mcb

Seriál, jenž je zřejmě nejlepší adaptací Stephena Kinga, kterou nenapsal Stephen King. Struktura desetidílného seriálu Mikea Flanagana se přitom nejvíce podobá knižní podobě To, kde se nejprve dopodrobna seznamujeme s velkým počtem postav, které jsou následně vsazeny do hororového rámce. Historie domu, kde straší, je ale především velmi exkluzivně natočené rodinné drama, jež ozvláštňuje psychologickou mnohovrstevnatost hororovými postupy a klišé z žánrové historie. Ne nadarmo tak připomene syžet kultovního seriálu Odpočívej v pokoji zkombinovaný se snímky jako V zajetí démonů nebo Insidious. Na poměry žánru neskutečně promyšlený desetidílný počin, kdy sledování seriálu opravdu připomene kapitoly z kvalitní, ale tlusté knihy, kterou nelze odložit. Navíc v brilantním technickém provedení, jemuž vévodí šestá epizoda koncipovaná jako série několika dlouhých záběrů. Nejlepší epizoda: Two Storms (6)

Depresivní lidská zvířecí studie o vnitřních démonech a satira současného showbusinessu ve své další sezóně ukázala, že jde co do absurdity a krutosti vůči svým postavám zajít ještě dále. Mix toho nejlepšího ze South Parku a ponurých dramat tentokrát nachází hlavní postavu koně BoJacka v předem prohraném boji se sebou samým, hollywoodským systémem a #MeToo. Oproti předchozím sezónám tato navíc přináší i spoustu formálně originálních epizod, které nemají v rámci animovaných seriálů pro dospělé obdoby. Nejlepší epizoda: The Showstopper (11)

Další z inovativních půlhodinových formátů se svým ojedinělým tvůrčím uchopením na pomezí dramatu/komedie může zařadit vedle počinů jako Atlanta nebo Barry. K smíchu na jednu stranu funguje jako seriózní rodinné drama o nemožnosti se vyrovnat se ztrátou dítěte, na druhou stranu tuto rovinu podrývá imaginativní tvůrčí uchopení na hraně absurdity a černé komedie. I když může seriál ze začátku klamat tím, že jde o další ze zástupu unylých indie dramedií, s přibývajícími epizodami není pochyb o jednom z nejvíce autorských počinů roku, kterému vévodí tvůrčí trio Michel Gondry, Dave Holstein (seriál Tráva) a Jim Carrey, jehož psychopatický/lidsky dojemný herecký výkon je hodný televizních ocenění. Skutečně šokující záležitost, která je v jednu chvíli přepáleně surrealistická a v druhou příjemně civilní podívaná se srdcem.

Některé epizody čtvrté sezóny prequelu Perníkového táty se hravě vyrovnají tomu nejlepšímu, co kdy Vince Gilligan napsal. V jádru naprosto běžné konverzační drama o třech hlavních postavách se sice ke své očekávané proměně posouvá velmi pomalými kroky, síla sáhodlouhých dialogových výměn s nečekanými pointami nicméně dokáže strhnout jako leckterá tarantinovka. I zde samozřejmě platí všechna pozitiva předchozích sezón, s blížícím se „koncem“ jsou však všechny problémy závažnější, a o to více zdrcující (což se týká obou paralelně se odvíjejících dějových linií). Nejlepší epizoda: Wiedersehen (9)

Gotické rodinné drama o rozervaných ženách a starých jizvách je dalším stylisticky sevřeným dílem režiséra Jeana Marca-Valléeho s naprosto ojedinělým citem pro vizuální vyprávění. Dějově sice nejde o tak nahuštěné drama jako v případě Sedmilhářek, ale to neznamená, že by Ostré předměty nebyly stejně nebo ještě více komplexní vizí, v níž se setkává románová struktura s postupy umělecké kinematografie. Minisérie ojedinělá zejména maximálním možným napojením se na hlavní postavu, a to zejména díky přesnému výkonu Amy Adams a pozoruhodným vizuálním či zvukovým (mikro)flashbackům a střihovým montážím (hlavně v závěru epizod), které dokáží definovat daný okamžik. Mistrovský kus práce na poli limitovaných sérií, ukazující neplynoucí čas v izolovaných maloměstských komunitách a nemožnost se z nich vymanit. Nejlepší epizoda: Milk (8)

Akcentovaný LGBTQ seriál, který by mohl vzniknout jen dnes a jen v produkci Ryana Murphyho. Nejde však jen o nudnou agitaci, nicméně o živelný a energický portrét pulzujícího New Yorku osmdesátých let, kde v záři neonů a disco hudby usilují hlavní postavy o své místo ve světě. Materiál na Emmy.

Solidní genderově převrácený thriller o nájemné zabijačce, který pobaví odlehčenou hrou s konvencemi žánru a balancováním mezi seriózností a nadsázkou. Bohužel s nadcházejícími sériemi upadající do stereotypu.

Sága rodu Gettyů není ideální námět na seriál, což dokázalo i desetihodinové drama Trust, které po prvních dvou naspeedovaných a režijními nápady napěchovaných dílech Dannyho Boylea doplatilo na zbytečné výplňové podzápletky a nezajímavé vedlejší charaktery. Nakonec ale vcelku vydařený počin, který drží pozornost hlavně hereckými výkony (Sutherland, Fraser, Swank). Více by mu ale slušela podoba tříhodinového celovečeráku (ale ne toho od Ridleyho Scotta).

I když stále nedosahující vyváženosti Raimiho filmů, je třetí sezóna respektuhodným nekorektním gorefestem, který ještě v takové míře nebyl v televizi k vidění. Nakonec i zamrzí, že po tak výživném cliffhangeru čtvrtá sezóna nebude.

Nostalgická jednohubka, které jede na podobné vlně jako Stranger Things, ale bez nadpřirozena. Pohodová cinefilní dramedie.