major.warren

Bertolucciho klenot, u něhož se však nemohu zbavit dojmu, že by mu více slušela forma čtyřdílného seriálu (stejně jako např. Jakubiskova Tisícročná včela). Je to epická filmová freska, vedle Viscontiho Geparda a Leanova Lawrence z Arábie největší svého druhu. Je v tom všechno. Bertolucci je význačný vypravěč, což je patrné zejména při práci se skoky v čase, byť výsledek není až tak dynamický jako kupříkladu Leoneho Tenkrát v Americe, jež se však Novecentem zjevně inspiruje právě v kontextu výstavby a zacházení s retrospektivou. Storaro je obrazový mág (viz. práce se žlutou v první hodině filmu) a Morriconeho Romanzo z titulkové sekvence je jedním z největších motivů filmové hudby vůbec. I přes mladickou nedonošenost De Niro (Alfredo) a Depardieu (Olmo) předvádí překvapivě vyzrálé herecké výkony. Závěrečná scéna na kolejích pak vše uzavírá s takovou emocionální úderností, že nejedno oko nezůstane suché.

RECENZE: Jen svině sedí v kinech? Agnieszka Holland natočila svůj životní film - Českokrumlovský deník Roztmívačka, barevný obraz hustých lesů kdesi na „zelené hranici“ postupně přechází v černobílý. Titulek: GREEN BORDER, střih. Syrská rodina právě přistává v Bělorusku.  Má to být pouze přechodná stanice, jejich cílem je dostat se za příbuznými dále do Švédska. Na letišti k sobě přiberou ještě migrantku z Afghánistánu a jen co je převaděč odveze k ostnatému drátu uprostřed pustiny, překonají zdárně nedobytnou hranici s Evropou. „Dokázali jsme to, jsme v EU!“ hlásá jedna z postav, aniž by tušila, jaké hrůzy záhy její nadšení vystřídají. Dál se pak Hranice (v originále Zielona granica) vyvíjí cestou mozaiky několika osudů, jež se později více či méně protnou. Uprchlíci se stávají politickou zbraní, psycholožka Julie už se nechce nečinně dívat na to, co se odehrává takřka za jejím plotem, skupina aktivistů se snaží pomáhat, jak to jen jde, a pak je tu příslušník pohraniční stráže, jehož později dožene vlastní role v tom, co se „na hranici“ děje. Film Agnieszky Holland není samoúčelnou obžalobou Polska ani Evropské unie. Nejedná se ani o aktivistický pamflet sluníčkářů. Jde o znepokojivé varování a zdrcující portrét toho, jak Evropa navenek zastává hodnoty svobod a práv člověka, ovšem ve výsledku je zcela opomíjí. Jinak by totiž Polsko bylo dávno vyškrtnuto ze seznamu civilizovaných zemí. Odsoudit Agnieszku Holland za to, že Hranice je stvrzujícím podpisem jejích politických názorů by bylo asi stejně nemístné jako vyčítat Ejzenštejnovi, že Křižník Potěmkin je ideologickou agitkou SSSR. Projekt, jenž je hodnotný umělecky i společensky, je dnes spíše vzácností. Jedni tvůrci sice disponují silnými tématy, ale problém nachází v jejich vyjádření. Oproti tomu druzí se s oblibou řadí mezi vyznavače umění, avšak často nemají co říci. Hranice, v níž se navíc hrdě odráží i česká stopa (koprodukce s Marlene Film), splňuje obojí.  S ohledem a respektem k režisérčině předchozí tvorbě jsem osobně za vrchol její filmografie považoval snímek Evropa, Evropa z roku 1990. Hranice je přesto dílem ještě o chlup vyspělejším, autentičtějším a soudržnějším. Formálně je bezchybná. Vyzdvihnout musím zejména zacházení s kamerou coby nástrojem k navození pocitu přímé účasti. I scénář, přestože byl údajně spleten dost narychlo, je dotažený do nejmenšího detailu a vyniká spádovostí. Strhující složku zastupují herecké výkony, jak vystřižené z dokumentární reportáže, díky nimž člověku nejednou přejede mráz po zádech i slza po tváři. Se mnou Hranice zacválala hned několikrát, přičemž nejdestruktivnějším okamžikem pro mě byl noční horor v bažinách. Do kin vešel opravdu velký film, jenž nejde zhodnotit slovy, recenzí, procenty. Intenzitu prožitku, následné dozvuky a myšlenky spojené s tíživým svědectvím doby, jež podává, není možné popsat, natož pochopit bez předchozí zkušenosti. Jsem jím emocionálně zdrcený i fascinovaný. Hranice se s odvahou pouští do boje za obranu a záchranu lidství. Proto tímto textem vyzývám čtenáře, aby na ni do kina zašli. A zejména pak ty mladé. Zrodil se totiž Schindlerův seznam naší generace. Tak na chvíli zapomeňte na pseudoproblémy, nehty, Tik Toky a další hlouposti a mazejte do kina!

