major.warren

Filmový časopis Láska ve městě, jenž jako audiovizuální žurnál vytvořila skupinka neorealistických filmařů, je velmi zajímavou reflexí doby a místa svého vzniku a rovněž i atraktivním formátem kinematografického vyprávění. Různé pohledy šestice autorských filmařů přináší kritický i groteskně dojemný portrét společnosti v poválečné Itálii, rádoby "dokumentem s reálnými postavami." Vše spojuje osobnost Cesare Zavattiniho, který jednotlivé střípky zpracoval a složil do jednotného, avšak žánrově různorodého díla (němá etuda, drama matky a jejího dítěte, reportáž o sebevraždách). Jednotliví režiséři zde nezapřou svůj pozdější styl, přičemž nejvíce vynikají povídky Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho, ozvěny jejich tvorby Láska ve městě nese vůbec nejvíce. V době svého vzniku byla Láska ve městě jistě nesmírně atraktivní, dnes působí poněkud nekomplexně a zdlouhavě, přičemž ne všechny střípky filmu jsou dokonalé. Za nejpovedenější považuji povídku Zavattiniho jako spolurežiséra o matce, jež se rozhodne odložit své dítě. Ale i Felliniho část je velmi působivá.

Řím, otevřené město je filmem o síle lidského přesvědčení, jež zde nejvíce zastupuje postava pátera Pietra. Rossellini skvěle koncipuje napětí i obraz Itálie v době nacistické intervence. Film jsem viděl úplnou náhodou. Že by Boží vůle? Další z vrcholných děl italského neorealismu, které ani na minutu nepustí. Anna Magnani a Aldo Fabrizi zde excelují!

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane."