Gemini

V první řadě díky Spiker01ovi (nebo 01čce - co je víc česky?) za odkaz na rozhovor páně Civalovy s režisérem Adamem Sedlákem na moviezone. Proč? Protože jsem si během těch šesti dílů (a mezer mezi nimi) přebíral, co vlastně nebylo řečeno, ale vyplývá to z dalšího děje, a jestli to byl záměr. A jestli se mi to jen zdálo, nebo opravdu první díl byl ve frekvenci Alt+Tabů, švenků, zoomů apod. opravdu intenzivnější (nebo spíš zahlcující). A právě na tyto i další věci režisér odpovídal:) Dál už můj respekt patří právě jemu a jeho týmu, protože Semestr má v našich končinách zcela novou formu, a troufám si říct, že je to velká událost, protože: na jedné straně má to kouzlo, že dokonale trefí jeden či dva momenty ze života každého "běžného" příslušníka generace (vlastně už víc generací) mladší třiceti let. Na druhé straně ukazuje velmi dobře zahrané postavy rádobyintelektuálů a internetových persón, z nichž ani jedna rozhodně není sympatická, vztahy mezi nimi na všem na odiv vystavované tapetě sociálních sítí v kontrastu se skutečností (taky určitě znáte ty příběhy "Vy se rozvádíte? Ale vždyť to podle fotek a postů vypadalo, že jste šťastná rodinka..."). Na třetí straně je to mezi ústřední dvojicí vztahová studentská "detektivka" plná zvratů, výborně snoubící vizuální stránku s použitou hudbou (údajně jen české provenience), a na čtvrté straně skvěle hraje hru s divákem, kterému dává pořád trochu jinou perspektivu, pokud jde o názor na Amálii a Damiána. No a konečně taky tu je určitá porce výsměchu nedospělým dětičkám, přesvědčeným o tom, že jejich problémy jsou ty největší na světě, ačkoliv mají možnost svoji tirádu zakončit zaklapnutím notebooku a nasupeným odchodem do klubu, kde můžou být "free" a zapomenout na to, jak je ten jejich život strašný... A je tu ještě jedna velká výhoda - a to je ta, že se na to dá dívat opakovaně, protože je tam toho skutečně mnoho, čeho si napoprvé ani napodruhé nejde všimnout... Takže za mě rozhodně pozvánka pro všechny, nejen pro náctileté a studenty vysokých škol. Nebo jinak - i pokud budete titulky číst tak, že "skalpují" Linhartová a Hofman, což bude asi nějaký cool výraz, co mladí používají, podívejte se. Přežijte to, že se nebudete zřejmě na začátku chytat, a budou vás bolet oči. Jako celek to rozhodně bude stát za to. Jen to prosím neberte jako jasný důkaz toho, že vaše dítě na studiích místo psaní diplomky po nocích rajzuje po diskotékách, kde se jede koks:) Semestr určitě není dokonalý, ale za odvahu a zvládnutí záměru mu dám 90%. Míň jak 80 by to stejně být nemohlo;)

Stručné, výstižné příběhem a jasně rozeznatelné formou (která hraje svou roli i v příběhu), a hlavně zcela trefné a nutné k zamyšlení nad sepětím dětského myšlení a toho, jak vypadá standardní vzdělávání a "rozvoj" dítěte. A samozřejmě i jaké jsou (nebo by mohly být) vztahy mezi dítětem a rodiči. Ne každý má štěstí, že může dělat práci, která ho baví, a pak je to často právě to dětské nadšení z čehokoliv, co dospělého nabije novou životní energií. Co se pak stane, když rodič nechá dítě semlít systémem, který nepřipouští odchylky od uniformního vzoru? Věřte nebo ne, na osmi minutách prostoru se to dá odvyprávět. Byť jsou využité na úplné maximum, tj. až do konce titulků:) 80%

V "žánru" scének "otec je konfrontován s dceřiným možná ani ne klukem" sice asi už navždy budou vládnout Bad Boys 2, ale Pixar tady svůj svět "V Hlavě" dobonusovává (je to strašné slovo, ale "rozvíjí" nebo "obohacuje" by bylo dost přehnané) naprosto trefně. I když jsem si celkem jist, že pro věkovou skupinu dvanáctiletých to asi moc nebude... o něco mladší děti a hlavně rodiče si tu ale přijdou na své. Hlavně když tatík odhalí svou temnou minulost, muhehe. Ne, vážně, vnitřek máminy hlavy opět s přehledem vítězí;) Musíte ale samozřejmě počkat až do konce titulků:) 80%

No, Pixar dal za minulé roky dohromady i předfilmy s větším nábojem a nápadem, ale je to milé, zvlášť když vidíte dabovanou verzi, a dočtete se, že český zpěv si vzali na starosti Roman Tomeš a Michaela tehdy ještě Doubravová, dnes už Tomešová:) Mauna Loa a Mauna Kea jsou sice od sebe ve skutečnosti asi třicet kilometrů (což je pravda na geologické poměry intimní blízkost) a taková pořádná sopečná erupce sice vyprodukuje mnoho energie a hmoty, ale lásce zrovna neprospěje... ale ukulele a havajská pohodička pořád mají svou váhu;) 70%

Fail Safe z roku 2000 se nemůže vyhnout srovnání se svým takřka dokonalým filmovým předobrazem. Není to úplně fér, protože tato verze je záznamem živé televizní inscenace (ano, občas to někdo stále ještě dělá;)) - což má samozřejmě určitý vliv na formát a obsah filmu. Na formát ani tak ne, protože i originál byl velmi komorní záležitostí, ale pokud jde o obsah, těch chybějících 20-25 minut je dost znát. A když se dozvíte, že to prokrácení je důsledkem "nutnosti" reklamních pauz, a máte možnost srovnání obou verzí, zanechává to určitou pachuť... Jak je vidět z obsazení, "nový" Fail Safe je v daném ohledu velmi slušně vybaven, a celkový úhrn "hvězdnosti" z dnešního pohledu je někde jinde, než u původní verze. Bohužel, Stephen Frears není Sidney Lumet, a hlavně Richard Dreyfuss není Henry Fonda. Když si vybavím Friedkinovu aktualizaci Lumetových 12 Angry Men, působila na mě podstatně přirozeněji, než "nová" verze Fail Safe - černošský pilot Don Cheadle si vymění s Georgem Clooneym jednu "dobovou" segregační poznámku, Clooney je tragicky ovdovělý, a jeho syn hází do závěru filmu poměrně slušné logické vidle (které v původní verzi, kde s pilotem mluvila jeho manželka, nebyly). A hlavně, dětičky hrající si před kinem... oh come on... To jsou zkrátka věci, které ani Brian Dennehy, James Cromwell a hlavně Hank Azaria nemohou při nejlepší snaze vyvážit, zvlášť když jejich (dnes nesrovnatelně méně známí) předchůdci hráli své vedlejší role také jako z partesu. A to jsem se ještě nedostal k plukovníku Blackovi... nevím jak to, ale Harvey Keitel mi přišel, jako kdyby hrál jen na půl plynu. Takže jak to uzavřít - prokrácení, díky kterému vypadlo pár dějově sice ne úplně podstatných, ale původnímu filmu velmi prospívajících, scén, se spolu s dalšími nepříliš šťastnými režijními rozhodnutími, a ne úplně stoprocentně vydařenému castingu (Dreyfuss) a hereckému nasazení (Keitel), na kvalitě Neodvolatelné Mise podepsalo negativně, a bohužel celkem výrazně. I tak objektivně vzato jde o velmi dobrý film, který nabízí divákovi jeden z těch nepříliš příjemných zážitků, jimiž filmové/televizní médium plní svou společenskou úlohu. Kdybych obě verze viděl v opačném pořadí, možná bych byl o něco shovívavější, ale takhle váhám mezi 70 a 80%. A vzato z trochu jiného úhlu, "remaku" Dvanácti Rozhněvaných Mužů jsem dal 70... Takže to tak nechám i tady. 70%

