major.warren

Dnes večer jsem viděl patrně druhý nejočekávanější film letošního roku, Barbie. Gretu Gerwig s nadšením sleduji už od jejího debutu Lady Bird z roku 2017, její adaptace románu Malé ženy mi přišla skvělá a modernisticky vypiplaná, zato na Barbie jsem šel s očekáváními podstatně nižšími. Výsledek? Protože mám už komplet "Barbenheimera," mohu se dopustit srovnání (leč je to kravina). Oba filmy jsou za mě na krásné čtyři z pěti. Za srdce mě paradoxně více chytla uvolněná Barbie (zejména pro nádherné odkazy k hollywoodské kinematografii, nádherným kulisám a výtvarné koncepci a v neposlední řadě pro nádhernou a jako vždy božskou Margot Robbie). A feministická douška... ano, občas je nadbytečná a mechanická. Povětšinu filmu se mi však jakýsi odraz společenských tendencí dneška jevil jako půvabně nevtíravý. 7,5/10.

Dnes večer jsem viděl pravděpodobně nejočekávanější film letošního roku, novinku Ch. Nolana Oppenheimer s výborným Cillianem Murphym v hlavní roli. Dle nadšených ohlasů světových kritik i doporučení věhlasných tvůrců (Paul Schrader) jsem očekával Nolanův velký comeback (po všeobecněji vlažně přijatém Tenetu). Výsledek? Zklamán určitě nejsem, leč pár výhrad by se tentokráte našlo. Předně, Nolan natočil do detailu vybroušený opus nejen o životě R. J. Oppenheimera, nýbrž o údělu vědce a následků spojených s jeho objevem, zpytováním vlastního svědomí, zneužití politické i vědecké moci k intrikám a kolektivní hysterii (velmi důležitá linka "mccarthismu"). Žádné CGI, ultra-poctivá filmařina se vším všudy (Nolanův standard) doplněný o estetickou opojnost (viz. Trinity). Jen zdlouhavou stopáží se tentokrát Nolan trefil vedle. Rozvleklost se snaží dohánět snad až příliš dynamickým střihem, chvílemi hraničícím s rapid montáží. 7,5/10. 

Dnes večer jsem viděl nového Indiana Jonese s podtitulem Nástroj osudu. Mé pocity? 

1) Ukradli mi dětství!    2) Už chápu, proč to Spielberg odmítl režírovat

3) Vizuální humus         4) Disney a Kathleen Kennedy jsou zločinci!

5) Jedna hvězda za Forda    6) Doufám, že se mi to brzy vypaří z hlavy. 

Totální průser a zrada legendy, na níž se diváci těšili více jak 40 let.  

Dnes večer jsem viděl marocký film Modrý kaftan, intimní drama o manželské důvěře, pospolitosti a poetice všednodennosti. Rozhodně pozoruhodný snímek, který však i přes svůj pozitivní nádech (v kontrastu s dějovými událostmi) ne každému sedne. 70%. 

Dnes večer jsem viděl film Korzet s Vicky Krieps v hlavní roli. Snímek zachycuje život Alžběty Bavorské, zvané císařovna Sissi. Více než o životopis se však jedná o moderní variaci ve stylu feministicky laděné oslavy ženství (úžasné ztvárnění Vicky Krieps) v rozporu s mužskou konzervativností (císař Franz Josef I). A přestože Korzet nehýří nápady jako před lety Marie Antoinetta režisérky Sofie Coppolové, a pro běžného diváka se může jevit poněkud jednotvárně, díky výjimečné herečce nenechává vnitřní pocity na uzdě. 65%. Solidní podívaná bez filmařské invence, spíše tendenčního rázu, avšak s mimořádnou Vicky Krieps v hlavní roli. A že s reálnou Sissi nemá hrdinka filmu Korzet mnoho společného? Nezajímá! Kriepsová dokáže diváky přesvědčit. 

Dnes večer jsem viděl třetí celovečerní film režiséra Todda Fielda, Tár, s vynikající Cate Blanchett v hlavní roli světoznámé dirigentky Lydie Tár. Jakkoliv se film může jevit navenek jako tendenční podívaná s dvojím lákadlem v podobě Blanchettové a Mahlerovy 5. symfonie (+ motivy lesbictví, sexuálního obtěžování i hyperkorektních tendencí dnešní doby), je třeba uznat, že jsem si z kina již dlouho neodnesl tak komplexní cinefilní zážitek jaký nabízí právě Tár. Film komorní i velkolepý, dravý i něžný, ale v první řadě mistrovsky zrežírovaný (doslova s "kubrickovskou" přesností). RECENZE: #MeToo naruby. Tár s Cate Blanchett odmění komplexní podívanou. 75%. 

Dnes večer jsem viděl film Bastardi 4: Reparát herce, scenáristy a režiséra Tomáše Magnuska. Jakkoliv se jedná o značně podprůměrné dílo (o žádné velké filmařině nemůže být řeč, spíše o kvalitní amatéřině), dávám filmu 40%. Za co? 1) Za Magnuskovu (navzdory bouřlivým kritikám) vytrvalou snahu točit filmy (ostatně, že herecké i režijní řemeslo alespoň základně ovládá již v minulosti prokázal ! ) 2) Za vynikajícího Zdeňka Godlu, a konečně 3) Za to, že Magnusek, přesto že jej mnozí považují za neumětela, se na rozdíl od jiných "pánů umělců" nepřiživuje na veřejných financích, snaží se točit upřímně, beze snah o velké umění či kalkul, ale v neposlední řadě se snaží alespoň něco říci. To, že výsledek je pak do značné míry neuspokojivý a spíše míjivý je již věcí druhou. Ale v porovnání se zbytkem tuzemské tvorby, si "dobrý amatér" Magnusek stojí pořád ještě skvěle. 

