Foltest

Velká hra je prakticky opakem minulé epizody, kdy nabízí značné množství solidních detektivních případů, do jejichž řešení se Sherlock pustí. Jejich celková provázanost je krapet pochybná, tvůrci si to uvědomují a tak se to snaží různě filozoficky vysvětlovat; není to už pak úplně čistá krimi, přesto je ale výsledek uspokojující. Mikropřípadů bylo jen možná až příliš a člověk už se v tom všem ke konci trochu ztrácel; chtělo by to něco ucelenějšího, v tom by ale zase tolik nevynikl Sherlockův styl, jenž je pro seriál specifický. Bude zajímavé sledovat, jak se to s Moriartym příště vyvrbí. Na každý pád je Velká hra dobré zakončení 1. série.

Čím déle Slepý bankéř trval, tím zvláštnějším a zdlouhavějším se bohužel stával. Tady už jde méně o vyšetřování a více o různá spiknutí a tajné společnosti, což mám pocit, že se k Sherlockovi příliš nehodí. Závěr už připomínal spíše grotesku, čímž bylo ale zcela porušeno téma seriálu. 2 hvězdy tak dávám především pro dobrou 1. půli, ve které si ještě Slepý bankéř udržuje kvalitně vybudované mysteriózno.

Studie v růžové funguje jako vynikající úvod seriálu, kdy jsou představeny všechny hlavní postavy a zároveň jsou nastíněny základní mechanismy fungování Sherlockových příběhů. 1. případ byl vybrán dobře; je svižný, Sherlock v něm plně může předvést své schopnosti a divák zároveň až do poslední chvíle visí na obrazovce, kdo bude oním záhadným vrahem. Zároveň bych chtěl pochválit výpravu v současném Londýně, který skýtá zajímavé dějiště Sherlockových případů. Rád bych vypíchl velmi vtipně a přitažlivě napsanou postavu Mycroftovy asistentky; doufám, že ji v dalších dílech ještě uvidíme. Jakožto začátek seriálu tak můžu Studii v růžové jedině doporučit.

V zajetí démonů je klasická, a z celé franšízy zřejmě nejpovedenější duchařina, která rozhodně nenechá žádného diváka v klidu. Těžištěm snímku není příběh a ani na si to nehraje, těžištěm je totiž pečlivě budované prostředí strachu a také precizně vytvořené a připravené lekačky. Diváka zároveň zajímá, jak to celé dopadne, a přestože se nějaká hlubší pointa neobjeví, ke škodě to není, film totiž funguje jako těžká hororová žánrovka. V zajetí démonů je snímek, který stojí za zhlédnutí každému, kdo se chce aspoň chvíli bát nebo hledá pohodový, nenáročný snímek na zhlédnutí s přáteli v nočních hodinách.

Blade Runner vyniká především svou skvělou, takřka nepopsatelnou těžkou atmosférou kyberpunku ve své nejčistší podobě. Snímek vtáhne a už nepustí. Je neskutečné, co všechno byli filmaři schopní před 40 lety vytvořit a jak dílo dokáže promlouvat i dnes. S povděkem zároveň kvituji uspokojující detektivní zápletku, která samozřejmě po dějové stránce nikterak famózní není, o to tady ale vůbec nejde. V Blade Runnerovi se vše podřizuje atmosféře, vyprávěcímu stylu a konečnému vyznění, které jistě v každém při závěrečných titulkách musí zanechat zajímavé myšlenky. Snímek je plný morálních otázek, na něž nedává jasné odpovědi; diváka vede k zamyšlení. Blade Runner je rozhodně snímek, který by neměl být vynechán.

L. A. - Přísně tajné je skvělá ukázka neo-noirového žánru, mého oblíbeného. Nesmírně zajímavý je vyprávěcí koncept s 3 protagonisty, kteří se liší postupy i mravními hodnotami. I přesto snímek netrpí roztříštěností, ale naopak skládá vynikající, ucelený a poutavý kriminální příběh, jemuž nechybí žádná ze základních esencí dobré detektivky. Film navíc nepřikrášluje skutečnost a realisticky reflektuje tehdejší fungování amerických silových složek, potažmo celé společnosti. Napadá mě možná jen jediná výhrada; antagonistu šlo bez problému určit už velmi krátce po rozvinutí zápletky. Popravdě mi to ale ani obzvlášť nevadilo. Ten dilm je prostě tak skvěle natočený a vše je v něm na svém místě, že na každý pád stojí za to.

Život je krásný je naprosto výjimečný snímek tím, jak lehce dokáže kombinovat různé žánry. Existuje jen málo filmů, kde by se člověk zároveň upřímně zasmál a zároveň byl na konci neskutečně dojatý. Snímek prostě funguje po všech stránkách velmi dobře. Vše je přesně na svém místě a přípomíná dobře promazaný stroj. Navíc nutí k zamyšlení a do člověka se hluboko propíše. Život je krásný je definitivně snímek, který stojí za zhlédnutí.

Aguirre mi bohužel vůbec nesedl. I přes krátkou stopáž mi snímek přišel dlouhý až až. Nejhorší byly pomalé scény, kde se takřka nic nedělo. Přestože se obvykle experimentálnějším filmům nevyhýbám, tohle bylo prostě příliš. Taktéž dialogy ani promluvy mi nijak světoborné nepřišly. Samozřejmě si zaslouží pochvalu skvělá výprava a snad i obecně nápad, provedení se ale vážně nepovedlo. Aguirre, hněv Boží jednoduše není zábavný film.

Nebyl to určitě nejlepší filmový zážitek všech dob, přesto jsem moc rád, že jsem film viděl. Ano, příběh je slabý, ano, je to celé kýčovité, ale kvůli tomu se na Avatara nechodí. Na Avatara se chodí pro vychutnání si přímo technologie budoucnosti, úžasné vize lidského ducha a ukázky, co všechno je lidstvo schopné vytvořit. Protože po stránce obrazu, grafice, byl snímek nesmírně fascinujícím a zajímavým zážtkem. Ono ani děj a tak nemá moc smysl komentovat. Avatar je jenom o tom přijít do kina, sednout si a dívat se s otevřenou pusou, a skutečně ta podívaná stojí za to.

Trojúhelník smutku je originální snímek, který svým přesným popisem naší společnosti vystupuje z tradičního filmového mainstreamu. Nedá se mu také upřít humorná stránka, což kvituji. Snímek je možná až příliš dlouhý, přesto mu lze tuto vadu odpustit, protože do zkoumání lidského charakteru se ve své ničeho se neštítící se satiře strefuje přesně. Závěrečná scéna z lodi s večeří je legendární. Kapitánovy promluvy, ta hudba do toho...film na mě v tu chvíli jednoduše skutečně působil. Díky svému netradičnímu žánru a odvahy pustit se do čehokoliv, tak Trojúhelník smutku rozhodně stojí za zhlédnutí.