Neuvěřitelně rozmáchlé a typicky Nolanovsky technicky dokonalé sci-fi, které je v dané kategorii navíc nevídaně "hard". A to tak, že to chce velkou příchylnost k žánru nebo velkou diváckou otrlost, protože ty skoro tři hodiny dokáží diváka skutečně zavalit. Nehledě na to, že valná většina filmu není zrovna veselé epicko-hrdinské dívání. Ono tedy epické je, ale je zhruba tak pozitivní, jako Potomci Lidí. A navíc vychází z premisy, že NASA nikdy člověka na Měsíc nedostala;) Což je samozřejmě na aeronetu a na sputniku.ru spolehlivě zdokumentováno i v našem světě, ale to sem nepatří:) Hudba Hanse Zimmera v nejpamětihodnějších scénách připomíná spíš Philipa Glasse, ale díky tomu se vám vypálí do hlavy ještě o kus intenzivněji. Velká škoda je, že ani tentokrát se Nolan nevyhne tomu, čemu se hezky česky lidově říká "mindfuck", ale který tu narozdíl od takového Inception vyznívá už tak nějak nezvládnutě, a omlouvat ho obvyklými problémy, spojenými s cestováním časem a dimenzemi, se jeví už přece jen poněkud nepatřičně. Tluče se ve mně to, že bych samozřejmě vnitřně víc souzněl s nějakým pozitivním koncem, ale na druhé straně kde jinde než v tomhle žánru by se tvůrci mohli trochu "odvázat" a odvrhnout "povinné" konvence. Ale jestli jsem dal 90% Gravitaci, tak tady by nižší hodnocení byla hodně velká sprostota, protože Interstellar má na rozdíl od Cuarónovy technologicko-kinetické superjízdy i další kvality než řemeslo a téměř doslova mechanické zatlučení diváka do sedačky. Takže ano, 90%.

Návštěva kina v zásadě neplánovaná (aneb když se někdo nečekaně nabídne na hlídání příšer), ale o to příjemnější. Troufám si říct, že jsem si z aktuální nabídky nemohl vybrat lépe:) Oscar za hudbu bez debat, za kameru proč ne, za režii no dejme tomu, za film roku ehm;), ale vážně, pro Emmu Stone naprosto a bezvýhradně ANO! A ano, byly tam ještě nějaké drobné další ceny, že... a na rozdíl od nějakých Lvů se zdá, že byly všechny zcela na místě:) Ale abych tomu dal nějaký náznak řádu - La La Land je zcela zjevně poctou klasickým hollywoodským muzikálům, ovšem pozor, není to s ním zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát z traileru, z fotek, nebo z úvodní (famózní) scény. Emma Stone je tu jak zjevení z jiného světa, to jakou škálu rozpoložení dokáže vyčarovat (a že se tu docela hodně jede na detaily), a jak dokonale balancuje na hraně mezi kráskou z časopisu a ne moc fotogenickou holkou od vedle, to samo o sobě je na Oscara. A to se ještě doplní humorem, tradičně výborným Ryanem Goslingem (to jeho potřesení hlavou nad piánem v poslední scéně je jako jeho proměna z Ides Of March), chemií ústřední dvojice "jako z muzikálu", špičkovým špičkováním v konverzacích, humorem (J. K. Simmonsi, ty ďáble;)), tanečními aranžmá, těmi přepáleně sytými barvičkami, kamerovými prostocviky, cestou pro auto, "dospíváním", "zaprodáním se", pochybnostmi takovými i makovými, projekcí dokonalého světa, a tak vůbec... prostě jsem se asi zase zamiloval. A teď mě omluvte, jdu zkontrolovat děti, jednu úžasnou (teď zrovna) zrzku, promyslet jeden zítřejší případ, a říct si, že asi fakt nemám důvod litovat žádného z rozhodnutí na těch křižovatkách, které jsem doteď prošel. 100 % a možná se na Zpívání V Dešti zase podívám o něco dřív, než jsem myslel. I když kousky z něj jsem viděl právě včera v La La Landu.

