major.warren

major.warren

okres Český Krumlov
student , milovník dobrého filmu

18 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
    • 20.10.2019  10:15

    Mulholland Drive je napínavé každou minutou. David Lynch, ale rozuzlení nepřidá Aneb. Jeden z nejzáhadnějších filmů historie. Filmy Davida Lynche se vyznačují silným autorským stylem, který se nedá všemi tak úplně pochopit. Lynch je mistrem mysterie a záhad a jeho filmu jsou toho žhavým úkazem. Po klasikách Sloní muž či Modrý samet přišel zřejmě se svým životním dílem, Mulholland Drive, jenž je surrealistickou otevřenou studií poměrů v Hollywoodu - o touze po slávě, úspěchu, filmové mafii apod. Lynch do filmu nechal proniknout i vlastní prožitky a každodenní boje, které velmi osobně ztvárňuje postava režiséra Adama Keshera. Na Muholland Drive je nejtěžší jedna otázka - Co jím chtěl autor vlastně říci? A to se zřejmě nikdy nedozvíme. Pro to bude lepší se přes tuto záludnost přenést. Není to o tom, že bychom snad nebyli dostatečně chytří a pozorní - na skutečnou pointu tohoto filmu nepřišli ani nejuznávanější filmoví publicisté a právem se dá film nazvat jako jedna z největších záhad filmové historie. Diváka může dějová rozházenost odradit, ale pak je tu něco, co všechny otazníky hravě přebije, a to Lynchova bravurní filmařina. O tom, jak režisér bojoval o natočení tohoto snímku není pochyb. O jeho životní dílo se bezpochyby jedná. Už od úvodní sekvence divák nemůžu od Mulholland Drive odtrhnout pozornost. Zápletka sama si při tom o pointu přímo říká. Sledujeme dívku, kterou chce kdosi zabít. Ta se posléze ukrývá v domě hollywoodské hvězdy, k níž právě míří její neteř, kanadská herečka Betty. Tyto dvě dámy hledají dívčinu identitu, do čehož režisér-scenárista mísí zdánlivě nesouvisející a přesto však silně důležité útržky od muže v restauraci, po patlala zločinu, či Klub Ticha. Lynchovo dílo funguje jako samostatná atmosférická jednotka. Právě strhující atmosféra v záplavě červeného stínidla lampy a hudby Angela Badalamentiho je to, co Lynch graduje do fáze úžasu a mýtu. Stěžejní postavení v tomto uměleckém díle mají dvě hlavní protagonistky, jako vždy výtečná Naomi Watts, která si říká o Oscara, a hned za ní úchvatná Laura Harring. Lynch ve svém díle buduje herecký koncert, ať už se jedná o jakéhokoli z herců a v jakékoli úloze. Vizuální a výtvarná stylizace jsou doslova magické a režie je jednoduše nepřekonatelná. Myslím, že film Mulholland Drive by vystačil na knihu. A přitom rozuzlení je dle autora na dosah ruky. Deset klíčů, které Lynch pro film sepsal jsou divákovi při sebevětší snaze k ničemu. Režisér celých sto minut jede svou geniální filmařinu, kterou je radost sledovat. Perfektně buduje napětí minutu po minutě, stříhá ukázkově, naklání se k sebemenším detailům, dokáže i pobavit, a ve svém díle se vyžívá. A náhle otáčí. A pak už nevíme nic. Poslední půlhodina je pro diváka emočním vyčerpáním. Právě pointa je to, na co se čeká. A nedostaví se! A nedostaví! Ovšem Lynchův film funguje i bez pointy. Právě přemýšlení je jeho hlavním spojencem proti divákům. Lynch jednoduše chce aby se o něm přemýšlelo a aby nenechal diváka v klidu usnout, a i když je možné, že jeho mistrovské dílo žádnou pointu nemá, ceny a uznání si oprávněně zaslouží. Protože způsob jakým je Mulholland Drive, jedna ulice v Hollywoodu, natočena je prostě nezapomenutelný. Je tu tolik neznámých a při tom zážitek z této filmové rovnice drží pohromadě. To chce obdiv. U mě 80% a pět hvězdiček. U tohoto snímku je na místě jedna věta: "Každá věc má rup i líc." Co my víme? Třeba záhadu jménem Mulholland Drive jednou někdy někdo vyřeší...

    • 12.10.2019  20:28
    Premiér (TV seriál) (2019)
    odpad!

    Premiér TV Barrandov. Stačí minuta a dost! Jaromír Soukup, český podnikatel a majitel své domovské televize TV Barrandov. Že se v televizních pořadech své televize objevuje z devadesáti devíti procent jen on sám jsme si zvykli. Že nejde o zázračnou televizní novinařinu jsme si také zvykli. A dokonce se dá smířit i se Soukupovým stylem moderování, nad kterým se dají udělat ze strany diváka jen dvě věci – buďto se pousmát nebo přepnout jinam. Nechci tu rozebírat nějaká politická přesvědčení a názory na jednotlivé televize od Novy až po Barrandov. Chci říct, že to, čemu může divák v případě seriálů TV Barrandov jako je Soudkyně Barbara udělit hodnocení Odpad! je vlastně spíše nevydařené umělecké dílo. Seriál Premiér, v němž Jaromír Soukup „hraje“ hlavní roli je ale úplné dno – respektive suterén televizní tvorby. To, co Soukup na plátně předvádí snad ani nemůže jako majitel televize myslet vážně. Chápu, že pan Soukup není fanouškem České televize nebo TV Nova, ale srovnávat jeho pořad s nováckým Comebackem, to by snad i Ozzáka odvezli. Absolutně nechápu, proč se pan Soukup do tohoto pořadu pustil, a jak napsala paní kritička Spáčilová: Díkybohu, že pan Soukup je premiérem jen na obrazovce a jen ve své virtuální realitě. Aby to nevyznělo špatně, znovu opakuji, já nesoudím pana Soukupa. Soudím to, co jeho televize vysílá a v čem on ztvárňuje hlavní roli. Pardon, pan Soukup si na premiéra pouze hraje, ale NEHRAJE HO!!! To, jaké zpracování televize použila je otřesné. Vizuálně totální katastrofa. Lépe by to natočil student prvního ročníku filmové školy. Děj seriálu je zcela jasný. Pan premiér Soukup se ráno probudí, za doprovodu melancholické klavírní melodie, pozdraví se s diváky, dojde do své kanceláře, která je tak malá, že by ji nechtěl ani poslední člověk na nejnižší pozici krachující firmy, posléze odjede do pořadu Host Jaromíra Soukupa, kde si pro změnu hraje na Fantomase (viz. dvojrole Premiér/Moderátor). Herecký výkon tu nenajdeme – najdeme jen čiré zlo a past na oči. Režie Marek Benda? Toho bych „najal“ na natáčení nějakého hodně drahého českého velkofilmu😊. Na ČSFD má Premiér nádherné 2%. Hmm? Jak se tam vzala? To jest záhada, která má dle mého názoru své jádro na Pražském hradě…Je mi líto, ale na seriálu, respektive výtvoru, který si říká Premiér se nenajde jediné pozitivum. Cením si diváků, kteří dokoukají alespoň jeden díl do konce. Osobně jsem první díl viděl a stačilo mi to. Finále právě tohoto dílu je vskutku „jedinečné.“ Doporučuji studentům filmové školy. Myslím si, že by se nemělo na školách učit jen to, jak má něco vypadat – mělo by se učit i to, jak to vypadat nemá. A to je případ Premiéra. Možná by se pro něj našlo využití. Když bude dítě zlobit, místo animáků nebo komiksu mu pusťte Premiéra. Vsadím se, že bude brečet po první minutě. Maximálně po druhé. U mě to nejhorší hodnocení. 0%. Ještě jednou se omlouvám, zda jsem se pana Soukupa dotkl, ale tohle prostě NE!!!

    • 10.10.2019  19:47
    Parazit (2019)
    *****

    A je to jasné! Parazit si jde pro Oscara…Jsou čtyři, žijí v chudobě, a jsou mazaní. Těmito aspekty by se dala shrnout rodina, která představuje hlavní roli ve filmu jihokorejského režiséra Pon Džun-hoa Parazit, jenž zvítězil na filmovém festivalu v Cannes a je jedním z nejžhavějších kandidátů na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. A zcela oprávněně. Režisér a scenárista Pon Džun-ho přinesl do letošního filmového roku dílo, které zaujme, pobaví a zároveň je nebezpečně chytré a stojí na tvrdém sociálním podloží. Džun-ho, zkušený režisér, a ještě zkušenější scenárista, se po svých ceněných projektech, rozhodl natočit Parazita. Jeho scénář vypráví o chudé čtyřčlenné jihokorejské rodině, která žije kdesi v suterénu starého domu, kde nemají ani vlastní Wifi, živí se balením krabic na pizzu a hledají způsoby, jak se dostat do životního plusu, přičemž se mají všichni do jednoho rádi. A náhle se naskytne příležitost, že by syn mohl doučovat angličtinu dívku z bohaté rodiny v jejím přepychovém domě, v němž krom naivní paní domu, osamělé dcery, hyperaktivního syna, manžela věčně na obchodních schůzkách, a tří psíků nechybí ani správná hospodyně a řidič. A úhlavní rodina přijde s nápadem, jak si „lehce“ přilepšit. A to doslova! Žánrově se dá Parazit zařadit mezi filmy, které vynikají především svou zábavností, s tím, že každá scéna je vtipná sama o sobě a scény jsou za sebou chytře poskládány. Pon Džun-ho si označení jako „asijský Tarantino“ či východní obdoba bratrů Coenových určitě zaslouží, protože jeho snímek jednoduše baví a od první minuty přináší každou scénou smích, a jak už je u zmiňovaných tvůrců zvykem – základ všeho stojí na černočerném humoru. To znamená, že nechybí ani směsice humoru a žánrů, ani zástupci násilí, krve a napětí, stejně jako silné dějové zvraty. Nejvtipnější je fakt, že prakticky celý Parazit stojí na jedné tvůrčí jednotce – scénáři. Že se jedná o smršť nápadů je nepopiratelné. Režisér se baví v každé scéně a v jádru se z Parazita stává neskutečně zábavné dílo, podtrženo svými rysy thrilleru. Na místě je i přívlastek „Nejzábavnější vítěz Cannes od dob Pulp Fiction.“ Přechody žánrů od sociální komedie, přes drsný thriller až ke komedii kriminální v čele s šablonovou ukázkou patlalů zločinu, dělají z Parazita tvůrčí koncert, který si režisér užívá od začátku do konce. Důležité je ovšem to, že při tom myslí na diváka😊. Černočerná komedie směřuje postupně od nástupu členů chudé rodiny do domácnosti nedosažitelných boháčů k „tarantinovské pointě,“ a katastrofu předvídá od chvíle, kdy se o půlnoci za dveřmi domu „hostitele“ objeví nečekaný vetřelec. A „parazití“ rodinka si žádného vetřelce ve svém postavení nemůže dovolit. Tím končím v řečení jakýchkoli spoilerů, protože Parazit patří do skupiny filmů, o nichž opravdu nechcete předem vědět vůbec nic. Vše se dá shrnout snad už jen v pár větách. Tedy, scéna po scéně je skvělá, skrze černý humor se smích doslova dere. Scénář je skutečně jedinečný, a na rovinu říkám, že bych mu přál, aby si na Oscarech odnesl cenu. Tvůrce krom smíchu pracuje výborně i dramaticky a dílo je doslova ukázkově vystavěno. Jestli má tenhle scénář nějakou slabinu, pak je to jeho finále, které jako by náhle kompletně opustilo od směsi žánrů a humoru, jež byla v uplynulých dvou hodinách tak špičkově gradována, a místo toho se konec zvrhává v psychologické drama, které podtrhuje rušivý monolog hlavního hrdiny. Zakončení je tedy spíše slabé, a mnohem více by slušela pointa prostší, jemnější a vtipnější, protože se určitě nechce věřit, že by režisérovi-scenáristovi, který napsal už tak dost velký kus zábavy, došly nápady. Ostatní filmařské kvality Parazitovi zajisté nechybí. Vizuálně je skvělý, hudba s dějem dobře ladí, technicky není co vytknout. Výtvarná stylizace se projevuje nejlépe ve scénách v domě bohaté rodiny, v němž si kamera některými záběry přímo smlsává na detailech. A Pon Džun-ho pracuje dobře i za kamerou, coby režisér. Vše perfektně vede a bravurně kombinuje humor s napětím. A samozřejmě musíme zmínit i herecké výkony, především ústřední čtveřice, která herecky koncertuje. Z vedlejších rolí stojí za zmínku pán a paní domu, jejich malý syn a dále hlavně stará dobrá hospodyně. Originálnímu Parazitovi se dá vyčíst jen pár detailů. První je již zmíněné a až moc dramatické zakončení, které nepříliš dobře funguje, a dále potom jakási absence totální filmové slasti, kterou divák od Parazita na vnějšek očekává, a jež by jako následovník formy Pulp Fiction či mrazivého Farga měl mít. Obdobně by potěšil i nechronologický styl vyprávění, který by vše ještě více oživil. Každá scéna je sice natočena vynikajícím způsobem, ale pointa se se zábavou rozhodně nepotká. A to je škoda, protože zrovna ve filmu jako je Parazit se dá zábavně i zabíjet. Nicméně je evidentní, že Oscara v kategorii zahraniční film má letos šanci ulovit další titul. Film roku! 80% a pět hvězdiček. Nejlepší scénu mám, ale rozhodně ji nebudu zmiňovat.

    • 4.10.2019  15:15
    Joker (2019)
    ****

    Joker je strhující dílo. Dolů ho tlačí jen spojitost s Batmanem. Na úvod se vyplatí zopakovat fakt, že postavu „vtipálka“ Jokera jsme ve filmu viděli hned několikrát. Svou tvář mu propůjčili herci Jack Nicholson i Heath Ledger, jenž za jeho ztvárnění v epickém snímku Temný rytíř získal posmrtně i Oscara. V současné záplavě filmových komiksů se samotný snímek Joker při svém vzniku jevil navenek spíše jako další ze série klasické komiksové adaptace, která si spíše, než přicházet s vlastními nápady buduje pozici na zavedených postavách a příbězích. Todd Phillips, režisér filmu Joker, na to však vyzrál jinak. Jeho dílo totiž komiks nepotřebuje, ba dá-se říci, že dokonce sahá za jeho hranice. Tvůrci v čele s režisérem-scenáristou se totiž rozhodli natočit film, který opouští od zavedených stylů komiksů a přesunuli se do reality úpadku lidského ducha, kterou postava Jokera představuje. A místo akce a efektů ho položili do skutečného světla. Výsledek je strhující. Kdo je vlastně Joker v jeho vlastním domovském filmu? Oscarový Joaquin Phoenix. Jeho výkon se jistě nevyhne srovnání s vynikajícím Ledgerem, avšak Phoenix dodal postavě Arthura Flecka, zkrachovalého pouličního klauna, všeobecný rozměr (podpořen skvělou formou scénáře) a to, že se jedná o komiksovou postavu ze světa Batmana je vlastně úplně jedno. Hrdina Arthur Fleck může být kdokoli. Film Joker totiž na bázi absolutní samostatnosti funguje naprosto brilantně. Phoenix si vychutnává každý záběr a žádná scéna není stejná jako ta předchozí. Podpořen režií a vynikající hudební i vizuální stylizací podává Phoenix naprosto odzbrojující výkon, který dle mého názoru budě oceněn hereckým Oscarem. Ztvárnění postavy Jokera, jenž Phoenix vytvořil se musí vidět. Geniální psychopat a šílenec, tak jak ho známe z jiných snímků, se zde totiž vrací k podstatě – ke vzniku jeho zla, na podloží těžké psychologie, a v podání chechtavého maniaka Phoenixe, což je hrůznější faktor napětí, než si člověk může vůbec představit, si divák Jokera musí vychutnat od začátku do konce. Krom Phoenixe, který ani na chvíli nezmizí z plátna a prakticky vše vede sám, filmu Joker přidává na jeho brilantnosti především skvělý scénář, a to hlavně jeho perspektiva se kterou na hlavní postavu nahlíží. Dramatické paradigma funguje výtečně, obdobně jako silná gradace příběhu, která od počátku, kdy pouliční klaun Arthur Fleck má ještě šanci na lepší zítřky, směřuje přes sled náhod a okolností ke skutečnému vyústění v katastrofu. Režie Todda Phillipse je stěžejní sama o sobě, kamera je perfektní, dokonale působí i výtvarná stylizace. Herecky Phoenixovi nikdo nekonkuruje. Přítomnost Roberta De Nira jistě potěší, ale jinak nemá moc prostoru pro nějaké větší herecké kousky, podobně jako herečka Frances Conroy, jež představuje Arthurovu matku Penny Fleckovou. Jistým esem k dokonalosti, co se atmosféry týče je mrazivá hudba od islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir, která s Jokerovým charakterem jde přímo úžasně, a skladatelka zde ještě více uplatňuje svůj zavedený styl, který vynikl již v soundtracku pro seriál Černobyl. Naopak od hrůzných témat se chytře distancuje výběr nepůvodní hudby, kdy se temné tóny Jokera mění v milé jazzové pochody a náhle dotvářejí příjemnou atmosféru, která přidává na zábavě. Samotné filmové dílo Joker má mnoho strhujících momentů, kdy se divákovi doslova tají dech. Krásným příkladem je scéna v metru, kdy je Arthur napaden trojicí mladíků, a pak samozřejmě jeho příchod do show De Nirova moderátora. Před tvůrci by se mělo za tento filmařský počin jednoznačně smeknout. Zamrzí vlastně jen dvě věci. První je, že se film snaží zůstat v Batmanovské mytologii. Více by slušelo její kompletní opuštění. Propojení Arthura Flecka s Batmanovým otcem Thomasem Waynem působí jen na efekt, stejně jako klasická scéna, kdy malému Bruceovi Wayneovi ve finále během nepokojů zabijí oba rodiče v úzké uličce. To už jsme přeci jen párkrát viděli. Přítomnosti Batmana možná diváky potěší, ale paradoxně to filmu spíše škodí. Podobně se dějištěm filmu nemuselo stát zrovna Gotham City. Joker se totiž může odehrávat v New Yorku, stejně jako v Praze😊. A druhý problém se najde u Jokerových nepříliš přehledných a pointovaných dějových vpádů a myšlenek. Co se stopáže týče, dvě hodiny jsou zcela v pořádku. První půle je více poutavá a lépe vygradovaná. Druhá část o drobný kus poleví, ale ve finále nás dovádí k velkolepé podívané. Přiznávám, že jsem Jokerovi od začátku moc nevěřil, a zrovna nadšen jsem nebyl ani jeho vítězstvím na festivalu v Benátkách. Teď ale měním názor. Joker je jedním z filmů roku a ceny si prostě a jednoduše zaslouží. Protože jestli ho něco posouvá dopředu, jsou to tři věci. Excelentní hlavní herec, který navázal na svého zesnulého předchůdce, aniž by ho jakkoli imitoval, vynikající perspektiva scénáře, a v samotném podtržení bravurní filmařina. 75% a opravdu krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je zmiňovaná sekvence v metru a dále pak velmi vtipná scénka, kdy za Arthurem přichází domů jeho dva kolegové klauni…

