Tom Riddle

V devadesátkách býval hvězdou populárního sitcomu, teď je z něj vyhořelá, sebenenávistná troska, která se ve snaze vyplnit díru v duši utápí v chlastu a skáče z jedné postele do druhé. Jo, a navíc je to kůň. Na aminovanou komedii s mluvícími zvířaty je to záležitost překvapivě vážná, ona dramatická linka nicméně funguje nečekaně výborně. Ta podobnost s Californication či Mad Meny je nepřehlédnutelná, rozdíl je ovšem v tom, že BoJack je mi asi tak milionkrát sympatičtější než Hank Moody a Don Draper dohromady. Všechny hlavní postavy jsou potom, když ne vyloženě narušené, pořád aspoň životné, s vlastní uvěřitelnou krizí a skutečným vývojem (Princess Carolyn FTW), což je víc, než se dá říct o většině animáků, a do jisté míry v podstatě i hraných seriálů. Vynikající dabing musí potěšit každého seriálového fandu (neb "regulaři" promlouvají hlasy Goba z Arrestedu, Annie z Community či Jesseho Pinkmana z Breaking Bad, o hostovačkách typu Lisy Kudrow nemluvě!), a ač linky ústřední pětky brnkají spíš na vážnější struny, barvitá sorta vedlejšáků se pravidelně stará o dostatečnou dávku humoru (tady zase vede Vincent Adultman + všechny ty zvířecí joky). Dolů mi BoJacka táhne v podstatě jenom příležitostný sitcomový střih (prostřihy s vtipy ve stylu řekněme Family Guye, nějak mi to sem zkrátka nepasuje) a pár slabších chvilek, od třetí série dál se jedná o stabilní pětihvězdu, musím tedy zvýšit. P.S. Skvělá otvíračka, nejenom co se hudebního podkresu týče, ale i obměny "obrazů."

Komik Jerrod Carmichael, jeho liberální přítelkyně Maxine, svérázný otec, věřící matka a nešťastný bratr Bobby se svou věčnou brzyexmanželkou Nekeishou přicházejí s trochu netradičním komediálním seriálem. Netradičním v tom, že se sice zběžným pohledem drží všech zaběhlých tradic sitcomů (formát, smích (živého) publika, jasně definované charaktery atd.), nejdůležitějším faktorem je ovšem to, že každý díl se točí kolem nějakého ožehavého tématu. Jednou se tahle nesourodá parta dohaduje o potratech, podruhé zase o trans lidech, feminismu, právu na zbraň či prezidentských volbách. Někdy působí start oné konverzace zbytečně uměle a naroubovaně, to je ovšem prakticky jediná větší výtka, kterou k rodince Carmichaelových mám. Je to totiž seriál společensky relevantní, s fajn castem, v rámci dnešní komedie se bez problémů řadí mezi to vtipnější, a ač by se to nabízelo, málokdy zvrhává k moralitce, neb každá postava má svůj vlastní názor a díl prakticky nikdy nedospěje k úplně jasným závěrům. Třešničkou na dortu je pro mě potom "running joke" Nekeishy, která obvykle přispěje svojí troškou do mlýna stylem, kdy začíná jako ta nejrozumnější, jenom aby zakončila naprostou šíleností. Pěkných 80%

Obsahuje náznaky spoilerů. Prison Break jsem v době jeho vzniku sledoval jako všichni a první série mi tehdy přišla výjimečná, od té doby jsem ovšem viděl (bez přehánění cca dvě) stovky dalších (a často výrazně lepších) seriálů, a tak ve chvíli, kdy celá řada diváků srovnává kvalitu pětky s jedničkou, říkám si: "Byl Prison Break i na samém začátku hloupou trapárnou?" Upřímně doufám, že ne, pátá série jí ovšem je. Navázání na prakticky definitivní dořešení původního seriálu proběhne přinejlepším problematicky (divák si sice může leccos domyslet, přesto to jednoduše skřípe), celým sequelem se jako smrad táhne dlouhá série zázračně vyřešených "neřešitelných" cliffhangerů (např. na konci jednoho dílu parta prchá pouhé metry od po zuby ozbrojených teroristů, na začátku dalšího už jsou v bezpečné vzdálenosti s celou řadou možností na záchranu), navrátivší se postavy mnohdy nemají co na práci (Sucre, C-Note a jeho konvertování k islámu jakožto spojka s Jemenem a jediná jeho pointa), jedna trapná hláška střídá druhou (objednávka pizzy aka nejvíc cheesy scéna ever, pun intended), a konečně i v samém závěru se Prison Break bez jakéhokoliv nadhledu dopouští těch nejostudnějších seriálových klišé a obzvlášť možná největšího seriálového WTF momentu (v nejhorším smyslu slova) tohohle roku (kdo viděl, zřejmě tuší, o čem mluvím, pokud jste viděli, a netušíte, klidně mi napište, rád si o tom momentu popovídám, a strašlivě nerad bych to překvapení pokazil všem, kdo to ještě neviděli). Najdou se i světlejší chvilky, nostalgie vůči původnímu castu funguje, stejně jako tradičně atmosferický a kvalitní soundtrack, seriál zůstává i po dlouhé pauze věrný původním charakterům (Lincoln je stále tou stejnou hloupou horou svalů, jakou jsme si zamilovali na začátku) a konečně i vynikající herectví Roberta Kneppera, který v roli T-Baga s bravurou i ty papírově nejtrapnější a nejslabší chvíle prodá líp než zbytek osazenstva. Celkově to ale nestačí na víc než nějakých pětadvacet procent.