Dnes večer jsem viděl novinku Darrena Aronofského, snímek Velryba s čerstvě oscarovým Brendana Fraserem. Nu, když jsem se o filmu v polovině minulého roku dozvěděl poprvé (v kontextu probíhajícího festivalu v Benátkách), neměl jsem zrovna velkou touhu po tom jej zhlédnout. Aronofského jako filmaře velmi uznávám, leč ne vždy si sedneme do noty. V případě Velryby se snad poprvé pohybuje na skutečně tenkém rozhraní mezi emotivním uměním a kýčem. Ve finále však u mě převažuje pocit, že se jedná o velmi dobrý film, který má rozhodně co říci. Díky za to! Výjimečně to však není ani tak zásluhou režiséra, jako spíše famózního Brendana Frasera v roli třísetkilového Charlieho. 75%. 

Dnes večer jsem viděl dokumentární snímek Ennio. Jsem uchvácen. Nesmírně komplexní portrét hudební dráhy Ennia Morriconeho. Jeden z největších kino zážitků poslední doby. 

Dnes večer jdu do kina na dokumentární portrét mého nejoblíbenějšího skladatele, maestra Ennia Morriconeho. A co je ještě lepší? Režie se chopil další z mých oblíbenců, Giuseppe Tornatore (Pouhá formalita, Nejvyšší nabídka). Jakožto zásadní fanoušek Morriconeho díla se moc těším. Očekávání jsou veliká. 

Dnes večer jsem viděl novinku švédského režiséra Rubena Östlunda Trojúhelník smutku. Jsem neskutečně mile překvapen. Čekal jsem pozoruhodnou černohumornou hříčku, ale že Östlund natočil film mnohem hlubší a rafinovanější mě pouze na základě traileru mohlo jen těžko napadnout. S úsměvem na rtech a obdivnou poklonou musím přiznat, že tak neskonale milou, údernou a zábavnou kritiku buržoazie a kapitalismu jsem snad ještě neviděl. 8,5/10. 

Dnes večer jdu do kina na švédský film Trojúhelník smutku režiséra Rubena Östlunda. Jsem velice zvědav a dle ukázky se těším na příjemný zážitek.

Dnes večer jsem viděl nový film Adama Sedláka BANGER. a již nyní mohu s klidem na srdci prohlásit, že jak napovídal již titulek redakce Moviezone.cz, jedná se skutečně o formalisticky nejprogresivnější a tematicky i filmařsky značně novátorský (minimálně v našich končinách) snímek, navíc doplněný o herecky naprosto bravurní koncert Adama Mišíka a Marsella Bendiga. Sedlák po skvělém startu (Domestik) opět stvrdil, že má co říct a ví jak na to. Recenze v příštích dnech. Velká spokojenost! 8/10. 

Dnes večer jdu do kina na novinku Adama Sedláka (Domestik), snímek Banger. Jelikož už Sedlákův debut v roce 2018 mě velmi zaujal, na film, který mnozí již nyní označují za nejprogresivnější dílo české kinematografie posledních let, se těším převelice.

Dnes večer jsem viděl korejský snímek Podezřelá. 7,5/10.

Dnes večer jdu do kina na korejský film Podezřelá. V kině jsem dlouho nebyl, takže jsem zvědav.

Dnes večer jsem viděl snímek C'mon C'mon od nezávislého režiséra Mikea Millse s Joaquinem Phoenixem v hlavní úloze. Krom toho, že bych chtěl vyzvednout Phoenixův jako vždy skvělý herecký výkon, rád bych také dodal, že mě tento snímek velmi mile překvapil. Nikoliv však jako formalisticky zajímavé filmové dílo bez jakékoliv vnitřní dynamiky, ale coby audiovizuální esej na téma vztah dospělého člověka a dítěte a jeho vize budoucnosti. "Mezigenerační příběh" který nás hojně provází již od dob Chaplinova "Kida" zde nabírá zase o něco jiného významu a více než o srdceryvnou kino senzaci mu tentokrát jde o nalezení duševní rovnováhy a spokojenosti v nitrech svých hrdinů, tak v duších diváků. 7/10. Neo-formalistickou analýzu C'mon C'mon nebude lehké provést. Jen málokterý film - i z končin nezávislé produkce - se totiž takto vymyká zavedeným formám narace i pojetí filmového média coby prostředku k vyjádření myšlenky.

Dnes večer jdu v tomto roce vůbec poprvé do kina, konkrétně na nezávislý snímek z loňského roku s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli, C'mon C'mon. Už od zhlédnutí ukázky a přečtení prvních recenzí se moc těším.

Dnes večer jsem viděl film Klan Gucci Ridleyho Scotta. Je to velmi zajímavý film z ještě zajímavějšího prostředí rodinného byznysu firmy Gucci; na straně druhé se pak jedná o (polo)gangsterku, kde vyniká zejména úchvatná Lady Gaga a ještě úchvatnější a také nestárnoucí Al Pacino. Přesto mám pár výtek. Předně je to příliš rozvleklá stopáž a potom i jistá zbytečnost určitých scén. 7/10.

Dnes večer jdu do kina na novinku Ridleyho Scotta Klan Gucci s Lady Gagou a Al Pacinem v hlavních rolích. Na "italskou gangsterku" s tak hvězdným obsazením se opravdu těším, a to i přes fakt, že Ridley Scott nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším tvůrcům.