major.warren

RECENZE: Chlapec a volavka připomene, proč je Mijazaki král - Českokrumlovský deník  Legenda světové animace a zakladatel věhlasného studia Ghibli Hajao Mijazaki uvedl do kin svou novinku Chlapec a volavka, jíž si po deseti letech odskočil z filmařského důchodu zpátky na výsluní stříbrného plátna. Výsledek je přinejmenším okouzlující. Už proto, že japonský mistr, který stojí např. za oscarovou Cestou do fantazie, si nemusí nic dokazovat. Raději si hraje a obrací se k podstatě, tedy vlastnímu osudu. Kdepak, že by dvaaosmdesátiletému tvůrci snad došly peníze a musel tak škemrat nájem na divácích. Cena vstupenky se v tomto případě bohatě vrátí. Jednak film publikum odmění úžasnou animací, jež oplývá nápady doslova v každém jednotlivém záběru. Zadruhé nechá běžné smrtelníky na okamžik nahlédnout do neochvějné říše Mijazakiho snů, což samo o sobě budí zvědavost, za níž se zkrátka platí. Avšak i tíha úcty ke géniovi a jeho odkazu je zde znát. V Chlapci a volavce totiž Mijazaki buduje věčný obraz sebe samého; jak napověděly rozhovory v médiích, adresovaný je zejména jeho vnukovi. A to je krásné, neb režisér je stále jako ten malý citlivý kluk s duší dobrodruha a superhrdiny zároveň, nic mu není cizí, ničeho se nebojí a kupředu ho pohání touha za poznáním, kterou mu v souvislosti s matčinou smrtí vnukne modrá volavka. Příběh Mijazaki tentokrát zasadil na konec druhé světové války, přičemž hned úvodní sekvence s hořící nemocnicí dá jasně najevo, v jakém duchu se dílo v následujících minutách ponese. Nebyl by to však opěvovaný král, aby nejednou nepřekvapil, ze zdánlivě prosté hříčky nevybočil a nenechal diváka snít, plakat, bát se, to vše bez ohledu na rámec časoprostoru. Právě koncept křehkého světa dětské fantazie, jenž leží skrytý za branou skutečnosti, je onou esencí působivosti, již do slastného požitku z vnímání nádherně vylaďuje hudba režisérova letitého spolupracovníka, skladatele Džóa Hisaišiho. Těžko v poslední době pohledat animovaný snímek s hlubším poselstvím a přirozenější krásou jazyka. Zvláště dnes, v záplavě spotřebních rychlokvašek od korporátu Disney, působí Chlapec a volavka jako natolik vytoužený návrat k prvotní čistotě. A jak vidno, tu Mijazaki vyznává nejvíce.

Efektní pompéznost plná patosu a kýče, již zachraňuje jen výborný Jeff Goldblum. Režisér sic zjevně ovládá hollywoodské řemeslo, ale to je asi tak všechno. 2,5/5.

This is cinema! Kam se hrabe Shutter Island😆. Nevšední zážitek, který právem patří do zlatého fondu hororového žánru. Německý expresionismus mi dosud unikal, ale po tomto klenotu se na něj rozhodně v budoucnu více zaměřím. Je to hravé a bizarní, obrazově atraktivní a dáte-li si k tomu náležitě vytříbený hudební podkres, nemůže to nezafungovat.

Zapadlý klenot české kinematografie! Chytře napsané, brilantně zahrané (s výjimkou ústřední neokoukané balkánské dvojice exceluje zejména Bohoušek Záhorský v roli kouzelného dědečka), precizně natočené. Kadár/Klos uměli látku uchopit skvěle nejen po stránce scénáristické, ale především formálně (vliv klasického Hollywoodu nezapřou). Lepší satiru na éru socialistického realismu, kdy se netočilo o tom, jak se žije, nýbrž jak se jednou bude žít, bych sotva pohledal.