    • 22.9.2019  09:57
    Ad Astra (2019)
    ***

    Tak bohužel. Chytrost snímku Ad Astra ubírají banality. Jaká škoda. Sci-Fi Ad Astra režiséra Jamese Graye se od svého počátku navenek jevilo jako velmi propracovaný a chytrý film. Ve finále se z něj však stává jen další ze série současných science fiction projektů, které možná dobře vypadají, avšak uvnitř silně dějově kolísají a naříkají. Zásadní problém Ad Astry tkví tam, kde se nachází většina problémů všech filmů – ve scénáři. James Gray vytvořil zajímavý příběh, který ovšem přenesl do špatného scénáristického pojetí. Scénáři totiž chybí jakékoli paradigma, jenž by dávalo smysl. Nenajdeme v něm humor ani rafinovanost, stejně jako chytrost, se kterou přišli jeho filmoví předchůdci Interstellar a Gravitace. Režie je nevýrazná, a spíše než o propracovanost a gradaci se pan režisér zajímá více o krácení a rychlé střihy, protože jestli filmu něco škodí, pak je to nesmyslné stříhání, které pohřbívá jakoukoli snahu o gradaci příběhu. Kdyby se mělo počítat, nejlépe ze všeho vyjde kamera Hoyte Van Hoytemy, který do filmu přinesl své zkušenosti z vizuálně epického Interstellaru a skutečně podává v kosmu překrásné záběry a dotváří magickou podívanou, podobně jako fantastické vizuální efekty. Hudba Maxe Richtera i samotný výběr vážné hudby jsou rušivé a působí melodramaticky. Jestli před někým můžeme smeknout, pak je to Brad Pitt, jenž v roli astronauta Roye McBridea, který je Americkou zpravodajskou službou vyslán do vesmíru, aby našel svého ztraceného otce, který se před mnoha lety ztratil při vesmírném projektu Lima v okolí Neptunu, skutečně podává velmi silný výkon a dokazuje, že se vrací na vrchol své kariéry. Pitt nás provází po celé dvě hodiny stopáže, a film zvedá o deset procent nahoru, avšak je evidentní, že by místo monologů, které mu scénář předepisuje raději celé dvě hodiny mlčel. Scénář Pittově postavě totiž vkládá do úst nesmyslné výrazy, od klasických sebevýčitek a lítosti, až po absolutně zbytečnou linku s bývalou ženou. Naopak Pittovi svědčí komornost příběhu. Ze začátku sice působí jako Superman, ale posléze nastaví hereckou úroveň, která jednoduše funguje a při dalších dějových zvratech se ještě více herecky vyvíjí. Diváka svým způsobem ruší McBrideovo zpětné vyprávění, které je také zbytečné (otázky o existenci a ufňukanost působí jen na efekt). Naopak filmu chybí vnitřní otázky, které byly rafinovaně podávány už v Interstellaru. Zábavu Ad Astra nepřináší žádnou a silnější zamyšlení také ne. Scény v kosmu jsou rutinou, i když opravdu krásnou. Zajímavý je nápad s osídlením na Měsíci, potěší i letecká linka Země-Měsíc, a akční honička, kdy Pitt a herecký veterán Donald Sutherland prchají před měsíčními piráty, je přímo vynikající. Když se ještě vrátíme k hercům, víme že Brad Pitt je absolutní jedničkou, lehce za ním postává Sutherland, coby starý plukovník, pod ním stojí Tommy Lee Jones v roli ztraceného McBrideova otce, a ostatní herci hrají zkrátka průměrně. Ad Astra není zas tak velký průšvih sám o sobě. Spíše ji dolů táhne nenaplněné očekávání, které vzbuzuje. Zamrzí fakt, že se více, než přicházet s vlastní filmařskou poetikou a jedinečností, snaží své dva žánrové předchůdce Gravitaci a Interstellar dohánět, přičemž se jí to nepříliš efektivně daří. Z vnějšku Ad Astra vypadá opravdu skvěle, což ještě více utvrdil festival v Benátkách, kde film soutěžil. O to více zabolí, že v jejím jádru jde spíše o žánrovou „břečku,“ nežli chytré vědecké Sci-Fi. Podstata Ad Astra (z Latiny Ke hvězdám) zůstává více než ve vesmíru na planetě Zemi. Když si ale uvědomíme touhu, vizionářství a fascinaci nekonečným vesmírem, kterou na jednu stranu skutečně velkolepě představuje, má to celé něco do sebe. Brad Pitt, který odlétá do nekonečné éry vesmíru je jistota, a Ad Astra i přes svou banální filmařinu rozhodně patří mezi lepší žánrové zástupce současného Sci-Fi, a chytrým filmem dle mě je, i když mezi skutečné klenoty se nejspíš nezařadí. Ve finále tedy Grayův film představuje něco, co jako celek na své dva velkolepé a inteligentní předchůdce Gravitaci a Interstellar jen ztěžka dosáhne. Pro mě spíše zklamání. Lehce nadprůměrný snímek. 60% a tři hvězdičky. Nejlepší scéna je jednoznačně akční honička na Měsíci.

    • 15.9.2019  09:59

    Poslední pokušení Krista. Scorsese ukazuje Ježíše jako rozporuplného člověka. Bravurně natočená nezáživná nuda s kontroverzním podtextem, mýtickými rozměry, silným vyjádřením, hudbou Petera Gabriela, úchvatnou stylizací a s vynikajícím Willemem Dafoem v hlavní roli. Tím vším by se dalo shrnout Poslední pokušení Krista. Martin Scorsese, velký tematický režisér, se opět vrátil s domovskou otázkou o hledání životního poslání, a tentokráte v příběhu snad vůbec největším. Obrovské břemeno a odvahu, které si na sebe Scorsese natočením tohoto snímku vzal jsou zcela nevídané, a ještě více utvrzují pravidlo, že Scorsese je filmová jistota. Natočit takto rozporuplný film, který jedni nenávidí a druzí milují, a přičemž pravda tkví někde uprostřed, je nevídanost prvního stupně. Scorsese a autor knižní předlohy Nikos Kazantkaris, který celý svůj záměr velmi chytře shrne hned citátem v úvodním titulcích, totiž na Ježíše nenahlíží jako na absolutní historickou postavu, jež vstala po ukřižování z mrtvých, ale prezentují ho jako prostého, avšak silně rozporuplného člověka, který v podstatě sám neví, co je skutečné dobré a co zlé. Ježíš v jejich podání hledá své skutečné poslání, do čehož je propletena půvabná linie jeho vztahu s Máří Magdalenou či samotnými starodávnými hrdiny od Jana Křtitele až po Petra. A co je ještě zajímavější je samotný styl, který Scorsese nastoluje. Nahlíží na celý příběh z jedné strany čistě lidským pohledem a ze strany druhé nechá do filmu pronést i část mýtickou, tajemnou, fantaskní, hlubokou, a nahlíží na Ježíše jakýmsi moderním způsobem, což skvěle podtrhuje hudba Petera Gabriela nebo kameo Davida Bowieho. Téma je těžko uchopitelné a vyjádření složité, a přesto se Poslední pokušení Krista dá pochopit. Ohromným plusem je Willem Dafoe, který dodal Ježíšovi zcela novou tvář a dodal mu skutečnou rozporuplnost, kdy i přibit na kříži Ježíš sám pochybuje, zda je to správně či nikoliv. Právě tato originální a tajemná perspektiva je hlavním triumfem scénáře Paula Schradera, který i přes možnou dějovou rozházenost striktně dodržuje paradigma, vyniká v dialozích a skvěle příběh vygraduje až k epickému finále. Krom hereckého koncertu Dafoea je na místě zmínit skvělého Harveyho Keitela, coby kudrnatého zrzka Jidáše, a pak také Barbaru Hershey, která dodala Máří Magdaléně zcela nový rozměr, obdobně jako Dafoe postavě Ježíše. Pak jsou tu Scorseseho režie a řemeslné kvality, které film jasně prokazuje. Dále výtvarná stylizace v podobě kostýmů, výpravy i nádherných masek. Kamera Michaela Ballhause příběh stylizuje vizuálně, a to doslova famózně, což vynikne především v samotném finále. A přesto se tu najde problém. Nejde ani tak o téma, jako spíše o celkový požitek, který film přináší. Je mi to líto, ale Poslední pokušení Krista je prostě nuda, i když skutečně mistrovsky natočená. Film nedokáže udržet divákovu pozornost, a na poprvé si jej málokdo vychutná. Je to umělecké dílo, a skutečně doceněno určitě ještě bude, ale přesto se snímek dosti vleče a nebýt poslední půlhodinky, kde Scorsese sešlápne plyn, bylo by to slabší. Film je dost dlouhý, a paradoxně by úvodních sto minut fungovalo lépe jako samotný film, a stejně tak by lépe fungovala poslední půlhodinka. A přesto všechno nacházím ve Scorseseho díle obrovskou pokoru a vyjadřuji mu úctu. Filmy s náboženskou tématikou jsou vždy náročné, a Scorsese se s tématem náročným dvakrát tolik popasoval jednoznačně dobře, a vůbec nechci zpochybňovat, že film diváka může skutečně dostat a unést. Má k tomu minimálně ty nejlepší předpoklady. Když bych to tedy shrnul, je Poslední pokušení Krista divadelní mýtickou podívanou s čekačkou na báječné finále. 75% a čtyři hvězdičky. Nejlepší je scéna Ježíšova úniku z kříže a sekvence s trnovou korunou.

    • 13.9.2019  15:47

    Jedním slovem síla! Nabarvené ptáče se vrací k podstatě kinematografie. Pořád to jde, hlásí Václav Marhoul se svým životním filmem Nabarvené ptáče, které pro své strhující vyprávění a naprosto výsostnou filmařinu, můžeme zařadit mezi nejlepší české filmy současného století, a mezi vůbec nejsilnější snímky od dob Markety Lazarové. Nabarvené ptáče totiž strčí do kapsy leckterý oscarový film. Proč? Protože je prostě vynikající. Tento projekt jsme s napětím očekávali přes dva roky. A tvůrci i mnohem více. Václav Marhoul dal do projektu opravdu všechno! Coby producent se dokázal popasovat jak s náročnou literární látkou Jerzyho Kosińského a získat na knihu práva, tak především získat pro českou kinematografii projekt, který by řekl: "Pořád jsme tu!" a to se mu povedlo výsostně. Jako režisér si pohrává s každým záběrem a jako scenárista vypiloval scénář do nejmenšího detailu. Z celého snímku totiž srší především jeho láska ke Kosińského příběhu. Marhoul v něm totiž našel i něco víc, než jen explicitní násilí a smutek. Síla a hluboké vyjádření, které do filmu přenesl jsou nepopsatelné. Nabarvené ptáče je filmařsky naprosto stěžejní. Příběh židovského chlapce, který sám putuje po východní Evropě je úchvatný. Film vede Petr Kotlár, který během celé 169 minut dlouhé stopáže prakticky nesleze z plátna a podává výkon, který sahá na úroveň Andreje Chalimona v Koljovi. Kotlár, coby chlapec, potkává při svém putování různé postavy a bytosti. Někteří mu chtějí pomoct, jiní ho chtějí zabít. Marhoul přišel s fantastickým stylem vyprávění, který se v prvních minutách možná příliš nezamlouvá, a časté zatmívačky a rychlé střihy mohou působit rušivě, ale jakmile chlapec vyrazí na cestu a začíná potkávat své přátele i nepřátele, od staré „babky“ léčitelky, přes žárlivého mlynáře a jeho ženu, až po úchvatné ztvárnění půvabu a krásy v samotářské Labině, se kterou hlavní hrdina stráví nějaký čas v její chatě u jezera, vše funguje tak jak má. A cesta pokračuje dál, a s ní přibývají i další lidé, až nás ve finále dovádí k silné pointě s otcem a poznamenáním. Krom hereckého koncertu Petra Kotlára, který si příští rok může krom Českého lva odnést rovnou i oscarovou nominaci, se ve snímku vyskytnou další výtečné herecké výkony. Kotlár se v každé z devíti kapitol s někým potká. Jednou je to Stellan Skarsgard, který se v roli německého vojáka Hanse objeví sice jen na dvě minuty a neřekne ani slovo, a přesto je jeho výkon nezapomenutelný. Jitka Čvančarová v roli vesnické nymfomanky předvádí životní a strhující výkon, stejně jako Júlia Vidrnáková, coby něžná Labina, z jejíž kapitoly se divákovi snad ani nechce vyskočit😊. Udo Kier jako mlynář je perfektní, stejně jako Julian Sands v roli Garbose, ale špičkou na dortu je Harvey Keitel a jeho kněz, který celý film herecky lemuje. A pak je tu Barry Pepper, který se po druho-válečném Ryanovi vrací v roli odstřelovače Mitky, avšak tentokráte na straně Rudé armády, a jako pravoruký, a jenž je s Kotlárem sehraný snad vůbec nejvíce. A jeho postavě toho také nejvíce přinese...Co se týče samotného násilí a zařazení filmu, panuje zde jistá kontroverze. Film není válečný, a řeší mnohem důležitější boj. A stejně tak se dá hovořit i o násilí, které ztvárňuje. Marhoul s násilím nezachází čistě na efekt, ale naopak jej podává rafinovaně a poetickým způsobem. Velmi podivuhodně pracuje i s malou dávkou cynického humoru. Absence hudby vůbec nevadí, ba naopak absolutní ticho v čele s Kotlárovým výrazem vévodí, a samotné tempo filmu je také bez výčitky. Někoho může odradit délka 169 minut - někoho to, že se ve filmu nemluví, a když už, tak smyšleným jazykem – někoho drsná látka příběhu. Nenechte se odradit! Na tenhle film je nutné jít, protože takový film se nevidí každý den, a náš český film ho zase dlouhou dobu neuvidí. Marhoul dal do filmu absolutně všechno, co tam má být, a vytvořil nezapomenutelnou atmosféru, která se slovy nedá popsat. Triumfem je životní dílo kameramana Vladimíra Smutného, který si musí dojít pro Oscara!!! Se zvukem Marhoul pracuje jako v Leoneho westernech (časté vrzání, drncání, detaily zvuků). Stříhá se někdy až moc, a divák si sem tam řekne, že zrovna tady by to chtělo klidně delší záběr, ale přes to se lze snadno přenést. Výprava je výborná. Potěší záběry na Českokrumlovsku, kde vynikne především Městský soud a boletický kostel, stejně jako starý vojenský bunkr. Kostýmy a makeup jsou jako ze starých Vláčilových filmů. Je dobré si uvědomit, že Nabarvené ptáče není čistě český film. Spadá do kategorie koprodukčních evropských filmů typu Idy režiséra Pawlikovskiho. Ale my Češi na něm máme největší podíl, a to už je dobré, ne? Václav Marhoul dokázal, že je velký režisér, a že točit umí. Nabarvené ptáče je film, na který je radost se koukat, a to ani ne tak z pohledu samotného příběhu či poselství, které představuje, ale z pohledu ryzí filmařiny úrovně Schindlerova seznamu. Přeji filmu hodně úspěchu, a to jak v zahraničí, tak doma. Přeji minimálně tři oscarové nominace, a to za kameru, scénář a zahraniční film. A samozřejmě České lvy, protože jestli mohl Masaryk vyhrát dvanáct lvů, Nabarvené ptáče vysbírá všechny kategorie. A zcela po právu. Je radost na tenhle film přijít do kina, a je radost z něj odcházet, protože tak silný pocit, který ve mně zůstal po skončení závěrečných titulků, jsem při odchodu z kina dlouho neměl. PS: Pro nás Českokrumlováky je radost z filmu o to větší, protože jsme do něj i silně přispěli. A to jak hlavním hrdinou, tak díky exteriérům. A stali jsme se součástí filmu se světovým tématem, který se dá řadit na úroveň evropských filmů od režisérů jako jsou Tornatore, Trier či Sorrentino, a který dostal českou kinematografii, alespoň trochu z hluboké tmy do krajiny světla. Určitě si Nabarvené ptáče nenechte v kině ujít. Silnější filmový zážitek se dlouho neobjeví. U mě 90% a nejlepší hodnocení. Nejlepší scénu nedokážu určit, protože celý film je naprosto vynikající.

