Faidra

Vanceova vzpomínková kniha ani její adaptace nejsou a nemohou být sociologickou studií, přesto spolu s podobně nepochopeným Out of the Furnace dokáží rozpálit dlouho korodující ocelové srdce Ameriky ve výhni do běla a říci k (nejen) americké beznadějně patové situaci město vs. venkov, opiátové krizi, vraždící ročně víc lidí než střelné zbraně a auta dohromady, nebo Trumpovu zdánlivě nepochopitelnému pět let starému triumfu víc, než je na první letmý pohled patrné. Nelze jim zazlívat, že popisují chorobu letmým, roztříštěným a subjektivním líčením příznaků, místo aby odhalovaly příčinu a stanovily diagnózu. To už tak laikové dělají, je na lékařích, aby to uměli rozšifrovat a léčit, a ti zde selhali ve velkém stylu. Bez ohledu na politické ovzduší a právě panující trendy jsou chudí vždy přijatelným cílem. Jako kynolog k tomu mohu říci jediné. Nedovolíte-li psovi vrčet, můžete se jednoho krásného dne dočkat, že se do vás zahryzne bez varování. Jako divák říkám, že jedna vyčerpaná vlaštovka jaro nedělá, ale v sychravém bezčasí po beznadějně dlouhé zimě potěší, ne že ne. P.S. K vytýkanému nedostatku sympatických postav dodávám jen tolik, že hodně lidí si plete empatii se sympatií.

Better the devil you know...? Jak kdy. Po seznámení s démony fanatismu, pokrytectví a sadistické krutosti tohoto venkovského eposu, dokonalého od nasliněnou dlaní ulíznutého účesu po botu zadupávající vám krk do bláta, člověk se slzou v oku vzpomíná na čerty s hodností vraníka. A to ještě neví, do jaké báječné Rodiny bude uvítán, když se užuž zdá, že si z pekla zakoupil jednosměrnou jízdenku. V pekelném klání o cenu Kubrickova kukuče nakonec vítězí Bill Skarsgård, ale bylo to o psí chlup...

Shakespeare se pletl, je něco úžasného v státě dánském. Platí to o Mikkelsenovi, film samotný místo země Vikingů odkazuje na největšího Čecha a chlast samotný, protože prvek očekávání je zákonitě střídán prvkem zklamání.

Nevesely truchlivy jsou ty vodní kraje. Taky bych byla, točit se o mně tohle.

Brzdy a spojky netřeba, na plyn se šlape oběma nohama a plnou vahou Russella Crowa, který pozapomněl dodržovat povinný dvoumetrový odstup od lednice. V plné jízdě tak filmu opomenete vyčítat těch pár projetí v protisměru nebo airbag v nose v podobě nesympatické hlavní hrdinky. Kdyby si po mém vzoru plácla na kufr nálepku "a vařit taky neumím," dal by jí Nečistá duše pokoj, než bys řekl šmik...

Vždyť říkám, šlendrián. Být to v Rusku, výsledky víte dva roky před volbami.

Max Riemelt podává svého pedofila natolik přesvědčivě, že až obsluze v knajpě sdělí, že tentokrát se spokojí s jedním prckem, může nastat problém. Bohužel příběh neuhne z předem vyjetých kolejí až do tristní konečné stanice a scény s vlkem svou do hlavy mlátící průhlednou metaforičností způsobí divákovi objevení vlka na úplně jiném místě, než je měsíčním svitem zalitá paseka...

In USA, you can always find a party. In Soviet Russia, The Party always finds you… Ukrajinský hladomor je bohužel pouze jednou z mnoha kapitol v černé knize lidstva a tuze šerednou ilustraci k ní přikresluje chování řady politických a kulturních velikánů své doby (za všechny jmenujme George B. Shawa nebo H.G. Wellse), kteří sovětské potěmkiádě znamenitě posloužili potleskem užitečných idiotů (ano, vím, že nasadit si ohvězdičkované prýmky dávno potom, co utichla bitva, je jednoduché). Těm několika málo varovným hlasům, upozorňujícím, že za báťuškovým žoviálním knírem se v tomto případě skrývá třetí jezdec apokalypsy, co si přivlastní i poslední mírku pšenice, byl přisouzen úděl věštkyně Kassandry. Agnieszka Holland se žel s tématem poprala jen do polosyta, naštěstí se hluché pasáže střídají s putováním hrůzyplnou farmou zvířat, kde největší svině tloustnou a zbytek živých závidí mrtvým...

Němci opakovaně prokázali, že s minulostí umí zúčtovat náramně... ve filmu. Trochu pozornější audit však záhy odhalí v položkách zpracování, dialogy a některé herecké výkony manko, které sráží výslednou výši aktiv někam na úroveň Šarlatána z Alp.

"Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky" (J. Stránský). Film o temnotě, kterou nezadrží železné dveře, sodíkové výboje a křemíkové obrazovky, o nesvatých rodinných poutech, která tak omamně škrtí, o šelmě v člověku a lidskosti v šelmách. Příběh, jaký můžeme číst nejrůznějšími způsoby, podmínkou je jen gramotnost. Vysoce funkčně negramotná Faidra k tomu má dvě poznámky. 1/ K Riley Keough se dá říci jen tolik, že Král je (možná) mrtev, ať žije Princezna, 2/ kdybych byla tím, koho jako prvního napadla myšlenka srovnávat to s Větrnou řekou a já se tomu napadení neubránila třebas i nepřiměřeně, skočila bych pod sněžný skútr. Kdybych byla tím, kdo to srovnání bezmyšlenkovitě opakuje, poprosila bych řidiče skútru, aby ještě pro jistotu couvl...