Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Animovaný

Recenze (289)

plakát

Experti na podivná řemesla (2020) (TV seriál) 

výsledný dojem je relativní – jinými slovy, tvůrci si na sebe ušili nepříjemný bič, jelikož výchozí premisa (suchý a černohumorný voiceover představí pár zapálených jedinců, kteří jsou zažraní do hodně švihlých zálib – sledujeme přípravu závěrečné akce – vše vrcholí epickým soubojem o největšího blázna v místnosti) je do velké míry ovlivňována daným oborem lidské (zvířecí) činnosti, od čehož se odvíjí i výsledný dojem... takže i když všechny epizody dokážou do prostoru necelé půlhodiny napumpovat adrenalinu jako dobrý akční film, ne všechny si člověk užije beze zbytku – naštěstí to má ale vlnovitou tendenci... nejvýraznější záblesk geniality v sobě podle mě nese hned první epizoda s chytáním sýra, která má (i přes jejich minimální pud sebezáchovy) hodně sympatický hrdiny, samotná aktivita je tak blbá, až je dobrá, struktura je přímočará, ale pořád napínavá – a ve finále se možná člověk neubrání i mírnému dojetí... papričky lavírujou na pomezí cool pózy, která se kolem nich v posledních letech rozjela, a thrilleru, v němž se parta jedermanů vydá porazit intergalaktický monstrum – naštěstí jsou účastníci natolik opravdoví, že epizoda nesklouzne k hipsterskému povyražení... kadeřníci budí nejslabší dojem – možná jsem jen něco nepochopil, ale spíchnout doma dvoumetrovej příčesek a následně ho přimontovat na hlavu nebohé modelky mi nepřipadá příliš zajímavý... jojo je sice bláznivina na kvadrát, ale postrádá onen punc naprosté mimóznosti a společenského outsiderství – i když jsou ti lidé očividně mistři... psí tanečky, a ještě více žabí žokejové zase otevírají odvěkou otázku, nakolik lze s čistým svědomím hodnotit perfektně zpracovaný audiovizuální výtvor, který očividně dokumentuje necitlivé lidské chování vůči jiným živým tvorům, ale nedělá to příliš kriticky... na druhou stranu, jako dokumentární zachycení bezbřehosti lidské demence, s níž američtí redneckové bouchají do země, aby jejich Kvak a Žbluňk skákali nejdál, funguje (zejména) poslední epizoda skvěle...

plakát

Mrtví neumírají (2019) 

pokrytecký zmetek, který je chvílemi zábavný (zcizující dialogy, Tilda Swinton před "nanebevzetím", čtyřnásobná prohlídka místa činu), aby značnou část stopáže zosobňoval mnoho potenciálních důvodů, proč by mohlo být legitimní nesnášet žánrové "pocty" a citace_____doslovnost některých témat působí značně rozpačitě a celek jako takový ve své nedopracovanosti vyvolává dojem indie filmu, který vnikl jen proto, aby byl další indie film_____snímek natolik zahleděný do vlastní svéráznosti, až působí, jako kdyby do toho Linklater při tvorbě dalšího scénáře hodil vidle a nechal vše dopsat svého padesátého podasistenta_____Jarmushovi při projezdu Centerville došel pervitin a tito mrtví mohli klidně zůstat tam, kde byli...

plakát

Na střeše (2019) 

občas se to tak přihodí, že člověk hodně fandí nějakýmu filmu, aby byl povedenej, ale ve výsledku je mu z něj fyzicky a psychicky strašně ouzko - a ne v tom dobrém slova smyslu... NA STŘEŠE je ten případ: od reality odtrženej důchodce si doma prostřednictvím vydírání vydržuje moderního otroka, kterýho de facto nutí stalkovat sousedku přes sociální sítě, aby si jeden zařídil zelenou kartu a druhej připadal jako životní vítěz (po tom co se za minulýho režimu pravděpodobně choval jaxvině...) - a divák se má na konci nejspíš cítit dobře a pohodově, maximálně se dojmout nad nespravedlností abstraktních společenských problémů... jo, je to problém - a problém taky je, že z filmu nevychází jako problém to, co je už v samém jeho základu dost podstatně problematický...

plakát

Slunovrat (2019) 

komentář s nulovou výpovědní hodnotou, nadšené výkřiky, čistá filmová rozkoš (ehm...): Ari Aster opět válcuje kinematografické pole takovým způsobem, že ani po tomto snímku sto let neporoste tráva... mimochodem, "tráva"___jistě se najde nemalý počet diváků, kteří MIDSOMMAR označí za manýristickou vykrádačku THE WICKER MANa, což je nicméně hrubé nepochopení rozdílu mezi vykrádáním a citací - Aster používá poetiku pohanství a kultu jako pozadí pro definování vlastních témat a traumat, k historii kinematografie se obrací jako k souboru prvků, které má v oblibě, ale jejich citování pro něj tvoří toliko rezervoár postupů, jež ve vhodné chvíli obrátí úplně naruby a jejichž pomocí zdůrazní vyznění svého vlastního vyprávění... stejně jako byly u debutového HEREDITARY referenčním rámcem VYMÍTAČ ĎÁBLA nebo ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO, i v případě MIDSOMMARu se THE WICKER MAN dá použít coby pozadí maximálně pro pochopení budování atmosféry a nálady, nikoli příběhu jako takového, o struktuře filmu samého ani nemluvě (což ale neznamená, že by se Aster na zmiňovanou sedmdesátkovou folkovou férii - a možná i na její nedávnou inkarnaci - pozorně nedíval)... jinými slovy, není na škodu si před zhlédnutím filmu pustit nějaký rozhovor s Ari Asterem, aby potenciální divák vlastně pochopil, co se mu tvůrce snaží sdělit - a ne, nejde o přímočarý bububu hororový blábol___možná jsem příliš nadšen, ale i tak soudím, že úvodní sekvence snímku se může směle řadit mezi nejlepší prology (nejen žánrové) kinematografie vůbec: precizním nastolením ústředního tématu, kamerovými kompozicemi, hudebním doprovodem - jde o výtečnou koncentraci zoufalství, tragédie, napětí, hodně černého humoru, a v neposlední řadě hereckých výkonů, které i na takto malém prostoru předjímají potenciál, jenž se v průběhu filmu rozvíjí a stále přidává na obrátkách___Ari Aster je naprostý magor, chameleon, který bezuzdně surfuje v žánrovém poli, aniž by se někde na delší dobu zastavil (upřímně řečeno - čistý horor to fakt není), a jehož fantazie a tvůrčí rozmach jsou ve výsledku možná napínavější než celá zápletka filmu... sice máte konstantní pocit, že se co chvíli něco neskutečně po...hnojí, ale Ariho eskapády a vaše zvědavost, kam ho vlastně jeho nápaditost dovede a zda má vůbec nějaké mantinely, na něž by mohl narazit, jsou ve finále mnohem, mnohem větší nervák___těším se na Ariho další zářez - a na prodlouženou verzi MIDSOMMARu neméně...

plakát

Tenkrát v Hollywoodu (2019) 

bez mučení přiznávám, že cca do poloviny jsem se téměř nemohl naladit na atmosféru, vyjma velmi vděčných sekvencí Cliffa Boothe... ale jakmile to v jednu chvíli sepne a všechny dílky do sebe začnou zapadat, člověk si uvědomí, že dílčí segmenty a střípky byly zvoleny a poskládány naprosto precizně a dokázaly přiblížit diváckému srdci i nejplošší a nejtezovitější postavu celého filmu (Margot Robbie)___snímek jednoznačně vynikající v detailech a ke své vlastní škodě možná až příliš závislý na a) tom, jestli u diváků nastane onen "spínací" moment, ať už na úrovni děje či z hlediska obecnější významové strukturace, nebo b) skutečnosti, je-li člověk zrovna cinefil, znalec různých filigránských drobností apod., a je-li tedy schopen si TENKRÁT V HOLLYWOODU užívat jako poznávací zájezd po známých a již kdysi objevených místech___občas jsem měl neodbytný pocit, že na rozdíl od předešlých Tarantinových filmů zde odkazy a narážky poněkud přestávají sloužit ději, ale spíš jen tak jsou, aby byly, ale co už... jako kdyby už nešlo o film, ale kinematografický ekvivalent návštěvy oblíbené hospody, kde vám barman natočí pár piv na účet podniku, jen aby do vás mohl celý večer hučet dojmy ze svých zamilovaných snímků... síla téhle fresky je ale natolik plíživá a podmanivá, že jí rádi leccos odpustíte...