    • 8.9.2019  12:44
    Královna (2006)
    ****

    Pohled do zákulisí královské rodiny. Frearsova Královna vypráví nekompromisně. A dělá to poutavě:-). Stephen Frears má v branži pověst velmi nadaného režiséra, ať už se jedná o vskutku divadelní látku typu Nebezpečných známostí, či hudební romanci Božská Florence. Avšak ani Královnou diváky neurazí, ba spíše naopak ještě více zaujme, protože téma, které si pro svůj film vybral může přinášet nemalé oběti. Odvaha, kterou Frears a dramatik Peter Morgan do filmu vložili je opravdu ocenitelná. Kontroverzní téma okolo smrti princezny Diany a následného dění ve světě je filmové drama samo o sobě. A přesto Frears vypráví poutavě a se zábavným ne-kompromisem vůči královské rodině. Peter Morgan, výtečný dramatik, a autor mnoha jiných historických látek od seriálu Crown po stylově podobný Duel Frost/Nixon, vypraví s nadhledem, poutavou formou, a zároveň tvrdým podložím neboli fakticky znázorňuje nezkreslené charaktery královské rodiny, kterou v čele s Alžbětou II., již zářivým výkonem ztvárňuje oscarová Helen Mirren, mohl rozzlobit natolik, že si rovnou mohl podepsat rozsudek smrti. Královna prý film neviděla, ale já věřím, že v soukromí podlehla zvědavosti. K výkonu její ztvárnitelky nelze nic vytknout a herecká jednotka celého filmu stojí prakticky jen na ní. Ovšem výtečně jí přihrává druhý oscarový herec, a to Michael Sheen v roli premiéra Tonyho Blaira, který v královně, s rostoucím tlakem médií a veřejnosti, budí potřebu "něco udělat," či alespoň vyvěsit nad palácem vlajku na půl žerdi, a především se jí v závětří sám zastává. Perfektně však své role ztvárňují i James Cromwell, coby lišácký princ Philippe, a neurazí ani představitelé královny matky, či prince Charlese. A s Morganovým dramatem začíná souboj veřejnosti s monarchií a předsudky. Jedna strana: Princezna Diana a její stoupenci - Druhá strana: Královna. Kdo vyhraje? Příběh poutavým dělá i jeho komorní vizualita, stejně jako příjemná hudba od Alexandra Desplata, který se Královniným tématem vskutku trefil do černého:-). Hezké jsou jak kostýmy, tak výprava, a samozřejmě masky. Potěší i fakt, že se aktéři nepokoušejí nikoho imitovat, a čistě hrají role, které jim Morgan připravil. Role, které jsou vnitřně absolutně nezkreslené a je vcelku jedno, zda je vše, co dělají a co vypouštějí z úst absolutní pravda, či nikoliv. Protože jestli jednu věc nikdy nebudeme v Královně vědět absolutně jistě, tak je to kontrast pravda/fikce, což je ale velmi zajímavé a dodává to filmu na osobním rozměru a pohledu, který do něj Morgan s Frearsem vložili. Potěší i některé autentické záběry okolo atmosféry po smrti Diany, a samozřejmě slavný pohřeb. O břitký humor se ve snímku stará především vévoda Philippe a královna matka. Naopak těžkou roli svádí Mirrenová, která se do role Alžběty skutečně vžila. Ze souboje vyjde nakonec Alžběta dobře, a své na tom má i Tony Blair, který ke své královně vzhlíží s obdivem a úctou, oproti svým spolupracovníkům nebo milované ženě. A ve finále dojde i na krásné smíření mezi královnou a premiérem, kdy společně odcházejí palácem, nad čímž se divák musí jednoznačně pousmát. Film Královna sice není tím nejoslnivějším snímkem, avšak drží si v sobě jak řemeslo, tak dávku poutavosti a tajuplnosti nad některými skutečnými otázkami. Frears nám podává těžkou hru na pravdu, pokoření a sebezáchovu, a dělá to dobře. A kdyby už nic, tak aspoň jsme se jednou mohli podívat do zákulisí královské rodiny, bez všech těch formalit, a spatřit třeba jen trochu z manželského života mezi královnou Alžbětou a princem Philippem (viz. scénka sledování televize). Nejlepší scéna je dle mě ta úplně poslední. A potěší i scénka, kdy královna, sama sedíc u řeky, neudrží emoce na uzdě a upustí pár slz. 70% a čtyři hvězdičky. Jeden Oscar za nejlepší herečku v hlavní roli pro výtečnou Helen Mirren.

    • 2.9.2019  13:27
    Memento (2000)
    ****

    Nolan je velký vypravěč. Memento je originální hra na osamělé večery. Kdo čeká od filmu Memento čistou detektivku s občasnými výpadky paměti je vedle. Tenhle film totiž nehraje podle žádných regulí a filmařských pravidel, a místo toho vypráví perfektně propracovaný příběh svým jedinečným způsobem, který se však nemusí všem divákům zamlouvat. Já a Christopher Nolan si prostě příliš nerozumíme. Jeho filmy v sobě vždy nesou jistou rozházenost a spletitost dovedenou do skutečné ryzí filmařiny, která v Mementu jistě panuje, avšak film jako celek má jednu velkou vadu - na rozdíl od žánrově (experimentálně) podobného snímku Lola běží o život si film divák nemůžu vychutnat tím opravdovým způsobem. Neustálá ostražitost, a pak stačí chvilka nepozornosti a divák se už nechytí. Co, ale Nolanovi jako režisérovi nelze upřít jsou dvě věci. První je styl vyprávění kompletní retrospektivy, obdařené navíc o geniální myšlenku, a pak pocit, že divák se vyskytuje ve světě hlavního hrdiny Leonarda, bravurně zahraného Guyem Pearcem, který prakticky po celých 110 minut nezmizí z plátna. Herecky mu přihrává částečně Carrie-Anne Moss, avšak mnohem lepší a tajemnější roli zde má Joe Pantoliano, coby Leonardova "spojka" a "věčný přítel" Teddy. Každá z postav si v sobě nese určité tajemství, a je jen na Leonardovi, usilovně pátrajícím po vrahovi své ženy Johnu G., aby o to víc dokázal při své vadě paměti a vzpomínek zjistit, kde je pravda a kdo je přítel a kdo se za něj jen vydává. Scénář, dle povídky Jonathana Nolana, je propracován velmi dobře. První minuty, věčně přehazující černobílý obraz s barevným, a detailní záběry tetování na Leonardově těle, působí dosti bizarně a zmateně, ovšem každým návratem zpět do paměti si i divák začne leccos pomalu uvědomovat a chápat v souvislostech. Finální pointa je jistě složitá, ale od Nolana by divák čekal trochu více, než takový konec, který mi přišel vcelku odfláknutý, protože jestli jsem v druhé senzační půlce filmu na něco čekal, pak na skvělé rozuzlení. A dostalo se mi jen to rozuzlení bez přívlastku skvělé. Na čem by měl Nolan jako scenárista zapracovat jsou dialogy a především ty citové, které jsou vyloženě slabé. Naopak hodně dobře se najde ve vnější stránce filmu. Od výborné kamery Wallyho Pfistera, po střih a zvuk, efekty, i atmosférickou hudbu od Davida Julyana, která s příběhem ladí. Za skutečně bravurní filmařinu považuji scénu zkoušky nemocného Sammyho, perfektně zahraného Stephenem Tobolowskym, když své ženě píchá dávky inzulínu a ona zkouší, zda nemoc jen předstírá či nikoliv. To je ona Nolanova ryzí filmařina:-). No, originálnější film jsem dlouho neviděl, ale abych řekl pravdu nějak více jím poznamenán nejsem. Řemeslo se tu jistě najde, a někdo tu může nalézt i skutečnou pravdu, ale počítám, že jedno shlédnutí je málo, abyste si celý tenhle experiment opravdu užili. Memento tedy ve finále končí jako výtečně natočený mysteriózní thriller, ze kterého si spíše, než z obsahu, divák zapamatuje nezapomenutelnou formu:-). Nolan si tak přinejmenším pojistil, že diváci budou při sledování jeho filmu pozorní. U mě 70% a čtyři hvězdičky. Nejlepší je dle mě už zmiňovaná scéna zkoušky Sammyho nemoci, kde je na místě před panem režisérem smeknout.

    • 27.8.2019  16:30
    Můj přítel Monk (TV seriál) (2002)
    ****

    Pan Monk je nejlepší detektiv na světě. Vyšetřuje s fobiemi i vtipem. Ctěné díky za chytrého a zábavného pana Monka, který mě letos v TV prováděl celými prázdninami. Můj přítel Monk je totiž na rozdíl od jiných kriminálních seriálů neskonale příjemný, hravý, vtipný, a především výtečně natočený. Herci jsou naprosto exkluzivní. Tony Shalhoub podává oscarový výkon v roli Adriana Monka, podivínského detektiva, který po smrti své ženy Trudy značně strádá a trpí mnoha fobiemi a depresemi, při čemž se několik let ukrývá ve svém domě, ze kterého ho však na post poradce sanfranciského oddělení vražd, v čele s urputným kapitánem Lelandem Stottlemeyrem a poručíkem Randym Disherem, vytáhne ošetřovatelka Sharona, která je pro Monka nepostradatelným společníkem. V dalších sériích na její místo přichází však dle mě ještě lepší Natalie Teegrová výtečně hraná Traylor Howardovou. Ted Levine, coby kapitán Stottlemeyer, a Jason Gray-Stanford coby poručík Randy Disher jsou také perfektní, ale přední výkon předvádí především Tony Shalhoub, a můžu konstatovat, že takhle jsem si snad žádného herce v detektivním seriálu neoblíbil:-). Shalhoub dodal panu Monkovi neskutečnou dávku humoru, fobií, inteligence, pedantství, důvtipu, a citů, a divák si ho prostě musí zamilovat. Opravdu oscarový výkon a klobouk dolů, a to i scenáristům, kteří postavu Monka tak geniálně vykreslili. Přiznám se, že na Monka jsem však nikdy příliš nekoukal. Sleduji od malička Kobru 11, občas Komisaře Rexe, někdy i ten Chuck Norris se objeví, ale Monka, C.S.I. Miami, Las Vegas, Námořní vyšetřovací službu, to mě nikdy nelákalo, ovšem letos na začátku prázdnin jsem na pár epizod s Monkem po mnoha letech narazil. Herce Tonyho Shalhouba jsem si vybavil okamžitě, pač pár epizod jsem kdysi viděl. Najednou se mi to zalíbilo a letošní léto jsem na Monka koukal kdykoli to jen šlo, a moc mu děkuju, že se mi postaral o příjemnou detektivní zábavu, která si na nic nehraje, protože je sama o sobě hravá, a hlavně je neskonale upřímná, na rozdíl od jiných amerických krimi výtvorů:-). Námět a scénář je vskutku jedinečný. Autorům skláním poklonu. Krom klasické krimi komedie, kterou Monk bezpochyby je, a krom jeho geniálního detektivní čuchu, potěší i stále táhnoucí se vlna Monkovy zavražděné ženy Trudy, která je zahalena velkým tajemstvím. Právě dnes přišel na řadu poslední díl seriálu Pan Monk a konec, a už je mi to všechno jasné. Lepší zakončení si pan Monk nemohl přát. Tony Shalhoub, nejdříve Bitty Schram, a poté něžnější a elegantnější Traylor Howard, Ted Levine, Jason Stanford, a Stanley Kamel,, coby Monkův psychiatr doktor Kroger tvoří vynikající skupinu, do které každým dílem zvenčí kdosi zasáhne, a pan Monk vždy vše objasní. Jistě - trochu pohádka, ale prostě krásná a natočená s citem a nenásilností, ba naopak s hravostí a humorem. A ani dramatická linka není od věci. Jediné, co se dá vytknout je jistá divácky neviditelná nadsázka v některých případech, a někdy i ty pointy jednotlivých odhalování pachatelů. Ale co, je to prostě Adrian Monk, nejlepší detektiv na světě. Prostě krásný detektivní seriál. Moc rád se na něj podívám příští rok znovu. Pana Monka a Natalii jsem si opravdu oblíbil. A samozřejmě i Trudy:-). A moc rád bych připomněl i pěknou hudbu Jeffa Beala a výtečnou úvodní písničku od Randyho Newmana, a samozřejmě i výborný český dabing. U mě 75% a krásné čtyři hvězdičky, které si pan Monk opravdu zaslouží. Nejlepší díl nedokážu určit, ale u finálního dvou-dílu jsem byl v napětí od začátku do konce:-).

    • 24.8.2019  14:40

    Tenkrát v Hollywoodu je oslavou filmu, a taky pořádná zábava…Devátý film Quentina Tarantina jsem sledoval od samého počátku - tedy, když před dvěma lety Quentin oznámil, že připravuje projekt 1969 o postavách Rick a Cliff. Dá-se říci, že poslední týdny jsem kvůli Tenkrát v Hollywoodu nespal. A včera se okamžik dvouletého čekání naplnil. Výsledek zní jasně: Dokonalost:-). Tarantino se v tomhle příběhu opravdu našel. Rick Dalton a Cliff Booth jsou prostě borci, a duo DiCaprio/Pitt přináší na plátno herecké výkony kariéry, a souhru, která tu nebyla od Newmana s Redfordem. Quentin po své westernové éře (mj. je western silnou součástí i tohoto příběhu) přichází s filmem, kterým sám oslavuje Hollywood a filmy. V tomhle tématu se skutečně našel, protože je od útlého dětství jeho součástí a zná ho jako svoje boty. Tenkrát v Hollywoodu to skutečně rozjel. Popustil všechny uzdy, zlikvidoval všechny překážky a přes citlivé téma Mansonovy rodiny se přehoupnul s humorem a jemností. Roman Polanski bude mít z tohohle filmu dle mě vyloženě radost (herec, který ho ztvárnil je vynikající). Tarantino se tentokrát nevyžívá v nadávkách ani v násilí, a přesto je Tenkrát v Hollywoodu film více než jeho. Struktura vyprávění je vynikající, stejně jako scénář samotný, který je jedinečný od samotného námětu, až po finální pointu, na kterou se vyplatí počkat celých 162 minut:-). Je vidět, jak moc je toto téma Quentinovi vlastní, a jak moc si hraje s každým záběrem a přivádí ho k dokonalosti. Rick a Cliff jsou naprosto fantastičtí. Leonardo i Brad předvádějí výkony kariéry a jsou sehraní, jako by spolu skutečně prožili celé kariéry a doufám, že je spolu nevidíme naposled. Cliff je Rickovi životní oporou, ať už se jedná o přátelství v osobním životě, kaskadeřinu v povolání, či technické služby typu opravy antény. Zatímco Rick bouchá a prožívá krizi, Cliffovi nezmizí z tváře úsměv a klid, a skutečně bude Brad diváky bavit ještě více, než Leo, který však hraje na Oscara. A Brad navíc potěší i spojením se svou vycvičenou fenkou Brandy, kdy divák při scéně s krmením neudrží smích na uzdě. Margot Robbie se nádherně vžila do role Sharon Tate a vložila do ní neskutečnou dávku kouzla a elegance. Nejvíce krásná je scéna jejího příchodu do kina na vlastní film, kdy se nenápadně ztratí mezi diváky a ve slunečních brýlích a s úsměvem pozoruje jejich reakce, načež s úžasnou California Dreamin odjíždí starým Hollywoodem zpět domů. Všichni herci jsou famózní - od ústřední dvojice - přes nádhernou Margot - kameo Michaela Madsena - Bruce Derna, coby starého majitele filmového ranče George Spahna, na kterém se poslední dobu už jen přiživuje parta hippiesaček - naprosto lišácky geniálního Al Pacina v roli agenta Marvina, přes Timothy Olyphanta - úchvatnou Julii Butters - Margaret Qualley až po otce dubléra Mikea z Auto zabijáka Kurta Russella i se svou ženou Zoë Bell. Atmosféru Hollywoodu si Tarantino drží od první minuty, kdy vyslechneme rozhovor mezi Rickem a Cliffem s filmovým zpravodajem a dozvíme se leccos o práci kaskadéra, až k úžasným hereckým sekvencím se zapomenutým textem i malou holčičkou, která DiCapriově postavě větou: "To byl nejlepší herecký výkon, jaký jsem v životě viděla," z fleku zvedá sebevědomí. Atmosféru drží i luxusní vizuální stránka od kamery Roberta Richardsona, po překrásnou výpravu a kostýmy, luxusní výběr hudby od Los Bravos po Mamas and Papas, a samozřejmě perfektní masky hlavních dvou aktérů. Co se týče samotného soundtracku je složen prostě geniálně. Quentin zachází s hudbou perfektně, a to jak se zpívanou tak s instrumentální, kterou do děje chytře vložil. Ale při scéně na ranči by se Ennio Morricone vyloženě našel:-). A ještě něco málo k makeupu: Pitt působí více cool, než věčně opilý a vykouřený Leo, a Margot je největším ztvárněním půvabu v Tarantinově tvorbě. A ve finále, kdy Leo dostává nový účes a veze si s sebou domů krásnou Italku jsou s Pittem doslova jedním slovem "Paka:-)."Quentin vyprávět prostě umí - a když k příběhu přidá vlastní svět, který on sám tak dobře zná, musí vzniknout filmová dokonalost, pro všechny typy diváků. A vůbec nevadí, že se zrovna nejvíc neorientujete v Hollywoodu šedesátých let, ani v italské kinematografii, na kterou Tarantino krásně odkazuje (Corbucci a Leone jsou hlavní milníky v Tarantinově lásce k filmům takže...:-). Bavit se o nějaké kostře příběhu není třeba - Tenkrát v Hollywoodu totiž nějaký větší příběh ani nepotřebuje. Tarantino totiž vypráví všechno, co ho napadne, a ve finále tyhle své útržky, které od něj prostě milujeme, dovede k úžasné pointě, která se dle mě zapíše mezi nejlepší Tarantinovy scény vůbec. Tenkrát v Hollywoodu je film pro všechny bez rozdílu. Je tu humor i akce, vtip i násilí, a každý, kdo má aspoň trochu rád filmy se tady najde. Tohle je Quentinův svět - svět roku 1969 očima Quentina Tarantina. Jeho vlastní historie, kterou použil už v Panchartech, kde pro změnu podle sebe sám odvyprávěl druhou světovou válku, se v Tenkrát v Hollywoodu ještě více stupňuje a je ještě promyšlenější a rafinovanější. Chtěl bych toho říct ještě mnohem víc, ale to bych jen zbytečně žvanil a nikam by to nevedlo. Recenze na tenhle film by si totiž zasloužila celou knihu. Quentin mě opět nezklamal, a opět mi dokázal, jak silný zážitek si člověk může v kině vychutnat. Takový zážitek, který žádná streamovací společnosti nenahradí:-). Je to prostě mistr, a díky němu tu máme třetí film s počátkem Tenkrát..., který si můžeme vychutnat. Myslím, že pan Leone se v nebi tiše směje. U mě 100%. Tenkrát v Hollywoodu je vynikající film, a nebyl jsem na něm naposled. U mě to nejlepší hodnocení. Nejlepší scény jsou s holčičkou, party se Stevem McQueenem, soubojem Cliffa s Brucem Lee, Spahnův ranč, a pak jedinečné finále, které nemá absolutně žádnou slabinu a jeho pointa skutečnou historii hravě předčí:-). Tenkrát v Hollywoodu je tak pozitivně nabitý, divácky zábavný a příjemný film, že to snad ani více nejde. Quentin totiž krom své lásky k filmům, přenesl na plátno i pouto životního přátelství, které Pitt a DiCaprio tak bravurně ztvárňují. Kvůli takovým filmům chodím do kina a kvůli takovým filmy miluju.

    • 13.8.2019  19:48
    Gangster Ka (2015)
    ****

    Gangster Ka je povedená rekonstrukce s výtečným Čermákem. Jan Pachl odvedl dobrou práci. Natočil řemeslný krimi thriller na motivy Radovana Krejčíře, který je zábavný, akční, i tvrdý. Hynek Čermák v roli Radima Kraviece exceluje a skvěle mu přihrává i výborný Predrag Bjelac, coby gangster Dardan. Pach si nehraje na žádné velké umění ale na prach prosté řemeslo a poctivou filmařinu, i když na styl pomyslné rekonstrukce na motivy skutečnosti jako tomu bylo v případě filmů Kajínek a Příběh kmotra. Gangster Ka nechává diváky proniknout do světa zločinu a skutečně mistrovsky vykresluje praktiky českého podsvětí v čele s Krejčířem, Mrázkem atd. Vyprávění oblouk je obdobný jako Příběh kmotra akorát je rozdělen na linii policajt/gangster. Pravé policejní vlna příběhu ubírá na kvalitě. Bohatě by stačil Káčko:-). Vizuálně je film velmi povedený stejně jako výtvarně. Triumfem je vynikající hudební motiv, jenž nás celým Káčkovým příběhem tunelování, vražd a podvodů provází, a který zlehka připomíná motiv jako od Ennia Morriconeho. Scénář je slušně napsaný, drží si kvality, jak filmařské tak výpravěčské, avšak ve finále je prostě rekonstrukční. Pachl plně spoléhá na Krejčíře, tedy Kraviece tedy na Čermáka, který hraje na lva. Hlášky po pokusu o atentát typu: "Můžeš mi to vysvětlit?" postavě sedí a Čermák si Káčka skutečně osvojil. Stejně jako Bjelac Dardana, kterého si divák zamiluje. Uvidíme Kraviece zločince, vtipálek a, manžela a pár vražd k tomu. Najdeme i drobné skutečné rozdíly, např. jednání Krejčíře a jednání Mrázka, kteří jsou velmi rozdílní. Bratrský Příběh kmotra byl více pestřejší, poutavější a umělečtější, ale ve finále se jedná o filmy identické kategorie. Oba baví i přitvrzují, oba jsou natočeny dobře, oba vzpomínají a připomínají zločin v České republice. Gangster Ka je povedený film, a pokračování není o nic méně zajímavé (jedná se jen o roztřižení na dvě části). Myslím, že takové filmy by se měly točit. Je to naše historie zločinu. 70% a čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je hovor ze Seychel premiérovi (Grossovi).

    • 3.8.2019  11:46
    Bobule (2008)
    ****

    Bobule jsou skvělá letní komedie s nápadem a půvabem Moravy. A je vkusná. V záplavě všech možných českých výtvorů, které si říkají komedie, ctěné díky za Bobule. A to i přesto, že komerci se nevyhneme ani zde. Ovšem to, čemu se říká čistá komerce (viz. filmy jako Ženy v běhu) a čemu komedie s řemeslem (viz. filmy Jiřího Vejdělka) je dost velký rozdíl. Bobule jsou totiž natočeny velmi dobře, a především s opravdovým půvabem a tvůrčí poetikou, kterou jižní Morava do celého příběhu přináší. Scénář a námět jsou vskutku originální, vizuálně je film překrásný, a hudba je příjemná a dodává krásnou atmosféru. Kryštof Hádek, coby podvodníček Honza a jeho povedený kamarád Lukáš Langmajer jsou dnes už jakýmsi kultem českých komedií posledních let. Hádek hraje perfektně a Langmajer také. Tereza Voříšková dodává dávku úžasné rozkoše, a Václav Postránecký dle mě předvádí svůj životní výkon:-). "Kdo nevypije 20 000 litrů vína, není u mě žádnej vinař." Herecky je ovšem film skvělý zcela kompletně, a rád dále zmíním především výtečného Lubomíra Lipského, coby starého vinaře dědu Adámka, jeho pomocníka Martina Sittu, vinaře Kozderku perfektně zahraného Miroslavem Táborským, či dvojici pražských policistů. Bobule se musí brát s lehkou nadsázkou, což neúplně funguje především ve finále, které je mírně řečeno slabé. Humor je opravdu skvělý a Bařina a Merkner podávají jednu perlu za druhou. Originalitu Bobule jistě nepostrádají, stejně jako dramatickou stavbu, počínaje v Praze, kdy se zasměje při každé scéně s Robertem Jaškówem i Ctiradem Götzem, a náhle se přesuneme na Moravu, kdy příběh rezonuje jak humorem, tak nevtíravým půvabem. Výsledek je jasný: Vítězí Morava!!! Postavy jsou vykresleny dobře - především Hádkův Honzík, který se v prostředí, kde kdysi vyrůstal, vrací ve vzpomínkách do soužití s pedantským dědou po tragické smrti rodičů (scéna s gut Jarchovským je vynikající). Bobule jsou pro mě dnes již nestárnoucí letní klasikou, na kterou se vždy moc rád podívám. Samozřejmě, že pokračování je už čistá komerce bez špetky půvabu a řemesla, ale i tak se těším na třetí díl. Bobule nejsou žádné velké umění, ale prach prosté řemeslo, točené s citem a humorem, které funguje. Co je smutné? Že příjemné komedie jako Bobule ve výsledku dopadají lépe, jak mnohé české filmy vyššího stupně. Diváckých 70% a krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je policejní kontrola s burčákem: "Kabernet." "Frankovka:-)."

    • 28.7.2019  13:00
    Mise (1986)
    *****

    Misie je hluboký a ohromný film. Nic víc už říct nelze. Režisér Roland Joffé, aktivní politický levičák a velmi rozporuplný člověk, měl vždy velký cit pro točení filmů se sociální a historickou tématikou. Misie je absolutním vrcholem filmové tvorby osmdesátých let, a jsem přesvědčen, že nebýt Čety, Oscara za nejlepší film by vyhrála. Proč? Protože hlubší a půvabnější film se jen těžko najde. Robert Bolt, autor historických eposů, se přesídlil z pouště do Jižní Ameriky, kam umístil skvělý příběh s nadčasovým poselstvím, a Roland Joffé dodal celému scénáři na vážnosti a nechal výtečně proniknout sílu sociální stránky příběhu. Misie je velmi odvážný i náročný projekt, který se drží za hranicemi Hollywoodské tvorby, a jede čistě svou vlnu a své vlastní vyjádření, ba doslova z něj srčí potřeba něco říci, něco ukázat. A pak je tu Joffého tématika – tentokráte v podobě kolonizovaných území Jižní Ameriky, v místě střetu kultur, kde se příslušníci Jezuitského řádu, v čele s jímavým otcem Gabrielem, a partou několika dalších kněží, snaží obrátit domorodé indiány na víru, a to v prostředí vybudovaných misií, kdesi nad vodopády Iguazu. Konflikt, který sahá do mnohem širšího oblouku historie a náboženství, je také jasný – boje mezi Španělskem a Portugalskem, s prostředníkem – katolickou církví, která se v čele s jeho eminencí kardinálem snaží zabránit zničení misií a vložení indiánů do otroctví. A právě hlavní hrdina Robert De Niro v roli otrokáře kapitána Mendozy, projde v těchto těžkých dobách padesátých let osmnáctého století, kdesi mezi Paraguayí a Argentinou, životní zkouškou a soubojem. Po vraždě svého bratra se Mendoza dostává na cestu pokání společně s otcem Gabrielem, kterému indiáni vřele naslouchají (scéna s hobojem, a následným odchodem Gabriela s domorodci je prostě pohádka), a ve společnosti lidí, které Mendoza ještě před chvílí lovil do okovů a prodával otrokářům, nachází nový svět, a stává se jejich ochráncem a bojovníkem za jejich svobodu, i kdyby měl stát proti samotné církvi. A právě tento příběh stojí na pozadí celého poselství, ze kterého se však nepoučitelný svět nikdy poučit nedokáže. Poselství Misie je láska, víra, svoboda. A hlavním poslem ve filmu Misie není ani úžasný Robert De Niro, kterému místní sestřih vlasů vskutku sluší, a není jim ani církev – je jím otec Gabriel, zahrán naprosto stěžejně Jeremym Ironsem. Irons se roli skutečně poddal, a společně s De Nirem jsou těmi největšími misionáři ve filmové historii. Otec Gabriel je silný charakter, který předčí kdejakého kardinála. Hlavní zbraní otce Gabriela je totiž láska. A společně s De Nirem zůstanou s indiány, stůj, co stůj. Výborně k nim sedne i tehdy mladý Liam Neeson, co by kněz Fielding (a jeho lodní jednotka), či jeho eminence kardinál, skvěle zahrán Rayem McAnallym, který celý příběh lemuje svým dopisem papežovi do Evropy. Misie funguje jako celek naprosto úchvatně – vizuálně, výtvarně, tak především hudebně. Hudba Ennia Morriconeho sahá za hranice filmové hudby a hudba jako celek film nadčasově přesahuje. Vůbec bych se nebál označit hudbu z Misie za to nejlepší, co ve filmové hudbě kdy vzniklo:-). Ennio Morricone v tomto filmu, prostřednictvím své hudby, hovoří s Bohem, a děkuje mu za talent, který do něj kdysi vložil. Tento film by měl bez Morriconeho hudby poloviční dopad. Úžasné téma Misie, stejně jako Gabrielův hoboj, který se krásně vine celým snímkem, tak finální majstrštyk Na zemi jako v nebi, kde Morricone podává hned tři hudební linie, a to sborový zpěv, indiánské nástroje, a klasický orchestr. Tyto tři hlavní témata jsou doplněna i velice napínavou hudbou, kdy v prostředí džungle cítíme nebezpečí na každém rohu. K Morriconeho hudbě už není, co dodat. Je z ní cítit neskutečná pokora, cit, a především práce, která předcházela jejímu složení. Maestro neponechal nic náhodě, a dlouho studoval hudbu indiánských kmenů, a stejně jako film samotný, i jeho hudba pojednává o jakémsi střetu jednotlivých kultur. Nejlepší filmová hudba historie. Excelentní a skutečně geniální je i kamera Chrise Mengese, před kterým též ohromně smekám, protože vytvořit v podmínkách, jaké natáčení přinášelo, takovéto záběry, to vyžaduje umění. Stejně tak výprava, která je kouzelná, tak kostýmy a masky, reální domorodci, zvukové efekty, střih, to všechno v Misii perfektně funguje. Slabší místo se najde možná v celkovém pohybu děje, kdy film může působit lehce vlekle. Joffé však odvedl vynikající práci. Je to velký režisér a velký vypravěč. Misie je film, kterého si velice vážím, a moc rád si ji pustím někdy v budoucnu znovu, protože finální záběr, kdy poslední domorodé děti, co přežily masakr portugalských vojsk, berou promočené housle a odjíždějí na člunu s Morriconeho tématem zpívajícího chlapečka Miserere, je jedním slovem neskutečný. Chtěl bych toho o Misii ještě tolik říci, ale tady už toho moc říct nelze. Epičtější příběh opravdu jen tak nenajdeme. Misie je skutečný epos, který v sobě nese jak skutečnou historii střetu kultur a lidskou chamtivost, tak skutečnou víru. U mě 90% a nejlepší hodnocení. Nejlepší scénu nedokážu určit. Bylo zde i několik skvělých hlášek, ale opravdu výborné bylo finále v posledních dvaceti minutách, stejně jako úchvatná sekvence Mendozova soužití s indiány:-). Nábožensky moc důležitý film.

    • 22.7.2019  10:36
    Lví král (2019)
    ****

    Nový Lví král je vizuálně nádherný. Škoda, že není němý a jen s hudbou. Tak a nový Lví král je tu. Hned na úvod musím říct dvě věci: První, že Jon Favreau odvedl opravdu kus práce a vytvořil ráj vizuálních efektů. Druhá, že ve finále jeho práce vyjde zcela vniveč. Proč? Protože nová verze Lvího krále postrádá hravost, barvitost, nadsázku, a sílu prvního dílu. S remaky problém až takový nemám, někdy se zadaří, ale to stojí především na nové vizi (viz. Sedm statečných (1960) nebo Zjizvená tvář). Dnes ovšem frčí točit staré zavedené filmy znovu. Jen, abychom je měli v novém vizuálním stylu a vydělali jsme na nich. Jon Favreau však před třemi lety bodoval s výtečnou novou verzí Knihy džunglí proti, které nemohu říci vůbec nic, ba naopak, velice si tohoto díla považuji, protože Favreau v ní vytvořil jedinečný styl technologie, a bylo mi už tehdy jasné, že přijdou další podobné projekty. Na nového Lvího krále jsem byl zvědavý od začátku. Z původní sestavy zůstali jen Elton John, Tim Rice, Lebo M, Hans Zimmer a dabér James Earl Jones. Že jedničku nepřekoná bylo jasné také od začátku. Ovšem po technologické vizuální stránce je nová verze jednoduše na Oscara za efekty. Nový Lví král je vizuálně působivý, avšak škoda, že nemůže být němý, a jen s hudbou. Vizuální styl a dialogy, které takto "dokonalá" zvířata vypouštějí z tlam prostě nejdou dohromady. To, co fungovalo v Knize Džunglí, kde vystupovala lidská postava Mauglí a zvířata byla jaksi podivuhodnější a skromnější, ve Lvím králi úplně tak nefunguje. Stejně tak film nefunguje jako muzikál, a měl by být zpíván jen playbackově a zcela mimo zvířecí myšlení. Scénář je adaptován dobře, drží se přesně (paradoxně naštěstí) původního filmu, a krom pár scén na víc (Nalin útěk, výtečný hovnivál😊) s ničím novým, krom pár písniček (které příběh však nijak neposouvají) nepřichází. Vizuálně je ovšem úžasný. Myslím, že by však stačila jen zvířecí gesta. Když už jsme chtěli udělat realistickou verzi, tak ať je to se vším všudy, protože mluva zde prostě nefunguje. Kdyby byl film jen s hudbou a reálnými zvuky, myslím, že by mohl být věnován Davidu Attenboroughovi, který by vizuální verzi jen s hudbou a písničkami jistě docenil - takto by mohla nová verze Lvího krále vyhrát, nebo respektive dotáhnout. Otřesný je český dabing, stejně tak otevírání zvířecích tlam při dialozích, kdy by bohatě stačil lví řev – tím by ale Disney přišlo o dětské diváky, že? Nebýt úžasného Timona a Pumby, kteří dramatickou atmosféru trochu odlehčí, tak se ani nezasmějeme. Půvab ani kouzlo zde příliš nenajdeme. Nový Lví král je více surový a realistický, ovšem emočně a poeticky je oproti klasice zcela chabý. Ještě, že nechybí Hans Zimmer, Lebo M. a Elton John s Timem Ricem. Hned úvodní Circle of Life je skvělá😊. A Hakuna Matata a Can You Feel The Love Tonight také, i přesto, že jsou dabované. Hudba Hanse Zimmera je sama o sobě na Oscara, a není divu, že na palubu nové verze naskočil, když už mu klasika vynesla Oscara, avšak v první půli příběhu je hudba dosti rušivá, a krom finále a pár scének zde silné propojení obrazu a hudby jako v první verzi nenajdeme, a hudba chvílemi působí až na efekt. Za což však Zimmer zdaleka nemůže. Hudbu upravil do modernější verze, a přidal pár not na víc, ale podstata zůstává stejná – soundtrack nové verze je bez filmu silnější. Krom zmiňované mluvy, novou verzi kazí ještě jeden fakt – atmosféra. Autentické zpívající lvíče nefunguje. Některé dialogy se zde jeví jako trapné, čemuž samozřejmě dabing vůbec nepomáhá. Hyeny zde působí příliš tvrdě, je jich moc, a chybí jejich hloupost, stejně jako Scarova zákeřnost a viditelná zlost z klasiky, přičemž Skar zde v novém dabingu působí chvílemi až komicky. Výtečná je scéna finální, úvodní, skvěle natočená je sekvence s pakoni, a pak pohled Mufasy a Simby na oblohu s mrtvými králi. Nepovedl se souboj Simby a Scara, a He Lives In You, kdy Rafiki bez své hole (ukrytá v suku stromu) Simbovi dává svá moudra. Nové písně od Beyoncé nic nepřinesou. Potěší nápad s chlupy aka Forrest Gump:-). Finále, krom hrůzného rozprávání během vrcholného souboje Simby a Scara na vrcholu skály, který považuji v původní verzi za jednu z nejsilnější scén, je dobré. Film se nevleče, ale přesto je pocitově i reálně o půl hodiny delší než první verze, což se zdá až podivné. Příběh jako je Lví král se dočká nových a nových verzí - s tím se nedá nic dělat, ale zrovna zde by potěšil fakt, že by se scénář vůbec neměnil, stejně jako dabing, jen by se vyměnila stará animace za novou, která je opravdu překrásná, a celý soundtrack včetně dialogů a zvuků bych pustil zpět. Pak by Lví král mohl vyhrát. Chybí zde hravost a kouzlo. Jednička je za 100%, nová verze je za 65%. Pro milovníky klasiky nic velkého. Pro děti, co vidí krále po prvé jistě zážitek. Ale stejně bych jim napřed pustil tu starou verzi. Ale i v té nové jsou to pořád Rafiki, Pumba, Timon, Simba, Nala a Zazu. Akorát nověji:-). Jedničku Favreau neporazí a předělávku natočil prostě zbytečně, ale zaujmout rozhodně může. Slabší čtyři hvězdy. Je to přece Lví král:-).