Obsahuje spoilery Game Changers, série názvem slibující Survivora na maximum, měla přinést těch nejlepších 20 z 498 soutěžících, místo toho se jedná o možná největší Survivorovskou houpačku. Jenom malá část castu si zaslouží být označena za game changery (Sandra, Cirie, Ozzy), několik dalších potom za všestranně silné hráče (Andrea, Aubry, Malcolm) či vcelku nadějné první hry (Sarah, Zeke, Michaela). Zbytek sestává z nesourodé směsice výrazných osobností (Jeff, Debbie, Tony), neviditelných (Hali, Sierra) či Jeffových nestoudných oblíbenců (Brad CULPEPPER, Troyzan), které diváci nechtěli ani do druhé šance, natož aby je kdokoli považoval za revoluční hráče. A jelikož se ve většině případů nejedná o ty nejlepší z nejlepších, tak si tu meganašlapanou bláznivou fantastickou sezónu uměle vytvoříme, co vy na to? A že se teda produkce řádně rozjela. Sandra svojí spanilou jízdou číslo tři s definitivní platností a naprosto neoddiskutovatelně potvrdila svůj status nejlepšího hráče Survivora ever, její účast ovšem byla předčasně ukončená jedním z tisíce debilních twistů, které si produkce pro tuhle sérii připravila, JT oproti tomu už podruhé potvrdil, že porota v Tocantins se před závěrečnou kmenovkou nejspíš musela pod vedením Coache sjet v potící chýši ayahuascou. Dalším obřím flekem na ksichtě téhle sezóny je nechutná trans kauza, ve které si CBS udělala z chudáka Jeffa Varnera svého obětního beránka, a to navzdory faktu, že světu nevyoutoval transsexuálního spolu/protihráče Zekea (protěžovaného v téhle sezóně jako (druhého největšího) hrdinu století, navzdory tomu, že se jedná o jednoho z nejarogantnějších soutěžících posledních let, viz jeho posměch Davidovi za jeho úzkosti v sezóně předchozí, aka trans lidi se taky můžou chovat jako hovada) Varner, ale Jeff Probst a sama CBS. Zbytek potom sestává z momentů fantastických (sledovat Sandru v akci je jedna radost, The Queen Stays Queen, adios), nesnesitelných (Jeffovo nekonečné protěžování CULPEPPERA, Ciriino kontumační vyřazení) i vším ostatním mezi. Vítěz: 3* Relativně fajn, očividně silná sociální hra na všech stranách, smysl pro detail i odvaha dělat větší kroky a hrou pořádně zahýbat, ale fakt mi něco nesedí na její osobnosti. Ovšem být v porotě, hlasuju pro ní samozřejmě taky, jediná schůdná varianta. Oblíbenci: Sandra Diaz-Twine, Jeff Varner, Cirie Fields, Andrea Boehlke, Aubry Bracco, Michaela Bradshaw, Malcolm Freberg P.S. Hali je nejsuprovější porotce vůbec, ve hře se sice kdovíjak nepředvádí, ovšem takhle přátelsky naladěnýho andílka bych měl klidně v každý sezóně.

