major.warren

Cele znění textu zde: RECENZE: Jsem síla, jsem útes! Jak Amerikánka z děcáku zvítězila - Deník.cz  Místa, k nimž vedou jen koleje, jako by svět vlastně nezajímala. Náznak myšlenky, skrze níž režisér a producent Viktor Tauš ve zkratce popisuje jedno z témat své Amerikánky, kterou po neuvěřitelných pětadvaceti letech představuje jako celovečerní film. Jako tvůrce Amerikánce věrně sloužil, a její filmová verze podle toho také vypadá. Je to snímek osobitý a nepodlézavý, nabitý energií, zvláštně komplexní, pohromadě držící více skrze emocionální sféru a metodu volné asociace nežli pevnou lineární strukturu. Sám Tauš k filmu podotýká, že „tlačí diváky k tomu, aby vypnuli levou hemisféru.“ S odvahou zvolil silně stylizovaný tvar, jehož pojetí nepodléhá zákonům racionálna, ale zároveň se nevzdaluje realistickým konvencím, s nimiž jako (původně) dokumentarista pracuje. Amerikánka je vystavěna přes různá časoprostorová patra, specificky kontrastující odlišnými schématy barev, mající za cíl znázorňovat proměnlivá vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky, stejně jako vést diváckou pozornost. Za omračující estetikou díla, která už prvními záběry trkne do očí, stojí kameraman Martin Douba a vedoucí výpravy Jan Kadlec. Výtvarný koncept fikčního světa v jejich režii podléhá přesnému východisku, jak Amerikánku udržet na jedné straně v její odlišnosti, na straně druhé v její celistvosti. Doubova kamera je silně přítomna jako organický prvek, vedle těla a duše přebírá úlohu jakési třetí části ústřední postavy. 14 mm objektiv, jímž byl nasnímám celý snímek, zase deformuje prostor a společně s tím otevírá rozmanitou škálu přístupů k realističnosti. Amerikánku ztvárňují celkem tři herečky: v dospělosti, z níž se přenášíme do dívčiny mysli „zpátky v čase,“ je to vyzrálá Pavla Beretová, v období mladické rebelie Julie Šoucová, v dětství pak Klára Kitto, jejíž výraz Amerikánce sedí snad vůbec nejúderněji. Právě problematice dětských domovů se Amerikánka pod povrchem své stylizace s pozorností sobě vlastní věnuje. Nevznikl navíc jen heslovitý plakát, nýbrž vynikající audiovizuální obsah, nejen v tuzemsku těžko hledající srovnání. Je ohromná škoda, že ČFTA vyslala do boje o Oscara namísto Amerikánky mnohem tendenčnější a senzacechtivější Vlny. Šance Amerikánky by byly o poznání větší už pro její stylistickou i tematickou otevřenost. Co se dá dělat... Cílovou páskou kin Amerikánka proběhne již 26. září, tak jí běžte zatleskat. Potřebuje to!

Explicitní divnofilm uplácaný z hovna a o hovnu také vypovídající. Položím-li si zpětně ke každé ze tří povídek otázku "o čem byla," dospěji k přesvědčení, že jediným cílem Yorgose Lanthimose, který se asi definitivně pomátl a propadl autorské onanii, byla snaha vyvolat nadměrný davový šok, odpor, záchvěv zhnusení. Styl má Lanthimos pořád, leč zdaleka není tak atraktivní jako v Poor Things, od nichž Kinds of Kindness odlišuje právě úplná absence tématu. Po skončení Poor Things jsem měl chuť nad filmem přemýšlet, po skončení Kinds of Kindness tento pocit vůbec nemám. Herci tu nemají co hrát, jediný, kdo exceluje, je Jesse Plemons, Emma Stone uchází a Willem Dafoe začíná, bohužel, sklouzávat ke karikatuře sebe sama. Že film, který je o ničem, funguje, je zásluhou Lanthimose jako zdatného režiséra, který přesně ví, jak v divácích vyvolat konkrétní emoce (hlavně samoúčelné zhnusení) a udržovat neustálé napětí. Nápady má, to se mu musí nechat (psí království), rád jsem to viděl, 160 minut uteklo bez zádrhelu, ale v mysli je prázdno. Je to asi jako když si dáte láhev vína, které vás v danou chvíli uspokojí, ale ráno si na něj ani nevzpomenete. A stejně rychle se z hlavy, myslím, vykouří Kinds of Kindness. Nicméně Lanthimos dokázal, že i z hovna lze vytvořit funkční film.