    • 21.7.2019  09:59

    Ledová bouře je mozaikou osudů. Vládne jí ryzí filmařina. Ang Lee je zárukou kvality, o tom není pochyb. Každý jeho film je filmařsky skvělý a režijně silný - a na každý se moc těším a je radost se na jeho filmy dívat. Ledová bouře není výjimkou. Na první pohled jde o velmi nenápadný snímek, který se tváří jako komorní drama, avšak vnitřně je až překvapivě silný. To, co Lee na plátně předvádí je filmovou pohádkou. Vše točené s citem a opatrností, dovedeno do fáze úžasu a vskutku ryzí filmařiny - to je poznávací znamení Anga Leeho, kterému se kdejaký hollywoodský režisér nevyrovná. Lee si ovšem neupevňuje jen post řemeslného režiséra, ale skutečného filmaře. Vybírá si svá témata, naprosto rozdílná a vždy se s nimi sžije a Ledová bouře není výjimkou. James Schamus adaptoval předlohu v silný emoční scénář, který diváka snadno chytne, stejně jako překvapí, a s Leeovým přičiněním i dojme. Ledová bouře je film typu Americké krásy či Magnolie, a především s první jmenovanou má mnoho společného. Není tak strhující jako Americká krása, avšak stylově jsou zcela stejně skvělé, a Ledová bouře si navíc drží pozitivnější a něžnější vyjádření, a především ve finále je o něco lidštější a smířlivější. Scénář se soustředí na propletenou mozaiku osudů několika lidí. Máme tu sousedské páry, jejich děti, jeden blížící se večírek a neúprosnou ledovou bouři. Lee a Schamus skvěle exponují příběh, kdy nás ve čtyřiceti minutách výtečně uvedou a nastolí dramatickou premisu, dozvídáme se leccos o postavách - tedy o otci Kevinu Klineovi, který je vynikající - jeho ženě - sousedovi - sousedově ženě Sigourney Weaver - Klineově dceři Wendy, která drží tajný vztah s jedním ze sousedovic synů - jejímu bratrovi, který studuje na vysoké škole v New Yorku - a druhému ze sousedovic synů, který si ve volném čase rád odpálí pár letadýlek:-). To jsou naši hrdinové. Atmosféru Lee nastoluje vskutku úžasnou. 70. léta v příběhu krásně rezonují, stejně jako výběr písniček, kdy slyšíme jednou Beatles, po druhé Eltona, nebo klidně úžasnou I Got a Name od Jima Croceho. Po premise, kdy cítíme problémy každou chvílí, občas se zasmějeme, a dozvídáme se leccos o přetvářce a pokrytectví, dorazíme k okamžiku, kdy má přijít klíčový večírek, a před domem hostitelů sedí ve voze Kline se ženou a diskutují o tom, zda jít dovnitř, kde už čeká i sousedka–milenka Weaver a tvářit se jakoby nic, zatímco jejich dcera Wendy, v podání úžasné Christiny Ricci, v sousedovic domě s pocitem nespoutaného mládí rozprává s mladším kamarádem, a končí s ním v jeho posteli, a za okny se spouští nejděsivější ledová bouře posledních sto let. Sledujeme studenta/staršího syna Paulieho, jenž v předboji bouře míří do New Yorku za svou vysněnou dívkou, avšak je vyrušen, respektive sám je narušitelem pohodového vztahu mezi dívkou a nejlepším kamarádem Francisem. Za okny sousedovic domu se odehrává už zmiňovaný osud pubertální Wendy a jejího kamaráda, a také trochu podivínského hobita Elijah Wooda. Zatímco Wendy a Sandy spolu leží klidně v posteli, Sandyho straší bratr Mikey, opět jako „molekulární“ podivín a blázínek mizí do pekla bouře, která se za okny spouští. Na klíčovém večírku už pomalu přituhuje taháním jednotlivých klíčů do rukou různých žena, a tak se jednotlivé osudy našich hrdinů ve finále opět propojí. Každý z hrdinů musí něco udělat, a smířit se s životem. Právě prostřihy jednotlivých osudů všech hrdinů film neskutečně táhnou kupředu. Ve finále Lee s Schamusem silně přitvrdí, a dostáváme se do opravdového dramatu, který Krásu možná i chvílemi předčí. Očekávaný zázrak se tentokrát nenaskytne, ledová bouře pomalu ustává, Paulie se vrací klaustrofobním vagónem domů do Connecticutu a každý z hrdinů zůstává navždy poznamenán. Finále je opravdu překrásné, a nebál bych se říct, že tohle umí opravdu jen Ang Lee. Točí s neskutečnou dávkou citu a lehkosti, skvěle pracuje s kamerou, stejně jako s tajuplnou hudbou od Mychaela Danny, která filmu dodává krásnou atmosféru. Ledová bouře si stojí na vynikajícím scénáři, režii, a především pak na hereckém koncertu všech hlavních aktérů. Nejvíce pak na Klineovi, Ricci, a Tobey Maguirovi. Příjemný film o specifických postavách, a specifických osudech, který opravdu dojme, a nechybí mu ani tajemnost a tajuplnost. Za scénu, kdy otec Kline nese svou čtrnáctiletou dceru studenou fašírkou mezi stromy, jen pro to, aby nenachladla, je za pět procent na vrh. 80% a krásných pět hvězdiček. Nejlepší scénu jsem už zmínil😊. Krásný film, který si moc rád pustím znovu. Filmařsky je totiž Ledová bouře opravdu ryzí:-).

    • 17.7.2019  20:02
    Medicopter 117 (TV seriál) (1998)
    ****

    Medicopter 117. No, co napsat? Nejdřív chci říct, že jsem se nezbláznil. Medicopter má svoje chyby. Ano, je jich nespočet, ale házet ho k takovým "skvostům" jako Wolfův revír, Ulice apod. si opravdu nezaslouží. Myslím, že svůj průměr si drží hodně dobře. Pro mě je to seriál dětství. Hodně dlouho jsem ho nyní neviděl, a až před pár dny jsem zahlédl v televizi pár epizod, což mě přimělo najít si seriál znovu na onlinu. A po několika letech jsem si zase uvědomil, jak moc mám tenhle seriál rád. Provázelo mě hodně seriálů (oddychových a většinou z rakouské či německé produkce), ať už to je Komisař Rex nebo Kobra 11, ale Medicopter 117 je opravdu můj snad vůbec nejoblíbenější. Dříve jsem měl hodně dílů (především novějších) nahraných na televizi (myslím, že seriál dávala Nova a pak dlouho Prima). Jednoho dne se mi všechno vymazalo a po Medicopteru se doslova strhla zem. Dlouho jsem ho neviděl, a de facto jsem si myslel, že už asi ani neuvidím. Ale najednou se mi to všechno na Joy Family vrátilo zpátky, a pak už jsem si pouštěl další a další díly. Všichni hrdinové se mi vracejí zpátky a poznávám jednotlivé příběhy, které jsem kdysi viděl všechny mnohokrát. Je to krásný útržek a vzpomínka na dětství, kdy jsem po té žluté BK-117 doslova toužil a všude se chlubil, že jí mám doma. Tehdy jsem chtěl létat jako záchranář u vrtulníku:-). Zpětně znovu říkám, že to není žádný seriálový zázrak, to vůbec ne, ale styl, nápad a provedení, které si Medicopter 117 drží prostě baví, a řekl bych že s Kobrou 11 a Komisařem Rexem jsou to opravdu nejlepší německé seriály 90. let, kdy v televizi běželo opravdu ledacos. Medicopet si umí diváka podmanit. Na rozdíl od svých televizních kolegů je opravdu hodně vážný a nesmírně smutný:-(. Zatímco v jiných "oddychovkách" se často smějeme, přeháníme, a jednou za čas nás někdo opustí, Medicoptrem se tato dramatická stránka silně vleče. Je to skutečné drama. Vcelku dobře natočené, a samozřejmě logicky přehnané co se týče zbraní a zločinců v každém druhém dílu. Všechny týmy Medicopteru byly výborné. Samozřejmě nejraději jsem měl původní starou sestavu skládající se z pilota Thomase, pilotky Biggi, doktora Lüdwitze, doktorky Kollmannové, záchranářů Petra a Ralfa, mechanika Maxe, psa Gonza a šéfa pana Ebelsidera, která byla prostě nejlepší. Díly byly silné, zábavné, nechyběl humor ani drama. Největší obraty jsou smrt doktorky Gabriely Kollmannové, což dodnes scenáristům vyčítám - pak odchod doktora Michaela Lüdwitze, a samozřejmě smrt pilota Thomase Wächtera. To je to, co Medicopter 117 opravdu umí - emočně je prostě neskutečně silný. Herci hrají velice dobře, a nejlépe na tom jsou samozřejmě Hanno Pöschl coby mechanik Max a záchranář Petr Berger v podání Serge Falcka, kteří zůstávají od prvního do posledního dílu. Medicopter měl ideální počet dílů a udělal dobře, že přestal v nejlepším. Nové díly už sice nebyli tak silné jako ty prvních sérií, ale přesto je celý seriál velmi povedený a myslím, že dívat se na něj není žádná ostuda. Nějaká "oddechovka" se vždy šikne, a tady je dost silná šance, že se do ní zamilujete. Hlavní rolí seriálu je tu opravdu ta žlutá mašina, kterou si divák zamiluje určitě, a na rozdíl od jiných seriálů je to jakýsi kus poetiky (alespoň na mě to tak působí). Nepopsatelnou atmosféru dodává opravdu skvělá hudba od Sylvestera Levaye. Úvodní melodie je výtečná a dodává skvělý obraz celému tématu, a pak je tu samozřejmě neskutečně smutné a emočně silné téma Trauethema, které je hudební poezií a u nějž snadno ukápne slza. O Medicopteru toho už moc nepovím. Chyby řešit nebudu, protože objektivní stejně být nemůžu. Jsem prostě zarytý fanoušek, ale o těch chybách vím. A proto jen čtyři hvězdičky. Ale myslím, že házet Medicoptera automaticky do odpadů je hloupost. Pro mě je to jeden z mých nejoblíbenějších seriálů a divím se, že ho ještě nemám v topce, kam dávám hlavně ty filmařsky nejlepší seriály:-). Kobra je Kobra, Rex je Rex, ale Medicopter 117 je nejspíš navždy můj král.

    • 15.7.2019  11:12

    Druhá část otevřené studie ženské sexuality - Ještě delší, chytřejší a depresivnější. Druhý díl Nymfomanky Larse von Triera divák očekává s velkou nejistotou a zároveň s velkou zvědavostí. Génius Trier ani v druhé části neopustil základní kameny svého uceleného díla - sex, chytrost, perverznost, psychologie a humor. Oproti prvnímu dílu, který působil filmařsky vyspěleji a propracovaněji, dvojce chybí především více humoru, kterým jednička skutečně nešetřila, ba naopak Trier se v druhé části dostává z místy erotické mysteriózní komedie až kamsi k psychothrilleru. Nu, proč ne. Ale tři hodiny? Ne! Viděl jsem celou Nymfomanku v režijní verzi, a jsem velmi kritický ke krácení a cenzuře, avšak Nymfomance, a to oběma jejím dílům, nějaké to zkrácení rozhodně neuškodí. Trier pak sice přijde o své kompletní umělecké dílo, které jako vypravěčský génius servíruje v každém záběru, ale alespoň diváka de facto nezničí. Překvapivě vzato ubíhá druhý díl Nymfomanky o trochu rychleji, než první díl, což je však jen pocit, o němž se dá dosti spekulovat. Filmařsky neztratila Nymfomanka nic. Nápady se opět hrnou, a kapitoly Nebezpeční muži a Pistole prostě baví. Ale jakmile jdeme s hlavní hrdinkou do větších tajů psychologie a rozpačitosti, jsme buďto znuzení, nebo musíme přetáčet (scénu s potratem si Trier mohl opravdu odpustit, a přetočil jsem ji). Dále zamrzí větší absence komických vysvětlivek z prvního dílu, např. když Joe s kamarádkou ve vlaku spustila duel a Trier nás svým počítadlem dostal do záplavy smíchu. To dvojce chybí, a krom finální sexuální scény Jeroma s P., kdy ani po letech slizký Shia LaBeouf nezmění svou sexuální taktiku, nám Trier moc vysvětlivek nedá. Samozřejmě nechybí vysvětlovací záběry typu hrajících dětí Beethovenovo Für Elise apod. Další problém je v Charlotte Gainsbourg, respektive v Trierově podání její postavy mezi vyprávěcím obloukem a přeměnou ze Stacy Martin do vyspělejší verze. Zatímco ve scénách zpovědi stále výtečnému, a možná už trochu nechápavému Stellanu Skarsgarodovi Gaisnbourg baví, jakmile dojde na psychologii a city, a následně opět sex, divák už nemůže, a mohu říci, že Stacy Martin ji herecky přebila. Po herecké stránce však podá Gainsbourg velice dobrý výkon. LaBeouf také, a potěší především okénko Willema Dafoea a dlužníka Jeana-Marca Barra a také "lžičkového" číšníka Udo Kiera:-). Právě nápad s lžičkami zapadá do stylu prvního dílu. Vizuálně je Nymfomanka stále jednotně silná, stejně jako zvukově, kde opravdu skvěle vyniká. Dramatičtější kontext je podán i ve více dramatické hudbě, což je především neutichající Sonata For Violin and Piano, jež skrytě připomíná Klusákovo téma Nemocnice na kraji města, a která nás příběhem provází. S hudbou však Trier zachází velice šetrně. Kapitola s masochistou je emočně hodně tvrdá a Trier provokuje a chce být kontroverzní, jakoby snad ani nebylo zítřka. Scéna s dvěma černochy je výborná, ovšem následný spád, kdy Joe, po neúspěšném sezení a léčení se ze své nymfomanie, dochází k závěru, že její nymfomanie je zcela v pořádku, a začíná pracovat jako vymahačka dluhů a na scénu přichází P. coby její lesbická partnerka a opět Jerome, jehož jméno vycítíme na kilometr daleko v každé druhé scéně, je silně vleklý. Ovšem perverznost některých scén je opravdu moc i na náročnějšího diváka, a vrcholem je scéna, kdy je Joe zmlácena a následně počůrána. Chytrost Nymfomance nechybí v žádném případě. Vyřeší se východní a západní církev, krvavé uzly, děti i James Bond a jeho Walther. Trier si se scénářem nepochybně vyhrál, ale jeho režie ho zcela přebíjí, což ani tak nevadí, ale celkově myslím, že chtěl spíše více šokovat a provokovat a natočit film z útržků života jedné "hodné" ženy, než myslet na příběh a pointu. Tři hodiny čekání na to, abychom se dozvěděli, jak se Joe dostala na onen prázdný dvorek v uličce, je tahač celého filmu, a Trierovská pointa a závěrečná scéna, ať už chceme nebo ne, je prostě komicky strašná a myslím, že za to bych Triera skutečně ukřižoval:-). No, a to je všechno. Je jasné, že nejsme na vrcholu filmařiny, ale myslím, že Nymfomanka dokáže bavit. Čím? To si už musíte sami vybrat. Lars von Trier opět dokázal, že je génius a velký filmař. Druhý díl Nymfomanky stále umí chytit. 70% a čtyři hvězdičky. Nejlepší je jednoznačně scéna s černochy, masochistou, a finální scéna:-).

    • 7.7.2019  19:10

    Rande na slepo funguje možná jako oddychovka, kde je na místě uronit slzu a úsměv, ale mnohem lépe by fungovalo jako drama. Bože, bože. Německo, zdá je na tom ve filmu ještě hůře, než my. Rande naslepo si zakládá na vcelku silném příběhu, který diváky snadno chytne, dále pak na oddychovém ladění a příjemném humoru. Ale to je bohužel tak všechno zde "funguje." Vezměme to od začátku. Úvod je dramaticky dobře vystavěný a zajímavě nás uvádí do příběhu. Jakmile Saliya přestane vidět, divák mu fandí a prožívá jeho příběh. Jakmile nastoupí do hotelu, kde se pohybuje na úrovni Rain Mana, divák cítí faleš. A když přijde čas na lásku, tak Rande naslepo definitivně propadá. Čím více se blíží konec, tím více je film slabší a slabší. Každým záběrem ztrácí pár bodů z hodnocení a končí někde na 45%, což je dosti smutné. Je tu totiž znát tvůrčí nápad, a pokus o drama, které se chvílemi v mění v melodramatickou citově vyumělkovanou podívanou o hereckých výkonech úrovně TV Barrandov. Režijně se o žádném zázraku mluvit nedá, ale jako natočený celek to není zcela k zahození, a to samé platí o scénáři, který kdyby se držel na uzdě, dospěl by dle mě k úrovni 65% minimálně, které si zpočátku hodně slušně drží. Hodnocení pendluje mezi čtyřicítkou a šedesátkou každou další scénou. Kontrast hrůz a opravdu humorných scén tak velký jsem dlouho neviděl, ale ve finále převahují hrůzy, které diváka ničí. Vizuálně je Rande naslepo další umělý pokus, z něhož se stane vizuální telenovela a hudebně, tak tam není moc o čem mluvit:-(. Herci hrají slabě, hlavní hrdina ještě ujde, podobně jako jeho kamarád, který však každou další minutou, co je na plátně více a více otravuje vzduch. Normálně bych dal 50%, ale za ty scény, kdy Saliya zničí svatbu je to 45%, a krásné dvě hvězdičky. Rande naslepo může vyfasovat i šedesátku a tři hvězdy, ale pociťuji velké zklamání, tak hodlám být důsledný. Někomu se film bude jistě líbit. Pro nenáročné diváky je to ideál, a dobrý nápad film zajisté má, ale Rande naslepo není Grandhotel Budapešť, kde by Saliyovi jeho nevidomost nejspíš důstojně prošla. Další zmařený pokus o dobré komediální drama, ze kterého se vyklubala ufňukaná telenovela, navrch s drogami a banalitami. Nejlepší scénu nedokážu určit.

