Kyrgyzstanec

Mrazivě živě ztvárněný "první kontakt" jako zrcadlo nás samých - hranic našich smyslů, ideologií a toho čemu, přikládáme smysl. Film, který člověka na chvíli vtáhne do jiné dimenze.

SPOILERY Tady je moje vysvětlení: Film se snaží ztvárnit komplexní život každé dívky, která za války padla. Všechny ty fantastický jevy jsou způsobem jak vnímat svět a Ofélie představuje tu nejcennější postavu jen tím, že je tak vnímavá.

Svět jako neúprosné divadlo, které nás zasazuje do rolí ve společnosti.(připadám si, že jsem úplně prohlédl, jak to divadlo mizí, když se seznámí s Vronským :). Spousta pasáží z knihy jsem si ani nedokázal představit. Film využil veškerý potenciál svého média (občasné "problesknutí" myšlenek, hrozivé opakování představy blížícího se vlaku) ani na okamžik jsem myšlenkami neuklouzl ze společnosti průmyslové revoluce v Rusku. Evidentně točeno s vášní a precizností, z myšlenky na Annu Kareninu mě pokaždé zamrazí.

Film jsem si dával po malých kouskách a každý z nich byl naplněn mraky nevyřčených myšlenek, pestrých emocí a odvážné nuance v tónu. Taky bych ten konec napsal jinak, ale nějak umím ocenit, že i moje alternativní představy příběhu jsou dílem tvůrců. Myšlenka, že alternativní příběhy žijí v našich představách, je vyjádřena ve filmu i krásně implicitně, protože v mnoha momentech jsme ponecháni k tomu pouze si domýšlet, co se odehrává za očima postav.

Čas plyne lineárně. Lidi se chovají jako lidi, brutálně pod brutálními podmínkami a zběsile po tom, co všechno ztratí. Film z masa a kostí.