U tandemu Sidney Lumet - Henry Fonda je selhání vyloučeno. Výsledkem této jejich konkrétní spolupráce je jedna z nejvíce fascinujících protijaderných agitací, jaké kdy byly natočeny. Jakkoliv celá zápletka stojí na velmi podivuhodné souhře okolností (a navíc v závěrečných titulcích je obří disclaimer, že se nic takového ve skutečnosti stát nemůže, protože bezpečnostní a autorizační systém americké strategické obrany je mnohem bezpečnější a autorizovanější;)), zbytek je téměř stoprocentně uvěřitelnou studií logických kroků a nelehkých rozhodnutí - která činí pochopitelně jedna z nejobdivuhodnějších personifikací amerického prezidenstkého úřadu (in your face, Donald), Henry Fonda. Tohle se zkrátka musí vidět. Nedovedu si představit, jak to muselo s diváky mávat v době vzniku, nějaké dva roky po Karibské krizi... 100% i za dokonalou atmosféru a na věčné časy v paměti vypálené ukončení mezikontinentálního telefonátu. A za mladého Džejára:)

Rozhodně není náhoda, že se The Unit (neboli US Army jednotka Delta Force) udržela čtyři sezóny. Má totiž rozhodně co nabídnout - v první řadě bosse jménem Denis Haysbert, hodnostně většího bosse T-1000, s nimi pak dobře obsazenou sestavu "chlapů v zeleném" (Max Martini tady nabral zkušenosti, které zúročil v Bayově "Black Hawkovi z Benghází"), a v druhé řadě velmi slušné akční scény i poměrně pestré zápletky, v nichž občas hraje roli i politika a "vyšší zájmy". A občas se taky uděje něco velmi překvapivého - s trochou nadsázky řečeno poměrně dlouho předtím, než nám to díky Hře O Trůny začalo připadat normální:) Sázka na odlišení od ostatních podobných buddy special task force seriálů v podobě dějové roviny s životem družek a manželek, které nemají potuchy, co a kde jejich partneři dělají, se bohužel The Unit úplně nevyvedla. Některé epizody v tomto ohledu celkem fungují (třeba manželka a dcera Dennise Haysberta téměř nikdy nezklamou), většinou jde ale o nezajímavou nebo rovnou nechtěně vtipnou výplň (bylo k vidění i cosi, co by se asi dalo popsat jako Mušketýrky v sukních křížené s Walkerem, Texas Rangerem). Je smůla, že u tohohle typu seriálu není moc velká útěcha to, že je v případě dam na co se dívat - prostě víceméně jenom zdržují:) Ale rozhodně je to celkově nadprůměr. Za mě 70%.

John Milius evidentně k stáru dost vyměkl, protože za mladších let by dost možná po vzoru Waltera z Big Lebowskiho (který je ostatně "z části" napsán podle Johna Miliuse) vzal svou věrnou pětačtyřicítku, a za tohle někoho hezky postaru odprásknul, Dirty Harry style... Proč? Inu tak třeba proto, že letitá Miliusova verze Rudého Úsvitu byla film, který, ač brnkal na vlastenecké struny a nechal bandu teenagerů partyzánsky prudit invazní síly Varšavského paktu (a Nikaragujců a Kubánců;)), na některých místech nepěkně kousal a trhal naivní představy o hrdinství. To se pochopitelně u novodobé "reimaginace", která se v honbě za čínským kinomamonem překabátila tak, že během natáčení z Číňanů raději udělala sci-fi hi-tech verzi našich Severních Korejců, nemůže stát. Určitým varováním by měl samozřejmě být i Chris Hemsworth v hlavní roli "staršího bráchy - mariňáka". Rozhodně je plus, že se film snaží dělat dojem nějakého realismu v akčních scénách, ale to platí jen při elementárních přestřelkách - velkolepé akční finále, ve kterém jde o magický EMP kufřík, který může zvrátit celou válku (yes, sir, až takhle hustokrutopřísné to je), je naprostý výsměch. A z jednoho z nejsilnějších momentů originálu (sledovací čip) je tu zdegenerované klišé "jeďte, já je zdržím". On celkově scénář prošel značnou lobotomizací, a kromě jednoho opravdu nečekaného momentu ho dokážete bez problémů číst několik desítek minut dopředu. A ano, má to jen hodinu a půl, takže opravdu moc nepřekvapí:) Tohle si historie filmových remaků zkrátka za rámeček nedá. 40%, a to ještě jen proto, že "znám zem, kde se děti bojej vo svý mámy a táty, ta zem se menuje Spojený Státy, tam vidíš lidi za vostnatym drátem stát, to v Sovětskym Svazu se nemůže stát...":)))