    • 1.7.2019  21:36

    Otevřená studie ženské sexuality v režii génia Larse Von Triera. Podusí, chytře zaujme, i pobaví. Nymfomanka Larse Von Triera, jeden film rozdělen na dva díly. Ještě že tak, protože jinak by prostě nefungovala. První díl je velice silný. Viděl jsem nezkrácenou verzi 145 minut dlouhou a svým způsobem nenamítám, že by se opravdu skutečně šikla verze kratší, která běžela v kinech a je oficiální, protože v závěru celý film působí velice zdlouhavě, podobně jako Trierův poslední film Jack staví dům, se kterým má Nymfomanka mnoho společného. Trier používá v Jackovi identické, a přesto skvěle fungující metody vyprávění, které však v Nymfomance vítězí svou chytrostí a prolnutím s běžnými myšlenkami a nenápadnými detaily. Proč ovšem Trier tento film vůbec natočil? Nu, završil tím svou "trilogii deprese." Dále přinesl další příběh ze života "dobré hodné ženy," a samozřejmě chtěl prostřednictvím svého nápadu, co nejvíce provokovat a šokovat, což se mu bez debat povedlo, protože Nymfomanka svou výstředností, troufne možná i klasiku Poslední tango v Paříži. Nad mnoha dalšími projekty vítězí svou chytrostí a nápaditostí vyprávění, kterou génius Lars Von Trier plně využívá v každém záběru. Selhává možná uměleckým způsobem, kde se dá říci, že Trier film natočil pouze pro vlastní upozornění na sebe samého. Ale ve skutečnosti si Nymfomanka stojí na své neotřelosti, tvůrčí vyzrálosti, a především bravurním natočení, které přesahuje hranici běžného filmového řemesla, a Trier si jím upevňuje výsady, které má krom něho pouze snad jen Tarantino. Exponuje nás výtečně do příběhu, kdy za atraktivní kamery Manuela Alberta Claroa a pochodu rockové hudby spatříme ležící pomlácenou nymfomanku Joe, v podání výtečné Charlotte Gainsbourg, a jejího zachránce, starého Seligmana Stellana Skarsgarda, který je prostě jako vždy vynikající. Od prvního padnutí slova nymfomanka v Seligmanově domu, kde se Joe začne starému muži svěřovat, je divák ve střehu a v očekávání. Začneme hrou na žabku, přesuneme se k výtečně napsanému Dokonalému rybáři, kde svou starší image zastoupí v mladé verzi vynikající Stacy Martin, jenž se prakticky nehne z plátna. A jakmile se objeví Jerome slizkého Shia LaBeoufa, a třikrát přirazí, což doprovází úžasné Trierovy nápady s počítáním a vším možným, jede naše malá nymfomanka vstříc své závislosti. Kapitola s rodinou pana H. a Umou Thurman je psychologickým majstrštykem, který dokonce cynicky pobaví, avšak následující černobílá kapitola odehrávající se v nemocnici a sledující poslední dny Joeina nemocného otce doktora, jindy vždy přítomného milovníka stromů, kterého ani na smrtelné posteli neopustí touha spatřit nádherné listy jasanu, působí jednoduše navíc a psychologicky diváka hodně potopí. Nikoliv však nepůsobí jen na efekt. Ale jestli bych něco zkrátil, pak tuto kapitolu, kterou bych pouze pár záběry naznačil a ukončil. A finále s triem mužů, kde se znovu objeví slavný Jerome je opravdu skvělé. Trier používá nádherné vysvětlivky – zmiňme, alespoň ukázku rybaření, třpytící se rybku pod hladinou, parkování auta do vyhrazeného bloku geometricky sestaveného, či počítadlo, které sleduje výsledky Joe a B. ve hře ve vlaku, kdy se dívky snaží poplést hlavu spořádanému boháčovi v první třídě. Avšak nakonec se z Joe stává následky přirozenosti skutečná nymfomanka, která netouží po ničem jiném, než po...:-). Některé záběry byly skutečně přehnané i pro konzervativnějšího diváka, a kdybych film hodnotil jako mravnostní policista, získá tak pět procent, za Trierův řemeslný styl. Jsem velice zvědav na druhý díl, kde více vynikne Charlotte Gainsbourg. A co mi trochu vadilo, ovšem s úsměvem na rtech jsem onu věc sledoval, je využití pochodu Waltz No. 2. Dmitrije Šostakoviče při scénách, kdy Joe jako učitelka elegantně vysvětluje na mapě zeměpisné pojmy:-). Jinak je ovšem vybraný soundtrack výborný. Nymfomanka je šokující film, ale baví a získá si diváky svou výstředností. A když ji točí Lars Von Trier, nemůže se nelíbit, protože je natočena opravdu, ale opravdu bravurně. 75% a čtyři krásné hvězdičky. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale zajisté je to nějaká vtipná, kterých bylo nespočet.

    • 29.6.2019  14:13

    Chris Pratt je Indiana Jones ve vesmíru. Strážcům galaxie vévodí humor a akce. Ano, je to mainstreamový film pro fanoušky Marvelu a komiksů a akce. A ano, lidé na celém světě to milují a chodí na to rádi. Proč ne? Tvorba Marvelu není špatná, jen je dělaná komerčním způsobem a čistě řemeslnicky, a postrádá tak tvůrčí duši. Vše je točeno pro diváky - divák má být ohromen akcí, a spokojen s oddychově laděným finálním zážitkem a zapomíná se tak na nápady, myšlenky a v opačném slova smyslu na mnohá klišé, která jednotlivými díly rezonují. Ovšem, ctěné díky za Strážce Galaxie. Minimálně jeden, takto oddychový a velmi příjemný film by měl ročně být v kinech a kdyby si držel úroveň alespoň Strážců Galaxie, nemáme úplně vyhráno, ale svítí nám lepší okamžiky. Je jasné, že řemeslné majstryštyky série Avengers nic od Marvelu nepřekoná, ale zrovna Strážci Galaxie jsou velice příjemným filmem. Opět - nechápu proč se točí další díly. Avengers na to mají, ale Deadpool, Ant-Man, Strážci Galaxie apod. Proč točit pořád dvojky a trojky? Nu, to je ta komerce, kterou mě Marvel štve. Ano, dělá to hodně studií, ale zrovna u Marvelu je to škoda, protože tím, že by točil méně, a klidně ve stejném stylu točení, jako nyní, by si dle mě získal ještě více milovníků a především by se stal opravdu kultem. Touha po určitém filmu je totiž leckdy účinnější, než samotné téma a žánr, jenž dohromady všechny filmy svazují. Jsem milovníkem Tarantina a těším se na každý film, a co bych dal za to, kdyby točil každý rok klidně více projektů, ale tím by si pak on sám podlomil v budoucnu nohy. Strážci Galaxie jsou velmi příjemný zážitek pro diváky všeho druhu. Zrazuje je klišovitost a viditelné srovnání se světem Star Wars, a pak samozřejmě nesmysly typu, že tvor, jenž žije celý život ve vesmíru přirovnává Thanose k fašistům. A zamrzí hloupě napsané citové scény, ostatně jako ve všech současných akčních dobrodružstvích. Chyby ovšem spraví humor a dobrodružná akce, které baví. Vizuálním efektům se nevyhneme, no dobře. Práce s hudbou je katastrofa - a ani ne tak s původní od Tylera Batese, jako s efektním výběrem klasik 80s. Scénář není náročný a krom naprosto sentimentálního finále je i vcelku slušně napsaný. Dobře rezonuje úvod, podobný začátku Dobyvatelů ztracené archy, a dále už jede čistě na své vlně, která funguje dosti slušně. Chris Pratt je obdobou Indiana Jonese ve vesmíru, což nám dojde hned, jak spatříme onu mocnou kouli, a Pratta jak se k ní jako Harrison Ford plíží. Zoe Zaldana nic moc velkého nepředvádí. Kdo baví je Dave Bautista, coby hromotluk mstitel, a hlasy Bradleyho Coopera a Vina Diesela v dvojici mývala Rocketa a humanoida Groota, které si divák prostě zamiluje. A povedl se i jejich dabing. Jinak tu máme samé zajímavé herce - od oscarového Del Tora a Glenn Close, až po velmi dobrého Johna C. Reillyho. Vizuálně je to show efektů, ale třeba kostýmy nejsou zrovna nejhorší. Mytologie postav mě trošku mate, ale to jen pro to, že se v Marvelovkách moc nevyznám. Ale tenhle film pochopí opravdu každý. Stopáž je ideální. Strážci Galaxie nejsou žádným velkým uměním, ale drží si svůj vlastní styl, humor a jako oddychovka jsou opravdu svěží:-). 65% a čtyři slabší hvězdy. Nejlepší jsou všechny scény s Rocketem a Grootem.

    • 26.6.2019  17:45

    Plán útěku je příliš hollywoodský. Slušela by mu větší komornost a natočení o dvě dekády dříve. I když se film jeví jako nesmyslný pokus o comeback dvou hereckých legend, pod pláštěm je mnohem rafinovanější. Drží si řemeslný styl, který odráží jen přehnaná hollywoodská přetechnizovanost, a čítá spoustu velmi originálních nápadů. Scénář Milesa Chapmana a Jasone Kellera je stručný, dobře nás exponuje do příběhu, a velmi pozoruhodně nás seznamuje s hlavním hrdinou - útěkářem Reyem Breslinem v podání starého pána Silverstera Stallonea. Stallone a jeho postava jednoduše baví, avšak pod designem staré hollywoodské legendy, která vévodí v akčních scénách, se jeví jen jako obyčejný neohrožený hrdina, bez silnějších emocí a citů, a výjimečně špatně, ba dokonce chvílemi trapně, mu neprospívá dabing Pavla Rímského. A scény, kde vidíme Breslina ve společnosti krásné Amy Ryan, působí též trochu komicky a uvnitř je zaráží fakt, že projekt nebyl natočen o dvě desetiletí dříve, kdy Stallone i jeho partner byly ještě mladí hoši:-). Arnold Schwarzenegger Stallonea chvílemi herecky přebíjí, ovšem jeho postava je sama o sobě více komplikovaná a ve finále je zbytečně odhalená. Je ale hezké vidět dva akční velikány vedle sebe při útěku z tajemného vězení. A právě jejich útěk je hlavní dramatická jednotka, která diváka chytne a pomůže odpustit všechny chyby. Jakmile totiž Stallone odhalí skutečnou pravdu o svém novém vězení, divák jeho postavu pochopí a vžije se do ní, protože je náhle stejně udiven jako on. Scénář zrazuje jen finále, jenž není vysvětleno příliš dobře, a banální pointa s postavou Schwarzeneggera. Režijně Mikael Hafström neselhává, ale spíše se věnuje technickým hloupostem, a až moc se zasnívá do faktu, že chce točit akční podívanou se vším všudy. Vizuální efekty a technické detaily jsou tu ve finále i během středu dosti rušivé, a celkově by prospěla větší komornost, které bychom zřejmě docílili právě natočením o pár let dříve. Dnes jsou v trendu nečekaná odhalení, vizuální efekty, bezduché akce, a samozřejmě klasické hollywoodské hrdinství, které bohužel čítá i Plán útěku. Hudebně žádný výrazný zázrak, a další herci v čele s prostoduchým záporákem Jamesem Caviezelem a Vincentem D'Onofriem to také není žádná sláva. Ve finále však Plán útěku navnadí milovníky "béčkových" akčňáků s Rambem i Terminátorem vjednom, a jednoduše je chytne. Originální Plán útěku totiž jednoznačně je. 60% a tři hvězdičky. Nejlepší scéna je Reyovo odhalení pravdy ve vězení. Nejhorší je finále na lodi, ale film by u milovníků nejspíš propadl, kdyby Stallone zavěšen na laně z helikoptéry nezvítězil. Zamrzí, že Plán útěku se dočkává dalších pokračování, a tím se z něj paradoxně a s velkou škodou stává kompletně utnutá série.

    • 24.6.2019  20:42

    Pátý element - Kultovní Sci-Fi pro radost. Luc Besson patří ke generaci čistě autorských režisérů (Tarantino, Trier) a stejně jako jeho "vrstevníci" si každým filmem drží svůj vlastní styl a umí do svých snímků zlákat hvězdy první kategorie. Po výtečném Leonovi je tu Pátý element, Sci-Fi tak známé a tak kultovní, že i zarytého žánrového pokrytce donutí se podívat. A výsledek? Film pro radost:-). Besson se inspiroval v komiksech a napsal jedinečný nápaditý komický příběh, který jednoduše baví, i když je osudově předvídatelný a chvílemi až parodicky ztřeštěný. A přesto všechno diváky dostane, ať už chtějí nebo ne. Já na film narazil náhodou o víkendu odpoledne na Prima Cool. Nikdy předtím jsem ho neviděl. A jelikož ve mě ještě dozníval Bessonův majstryštyk Leon, nemohl jsem se chvíli nepodívat. A už mě to nepustilo. Dokoukat Pátý element je těžká práce, přesto jsem to dokázal:-). Luc Besson mě totiž jednoduše baví. Žánrově je element různorodou podívanou od parodicky nápadité Sci-Fi po vesmírný thriller a historickou mysterii. Besson se věnuje především nápadům a pomyslným snům. Vizuální stránka je originální sama o sobě, stejně jako dějové zpracování, odehrávající se o tři sta let později, počínaje v roce 1914, kdesi v Egyptě, kde o tři stovky let později i konče. Barvitost a střeštěnost je zde využívána chytře i komicky. Nápad s "novým" New Yorkem a technickým pokrokem je konečně ukázkou dobrého autorského Sci-Fi. Věda a fantazie je v Bessonově podání originální a vtipná. Dá se říci, že takový styl Sci-Fi mám rád - vlastní ničím nesvázané nápady, podtržené vlastním vizuálním stylem, na pozadí klasického příběhu, který i přes svou předvídatelnost vůbec neruší. Srovnávat Pátý element s jakýmkoli jiným podobným filmem nelze. Jediné, co by mi ve srovnání sedělo je nějaký film od Monthy Pythonů. Besson jede svou vlnu. Bruce Willis coby neohrožený pilot Korben Dallas svým "pulpfictionovským" výkone přelstí i McCounagheye v Interstellaru, a divák si toho staronového Butche prostě zamiluje. Gary Oldman se v Bessonově tvorbě opět vrací jako největší ztvárnění zla, pouze s novým makeupem, a Milla Jovovich s obarvenými vlasy je jako tajemná Leeloo senzační. Pobaví Chris Tucker, coby parodický moderátor, a zaujme Ian Holm, v roli starého kněze otce Cornelia, jenž má poslání to vůbec největší: Zachránit svět. A s tím mu pomůže pouze a jen Korden Dallas a pátý element v podání tajemné Leeloo. Za naprosto úžasnou, považuji sekvenci prvního setkání Kordena a Leeloo v létajícím taxíku, kdy Leeloo propadne střechou přímo do Kordenova povozu. Výtečné jsou scény v taxíku, a pak v jeho chytrém bytě, kde v moderní ledničce Korben hravě schová jak generála, tak jeho dva pomocníky. A postava nového prezident USA také pobaví. A finále je jedna velká nádhera, podobně jako akční sekvence. Vizuální efekty jsou přizpůsobeny době, a toto Sci-Fi se jako takové může dnes někomu jevit až k smíchu, ale je dobré si uvědomit, že je to film pro náročnější publikum. A vizuální efekty jsou přizpůsobeny Bessonově fantazii, a jsou barvité a přirozeně umělé, a ne uměle zakryté jako ty dnešní, jež se dnes vyskytují v každém filmu s jednou akčnější scénou. Velice hezká je i kamera Thierryho Arbogasta, zvukové efekty, střih, stejně jako pěkné kostýmy a výprava. Velmi specifickou atmosféru dodává experimentální hudba Erica Serry, který mísí elektronickou a symfonickou hudbu, což nejpůsobivěji vyzní ve scéně, kdy Leeloo sama bojuje ve svém pokoji na lodi s bojovníky zla a sundává je jednoho po druhém k zemi ničivými údery. O kultovním příběhu nebudu už nic podotýkat. Nic velkého, přesto skvělého. Takový Ed Wood a jeho béčko ve francouzském podání s Brucem Willisem:-). Nic moc už nepovím, snad jen, že zaujme úvod, a poté vše s úžasným Willisem, včetně "dojímavých" telefonátů s jeho "milou" energickou matkou, která volá častěji než je zdrávo, a pobaví i samotné finále, které je na nějakou tu slzičku, především z oka komerčního diváka. Nu, film pro radost, a tak by to mělo vypadat i dnes. Pátý element je prostě kult, o který jsem dlouho přicházel, ale určitě se vždy rád podívám až ho budou znovu dávat. Nechce se hledat sebemenší či větší chyby, i když se zajisté najdou. Divácky bych dal překvapivě i více, a to nejsou fanoušek Sci-Fi, ale myslím, že kultovně bude stačit krásných 70%, které se dle mě vyznačují jako "kritický" symbol kultovních filmů (krom Pulp Fiction). Ale upřímně, nějaká procenta tu vůbec nehrají roli, protože Besson vytvořil svůj vlastní Star Wars svět, na který dotáhne pramálo současných Sci-Fi. Kombinuje komedii, humor, akci, thriller, napětí, lásku, fantasy, historii, i vědu. To mě baví:-). A když jsme u té lásky - na konci se Leeloo zajisté naučila význam toho jednoho slovíčka: Láska...

    • 23.6.2019  11:13
    Rocketman (2019)
    ****

    Srovnávat Rocketmana s Bohemian Rhapsody není fair ani vůči jednomu, avšak ve finále vyjdou oba na stejně. Elton John a jeho umělecká biografie z pera britských tvůrců Dextera Fletchera, který velmi solidním způsobem dotočil obdobné Bohemian Rhapsody, a scenáristy Lee Halla, který do celého příběhu vsadil pomyslný "Eltonovský" styl, a dobře udělal. Nu, musím říci, že se Rocketman velmi slušně povedl. Co si budeme - srovnání s Bohemian Rhapsody se nevyhneme. Máme tu opět výtečného britského zpěváka, navíc homosexuála, později neřízenou střelu, a ve finále opět legendu a skutečnou hudební hvězdu, která s námi zůstává navždy, a symbolicky pak poetické názvy obou snímků podle nejslavnějších písniček svých hrdinů. S Mercurym Eltona od sebe dělí jen jeden rok života, a pocity z dětství, které se u obou dvou zcela lišší. Kostra příběhu je u obou snímků vyloženě identická, když pomineme stylovější vyprávění u Rocketmana, prostřednictvím nápadu s léčebnou a muzikálovou stylizací. Úvod je výtečný, dětství je přenádherné, a setkání s Berniem Taupinem a počátky slávy jsou skvělé. V druhé půli máme klasický obrat, kterému následují banality a akcičky typu soužití s vykořisťovatelským manažerem, skákání z aut a do bazénů, či hádky s milovanou matkou. Vtom jsou oba filmy stejné. Zatímco Mercury je řemeslně excelentní a selhává umělecky, Elton je umělecky lepší a čistší, a selhává řemeslně, podobně jako vizuálně. Výkon Tarona Egertona je výtečný. Nesnaží se imitovat ani na sebe příliš upozorňovat, a jen nenápadně, přesto však stylově a v souladu s postavou Eltona Johna, vytváří vskutku bombastický projev. A pochvala patří i skvělé Bryce Dallas Howard, coby jeho matce. Že je film o Eltonu Johnovi divák ví, ale kdyby se ta postava na plátně jmenovala jakkoli, mohl by to být film o komkoli a nevadilo by to, a vtom tkví jeho tvůrčí čistota. Film nespoléhá na přílišnou slávu svého hrdiny a podává nám jeho obraz z jeho strany leckdy i vyčítavě, až sebekriticky. Rocketman vyhrává ve formě - film je vyprávěn jako muzikál. Jakmile Elton sedne za klavír a začne zpívat je divákům náhle všechno jedno, a všechny chyby se spraví. Dexteru Fletcherovi se povedlo perfektně využít písní pro krásné choreografie, které hází vše ostatní bezstarostně za hlavu. Jeho styl, který dal najevo už v dotáčení Bohemian Rhapsody, se tu ještě více prohlubuje. Líbí se mi, že tvůrci se snažili více experimentovat. Rocketman obsahuje ve směs stejné chyby jako Bohemian Rhapsody, a jsou stejně, ba možná ještě více, zbytečné a banální. Melodramatické dialogy jsou jedna velká pohroma, a je na nich vidět, že scénář se snaží jít uměleckou cestou jako celek, a zrovna zde mu to nevychází - stejně jako vytvoření jakési originální hudby, která vůbec nejde s Eltonem, a nejvíce diváka mučí v záběru na Eltona a jeho ženu, když si ráno dopřávají ve své vile ona kávu a on vodku. Poté ruší efektní vysvětlivka typu široký záběr na Hollywoodský vrchol, abychom poznali, že jsme v Hollywoodu apod. A co mě mrzí nejvíce, že i přes skvělé nápady s muzikálem a léčebnou film na konec vypráví stejně jako Mercury a další filmy. Nejsilnější jsou oba filmy, když zpívají. Jakmile jde o city a drama selhávají. Zde pomáhá muzikálová forma. Jestli nějaké gesto opravdu diváka dojme je to věta Eltonova milence a manažera: "Zapomeň na to kým ses narodil. Buď tím, kým být chceš." Řemeslně je Rocketman slabší. Obraz je umělý v každém záběru a moderní vizuální styl se k filmu vůbec nehodí. Kamera je krom tanečních čísel nevýrazná. Vévodí ve scéně, kdy malý Elton spustí své sólo v hospodě a poté udělá pomyslný okruh, aby se mohl přeměnit a vrátit se jako dospělý muzikant, což je nádhera. A Your Song či Crocodile Rock, tak to je bomba:-). Režijně je film dobrý, umělecky také, ale řemeslná bomba pro širší publikum to není, a tak Bohemian Rhapsody, které v sobě neslo většího diváckého ducha zvítězí, protože Rocketman není nakloněn z hola všem. Je více tvrdší a netypičtější, a v tom paradoxně u diváků bohužel selže. Hallův scénář je o fous lepší, než McCartenův, (např. vůbec nevysvětluje co se časových úseků týče), výhru nad ním ale pohřbívá chybějící divácká líbivost. Nebál bych se příběhu vtisknout mnohem širší záběr, a moc by potěšily životní sekvence Eltona Johna se Lvím králem, transplantací vlasů, princeznou Dianou, shopováním a klidně i s tím malým prckem z titulků:-). Rocketman řeší Eltona, coby se sebou nespokojenou osobnost, toho času v léčebně od alkoholu, a má vlastní osobní nadhled. Uškodilo mu jistě brzké uvedení po Rhapsody, a byl bych moc rád, kdy by měl Rocketman stejný úspěch. Ale zatímco Freddie se bohužel někde na nebi už jen směje, Elton si svůj film, natočený skutečně pro radost, může ještě spokojeně vychutnat, a to je hlavní:-). Chyby tam jsou. Ale závěrečné titulky a Crocodile Rock to všechno spraví a divák těch pět deset ba možná patnáct procent rád přihodí:-). A v závěru Rocketman na Bohemian Rhapsody příjemně dotáhne. 75% a opravdu přenádherné čtyři hvězdičky. Není tak bombastický, ale jinak jsou oba dva stejní. Protože Elton John je taky borec a jsem za Rocketmana osobně moc rád, protože jsem si zase po nějaké době uvědomil, jak moc mám jeho a jeho písničky rád:-). Nejlepší scéna je Crocodile Rock a pak krásné finální titulky.

    • 20.6.2019  16:30

    Nejvyšší nabídka je neskutečný film. Nic víc se o ní říct nedá. Giuseppe Tornatore filmem Baaria dokončil jakousi pomyslnou část své kariéry, a společně s Enniem Morriconem se přesunuli k nové filmové dráze. Jejich prvním staro-novým dílem je Nejvyšší nabídka - už od pohledu pozoruhodný evropský snímek, navíc s výtečným hereckým obsazením, hudbou, a režisérem Tornatorem, který do své evropské koprodukce díky svému jménu dostane i ty největší světové hvězdy. Nejvyšší nabídku jsem dlouho odkládal, a nějak jsem si tím filmem nebyl od počátku jistý. O to větší je překvapení. Nejvyšší nabídka je totiž jeden z nejsilnějších filmů, které Tornatore kdy natočil. Plně upouští od rysů autobiografie projevené v Bio ráji, a svým specifickým stylem překonává i svá "podobná" díla Neznámá a Pouhá formalita. To, co Tornatore na plátně vypráví nemá v jeho tvorbě obdoby. Scénář, jenž sám napsal, je naprosto výtečný. Má všechny řemeslné body, a zároveň je až neskutečně umělecky jedinečně napsaný. Jestli má nějak vypadat umělecké dílo, pak jako Nejvyšší nabídka. Jen vymyslet takovouto zápletku není snadné, což se dá ovšem vysvětlit Tornatoreho láskou k filmům. Jestli si scénář, krom naprosto originálního příběhu, na něčem stojí, pak je to na úžasném vykreslení a specifice charakterů jednotlivých hrdinů. Virgil Oldman, zahrán oscarovým výkonem Geoffreyho Rushe, je zásadový a uznávaný člověk s jasnými životními pravidly a přednostmi. Avšak hluboko v sobě nese pomyslnou samotu a odcizení. Nedokáže se sblížit s ženou, avšak svou lásku k nim si vynahrazuje naprosto delikátně vymyšleným způsobem (viz. scéna s obrazy). A jednoho dne, tomuto svéráznému znalci umění zazvoní telefon. Na druhé straně stojí neznámá žena. Znalec jí pomůže a sblíží se s ní. Odhalí při tom ty největší podivnosti a tajemství. A náhle je jeho život vzhůru nohama a zcela jinde, než by si kdy předtím sám pomyslel. Žánrově je Nejvyšší nabídka skládačka mysteriózního romantického thrilleru. Když už bych měl tento film přirovnat k nějakému jinému dílu, mohla by to být Čínská čtvrť, ale to je vyloženě od oka. Giuseppe Tornatore ve finále vítězí nad svým scénářem svou režií. Od první scénky filmu nemůžeme odtrhnout oči od obrazovky. Jemnost, náklonost k sebemenším detailům, tajemnost, tajuplnost, či naprosto jedinečná souhra kamery, hudby a výpravy, společně s režií tvoří strhující stylové vyprávění, které od svého stylu ani na vteřinu neopustí, ba naopak každou vteřinou ho prohlubuje. Režisér drží ucelenou atmosféru, ze které chvílemi mrazí, a chvílemi divák tají dech úžasem z toho, co Tornatore na plátně předvádí. Scéna, kdy Oldman, schován za sochou, nenápadně pozoruje tajemnou polonahou Claire a nemůže z ní odvrátit oči, je prostě nádhera. Stejně jako úžasná scénka s šaty. Scénář nás uvede do příběhu, pokračuje přes tajemnou scenérii s Claire, a když už to vypadá, že je všechno krásné, padne ničivý úder, který divák při pohledu na Oldmana, kráčejícího do svého trezoru s obrazy, ihned vycítí. Kombinuje všechno se vším - od umění, k detektivce, poté k romantice, a na závěr k silné emoční podívané a téměř psychologickému thrilleru. A všechno to funguje skvěle dohromady. Rush je na Oscara. Jeho výkonu nelze nic vytknout. Jen ta gesta a pohledy, které svému hrdinovi dal mluví za vše. Jim Sturgess dodává potřebnou dávku humoru a příjemné atmosféry, a pro diváka chvílemi představuje "obdobu" postavy pana Q z Bondovek. Sylvia Hoeks, coby tajemná Claire, je tím největším ztvárněním půvabu, jaké snad v Tornatoreho filmografii bylo. A Donald Sutherland zase skvěle ladí s mladším Oldmanem, coby jeho kamarád a "aukční" parťák, jehož přítomnost diváka potěší. O vizuálním stylu se snad ani mluvit nedá. Kamera Fabia Zamariona je neskutečná. Hloubka, kterou projevuje v každém závěru se nedá slovy vyjádřit. Hudba Ennia Morriconeho sahá za hranice filmové hudby. Souhra režie, kamery a hudby je v Nejvyšší nabídce opravdu nepopsatelná, a dá se říci, že Morricone zde opravdu popustil uzdu a snímek mu od první chvíle sedl, protože hudba, kterou zde slyšíme, se musela rodit sama od samého počátku a film na ní absolutně stojí. A potěší i fakt, že ji nahrál náš Český národní symfonický orchestr. Největšího prolnutí obrazu a hudby dosáhneme při už zmiňované scéně s obrazy, a také při setkáních Virgila a Claire. Dále musím zmínit přenádhernou výpravu, která je od první chvíle nedílnou součástí příběhu, a vrcholí na závěr, kdy se přesouváme z Itálie do Prahy pod Orloj. To je pohlazení u srdce:-). Funguje tu všechno se vším, jak po vnitřní, tak vnější stránce. Krásné kostýmy i masky - na konci skvělé vizuální efekty - střih - a také mix zvuku, se kterým si Tornatore vyloženě hraje každičkým záběrem a nenápadně nám prolévá jednotlivé zvuky přímo před očima. Mluvit by se dalo o dalších úžasných nápadech, které jsou silnou součástí celého příběhu - nápad s robotem, liliputkou, tajemným správcem, s obrazy.Tyto drobné kousíčky dělají z tohoto snímku ucelené umělecké dílo, podobně jako součástky starého robota, kterého Virgil Oldman a Robert stavějí. Ale to se musíte podívat sami. Přesto všechno má Nejvyšší nabídka pár vad na kráse. Příběh není vůbec předvídatelný, což je ohromné plus. Diváka chytí a už nepustí. Avšak s nečekanými body obratu čekáme i jasnější pointu. A ta bohužel chybí, podobně jako v Pouhé formalitě. Divák přemýšlí, ale neví kam se ubírat. Jasnější pointa by prospěla. Film by mohl mít ještě o pět až deset procent lepší hodnocení, jistě by si je zasloužil. Ale jak je u mistra zvykem, neřekl nám všechno, jen nám napověděl. Finále v Praze, v kavárně Noc a Den, kdy kamera odjíždí od sedícího a ztraceného Oldmana je špičkou celého filmu, a titulky po ní jsou jasná věc, ale stejně si nemůžu odpustit pocit, že by jasnější pointa a ukončení slušely celému příběhu více, a zároveň v návaznosti na tuto špičkovou scénu by vše lépe souznělo. I tak je Nejvyšší nabídka mistrovské strhující dílo. Na jaké filmy by lidé měli chodit, když ne na takové? Tornatore, Almodóvar či Trier pořád udržují krásu evropského filmu, který umí zlákat hvězdy a koprodukčně spolupracovat (zde Itálie - Praha) a zároveň si udržovat hodně vysokou úroveň, i v porovnání s Hollywoodem. Nejvyšší nabídka je důkaz toho, že evropský film nezaostává. Ba naopak - hodně slušně funguje a hlavně se ozývá. U mě to nejlepší hodnocení. 85%. Nejlepší je scéna s obrazy v Oldmanově bytě, a pak finální sekvence v Praze. Nejvyšší nabídka vás pohltí. Neskutečný styl vyprávění a filmová dokonalost. To jsou fakta, která nemůže nikdo popřít. Jsem nadšený, že Giuseppe Tornatore takový film natočil.

    • 16.6.2019  15:58

    Vinnetou: Poslední výstřel - Nejsmutnější. Přesto úchvatný. Harald Reinl uzavřel svou tetralogii opravdu stěžejním způsobem, protože divákům se do paměti navždy vryje ona slavná scéna, kdy Vinnetou, náčelník Apačů odchází do věčných lovišť. Pierre Brice umírá jako náčelník Apačů, ale v našich srdcích stále žije:-). Lex Barker jako Old Shatterhand mizí do Orientu, a Sam Hawkins zůstává Samem Hawkinsem. Reinl dodal Poslednímu výstřelu strhujícnost a sílu. Po řemeslné stránce je film naprosto bravurní. Reinlovi se už nikdo z tvůrců Mayovek nevyrovnal. Vyprávět příběhy s Vinnetouem se režisérům Vohnerovi, Fregonesovi, ani Phillipovi během "mayovské dráhy" nepodařilo tak perfektně jako Reinlovi. Sice po Posledním výstřelu dodal už jen jeden snímek - závěrečný díl série Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti, který se k jeho čtyřem filmům hodně vracel, ale ostatní filmy s Vinnetouem už prostě nejsou takové. Poslední výstřel si v sobě udržuje smutnou atmosféru od samého začátku. Už od záběru, kdy Vinnetou projíždí sluncem pokrytou krajinou a míří i s dalším kmenem do apačského puebla, za monologu vypravěče, divák cítí úzkost a smutek. Scéna na Tulove Grede, kde kdysi zemřel In-ču-čuna a N-Šo-Či, je překrásná, a napínavá sekvence v Santa Fé je strhující. Ale jakmile se objeví Rik Battaglia, coby Rollins a vrah Vinnetoua, děj je čím dál tím "horší" a "horší," až vyústí v holý boj o přežití a nevyhnutelný boj mezi bandity a Čikareji, proti Apačům. Naštěstí má Vinnetou po boku Old Shatterhanda, skvěle zahraného Lexem Barkerem, který je vždy na blízku, má svého koně Ilči-Ho, i Stříbrnou pušku, a taky Sama Hawkinse v podání úžasného Ralfa Woltera. Ale ani oni nedokáží Vinnetoua zachránit. Mluvit zde o příběhu je zbytečné. Poslední výstřel je perfektně vystavěn od samého začátku. S tímto snímkem končí jakýsi mýtus o běloších a indiánech a divokém západu, které Reinl svými předchozími filmy vyprávěl jako pohádku, kde dobro vždy zvítězí nad zlem, a zároveň přináší velké oběti. Zde touha po míru a výhra dobra nad zlem přinese oběť tu vůbec největší:-(. Reinl a scenárista Petersson neopustili od své poetiky, a vše je opravdu výtečné. Film je vizuálně nádherný. Kamera Ernesta W. Kalinkeho a hudba Martina Böttchera jedou na plné otáčky. Pierre Brice jako Vinnetou, však končí tak jako tak:-(. I přes nesporné kvality a naprosto luxusní filmovou stránku nemohu Poslednímu výstřelu dát pět hvězd. Proč? Protože jsem taky jen divák, a ten konec prostě nechci! S tímto filmem končí filmové Mayovky s náčelníkem Apačů. Údolí smrti, které se hodně dobře rozjelo, bohužel už celou éru Vinnetoua pouze dokončilo:-(. Atmosféra je pro diváka strašná. Kéž by tam nebyli pouze Apači, Old Shatterhand a Sam Hawkins. Proč tam nemohl být s nimi Castlepool, strýc Gunstick, nebo Osagové? Proč museli Čikarijové uvěřit lžím banditů? Proč musel Vinnetou zemřít? To jsou věci a otázky, které mě nutí dát čtyři hvězdy. Ale divácké. Kriticky bych dal plný počet, protože jestli je ukázková Mayovka, pak je to Poslední výstřel:-). Finále je nejsilnější. Když se Old Shatterhand vrací ve vzpomínkách a promítá si hlavou všechna dobrodružství se svým rudým bratrem, divák uroní slzu.