Nevěřil jsem, jak moc mě Červená pustina uhrane. Závěrečný díl tetralogie citů Michelangela Antonioniho mě strhnul z celé série nejvíce. Myslím, že to není tím, že by snad "Pustina" byla lepší než Dobrodružství či Noc (tematicky se Antonioni pohybuje stále na stejné půdě), ovšem její postavy, jejich pevné zakořenění, charakterové prokreslení a přímé psychologické vyhranění dovoluje divákům jednotlivé hrdiny 1) chápat z hlediska jejich jednání 2) přiblížit se jim v rovině citové. Předchozí Antonioniho filmy byly v mnoha ohledech značně odosobněné. V Červené pustině je tomu naopak. Monica Vitti poprvé v celé tetralogii něco skutečně vyzařuje, hraje opět postavu ztracenou ve světě fyzickém (hmotný) i duševním (psychika, city, myšlení), přesto k ní divák má paradoxně mnohem blíže než ke Claudii z Dobrodružství či pofidérní Vittorii z Noci. To samé se týká postav mužských, jež bývají u Antonioniho spíše upozaděné a pouze abstraktně bloudí časoprostorem jako Sandro v Dobrodružství či Giovanni v Noci. Richard Harris je však postava z masa a kostí, s racionálním základem v myšlení i jednání. Položme si otázku, co však stálo za touto obrodou porozumění a navázání vztahů mezi diváky a postavami? Klíčovým elementem, jenž Červenou pustinu pozvedává nad předchozí díly série, jsou barvy. Barevný formát si zde Antonioni jako filmař vyzkoušel vůbec poprvé a obdobně jako Fellini ve stejné době pochopil, že barvy znamenají pro zacházení s filmovým obrazem jako vyjadřovacím prostředkem hrozně moc a dokáží jej zásadně povýšit, jak z hlediska vnitřních kontur, tak s ohledem na uměleckou interpretaci a přístupnost. PS: Scéna s dívkou na pláži a prázdnou plachetnicí (úchvatný nápad, jak vyjádřit prázdnotu a odlidštěnost), která tzv. vybočuje ze zavedené poetiky Červené pustiny a zároveň ji stvrzuje, mi definitivně potvrdila sílu a význam tohoto snímku v rámci dějin kinematografie a moderního umění.

Předně děkuji, že jsem film mohl vidět znovu a lépe na velkém plátně! Byl to fenomenální zážitek. Veledílo evropské kinematografie, které funguje na všech rovinách a ani na vteřinu nenudí. Luchino Visconti využívá svých inscenačních zkušeností, jež nabyl při práci operního režiséra, k tomu, aby strhujícím způsobem zachytil a komplexně odvyprávěl pestrý obraz života šlechty na pozadí společenských změn v Itálii 2. pol. 19. století. Herecké obsazení je význačné: počínaje Burtem Lancasterem v roli hlavy rodiny, mladičkým, avšak nesmírně jiskřivým Delonem pokračuje, a krásnou Claudií Cardinale konče. Gepard je jako jedna velká filmová freska zachycená na širokoúhlém formátu. Stejně jako nejvýznamnější díla Michelangela, Berniniho a dalších klasiků má i Viscontiho snímek nadčasový přesah, univerzální dosah a navzdory trhlinám času nesmírnou energii i pro dnešní "zhýčkané" publikum. A přitom je jeho téma neuvěřitelně prosté: Osamocení člověka (Lancasterův pohled do sálu mi dlouho nezmizí z paměti). Existuje-li filmová obdoba Tolstého epické Vojny a mír, již jsem sic s výjimkou ukázek nečetl, ale znám její genezi i kvality, pak je to Gepard Luchina Viscontiho. Plesová sekvence je vedle Felliniho snových kontur v "Otto e Mezzo" jedním z největších momentů ve vývoji modernistického příštupu k filmové řeči.