plakát

Jack staví dům (2018) 

první dva případy jsou (jakkoli paradoxně to bude znít) do té míry černohumorné, že vedle nich standardní černý humor působí poněkud narůžověle - zejména epizoda č.2 je dohnaná do extrému natolik absurdního, že to lze ještě vnímat jako koukatelný film... zbytek je úmorně didaktická a v samém závěru až bizarně směšná podívaná o tom, že když budete střílet malé děti, sežere vás za trest čert... oddělení "epilogu" od zbytku snímku, namísto organického prolnutí, celku spíše škodí; narůstající brutalita funguje pouze v čistě fyzické a momentálně šokantní rovině; chybí jakákoli výpovědní hodnota... von Trier pokračuje (s Jackem?) v pomyslném tvůrčím sestupu, v jehož rámci svými filmy působí jen na "první dobrou" (ehm, dobrou...) - pryč je nepříjemnost a naléhavost, dosahovaná pouze psychologickými prostředky, která dokázala dohnat k bezmocné zuřivosti nad viděným... zůstala snaha strhnout stále extrémnějšími proprietami, které jsou ve výsledku jalové, nicneříkající a vyprázdněné... filmový ekvivalent splasklé bubliny, jímž tvůrce očekávání nepřekračuje, ale otrocky naplňuje... velká škoda, že se von Trier dostal do fáze, kdy se na jeho filmy chodí výhradně kvůli (nabubřelému) hypu, nikoli kvůli jim samým... návštěva dalšího (potenciálního) von Trierova filmu však bude motivována stejnou otázkou jako v případě JACKA: vrátil se svojský dánský divnoguru k tvorbě snímků, jimiž chce říct něco podstatného, nebo má obskurnost ještě hlubší dno než posledně?

plakát

Věčně tvá nevěrná (2018) odpad!

filmový ekvivalent klystýru... v podstatě jde o zastřený postapokalyptický snímek, v němž místo vody / zdravého ovzduší / surovin / občanské vybavenosti apod. absentuje morálka a jakékoli distinktivní rysy, které by nám umožňovaly domnívat se, že jsme účastni vyprávění o lidských bytostech, nikoli o opicích v říji... Cieslara a Míku ale podobné starosti pouze brzdí v rozletu, proto je hned po startu odhazují jako nepotřebnou zátěž a s elegancí vrchních z Café de Paris nám servírují vybrané menu, na němž jedna krmě je lepší než druhá, od premisy v jádru vyprávění, přes herecké výkony a “vývoj” postav, až po eponymní píseň, která je třešničkou na vrchním patře několikaposchoďového dortu___kopii této “věci” bychom po sobě měli zanechat v černé skříňce, aby budoucí objevitelé naší padlé civilizace lépe pochopili, proč lidstvo vlastně vyhynulo

plakát

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (2018) odpad!

jízda kapitálních parametrů, poctivě zhlédnutá od A do Z, na motivy knihy, kterou (bez mučení přiznávám) mám nyní chuť si přečíst od první do poslední stránky... pod-brak, surrealismus, tuzemská odpověď na Bridget Jonesovou, absence sebeúcty všech zúčastněných a levitující Pavel Kříž se setkávají na ploše půldruhé hodiny plné slabomyslnosti a absurdity, ale takové té ne-úplně-monty-pythonovsky-záměrné-jako-spíš-jen-šoupnuté-za-hranici-představitelna___vlastně je třeba na tom obdivovat mnoho aspektů: kreativitou PR sekce, která si na vydedukování toho, jak vlastně tenhle stück zpropagovat, musela zlomit hlavu, počínaje; furiantstvím tvůrců, kteří se nestyděli říct si za toto o nějaké mince, konče___ZOUFALÉ ŽENY hodně šlapaly na paty VĚČNĚ TVÉ NEVĚRNÉ, která u mě nakonec souboj o pána českého kinematografického Mordoru L. P. 2018 vyhrála, ale druhé místo ani trochu neumenšuje fakt, že toto je tvar, k jehož popisu dosud nebyla vymyšlena odpovídající slova

plakát

Bajkeři (2017) odpad!