    • 13.6.2019  18:22

    Vinnetou - Rudý gentleman - Pierre Brice a Karin Dor jsou Vinnetou a Rybanna v nejslavnější indiánské romanci kinematografie. Harald Reinl svou třetí Mayovku povýšil na místo násilí k neskutečně nádhernému a hlubokému romantickému příběhu, který však také nemá zcela šťastný konec:-(. Vinnetou bohužel nemá právo ani na lásku. Musí jen konat mír a spravedlnost. A právě tuhle frázi režisér Reinl a scenárista Peterson do Rudého gentlemana skvěle prosadili. Je úplně jedno, že s předlohou má film společné jen postavy. Zápletka je však o to krásnější a v překrásném prostředí Chorvatska, za působivé kamery Ernesta W. Kalinkeho a přenádherné hudby Martina Böttchera, kde vůbec poprvé slyšíme slavné téma Vinnetoua, je na místě tenhle film milovat. Já mám Rudého gentlemana moc rád, avšak vím, že předznamenal předzvěst špatného konce o rok později:-(. Ale jestli měli lidé Vinnetoua po právu rádi, tak za to může tenhle film, který předává na plátna jeden z nejkrásnějších romantických a zároveň dobrodružných příběhů historie divokého západu. Pierre Brice zde jako dozrálý a úž zcela oficiální Vinnetou na nejvýš vévodí, a možná předvádí nejlepší výkon v roli Vinnetoua. Změnil čelenku, pouzdro na nůž, pořídil si pouzdro na pušku, a zkrátil vlasy, a tak je nejlepší - Vinnetou, náčelník Apačů. A jeho bílý bratr Old Shatterhand v podání úžasného Lexa Barkera výjimečně opravdu jen přihrává, ale bez něj by to byl též poloviční snímek. Stejně jako bez starého známého od Stříbrného jezera, Lorda Castlepoola, tentokráte na lovu dobrodružství. Karin Dor ztvárňuje tu nejkrásnější indiánku v dějinách, ba možná jen těsně překonanou Marií Versini v prvním Vinnetouovi:-). Dorina Rybanna je prostě kouzlo samo. Terence Hill, respektive jeho poručík Merrill je sice sympatický a mírumilovný chlapík, ale navždy to bude on, který Vinnetouovi "zlomil" srdce. Ale ne...to tak není. Vinnetouvi zlomilo srdce něco jiného - touha po míru a oběť, kterou pro jeho stanovení náš největší hrdina ze všech přinesl. Když vidím, jak Vinnetou, Old Shatterhand a Castlepool bojují proti Foresterově bandě, říkám si, že tohle jsou skuteční hrdinové, kterým se dnes nemá šanci nic vyrovnat:-). Forestera skvěle ztvárnil Anthony Steel, a podřadné lotry pak třeba Ilja Ivezič, ale padoušsky vede naprosto geniální Klaus Kinski - filmový ďábel, stejně jako lidský. No nic, Vinnetou: Rudý gentleman je neskutečně půvabná Mayovka a Reinl jen znovu potvrdil, co všechno se dá na plátně předvést. Nejlepší je prostě to finále, kdy se náčelník Apačů přiřítí s bojovníky do jeskyně, aby svou lásku osvobodil:-). To je čin Vinnetoua. Skvělá je ovšem i úvodní scéna, setkání Old Shatterhanda s Castlepoolem, setkání v pevnosti Niobara, kde výtečně hovoří Renato Baldini a pak ta vůbec nejkrásnější scéna ze všech v jeskyni, kde si Rybanna a Vinnetou dají prostřednictvím neskutečně nádherného způsobu, najevo svou lásku. To uměl pouze Harald Reinl. Nejlepší hodnocení. Reinl měl natočit všechny Mayovky s Vinnetouem, protože kvality jeho tetralogie žádná jiná tak okatě nedosáhla:-).

    • 11.6.2019  17:34

    Utoya dobře rekonstruuje, ale věnuje se banalitám. Útoky v Norsku v roce 2011 jsou bez pochyby jedním z nejdrastičtějších činů 21. století. Kam až sahá lidská zlost a myšlenky? Na tuto otázku nalezlo odpověď 70 studentů na ostrově Utoya a mnoho dalších, co tam byli s nimi. Člověk, jako je Breivik by měl s prominutím místo doživotí, buďto to viset, nebo být doživotně mučen, což by bylo snad vůbec nejlepší řešení. Je těžké na filmu o tak strhující a hrůzné události cokoli kritizovat, a když ho budeme brát jako spořádanou rekonstrukci, která nám přibližuje pocity jednotlivých studentů na ostrově, už od ranního útoku v Oslu, až k děsivému řádění "neznámého" útočníka, nemůžeme ani nic moc vytýkat. Řemeslně v podání režiséra Erika Poppeho Utoya, 22. července neztrácí, ba naopak, solidně nám události osudného dne přibližuje. Ovšem, jakmile se na snímek podíváme trochu více okatě, zjistíme, že se věnuje banalitám a bohužel je na nich i postaven. Scénář má dobrou rekonstrukční podobu, avšak pod kapotou umění, o které se tvůrci snaží, selhává. Příběh vede hrdinka Kaja, jež je na ostrově na táboře (ostatně jako všichni), a jakmile se ozvou první výstřely, začne její zběsilá honba za přežitím, přivoláním pomoci a nalezením vlastní sestry, která uprostřed řádění neznámo kam zmizela. Což není zas takový problém - není to nic velkého, ale funguje to. Ale jakmile se v úvodních scénách filmu dostáváme ke studentským řečičkám, které jsou jen těžko v podání slabších herců uvěřitelné, a poté co všichni po ozvěně prvního výstřelu začnou bezmezně prchat do lesů a bojovat o život, dostáváme se k dobře řemeslně natočené, ovšem umělecky banální, nepřerušované jedné dlouhé sekvence, kde se o hrdiny bojíme, dokonce si i zapláčeme, ale přitom k nim nemáme žádný pevnější vztah. Je to napsané banálně. Banality typu: "To je určitě cvičení?" či diskutování v lese o příjezdu policie, jsou opravdu efektně hloupé. Podobně jako scéna, kdy postřelená dívka chce, aby Kaja našla její matku, kde však můžeme najít jistou lidskou přirozenost, která se v nás skrývá a jednou v životě jí prostě vypustíme. Jediný charakter filmu opravdu dobře funguje a je napsán vskutku výtečně, a to samotný útočník, jehož identitu divák, stejně jako děti na Utoye, nezná. Režisér nám ukáže jen jeho řádění a stíny, z nichž mrazí. Nevíme, kdo to je. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, co chce. Je jasné, že jde o Breivika, ale režisér nás dostane do situace a vypětí, že pochybujeme i o svém jméně a klademe si stejné otázky jako děti. Autentičnosti filmu pomáhá specifická, ale jinak nepříliš silná kamera, která jede na jeden dlouhý záběr, což je však velice slušné. Hudba vcelku ujde. Herecky to sama táhne Andrea Berntzen, ale je vidět, že je to příliš těžké břemeno. Chtělo by to mnohem lépe napsaný scénář, který by nám tu půlhodinu Breivikova řádění odvyprávěl prostě lépe. Ale i tak zůstává Utoya velmi dobře natočeným filmem, který má své řemeslné kvality, a diváky do události a příběhu studentů hodně silně ponoří. Nechováme k postavám žádné sympatie, ale alespoň je chápeme, protože to, co prožili oni, během jedné jediné chvilky, nechceme prožít za celý život. 60% a pěkné tři hvězdičky. Ovšem s přihlédnutím k rekonstrukci by film získal o deset procent více. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale vzhledem k lidskému přemýšlení, bych to viděl na scénu, kdy na místo konečně dorazila zásahová jednotka.

    • 5.6.2019  15:42
    Černobyl (TV seriál) (2019)
    *****

    Černobyl je strhující a výtečný. Seriál desetiletí. O Černobylské katastrofě už vznikla řada knih, psaných prací, filmů a všeho možného, ale jestli se jedna z těchto poukázek na největší jadernou nehodu naší lidské historie, vryje divákům do paměti strhujícím způsobem, pak je to seriál HBO Černobyl tvůrců Craiga Mazina a Johana Recka, kteří natočili jeden z nejlepších seriálů vůbec. Svým dílem totiž dostanou i toho, kdo o Černobylu v životě neslyšel:-). Černobyl může někdo považovat jen za jakousi rekonstrukci, ale to je omyl první kategorie. Mazin a Renck totiž vůbec nemají za potřebí něco rekonstruovat nebo dokonce soudit. Vystačí si s nastudováním Černobylské havárie a uměleckým talentem, který do Černobylu, Mazin po stránce scenáristické, a Renck po stránce režijní, vkládají. Už první, skvěle natočený díl, nás uvede do děje a odstartuje komplikovaný příběh, který mohl zničit svět. V druhém, a vůbec nejlepším dílu série, přichází na scénu profesor Valerij Legasov zahrán úžasným Jaredem Harrisem, jehož si každý divák musí po právu oblíbit. Je to totiž ten pravý hrdina, jak má být. Legasov jediný má rozum, a jediný dokáže v beznadějné situaci přijít na řešení. Silně mu od konce druhého dílu přihrává i neméně skvělý Stellan Skarsgard, který ztvárňuje politika Borise Ščerbina, jehož postava projde od "komunistického" záporáků vývojem k nejlepšímu hrdinovi. A třetí část hereckého koncertu představuje naprosto vynikající Emily Watson. Její postava doktorky Ulany Chomjukové je možná logicky smyšlena, ale hluboko v ní se skrývají desítky skutečných hrdinů od Černobylu, a postava Chomjukové se do děje skvěle hodí a vytváří jakýsi pomyslný třetí roh trojúhelníku hrdinů a dá se mluvit jako o vůbec nejlépe napsané a zahrané postavě z celého seriálu. Vyčítat tvůrcům, že si do děje zasadili Chomjukovou namísto desítek vědců a profesorů či vojáků by bylo absurdní jako celá samotná havárie. V Mazinově vyprávění projdou postavy silným vývojem, a nejen ty hlavní. Potěší přítomnost Gorbačova, a naopak závěrečný soud s triem ředitel, hlavní zástupce a zodpovědný Ďatlov, diváky nutí k výkřikům a nadávkám, podobně jako s velitelem KGB, který by měl s prominutím viset na oprátce. Scénář jede vlastní dráhu. Uvede nás do děje katastrofou - začne okoukání místa - likvidace místa - vyšetřování - soud - finální verdikt. Tyto pomyslné fiktivní body jsou prolínány s lehce slepými uličkami, které vyzní nejvíce především ve třetím a čtvrtém dílu, kdy v trojce sledujeme hrůzu v moskevské nemocnici, kde družka ozářeného hasiče jen netrpělivě s miminem v břiše čeká, a ve čtyřce pak bolest lidsky přirozeně nejsilnější - zabíjení zvířat dvojící vojáků a mladým rekrutem. Mazin se však věnuje především samotné politice v Sovětském svazu. Konspirace o tom, že nám Sověti havárii zatajili, nejsou na místě - to je nezpochybnitelné. A paradoxem zůstává, že nebýt totality, kdo by pak havárii zlikvidoval? To jsou bohužel silné otázky. Finále seriálu jen podtrhuje absurdní politiku komunismu, kde se i "dobrý" Gorbačov náhle zjeví špatně. Angličtina? Vůbec mi v seriálu nevadila. Renckova režie je silná a hraje si s každým záběrem, a vizuálním efektem, které se opravdu vyvedli, stejně jako "radioaktivní" hudba od Hildur Guonadótlir, jež nás provází celým strhujícím příběhem. Závěrem chci říct dvě věci - seriál Černobyl by měl vidět každý, bez ohledu na národnost a stranu. Má totiž jedno z nejsilnějších poselství. A za druhé - jestli seriál Černobyl nevyhraje Zlaté Glóby, kdo je pak má vyhrávat? HBO odvedli naprosto vynikající práci. Klobouk dolů. Stejně jako třem hrdinům a jejich tisíci pomocníkům z Černobylu, kteří zachránili svět před možným zánikem. 90% a nejlepší hodnocení. Nejlepší je druhý díl. Pátý pak lidsky nejsilnější.

    • 3.6.2019  15:33

    Nůž ve vodě je Polanského strhující psychologické drama o třech hercích na jezeře. Roman Polanski začal kariéru snímkem Nůž ve vodě v roce 1962, prakticky ve stejnou dobu, co Forman začal kariéru Černým Petrem. Zvláštní, jak moc mají tyhle dva debuty "společného" - oba jsou totiž natočeny bravurně a oba ukazují jasný budoucí směr svých tvůrců. Tvrdit, že je Nůž ve vodě pouhou předzvěstí Polanského temné filmografie je absurdní. Polanski musel svůj "filmařský" styl v sobě mít už dlouho před tím, protože Nůž ve vodě, byť jde o debut, na pohled působí jako strhující drama, které napsal a natočil někdo, kdo už má jistou filmařskou ruku a něco za sebou, což Polanski minimálně po osobní stránce měl. Tento film se dostal v Polsku kontroverzního přijetí, ale dá se tomu divit? Režisér totiž překračuje hranice tzv. socialistické akceptovatelnosti. Provokuje každým záběrem, sám si stanuje normy, ignoruje církevní pravidla a snaží se být ve své prvotině výstřední, avšak přirozeně minimalistickým způsobem, kterého si však divák lehce všimne. Nůž ve vodě má de facto triviální zápletku, jak by mohl znalec dnes říci, ale pro rok 1962 je to naprosto jedinečné a strhující. Polanski upustil od všech možných klišé a podal na plátna originální, skvěle napsaný a ještě lépe zrežírovaný film. Právě režie je to nejlepší. Polanski si hraje s každým záběrem. Např. v záběrech na opalujícího se stopaře na lodi provokuje zcela evidentně, a režijně jeho myšlenky souzní s úžasnou kamerou Jerzyho Lipmana. Podobně jako s velice pěknou jazzovou hudbou od Krzysztofa Komedy, která už jen při úvodních titulkách nastoluje s Lipmanovým záběrem na jedoucí auto nezapomenutelnou atmosféru. Mluvit o výpravě či kostýmech není příliš na místě - výprava = jezero a loď, kostýmy = nádherné plavky hlavní hrdinky a její pozoruhodné brýličky, které diváka, i vzhledem ke stáří filmu, hodně poutají a provokují. Polanski a scenárista Jerzy Skolimowski nás slušně uvedou do děje. Režie je napínavá sama o sobě a jakmile dvojice hrdinů - manželé Andrzej a Krystyna, perfektně zahráni Leonem Niemczykem a Jolantou Umeckou, spatří mladého stopaře v podobě Zygmuta Malanowicze, který podává též silný výkon, větříme potíže od samého začátku. Divák je díky režii ve střehu každou vteřinu. Ideální je pustit si tento film po shlédnutí jiných Polanského snímků, protože budete do děje zasazení ještě více v očekávání a napětí. Když dva, navenek sehraní manželé s dobrým zázemím naberou do vozu a následně na loď mladého nezkušeného stopaře, divák musí hledat body obratu. Co se tam stane? Co kdo tají? Co má kdo za lubem? A jakmile trio vyjede na jezero už nemůžeme z děje vyskočit. Něco se musí stát. Podobné otázky nám Polanski servíruje během celých 90 minut filmu. S prostředím jezera a lodi o třech pasažérech dodá trochu klaustrofobie, stejně jako "cynického" humoru, který skvěle vyznívá např. ve scéně s větrným útěkem lodi, či erotické provokace, při níž divák nezpustí oči z nádherné Jolanty Umecké, která představuje jakýsi sex symbol a silný otazník a bod celého příběhu. Divák sleduje jednání a rozhovory třech lidí a uvažuje jen o tom, kdo nehraje fair. Pocit nejistoty Polanski dokáže vyvolat vskutku skvěle. Postavy projdou pomyslnou proměnou, respektive vyjdou na hladinu jejich skutečné charaktery, před tím kryté v zápletce jejich lišácké hry. A jakmile se na scéně objeví symbolický nůž...Nůž ve vodě se dá považovat za thriller, ale více mu sluší zařazení do psychologického dramatu. Má spoustu dějových obratů, otázek, odpovědí, myšlenek, a ukazuje lidské charaktery v přímém světle, kde vyjde najevo ješitnost, přirozený morální konflikt, či mužská soutěživost. Dalo by najít pár výtek ke scénáři. Především sekvence s nabráním stopaře a jeho následném rozhovoru s manželi, který končí jeho nástupem na loď by se dal udělat trochu uvěřitelněji. A možná bych dal ještě větší prostoj pro osudný nůž:-). Jinak ale Nůž ve vodě představuje jakýsi milník v polské kinematografii, a Polanski si za něj nominaci na Oscara po právu zasloužil, protože přišel s tvůrčí originalitou a autorským stylem. Nejlepší scéna je už se zmíněným útěkem lodi a finále je doslova strhující psychologické drama. 80% a pět hvězdiček. Nominace na Oscara za zahraniční film.

<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13