíků a židovských imigrantů, která dostala za úkol nadělat z nacistů ustrašené (nebo mrtvé) kreatury bojící se i vlastního stínu. Pokud jste slyšeli zvěsti o tom, že Basterdi dostanou ve filmu prostor pouze v traileru, pak vězte - je to pravda a zároveň není. Samotné rasování "nácků" z rukou Panchartů zde opravdu není rozvedeno nejobšírněji, na druhou stranu by bylo velmi krátkozraké tvrdit, že jsou Basterdi odsunuti na druhou kolej. Quentin jejich motiv pouze využil trochu jinak, než čekala většina lidí (mne nevyjímaje), kteří onen trailer viděli. A vůbec z toho nakonec vylezlo něco poněkud jiného, než všichni čekali. Já jsem ale spokojen. Netvrdím, že bych nedal větší prostor Donniemu a jeho pálce (jelikož "to tady přece máme místo kina"), ale ten film mi přijde tak plný, že by už snesl maximálně tak jednu dvě "Panchartí" scény (a kdo ví jestli vůbec). Tarantinova dialogová smršť je přítomna, tentokráte je to zase o něčem jiném, čili milovníci dlouhého povídání těšte se, každý jeden rozhovor zde je daleko lepší než scéna ukecané "babské snídaně" v Autu zabiják. Kamerové orgie jsou rovněž přítomny, a je to neuvěřitelné, báječné, skvělé, nevyslovitelně úžasné. Budete vrnět blahem. Opravdu vizuální stránka "Panchartů" je bombastická. Stejně jako hudební doprovod, ale o tom už jsem se zmiňoval. Herci mne přesvědčili. Pozitivně myslící člověk (ten, který vidí sklenici z poloviny plnou) bude nejvíce vyzdvihovat Christopha Waltze, který je skutečně impozantní, negativně myslícímu člověku (ten, který vidí sklenici z poloviny prázdnou) bude nejspíše v žaludku ležet Brad Pitt. Ale já toho chlapíka prostě obdivuji. Jeho snaha vymanit se ze škatule "ikony módního průmyslu" je prostě a jednoduše kladná, jelikož díky ní vytvořil velké množství šťavnatých a unikátních postav (namátkou vezměme 12 opic, Sedm, Klub rváčů, Po přečtení spalte a teď i Hanebné pancharty). A to se (podobně jako Tarantinův přístup k tématu) cení. Laťku zvedám mimojiné i kvůli Tilu Schweigerovi, který byl bezchybný...............S odstupem času dávám 100%. Tarantino tímto počinem "dospěl".

