Faidra

Abych začala náležitě epicko-trailerově: ve světě, kde léto trvá léta a zima se může protáhnout na celé pokolení... ve světě, kde nevíte, zda krvelačnější bestie číhají za Zdí nebo před ní... ve světě, kde neznají jinou polohu při sexu než zezadu... všem zákonitě hrabe tak, že z toho nerozeznávají sestru od štětky (ale on je to někdy fakt problém) a hrdinní elfové, čarodějové a nezletilci vyvolení k záchraně světa nikde, takže není divu, že nakonec jsou nejlepší ze všeho trpaslíci. Krev, chlast a sperma teče proudem, ruka ruku láme a šťastné konce jsou v nedohlednu. Kupodivu to povětšinou nepůsobí samoúčelně, atmosféra se nedá krájet, ale je na ni třeba řádně nabroušené sekery a většina postav je náležitě prokreslená, nešustivá a zahraná tak, že jisté malfoyovce máte opravdu chuť nechat opékat na pomalém ohni a v případě jisté albíní princezničky s radostí kvitujete fakt, že nejen mráz, ale ani plameny kopřivu nespálí a z dračí setby může vzejít podivuhodná úroda. Je to skoro jako poslouchat skaldovu píseň v prochladlé hradní síni a lít přitom do sebe jednu medovinu za druhou v marné snaze zastavit mráz pronikající až do kostí. My na severu sídlící sice známe jen dvě roční období a to zimu a zkurvenou zimu a pohled z okna na povadlé jiřiny (a Lucky a Evy) nás zatvrzuje ažaž, ale právě proto víme, že zima přichází... a není před ní úniku.

Milénium 3: Spiknutí starců. Pokud bývá první díl přirovnáván k lahvi vychlazené severské vodky, je trojka zteplalým pivem ze zapadlé knajpy, z kterého dávno vyprchaly poslední zbytky pěny a u kterého mám neodbytný pocit, že ho už někdo jednou pil... Schématická černobílost, patrná už dříve, tady dostoupila k vrcholu nechtěné směšnosti, dialogy se vesměs nedají poslouchat a atmosféra se definitivně odebrala na odpočinek, takže jsem poprvé neměla šanci se o hrdiny vůbec bát, ačkoli si svou pitomostí skoro všichni koledovali o Darwinovu cenu. Když Michael pověřil obhajobou všemi pronásledované Lisbeth vlastní těhotnou sestru, chytala jsem se za hlavu. Když otřískaní investigativní novináři, zvyklí působit pád celých obchodních impérií, omdlévali hrůzou ve chvíli, kdy v mailu objevili první výhrůžku, tloukla jsem hlavou do zdi. Když titíž žasli, že existuje odnož tajné služby, odebrala jsem se se zařváním "hej, mám pro vás další šoky - Ježíšek neexistuje a vaši rodiče spolu spěj" do bezvědomí, ale probrala jsem se ve chvíli, kdy se zmiňovaná těhotná advokátka nalévala vínem. Měla jsem totiž neodbytnou chuť udělat ihned totéž, ačkoli jsme ve stejném stavu, tedy jiném. Ale co jsem mohla čekat, když jsem očividně jediný člověk na světě, kterého Larssonovy knihy neuvedly do extáze a vidí v nich pouze schématické konspirativní spisky o novináři, kterému se ženy všeho věku cpou do postele, sepsané novinářem, kterému se jich asi do postele moc necpalo, a dávající ženám všeho věku jasný pokyn, aby Švédsko raději ani nehledaly na mapě. Už takhle tam těhotné asi ze vší té hrůzy nejmíň rok přenášejí - vzhledem k tomu, že potřetí zmiňovaná právnička je na rozsypání po celou dobu Lisbethina zotavování i soudního procesu.

Moji milí orientální básníci, jak vy to jen děláte, že ať básníte epicky nebo lyricky a klidně i beze slov, vždycky mě dostanete?

Vítejte v Twin Peaks, kde tisíckrát víc než jinde platí, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Vítejte v noční můře, z které se vám nebude chtít probudit. Vítejte v příběhu, po kterém douglasky, polena, sovy a černé kafe s třešňovým koláčem už nikdy nebudou tím, čím se zdály být. Ale hlavně a především vítejte v úžasné fantasmagorii podobné něčemu, co by možná napsal Stephen King, kdyby nepřestal brát drogy, a v městečku, jehož obyvatelé mají tolik másla na hlavě, že by to zamázlo Velkou příkopovou propadlinu. Soudce Lynch soudí nemilosrdně, kostlivci vypadávají ze skříní v takové frekvenci, že městečko posléze připomíná ústav anatomie, ale pohraniční obec si přesto dokáže zachovat některá ze svých tajemství, díky kterým z ní nikdy nebudete chtít odejít a pokud na chvíli utečete do některých těch modernějších sídel jménem Dexter, Lost nebo Heroes, stejně se nakonec vždycky vrátíte, abyste se mohli bát, smát, slzet a sedět jako přikovaní. Můj muž se už nediví, že se na něj vždycky divně podívám, když mi pochvalně sdělí, že jsem jeho pravá ruka... inu ukažte mi ženu, která aspoň někdy nemá pocit, že místo manžela hovoří s polenem. Kolem a kolem vzato, jediná věc, která mi na seriálu vadila, byla flanelová košile. Tedy ne košile jako taková, vadí mi pouze na agentu Cooperovi. Zlé jazyky sice tvrdí, že mně vadí jakékoli oblečení na agentu Cooperovi, ale to je sprostá lež. Proti ponožkám nic nenamítám. Pokud vám to přijde divné, namítám mnoho věcí proti studeným nohám.

Tož v téhle verzi příběhu Vlada III. Tepese forma nad obsahem nejen zvítězila, ona ho brutálně zavraždila, zakopala a na jeho hrobě si zatančila indiánský vítězný tanec. To bych ještě přežila, i když větší chvalozpěv na nevkus byste našli snad jen na normalizační diskotéce. Ale byla ta změna z monstra v otce všech současných nedokrvených vampýřích romancí opravdu nutná? Ne že bych upírala červené knihovně právo na život, ale to si nevystačí se svými továrníky Dubskými a hrabaty de Peyrac a musí natahovat své nalakované drápy i po nejslavnějším symbolu zla a nechat mě teskně vzpomínat na časy, kdy se panny a paní před upíry třásly a ověšovaly česnekem, místo aby jim toužily znepříjemňovat neživot až na věčnost? Ještěže tam aspoň byli dobří herci, tedy až na čestné výjimky. Kdy už se režiséři a castingové agentury poučí, že Keanu je výbornej v rolích stoických mimozemšťanů a přestanou ho chudáčka nutit, aby předstíral emoce, protože pak ženská nemusí mít jako druhou alternativu Garyho Oldmana, aby svěžímu vánku nad horami zdrhla s pořádným vichrem. No nic, jdu se podívat na Prokletí Salemu, abych si spravila chuť. Možná by nebylo od věci ani nějaké slušné zpracování osudů skutečného Draculy - ale hádám, že v dnešní době není právě in vládce masakrující muslimy po tisících.

Galadriel vs. Neo? Na první pohled geekův vlhký sen, který se stal skutečností, na druhý atmosférická podívaná z mého milovaného amerického Jihu, na třetí... krapet překombinovaná záležitost s postavami, které hraničí s karikaturami a se závěrem přitaženým za vlasy tak, že propříště bude potřebovat paruku. Na druhou stranu (na čtvrtý pohled) herci leccos zachraňují, akorát nevím, zda by byl Keanu potěšen mým názorem, že násilnický buran Donnie patří k jeho nejpřesvědčivějším postavám, a totéž platí pro Katie coby rozmazlenou tatínkovu holčičku. Jelikož nepatřím k jasnozřivým na rozdíl od Annie nebo některých zdejších přispěvatelů, nemůžu ani tvrdit, že jsem vraha odhalila ještě před vraždou a tudíž netvrdím, že to bylo předvídatelné jako výsledky voleb za normalizace, jen mi vadil ten neustále posilovaný důraz na nadpřirozenou stránku věci, která se tloukla s ostatními složkami jako Donnie s ženami. Netvrdím, že paranormální horor, kriminální drama a psychologický thriller nejdou dohromady, ovšem v Raimiho podání jedno narušovalo druhé. Já jsem sice během sledování spořádala rajče, kousek čokoládového dortu, hermelín a hrušku, ale já to můžu odůvodnit těhotenskými chutěmi. Jaká je vaše výmluva, Mr. Raimi?

Jednou tam Jirka vyprávěl, jak jistá osoba s dlouhými prsty kdysi zajistila, aby si sedm let nezahrál. Tak mě napadlo, že nějaké to vyznamenání za zásluhy pro kulturu pro dotyčného by nebylo od věci. Koneckonců 28. říjen se blíží a vyznamenání se mohou udělovat i in memoriam.

Ale no ták, přátelé, že on kvůli vám nikdy nikdo nikoho nehodil do bazénu? Jistěže je Bridget blbá tak, že nebudu urážet tágo tím, že bych ho k ní přirovnávala, zvlášť když s tágem jsme si posledně tak prima pokecali o Heideggerovi a Husserlovi. Ale ne že by pohled na osobu, která je ještě omezenější a nepraktičtější kravka než já a přesto se kvůli ní chlapi (a nejen ti) můžou zbláznit, nebyl ještě víc osvěžující než pád do zmíněného bazénu, takže se tady nebudu ztrapňovat nářky, že film není ze života (a který je, eh?) a radši zdůrazním fakt, že v životě každé ženy nastane dříve nebo později chvíle, kdy si musí vybrat mezi Darcym a Cleaverem. Já jsem si vybrala masáž a pak bazén.

"Viděla jsi někdy něco tak krásnýho?" Neviděla, pane Menšíku. K tomu, abych cítila úctu k řece a jejím dětem, nepotřebuju chytat ryby, a k tomu, abych věděla, že klukovské srdce může ukrývat chlapskou odvahu, zase nepotřebuju vás, pánové Pavle a Kachyňo, ale potřebuju vědět, že poezie knih a filmů odolává zubu času. Jen je potřeba čekat, až se vynoří z tůně...

Bourne Supremacy... Pokud by se někdy konala volba Miss Mindfuck verze Labutího jezera, pak bych korunku přiřkla Bournovu dílku, které znásilňuje Čajkovského s takovou snovou elegancí, že se dočká orgastických vzdechů místo volání o pomoc. Černou labuť bych viděla tak na pozici druhé vicemiss - čistě proto, že podobných netradičních příběhů prince a labutě je asi jako heterosexuálů mezi baleťáky. P.S. Závěrečná pasáž Billyho Elliota obsahuje scénu z Bournovy verze.