Je týden po LFŠ v Uherském Hradišti a mně se v hlavě utříbilo několik myšlenek zejména ve spojení s třemi zhlédnutými filmy: tuzemský Zahradníkův rok, rumunské veledílo Od konce světa nic dobrého nečekejte a fenomenální Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel. Rád bych se zde ve formě "krátkého komentáře" vyjádřil k posledně jmenovanému titulu. Občas se poštěstí, že narazíte na film, který vás nejen odrovná svou absolutní formální vycizelovaností, myšlenkově vás zasáhne, ale v neposlední řadě vás také nechá zapomenout, že sedíte v kině (v tomto případě navzdory délce 202 minut celkové stopáže, tedy objektivního času projekce). Jsou takové filmy, které to umí, leč jich je minimum. Když už se nějaký takový objeví, mám před ním obrovský respekt. Chantal Akermanová možná nenatočila "ten úplně nejlepší film všech dob," jak říká - přes nespornou prestiž stále historicky pokrytecká - anketa Sight and Sound, ale rozhodně stvořila strhující dílo o údělu ženy zmítané v každodenní rutině, jež se pro ní stává existenční pastí. Akermanová (v době natáčení teprve ve věku 25 let) ví přesně CO chce divákům říci, PROČ jim to chce říci a JAK jim to chce říci. Splňuje tedy základní triptych pravidel tvůrčího úspěchu. Během tří dnů (časově subjektivní, tzv. psychologická rovina filmu) se odehraje procedurální, na funkci variování jednotlivých postupů a rituálů založený vývoj hlavní hrdinky (v naprosto přesném podání Delphine Seyrigové). Navzdory délce a měnícímu se dramatickém náboji Akermanová ani jednou nevybočí z dokonale vybudovaného stylu. Ránu zasadí především dokonalá práce s mizanscénou a variováním kamerových úhlů, ale hlavně naprosto famózně zvládnutý rytmus, díky jehož preciznosti 200 minut uteče pocitově za dvě hodiny. Třetinu filmu zabere jen zbytek prvního dne. Seznamujeme se s denními návyky Jeanne Dielmanové, rutinními povinostmi (úklid, vaření večeře synovi), rodinou situací i vnějšími okolnostmi jejího života, jenž se dlouhodobě omezuje jen na byt a přilehlé ulice. Během druhého dne dojde k rádoby nevinnému vychýlení jejích zavedených standardů: POZOR!!! SPOILER JAKO KRÁVA!!! Jeanne Dielmanová převaří brambory. Zdánlivě banální věc znamená v intencích nalinkovaného života Jeanne Dielmanové zásadní bod zlomu, který pomyslně láme i celý film (ne náhodou se brambory převaří téměř přesně ve 100. minutě). O třetí tragicky vyhlížející části a devastujícím, přesto očistném závěru filmu raději hovořit nebudu. Až v Jeanne Dielmanové shledávám onen skutečně realistický přístup k intencím každodennosti, k něčemu, co leží kolem nás, co se nachází za okny vedlejšího domu a o čem běžně nehovoříme, natož o tom točíme filmy!! V tomto ohledu pokládám Jeanne Dilmanovou za vrcholnou ukázku disciplíny realistického vyprávění. Pro některé možná pseudoumění pro hrst zasvěcených bláznů, ale Ti nechť raději vyrazí na filmy typu Křižáček, Hadí plyn, či Zápisník alkoholičky. Ne každý, kdo nechá běžet kameru a své postavy mlčet, dokáže říci, proč to dělá, a už vůbec to neznačí, že umí vyprávět. Stále věřím, že rozhodující entitou jsou diváci, nicméně i historicky je známo, že spousta mistrovských děl si na své docenění musela počkat i mnoho desítek let. Doufám, že kritici tak alespoň Jeanne Dielmanové pomohou dostat se do širšího společenského povědomí. Titul "Best film ever" či z druhé strany "nuda o loupání brambor" o ní totiž příliš mnoho nevypovídají...