Spirituální kánon Piera Paola Pasoliniho, jenž si po právu vydobyl přízvisko nejslavnějšího pašijového filmu všech dob. Ježíš je zde v souladu s revoluční náladou 60. let vyobrazen jako výbušný mladík s buřičskými ideály, který káže: Kdo nejde se mnou, jde proti mně! Autenticitě prožitku a dodnes strhujícímu tempu vyprávění vypomáhá zejména ruční, dokumentárně laděná kamera Tonina Delli Colliho, rovněž jako přehlídka neherců včetně Pasoliniho matky v roli Panny Marie.

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není.

RECENZE: Pomník zabitých Osedžů je Scorseseho mistrovskou závětí - Českokrumlovský deník Na začátek si dovolím malou osobní vsuvku v podobě omluvy. O posledním filmu z dílny Martina Scorseseho jsem vedl pochybnosti ještě předtím, než jsem jej zhlédl. Má nedůvěra se přitom opírala o kritiku režisérových dvou předchozích titulů; těžkopádného Mlčení a snad až příliš rozmáchlého Irčana. Jak hloupé, kaji se zpětně. Zvláště když pomyslím na vrcholnou filmařinu, jíž jeho novinka Zabijáci rozkvetlého měsíce oplývá. Na to jsme však u ikony světové kinematografie zvyklí. Co tedy dvousetminutový opus s Leonardem DiCapriem a Robertem De Nirem povznáší nad rámec jakékoli solidní podívané? Předně je to Scorseseho neutichající nadšení věčného dítěte, jímž i po osmdesátce stále překypuje, jak napoví již úvodní obraz indiánů poletujících ve víru tryskající ropy. Se zjevením božského nápadu je záhy jasno: THIS IS CINEMA! A není to jen způsob vyprávění, nýbrž i vědomí osobního nasazení, s jakým Scorsese k látce přistoupil, co zde rozhoduje. Jako by si ostřílený bard na sklonku kariéry řekl, že je načase naplnit poslání filmaře a přinést šokující zprávu o stavu světa. Nutno uznat, že jde o poslání hodné obdivu. Scorsese totiž vytvořil živý pomník vražděným Osedžům, na něž společnost dávno zapomněla. Navzdory úmorné délce ho natočil bez vleklých frází a patosu. Naopak nadhledem i černočerným humorem se Zabijáci rozkvetlého měsíce mohou vřele pyšnit. Navíc vedle sebe stojí dvě skutečné hvězdy stříbrného plátna, DiCaprio (Letec, Vlk z Wall Street) a De Niro (Taxikář, Zuřící býk), což je kombinace snů. DiCapriův (anti)hrdina je ukázkovým primitivem. Rádoby tragikomická figurka na poli zločinu jen díky svému představiteli nesklouzla k sebeparodii. Zato De Nirův všem přející „strýček“ skrývá za maskou dobráka nevyřčenou hrůzu. S respektem vůči oběma neselhávajícím miláčkům publika je třeba předeslat, že jsou tentokrát herecky mírně zastíněni objevem roku – úchvatnou Lily Gladstone, jejíž charisma se potkává s přirozeným tajemstvím tváře. První část je více ustavující a dosti se táhne. Skrze DiCapriovu postavu vplouváme do světa zbohatlých indiánů a vedle nich nestydatě závidějících bělochů, kteří si krvelačně mnou ruce nad vidinou dědictví. Podezřelá úmrtí původních obyvatel zatím málokdo bere v potaz, ale v druhé půli se film láme a žánrově se mění v nelítostné drama střižené detektivním pátráním i soudní přehlídkou. Rekapitulaci reálného případu pak zastoupí půvabné stand-up okénko, jemuž nasadí korunu samotný režisér. A přestože spravedlnost v tomto případě učinila zločinu zadost, se shrnujícím závěrem vyvstává otázka, jak moc se umíme s odstupem času vyrovnat s tíživým odkazem vlastní historie. Těžko uvěřit, že by snímek měl býti závěrečným loučením Martina Scorseseho. Pár projektů z rukávu i přes přibývající věk ještě určitě vytáhne. Bylo-li však jeho cílem stvořit mistrovskou závěť americkému lidu, pak jsou jí právě Zabijáci rozkvetlého měsíce.

