dvopet

The Dead Don't Die má všechen obvyklý Jarmuschův rukopis - prvky road movie, sledování architektury města, suchý a svébytný humor, žánrové variace, odkazování. Zombie horor v tomto případě ironizuje a současně vykládá zcela doslovně (tak, jak zombie horory bývají často vykládány) jako aluzi na dysfunkční společnost na sklonku své slávy (vztahy v zásadě nefungují, lidé za chůze koukají do mobilů "jako zombie"). Jarmusch si zachovává nezávislost v dobrém slova smyslu a točí s přáteli to, co ho baví. I přes jmenované prvky - a rád bych se mýlil - je to zřejmě vůbec první jeho film, kdy absentuje zásadnější výpověď autora. Chce to další projekci. EDIT: Na podruhé o něco zábavnější, přesto si dovolím tvrdit, že jde poprvé o "zbytečný" zářez v režisérově filmografii.

Kašírka. Bez ducha.

Smrtící nuda.

Zdaleka to není průser typu Tři bratři. Je to ale film, který "funguje" více jako reminiscence na Obecnou školu a Svěrákovskou tvorbu jako takovou, než jako samostatný a plnohodnotný snímek. Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš...

Příšerná sračka, která posouvá hranice hlouposti od scény ke scéně. Chtělo by se říct, že rozpohybované pixely (v podobě již hodně zastaralých představ o dinosaurech) v roce 2018 už nikoho nemůžou zaujmout, natož ohromit. Přesto to vede k obrovským celosvětovým tržbám a z tohoto úhlu pohledu si tvůrci - bohužel - asi těžko sami řeknou, že ten film udělali opravdu mimořádně blbě.

Blade Runner se soudržným scénářem, hurá! Technicky vypiplaný film.

Dostatečně ironická a "lehkonohá" poslední třetina prvního filmu se bohužel nepřenesla do dvojky. Navíc typ humoru, který funguje v komiksových sešitech, se ve filmové adaptaci ztrácí. Slaboučkému scénáři dominuje fekální "rádoby humor pro náctileté". Proto se prdí, močí a taky se sahá na pohlavní orgány. A nic víc. Vztahová linie (Deadpool-přítelkyně-záporák-zázračné dítě) nefunguje ani ve vážné poloze, ani jako nadsázka. Marvel po lobotomii.

McDonagh trochu nevyrovnaně balancuje mezi přísně realistickým stylem filmu samotného a mezi mnoha zvraty scénáře, které vycházejí z jeho obvyklého dramatického psaní a na divadle by fungovaly mnohem lépe (s mírou nadsázky). Je to zdařilé a bavil jsem se, nicméně existují mnohem suverénnější filmy.

Typický Nolan v tom smyslu, že vytvářením zdánlivé komplexnosti opět přečůrává diváky, kteří mu ochotně skáčou na udičku. S tím rozdílem, že oproti svým předchozím filmům tu sází více na vyprávění obrazem. A v tom má sakra rezervy. Nefunkční a nudná práce s Zimmerovou nijak inovativní hudbou. O tom, jak opakovaně Nolan zachází s hercem Hardyho formátu (potlačení možností mimického vyjádření), se mi ani nechce psát. Vyprázdněný a v podstatě zbytečný film zachraňuje pouze řemeslo všech zúčastněných.

Pomalé tempo filmu je jeho velkou předností. Na vztahové nuance mezi postavami je spousta času, jsou dobře a čitelně zahrány a tím pádem scénář nemusí být polopatický a doslovný, což je jedině plus. V zásadě jednoduchý příběh (jednoduchý v dobrém slova smyslu) je artikulován pomocí promyšlené kompozice neuspěchaných scén a delších záběrů ve výrazných olomouckých lokacích. Zdá se mi, že Krobot se Smékalem neměli potřebu předkládat "velký příběh" a "velké téma" (podobně jako v jejich aktuální inscenaci Honey), hledat v tomto filmu takovéto ambice pak musí vést ke zklamání či minimálně rozpačitému přijetí. Vztahová katastrofa, ke které zdánlivě příběh tenduje, se nejen že nekoná, ale dochází k novému rozložení možností ve vztahovém víceúhelníku, a to přináší potřebnou naději.