Kam se hrabe KarCOOLka😎!!! Tolik filmařského barbarství a zárovné něhy se dnes již v kinematografii ve spojení nenajde.

Radikální debut Marca Bellocchia, jenž jde ruku v ruce (časově i tematicky) s tvorbou Bernarda Bertolucciho (Prima della rivoluzione) a Piera Paola Pasoliniho (Dravci a vrabci), je ostrým odrazem tradičních pojmů a hodnot, které se časem a působením tzv. fádní morálky a denních stereotypů rozmělnily na prach. Film je to dosti experimentální, přímý a úderný (podobně jako o pár let dříve Godardovo U konce s dechem, leč Bellocchio experimentuje předně s dějem a postavami než s filmovou řečí jako takovou). Těžko říci nakolik režisér přenesl na plátno své vlastní názory a reálné uvažování nad světem, zejména pak nad pojmy jako jsoucno a bytí. Je však třeba uznat, že ať už byl jeho záměr sebevíc pochybný či lacině vyumělkovaný, znepokojivý obraz zvrhlých hodnot Pěsti v kapsách utvářejí dodnes. Stejně jako Rudolf Hrušínský, i Lou Castel má ve výrazu tváře patrný kontrast dobra se zlem. Přesto se nemohu vyhnout přesvědčení, jež však dosud nedokážu o nic racionálně opřít, že hlavní hrdina není samoúčelně představený jako blázen, a už vůbec ne jako zlý člověk. Do jisté míry mu chceme porozumět, ba co je horší, dokonce ho podpořit v jeho záměru zlikvidovat postupně členy vlastní rodiny. V tomto ohledu mi Bellocchiovo snímek dlouho nevymizí z paměti (rovněž jako závěrečná operní vsuvka).

Nejlepší apokalyptický horor, jaký jsem v životě viděl. Bizarní směsice Hitchcocka a Eda Wooda je nejzábavnější právě ve chvíli, kdy k ní přistupujeme jako ke kombinaci pokleslého béčka, jež hraničí s parodií, s klasickým hollywoodským vyprávěním. Kevin McCarthy v hlavní roli lékaře Milese je sympatický hrdina, s nímž diváka vyloženě baví procházet jednotlivými nástrahami a zároveň mu fandit v jeho snaze zachránit svět před invazí mimozemské hmoty, jež krade lidská těla a zbavuje je jejich duší. Don Siegel, pozdější věhlasný režisér filmů jako Dirty Harry, měl už na počátku své kariéry obrovský potenciál, který dokázal na základě řemeslné přesnosti a perfektně vybudovaného scénáře úžasně zúročit. Invaze lupičů těl je geniální film; pro mě navíc ohromné překvapení, jež si v osobním žebříčku okamžitě řadím mezi vrcholy americké kinematografie 50. let.

Zatmění je o poznání slabší než Dobrodružství a mistrovská Noc, ale i tak si Antonioni stále drží pomyslnou kvalitu, zejména co se týče režie a kvalitního obsazení, přestože mi ve srovnání s Dobrodružstvím připadá výkon Monici Vittiové téměř nic nevyjadřující. O poznání lépe si vede Alain Delon coby mladou dravostí poháněný burzovní makléř. Jinak je vše při starém. Citová frustrace postav, bloudění životem, hledání zájmu, to vše už ale Mistr vyjádřil v dílech předchozích, jejichž je Zatmění důstojným, přesto bohužel nezáživným epilogem. Leč závěrečná strhující technická sekvence je skutečně mistrovským dovětkem, jenž představuje esenciální ztělesnění odosobnění napříč celou Antonioniho tvorbou.