hodnoceno bez znalosti 6. a 7. dílu knižní série, tzn. v kontextu filmové řady, bez kontextu literárního + viděno dabované..........Předně - nechápu, proč se film jmenuje HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE a ne třeba HARRY POTTER A VELMI KŘEHKÉ VZTAHY. Osobně jsem se za celé ty 2 a půl hodiny s tzv. Princem dvojí krve setkal celkem třikrát: 1) Harrymu se dostane do rukou jeho kniha 2) Harry a jeho přátelé se snaží přijít na to, kdo vlastně Princ dvojí krve je (přičemž se možná stačilo zeptat Brumbála, ale nerad bych hrdinům do něčeho kecal) 3) Princ dvojí krve odhalí svou totožnost. Abych byl poctivý - Harry se také díky tomuto fantómu naučí jedno kouzlo, které je poměrně nabušené a v budoucnu potenciálním nepřátelům možná nadělá pořádně hluboké vrásky. Nevím, postrádám-li jeden ze dvou klíčových prvků názvu filmu sám nebo jestli na tom jsou stejně i ostatní diváci, skončivší podobně jako já u 5. dílu knižní ságy, popř. ještě dříve. Abych ale opět nekřivdil snímku příliš - tato záležitost mi přišla na mysl, až když jsem přemítal, co filmu vytknout, během sledování mne to nenapadlo (no jo, no)..........Příběh je vyprávěn svižně, čemuž samozřejmě napomáhá klasický styl, ale určitým způsobem se na vnímání tempa podepíše i prostá zvědavost, jak to vlastně celé dopadne - alespoň v mém případě. Avšak jak tak znám ty rowlingovské tlustospisy, dokážu si představit, že se tady hodně sekalo, krátilo, vypouštělo to nepodstatné a, pokud se přidržím inkriminovaného Prince, možná i to podstatné - což lze vyvodit i z určité nedodělanosti jednotlivých linií. V tomto světle považuji rozdělení posledního dílu do dvou částí za krok více než rozumný..........Šestý Harry Potter se atmosférou pohybuje někde mezi fantasy teenage filmem a temnějším Fénixovým řádem, který zatím považuji za kvalitativní vrchol této filmové série. Neustále se tu řeší kdo, s kým, proč a jak, a rovněž se zde (alespoň v česky dabované verzi) používá slovo "muckat se" v míře, která překračuje únosnou mez. Působí to infantilně a od náctiletých, u nichž předpokládám těsné sepjetí s realitou a moderní dobou, bych očekával alespoň o něco více společensky aktuální "líbat se". Na druhou stranu, film dává nezřídka vzpomenout i na to, že je zde nějaký Voldemort a nějací smrtijedi a že by se jich hrdinové možná měli začít obávat a přestat se muckat. Některé scény by snesly pročištění, některé by snesly vyhazov, ale jsou tu i takové, co mají podstatný tah na branku (Harry a Brumbál, snažící se zničit viteál; závěr ve věži)..........Tolik negativ - proč tedy dávám tři hvězdičky? Je to průsečík. Myslete si, co chcete, ale ten film mne zkrátka bavil. A přestože by si knižní předlohy zasloužily o něco silnější zpracování (vyvozeno z minulých pěti dílů), v případě Harryho Pottera už u dojmu "bavilo mne to" nejspíš zůstanu. Nedokážu to dost dobře vysvětlit a chápu hodnocení nízká i vysoká. Nakonec jsem se rozhodl být kritický (viz výše), ale zároveň tento kritický pohled protnout s faktem, že potterovský svět rád navštěvuji a nedostatky nebyly během sledování tak markantní (až na to "muckání"), aby mi potěšení z této návštěvy zkalily. Z hlediska kritického je to za dvě hvězdičky = tento film je čistý průměr. Kupředu se pohybuje zcela přirozeným tempem, tzn. dobře odsýpá, obsahuje řemeslně zvládnuté triky (což je ale dnes u podobné produkce povinnost), typově přesné herce,...ale žádnou přidanou hodnotu (tj. abych si například u triků říkal: "WOW, to tu ještě nebylo", popř. aby mne nějaké záběry dokázaly esteticky zcela uchvátit). Z hlediska diváckého hodnotím čtyřmi hvězdičkami - jak jsem již napsal, potterworld mne baví, ale příběh shazuje pár nelogičností (např. proč Brumbál absolvuje celý cirkus okolo profesora Křiklana, když už o viteálech ví a několik jich dokonce zničil?!? Kam najednou zmizeli smrtijedi během rabování v Bradavicích?!?) = není to dokonalé, ale nemohu jinak. Vychází mi průměr - za tři.........P.S.: Ale jako velké plus beru fakt, že se tento snímek (pravda, NOTNĚ podpořen trailery na závěrečný díl) dokázal podílet na oživení mého zájmu o osudy bradavického wonderboye.