Vděčné téma cestování časem + fajn dvojka Leighton Meester (Blair 4ever) a Dan Pally (Mr. Happy Endings 4ever), to přece nemůže dopadnout špatně, ne? Chyba. Bez nadsázky to nejhorší, co se na poli sitcomů objevilo za posledních třeba dvacet let, což říkám jako někdo, kdo viděl komplet nový Odd Couple, Elleninu nevydařenou One Big Happy, všech deset sezón Big Bangu (řekněme první dvě tři byly docela fajn), všechny série Dvou socek (řekněme první dvě tři byly docela fajn) i obdobně katastrofální (a i tak lepší!) Another Period. Většinou se vyhýbám vulgarizmům, tenhle seriál si to ovšem nezaslouží, neb devadesát procent vtipů se točí kolem blití, sraní a jednoho (!!!) running joku o pití chcanek (které se odehraje v pilotu a takřka každým dílem se o něm mluví), nehledě na neuvěřitelně nesympatického "straight mana" seriálu Chrise (Yassir Lester, aka ten, který "vypil"), nepamatuju, kdy jsem chtěl naposledy nějakou seriálovou postavu tak moc zabít (pokud tedy nepočítám jeho nesnesitelné kolegy Johna Gemberlinga a Neila Caseyho). Na tomhle seriálu je špatně prakticky všechno, počínaje příběhem (a že má děr víc jak ementál by mi bylo úplně jedno, kdyby bavil), přes nefunkční humor (scéna, ve které Hancock s Adamsem potírají repráky jídlem (aby nakrmili malé muzikanty uvnitř) a posléze běhají Chrisovým bytem metajíc na cucky nábytek, elektroniku i všechno ostatní a odskakují si přitom srát do květináče fíkusu (protože nevědí, co je záchod), byla čiročirým utrpením, ostatně jako drtivá většina seriálu), konče výběrem herců. Myslel jsem si, že nemůže nastat situace, kdy bych dal odpad něčemu, v čem hraje moje milovaná Blair (kterou jsem konstantně litoval za to, že se upsala k tomuhle kusu hovna) a ostatně i sympaťák Pally, šeredně jsem se ovšem mýlil. P.S. kdysi dávno jsem viděl obdobně nekoukatelnou filmovou komedii Freddy Got Fingered, u nás známou pod jménem Freddyho úlet. Komu se líbila, tomu můžu Making History vřele doporučit, neb se jedná prakticky o totéž, pouze v seriálové podobě. P.P.S. Z celého srdce děkuji Foxu za zrušení, nesmírně potěšilo

Obsahuje náznaky spoilerů. Omylem oplodněná panna Jane a její šílená rodinka a ještě šílenější rodinka otce/dárce spermatu v parodii na telenovely, která si z nich bere jenom to nejlepší a toho nejhoršího se obloukem vyvarovává. Absurdní (a boží) twisty takřka každým dílem, odlehčený tón seriálu (reprezentovaný obvykle prostřednictvím vtipného vypravěče, který sice v ději sám žádnou úlohu nemá, přesto ale přispívá svou troškou do mlýna) a velice sympatický cast (ať už Gina Rodriguez jako titulní a uvěřitelná panna Jana, Yael Grobglas jako manipulátorka Petra nebo Jaime Camil jako nejsebestřednější hvězda telenovel Rogelio De La Vega) se díl co díl trefují do černého. Bonusem je pak vynikající postava hlavní "mrchy," a její český původ, který často slouží jako zdroj vtipů záměrných (running joky o českých tradicích či rčeních) i pravděpodobně neúmyslných (naprosto otřesná čeština, která mě nejdřív rozčilovala, teď si jí ovšem nepokrytě užívám s každým špatně vyřčeným slovem).

Joan Crawford a Bette Davis bývaly bohyněmi stříbrného plátna, a dnes jsou jimi taktéž. Nikoli stále, ale znovu. Město snů totiž není vlídným místem pro ženy s povislými prsy a hlubokými vráskami ve tváři. Takové ženy můžou před kamerou vydělat těžké peníze jedině tehdy, pokud to pořádně vře za kamerou. A jestli to nevře samo od sebe, to by v tom byl čert, aby páni producenti něco nevymysleli. Bette and Joan je esencí Ryana Murphyho. Ať už se jedná o jeho okouzlení klasickým Hollywoodem, stárnoucími herečkami (Joan a Bette i fantastické Jessica a Susan) nebo o jeho cit pro lidské drama, utrpení a bolest, Feud přináší přesně to, co se dá od Murphyho očekávat. Po vzoru ACS je seriál přehledně uspořádaný a precizně vystavěný (pravděpodobně díky faktu, že se rovněž jedná o sled skutečných událostí), a i když to dělá se stylem sobě vlastním a občasnou typickou afektovaností plnou až skandálně komických chvil, jedná se o citlivě natočenou tragédii a především poctu dvěma velkým ženám, které si nepochybně zasloužily mnohem lepší zacházení, než jakého se jim dostalo za jejich života.