kde jsou ty časy, kdy se mohl český divák podívat na SNĚŽENKY A MACHRY a vidět kvalitní tuzemskou teenagerskou komedii? mládežníky, kteří jsou sice trochu nablblí, hodně sobečtí, ale jejich rozlišovací schopnosti už dokážou rozpoznat pokrytectví těch, kteří se je snaží poučovat o životě a domnělé správnosti čehosi? ty doby jsou - zdá se - nenávratně pryč a nám na starý kolena zůstal model PANIC JE NANIC - model, kterej nikdo nežádal, ale tím nezničitelnější je... je dost depresivní, že tvůrci, jenž ještě nejsou životně úplně za zenitem, vnímají současné náctileté jako partu nesamostatných zombies, které z jejich psychopatického limba vytáhne jen vidina “něčeho za něco”, případně kvalitního smočení, a kteří nemají jakékoli cíle... fikční svět BAJKERŮ je surrealitou, kde kohokoli cokoli nezajímá, všichni bez výjimky jsou úchylní, rodiče mají velmi nezdravé vztahy s vlastními potomky (vážně Matonoha v podstatě nabízel svoji partnerku Mišíkovi?) a humor vysublimoval...

plakát

Miluji tě modře (2017) odpad!

modré memento scenáristické legendy československé kinematografie - netuším, jestli Papoušek tenhle film miluje, ale spíš bych si tipnul, že z něj rotuje v hrobě... podobně jako u Jiřího Menzela došlo blahé paměti k přerodu z fáze “dobrý tvůrce” do fáze “velký špatný”, i Papoušek tu (v zastoupení, což je dost podstatný - ale chyba nejspíš bude už v prvopočátku) předvádí obdobný myšlenkový veletoč a jarmark marnosti... připadá mi, aniž bych chtěl jakkoli zobecňovat, že tyhlety pocty a dodělávky šuplíkovejch děl velkejch mistrů a přebírání / přepisování jejich scénářů fungl novými týmy stojej častokrát za velký, modrý, nepříjemný kulový - někdy to možná žádá situace, ale někdy se o to ani kdokoli neprosí, což je přesně případ MILUJI TĚ MODŘE... chápu, že Šmídmajer miluje šedesátkový československý tvůrce (koneckonců jeho možná nejlepším filmem nejspíš navždy zůstane formanovskej dokument), my všichni je milujeme celým barevným spektrem, ale některý sny by si člověk neměl plnit - jako třeba aktualizaci a zfilmování scénáře šedesátkového barda, kterej je do současnosti přenesen takovým způsobem, že z toho má jeden dojem, jako by se snímek s jakoukoli současností (a konceptem reality jako takové) rozžehnal a nechal ji stranou... zároveň je to projekt tím podivnější, že asi nešlo o úplně lacinou záležitost (jako, jezdit z Prahy do Olomouce jen kvůli natočení vrátnice a iracionálního Rosťovo výstupu na Suškově soše je docela luxus)... to je ale všechno oukej - ať si lidé točí třeba cirkus Berousek balancující na špici brněnského orloje, mají-li na to prachy; už méně oukej je ale celkové vyznění filmu: 1.) holky zase jen na čumendu nebo jako karikatury - tybláho, z jistého úhlu pohledu vypadá česká kinematografie jako průmysl ovládaný mlsnými šedesátníky+, kteří by si rádi plácli, ale už je žádná nenechá, tak o tom pak točej filmy; 2.) “ne” není odpověď - kdo vymyslel, že je romantický (nebo vůbec přijatelný) uhánět holku imrvére den co den, přestože tato se jasně vyjádřila, že nemá zájem?; 3.) umělci jsou prolhaná prasata - tohle je taky pořád všude, ačkoli podobnej stereotyp byl vousatej už v době, kdy ho poprvý vynašli... ve výsledku tak máme před sebou efektně nasnímaný sexistický svět, který obývají povrchní a bezprizorní osoby, v němž sexuální obtěžování je prezentováno jako romantické chování - a kde umění je pouze prostředkem k ukájení vlastního libida...

Reklama

Reklama