Subjektivně vzato je to podobné zklamání jako "Alenka". Tím nechci říci, že by se Gilliam propůjčil k "hanebné komerci". Zklamání se vztahuje k Terryho tvůrčímu výkonu. Stejně jako u Burtona - vidím v tom Gilliamovu práci, ale není z toho znát jeho duch. Možná jsem si to zavinil sám, když jsem na svém profilu inzeroval, že čekám vizuální bombu a těším se na diváky, srovnávající Heathův výkon v "Imagináriu" s Jokerem. Té vizuální bomby se mi totiž dostalo opravdu bohatě - klíčový zádrhel zmíním později. Druhý bod je spíše projev mojí předpojatosti a negativního předpokladu, s vyzněním filmu nijak nesouvisí...........POZITIVA: nejlepší složkou jsou herci. Zde to bylo opravdu bezchybné a zajímalo by mne, jak by film dopadl, mít tak Heath Ledger možnost dokončit svou práci. NEGATIVA: snímek připomíná pobyt v cukrárně, kde sice všechno moc hezky vypadá, ale kamsi se vytratila sladkost. Nebo alespoň nějaká chuť.........Terry Gilliam mne tentokrát režisérsky nepřesvědčil. Dle mého názoru nevytvořil silný (nebo alespoň zapamatovatelný) film. Tři hvězdičky tomu přesně odpovídají.

Jediný prvek, který JÁNOŠÍKOVI (neodvážím se hádat, nakolik je oprávněný podtitul "Pravdivá historie") v mých očích výrazněji uškodil, byl občas velmi nevhodný český dabing a scéna s létáním (spíše esteticky než významově). A ačkoliv bych nijak nechtěl shazovat názory místního osazenstva, myslím si, že se v mezích ČSFD jedná o výrazně podhodnocený snímek. Esteticky, hudebně, po stránce herecké (na Ivana Martinku jsem si musel zvyknout) a nakonec i příběhově mne film potěšil. To, že zde netekly potoky krve, více se nerabovalo, apod. nepovažuji za zápor. JÁNOŠÍK se zkrátka soustředí trochu jiným směrem. Přičemž nalezení klidu a vyrovnanosti (Jánošík - Barbora) těsně před samotným závěrem, považuji za dobrý tvůrčí šťouchanec (přeci jen, zařadit něco ve smyslu "životní lásky" až v poslední čtvrtině dvouhodinového filmu je anti-divácký úder).

Dlouho jsem váhal, zdali to k nějakému filmu napsat, ale svým opulentním výkonem mi Marie Poledňáková dala sílu pronést následující slova a rovněž mi sama poskytla pádné argumenty. Ano, tento film je sračka! Marie Poledňáková, coby auteurka v pravém slova smyslu (námět, scénář, režie) stvořila svět, který je myšlenkově koherentní svou naprostou absencí jakékoliv myšlenkové koherentnosti. Bylo by docela zajímavé, kdyby Marie Poledňáková získala nějaký solidní grant a natočila alternativní dějiny 20. století (jelikož tento snímek představuje důsledně alternativní pohled na život padesátníků v současné ČR). Vlastně ne, nebylo by to zajímavé, jelikož bychom si museli rvát vlasy, kdyby se ještě někdy mělo opakovat, že tato auteurka dostane na svůj snímek příspěvek od Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie (sic!)........Mám dojem, že nelogičnost v jednání a motivacích postav, příp. nemotivovanost, je absolutní samozřejmostí. Nejvíce mi bylo líto Oldřicha Kaisera, jelikož je to velmi dobrý herec (o čemž mám třeba u takového Romana Vojtka docela pochybnosti) a to, k čemu byl donucen v rámci tohoto filmu, je holá sprostota. A pokud režisérka přešla jeho pitvoření bez mrknutí oka, popřípadě mu je ještě nakazovala, mám obavu o její mentální příčetnost. Jiří Bartoška by se mohl zdát jako hvězda tohoto, ehm, filmu; problém je v tom, že on jediný má (v rámci možností, čili s hooodně, ale opravdu hodně přimhouřenýma očima) jakž takž sympatickou roli, takže i když pronáší často velice dementní hlášky, nevyvolává v nás chuť vraždit, kdykoliv se objeví na plátně (na rozdíl od Holubové, například). Ostatní postavy pomíjím, bylo by to na samostatný rozbor.......Tento snímek funguje jako skvělá skupinová terapie. Sledovali jsme ho v sedmi lidech a smáli jsme se, no, jako protržení. Nejvíce asi ve chvílích, kdy se na scéně objevil ten nepochopitelný hiphopr, který tančil snad pořád a nikdo se ani nepozastavil nad jeho duševním zdravím......Samostatnou kapitolou je hudba, která byla hodně oldschool a hodně nevkusná (v rámci tohoto filmu, jinak jsou to pěkné a dobře vymyšlené písničky). Je docela vtipné, že hudební stránka nás vede k otázce modernity v tomto filmu obecně, resp. k otázce (ne)pochopení modernity autorkou. Nejde pouze o to, že Marie Poledňáková objevila existenci něčeho jako je mobilní telefon, email a skype, čímž pádem se ze všech těchto prvků ve filmu LÍBÁŠ JAKO BŮH stal fetiš. Snímek evidentně vůbec nechápe moderní společnost, její fungování a hodnoty a hlavně - nechápe moderního člověka. Mám takové podezření, že Marie Poledňáková vypadala při vytváření scénáře podobně jako Jiří Bartoška během celonočního pilného psaní své knihy: cigáro za cigárem a neuvěřitelný výtlem z toho, kolik platících lidí na to dorazí do kina......S tímto filmem bych se rozloučil slovy plukovníka Kurtze: "The horror. The horror!"

Mistrovská hra s klišé a žánrovými přechody + perfektní ukázka minimalismu. Od komedie k dramatu se pohybuje stejně rychle jako Japonci u odbavování a celních kontrol. Poselství nejsou hloupá ani primitivně podávaná. Závěr působí jako facka divákovi. George Clooney uzrál do nejlepší formy. Takto vypadá film, kterému nemám moc co vytknout.

V některých momentech to vypadá skoro jako japonská obdoba MAGNOLIE. Hodně prázdných lidí na jednom místě, těžká existenciální depka, čistá duše a absolutní krása protagonistky, kontrastující s pošpiňujícím předurčením nafukovací panny. To vše je ale zabaleno v "asijském" vyprávěcím modu, který nemá potřebu někam spěchat a tak nás namísto otázek typu "jak to asi dopadne" vede poněkud odlišnou cestou. Jedná se o velice smutnou (mimo jiné i proto, že aktuální) výpověď o stavu naší doby. Patetické, což? Ale je to tak - NAFUKOVACÍ PANNA je nanejvýš teskné anti-vyprávění. Subjektivně to nebyly dvě hodiny ani omylem, je to velmi pomalý snímek - na druhou stranu, když se na to dívám zpětně, tak ačkoliv jsem chvílemi ztrácel nit, chtěl bych ocenit unikátní schopnost tohoto filmu, spočívající v navození atmosféry, která vnímání plynutí času zhusta uvádí do velmi zvláštní dimenze. V této dimenzi tok času stojí a snímek pouze sděluje myšlenky či imprese, aniž by potřeboval dějově nějak tlačit na pilu (a nepotřebuje to ani divák). A závěrečné významové propojení scény s dívkou, která se celou dobu ve své samotě mučí kvanty jídla, a úplně posledního záběru? Jeden z nejsilnějších zážitků, který mi film za poslední dobu poskytl. Skutečně - krása!

Film, který je mi naprosto odporný.

Na tuto adaptaci HAMLETA přesně sedí otřepaná fráze "buď to milujete, nebo to nenávidíte". Inscenace natolik vyšponovaná, že svádí k extrémním soudům. Samozřejmá práce s hlínou, nechutné mrhání jídlem, šest herců, temná atmosféra.......Jako adaptace Shakespeara je to značně pochybné - jako postmoderní divadlo, které staví spíše na režisérské vizi než na textu hry, je to nesmírně osobité. Hamlet nazíraný nikoliv coby noblesní princ, který si se smrtelným zápalem hraje na blázna, ale jako nechutný a obtloustlý klaun, jenž všechny postavy s démonickým gustem zatahuje do své morbidní hry......Docela by mne zajímalo, jak by v Ostermeierově režii vypadal MACBETH, který je ještě více než HAMLET výletem do "temných zákoutí lidské duše".