Sheila a Joel Hammondovi žijí spokojeným, byť vcelku rutinním životem manželů ve středním věku. Pracují jako realitní makléři, vychovávají náctiletou dceru a udržují přátelské vztahy se svými podivnými sousedy. Život se jim ovšem postaví na hlavu ve chvíli, kdy Sheila zemře a začne mít chuť na lidské maso. Dokáže se rodinka udržet pohromadě a zachovat si tvář (tu obraznou), když se chodící nemrtvé mámě její skutečná tvář rozpadá? Z bizarního ústředního nápadu pramení všechno, co se k seriálu váže, tedy bizarní humor, vizuál i herecké výkony. Pravda, sem tam se objeví nějaká ta nechutnost (trocha toho blitíčka, pojídání vnitřností a další blitíčko, možná i na druhé straně obrazovky), většinu času se ale jedná o překvapivě kreativní a výborně vypointovanou komedii (diskuzi na téma "kam s ním" z 1x07 jen tak nezapomenu), která v sobě kombinuje atmosféru Zoufalek a Trávy se špetkou zombie gore. Navzdory tomu, že scénář je inteligentní, mohlo to dopadnout příšerně, mezi ústřední čtveřicí ovšem panuje skvělá chemie a dokonalý timing (Drew Barrymore je v roli mombie přímo fantastická), díky kterému ze seriálu v každém okamžiku sálá prapodivně roztomilá energie. Tu dokonale dotváří pasující praštěná hudba a plejáda guest starů a recurringů, kteří potěší každého seriálového fandu. První sérii jsem hodnotil spokojenou, byť opatrnou čtyřhvězdou, především z obav úbytku kvality. Druhá série ovšem kvalitu nejen drží, naopak ji zvyšuje, je vtipnější, napínavější, šílenější, a od samého začátku srší množstvím božích nápadů všeho druhu, a mně tak nezbývá, než to odrazit v aktuálním hodnocení.

Matthew Perry ve svojí nejhorší formě (jakožto fanda Friends či Studia 60 prakticky brečím, když vidím, jak dopadnul, a tady znuděně a sotva srozumitelně odříkává jednu za druhou repliky ze "100 a jedna nejrecyklovanějších sitcomových hlášek," ale taková je holt asi cena za alkoholismus a vyšňupání kamionu kokainu) obklopený partou nevýrazných vedlejšáků (až na hostovačky Teri Hatcher, Susan Mayer 4ever) a zoufale herecky zaostávající za parťákem Thomasem Lennonem. Humor vyplývající z kontrastu mezi lajdáckým Oscarem (Perry) a análním (chuckle) Felixem (Lennon) umí být chvílemi i fajn, ty lepší okamžiky se ovšem topí v záplavě klišé, kýče, zbytečného opakování, předvídatelnosti, klišé a kýče. The Odd Couple není čistým sitcomovým zlem, je ale seriálem naprosto zbytečným, a to je snad ještě horší.

Konec žádného seriálu mě nikdy nemrzel tolik jako konec Gilmorek. Ne proto, že by byly mým vůbec nejoblíbenějším seriálem (byť jsou vrcholu hodně blízko), ale jednoduše proto, že pro mě vždycky byly víc o feelingu než o čemkoliv jiném, a ten si držely úspěšně celých sedm let (včetně proklínané finálové sezóny) a mohly v něm pokračovat prakticky nekonečně. Když jsem se dozvěděl, že Gilmorova děvčata ještě neřekla svá poslední slova, respektive svou poslední salvu slov, očekávání byla veliká, obavy možná ještě větší. Podaří se Gilmorkám udržet jejich feeling pramenící ze směsi propracovaných vztahů, bleskurychlých dialogů narvaných popkulturními odkazy, sympatického humoru, lála songů pro každou příležitost a všeobjímající pohody? Za mě jasně ano. Samozřejmě, do čtyř (tedy osmi, vzhledem ke stopáži, tak či onak zoufale málo) dílů se nedá narvat děj uplynulých deseti let, věci jsou velice často jenom zkratkovité nebo naznačené, dřív stěžejní postavy se tu teď třeba jenom mihnou prostě proto, aby tu byly, a nějakých dalších pár výhrad se jistě najde. Ale co na tom, když se ten hořkosladký feeling i po desetileté pauze dostavil prakticky okamžitě a nezmizel po celou dobu stopáže (dokonce ani při tom nepopiratelně předlouhém a v podstatě úplně zbytečném muzikálu). Amy Sherman-Palladino zkrátka měla ještě co říct, řekla to, já jsem za to rád (obzvlášť oceňuju vývoj Rory a Emily, obě dozrály tam, kam dlouho směřovaly, v případě té první to bylo potřeba, a v případě té druhé to nesmírně potěšilo, nehledě na fakt, že fantastická Kelly Bishop dostala pořádnou příležitost zazářit), a doufám, že se do Stars Hollow s jejím dovolením zase za pár let podíváme. A ano, potřeba to není, jenže Gilmorky nejsou seriál. Gilmorky jsou životní styl.