Jean Vigo a jedno z klíčových děl francouzského poetického realismu, jehož ozvěny jsou nejvíce patrny v Truffautově 400 Blows či Andersonově If... Vigo byl na svou dobu nesmírná hračička, jak od prvních momentů napovídá dokonalá kompozice záběrů i autentické vedení dětských herců. Nicméně režijním mistrovstvím je zde zejména udržování tenké hranice mezi skutečností a snovými představami anarchistické vzpoury (viz. úžas vyvolávající zpomalené pásmo létajícího peří). A přestože Trojka z mravů není dílem dokonalým (chvílemi je to skutečně přehnaně rychlé a nezbývá čas se s malými hrdiny, jež se bouří proti byrokracii školního systému, detailně seznámit), jsem moc rád, že jsem ji viděl. Je to další z důkazů nesmrtelnosti francouzské kinematografie 30. let, kterou Vigo, po hříchu jen jedním celovečerním projektem (Atalanta), vedle Renoira, Carného a dalších spoluutvářel, než ve svých 29 letech tragicky zemřel.

Kubrick a jeho estetizace násilí a úpadku v lechtivém obalu popkultury 70. let. Největším strašákem, který Mechanický pomeranč vyvolává, je otázka nad tím, zda je horší přistoupit na hru individuální zvrácenosti a samoúčelného zla, jehož ztělesněním je Alex, či se vydat cestou umělé "nápravy" ze strany totalitární společnosti, která chce urputně spravovat moc nad každým jednotlivcem. Kubrick zkrátka natočil Matrix dávno předtím, než byl Matrix uveden. Malcolm McDowell je přesně oním antihrdinou, s nímž diváka napohled nepojí vůbec nic, je to zrůda hodná zavržení, ale přesto ho v rovině příběhu nelze v jeho jednání nemilovat a nefandit mu. Zvláště když se ve finále mění z pachatele v přímou oběť. Tam, kde Lindsay Anderson v If... skončil, Kubrick pokračuje a přeměňuje téma vzpoury a rebelie ve filmovou odyseu o boji jedince za právo svobodně žít. K účinku mu dopomáhá nejen McDowellova šílená tvář, ale i syntezátorový Beethoven, Alcottova kamera, jež každý jednotlivý záběr posouvá na rovinu samostatného umělecké díla, a v neposlední řadě geniální výtvarná stylizace, s níž si Kubrick vždycky uměl vyhrát. Není divu, že s odstupem let nabyl Mechanický pomeranč status doslova kultovní záležitosti. A stejně tak, že v době své premiéry vyvolal zásadní společenskou bouři. Je to totiž živý obraz světa, do nějž Kubrick jako filmař radikálně řízl.

Greenaway je jedním z nejpodivnějších a zároveň nejčarovnějších filmařů, s jejichž tvorbou jsem měl dosud možnost se v kinematografii setkat. Topení po číslech se vymyká z koridoru běžné nezávislé tvorby hned v několika ohledech. Greenaway, samozvaný znovu-zakladatel filmového umění, jež dle něj bylo do té doby pouze ilustrací textu, je význačným tvůrcem nejen pro dokonalou imaginaci a schopnost využití barevné škály a intertextových narážek (číselné rámování, symbolika trojky). Pro mě osobně je jeho předností zejména práce s prostorem (z režiséra je cítit osoba náruživého kreslíře), jeho hloubkou a jednotlivými rovinami, které překypují odkazy jak fyzickými, tak abstraktními. Topení po číslech přitom nesklouzává k samoúčelné hře na umění, ba naopak je to nesmírně zábavné a neustále jiskřivé dílo, v němž se divák orientuje zdánlivě s lehkostí, avšak se závěrečným OBRAZEM 100 vyvstává otázka: Co to sakra bylo? Portrét intrik či metafyzická úvaha o rizikovosti obezity? Nevím...