Noc je druhým dílem tetralogie citů Michelangela Antonioniho a volně navazuje na první film Dobrodružství. Antonioni zde dosáhl vrcholu své tvůrčí poetiky, jež klade důraz na pomalé tempo a namísto příběhu či dokonce akce se obrací do niter svých hrdinů, které naprosto stěžejně ztvárnili Marcello Mastroianni a Jeanne Moreau. V kontextu "děje" nesoudržná, ale herecky fenomenální dvojice jde v tomto snímku za hranice běžných očekávání spojených s jejich hereckým uměním (např. Mastroianni jako milovník). Antonioni omezil zachycení časoprostoru na necelých 24 hodin filmového času, čímž nechává prostor pouze citovému, tj. vnitřnímu jednání postav, které není omezeno žádným narativním rámcem. Noc je strhující mistrovské dílo o vyčpělosti lásky v partnerském vztahu, neumění komunikace i skrytých touhách v duších jednotlivců.

RECENZE: Modernita a předsudky? Odvážný Úsvit je příliš tezovitý - Českokrumlovský deník Matěj Chlupáček a Maja Hamplová zastupují na poli současného českého filmu mladý pohled a progresivně dravý přístup ke kinematografii jako společenskému i uměleckému médiu. Nadšenému filmaři a zkušené castingové režisérce se pod záštitou jejich společnosti Barletta podařilo realizovat již seriál Iveta, stáli mj. také za televizními Zrádci či Pozadím událostí. Úsvit je tak jejich dosud největším a nejambicióznějším projektem. Výsledek je v nejlepším slova smyslu úctyhodný. Chlupáčkův snímek zvládne formálně obhájit i přísná světová měřítka; kamera Martina Douby, výtvarná koncepce, triky, hudba, animovaná sekce pod vedením Diany Cam Van Nguyen. Herecky ho táhne Eliška Křenková. Role těhotné lékařky Heleny se zhostila se vší bravurou, charakter je to v jejím podání velmi komplexní. Navíc od ostatních, snad až příliš užvaněných postav Úsvitu si Křenková vystačí s čistým pohledem do kamery. Potěší i jako vždy originální Martha Issová v poněkud nanicovaté roli jedné ze zaměstnankyň továrny. Tím nicméně síla hereckého obsazení končí. Zbytek představitelů a samotných postav je buďto nevýrazný, či ještě hůře neuvěřitelný (nejvíce pak Miloslav König coby Helenin manžel a ředitel fabriky). Jiní zase pouze proplouvají dějem a existují bez věcné příčiny (Richard Langdon jako dělník skrývající svůj hermafroditismus). Kritika by však neměla padat primárně na herce, jako spíše na scénář Mira Šifry, jenž je sice v lecčem nápaditý, ale v rámci výstavby obsahuje hluchá místa a co se týče dialogů tak až úzkostlivě nepřirozený „moderní“ jazyk. Právě slabší scénář vrhá na Úsvit zásadní stíny. Díry v zápletce, přemíra motivů, jež jsou načrtnuty, přestože později se s nimi pracuje jen okrajově, pěstování stereotypizace. Tvůrci se snaží říci divákům hrozně moc, zapomínají ovšem, že s poctivým naplněním žánru, v tomto případě dobové detektivky, paradoxně mohli dojít dále než pouhým sdělováním tezovitých frází s tklivou hudbou v pozadí. Téma intersexuality se může v dnešní době jevit jako značně vypočítané, ale netřeba Úsvit z těchto záměrů podezřívat. Střet moderních vyhlídek s věčným odmítáním v kontextu nalezení mrtvého těla novorozence, jenž disponuje oběma pohlavími, je divácky vděčný konflikt, jenže pak nastoupí snahy vše co nejrychleji zamést pod koberec a Křenkové laskavá, byť uvnitř vlastními předsudky rozpolcená světice se rázem ocitá sama proti celé hierarchii továrenského monopolu v boji proti strachu z jinakosti. V druhé půli pak Úsvit více edukativně poučuje, než vypráví. A to je velká škoda. Zejména proto, že je z každého metru znát, kolik se v něm odráží práce. V souvislosti s Chlupáčkem krom toho vyvstává otázka, kdo z mladých režisérů má před prahem třicítky nejen zápal, ale i silné téma? I to je nesmírně obdivuhodný výkon. Celkem vzato však Chlupáček, Hamplová, Křenková a Šifra vytvořili projekt, který je na tuzemské poměry nesmírně odvážný, formálně bezchybný, všeobecně srozumitelný a dostupný pro široké publikum napříč světem. Jen se paradoxně zauzlil sám do sebe, což ho bohužel obírá o status zásadního filmu.