Seti

Po skvěle namixovaném traileru musím bohužel konstatovat, že výsledný film mě ani zdaleka tak neoslovil. Takový Trosečník na houbičkách, ve kterém pohublého Toma Hankse nahradil o něco méně pohublý neznámý Ind, a pana Wilsona digitální Richard Parker. Krom určité dávky religiózního přesahu, několika parádních survival momentů a docela zajímavého ztvárnění nápodoby člověk - zvíře toho však Ang Lee příliš nenabízí a opěvovanou pecku letošní oscarové sezóny v tom nevidím ani náhodou. Popravdě mě ke konci ty barvičky už docela nudily a přál jsem si, ať už to konečně Pí někam přirazí. Pointa v podobě dvojího příběhu ovšem dost zachraňuje. Celkově jsem však od Pího čekal rozhodně víc.

Na Djanga jsem se hodně těšil, ovšem po pobné situaci a následném zklamání z Inglourious Basterds jsem se snažil držet svoje očekávání na uzdě. A s velkým oddechem musím konstatovat, že Quentin se opět vyšvihl do sedla a to doslova a ve velkém stylu! Co si budem nalhávat, fakt, že Tarantinova kariéra směřuje k nějakému pořádnému westernovému fláku, byl všem jasný už na jejím počátku. A Django je poctou spaghetti westernům jak se patří. Pro mě fungovaly všechny jeho části od naprosto parádního a vtipem napěchovaného úvodu přes herecky vybroušený a dramatičtější Candyland až po akční krvavé finální inferno. Skvělé dialogy, výtečně napsané a ještě lépe zahrané postavy a v neposlední řadě nanejvýš zábavná akce. Soundtrack mi přišel přesně namixován s několika nečekanými překvapeními. Tarantino prostě ve své novince opět těžce válí a přináší jeden ze svých nejlepších filmů.

Přišlo mi to děsně nevýrazné! Na budování vztahu mezi hlavními postavami je upřena většina pozornosti, ovšem problém tkví v tom, že ho divák skoro ani nepostřehne. Mezi Henrym a Lucy totiž neexistuje žádná chemie a nedočkáme se tak téměř žádných zajímavých slovních nebo jakýchkoliv jiných zapamatováníhodných výměn. Daleko lépe to funguje mezi Henrym a Rudym a v tomto případě bych klidně uvítal vynechání romantiky a soustředil se výhradně na komediálně dramatickou linku.

Tarantina mám raději říznějšího a vtipnějšího, nebýt Jacksona s DeNirem, tak mě komorní Jackie Brown ani moc nebavila.

Jacka Nicholsona a Morgana Freemana si v tomhle filmu nelze nezamilovat. Nicholsonův cynický hláškující morous a Freemanův smířlivý všeznalý kliďas se nádherně doplňují a na plátně tvoří nezapomenutelné duo umírajících staříků, kteří to chtějí zabalit s plnou parádou. Samozřejmě dojde také na hodnoty, na kterých skutečně záleží a skorokomedii v závěru vystřídá slzopudné drama (emoce z nás sice Reiner doluje celkem lacině, ale koho to zajímá...tady jde přece o Morgana Freemana).

Ztvárnění toho, co by se stalo, kdyby Pan Klobouk zcela ovládl Pana Garrisona. Samozřejmě pouze v případě, kdyby Pan Garrison byl otcem od rodiny a ne perverzním zvráceným sado-maso gayem.

O něco lepší než předchozí instalment, ale pořád jak od dvanáctiletého pro dvanáctileté (v dnešní době už spíš desetileté). Slušné využití videoherní levelové koncepce, ve které už se takovou měrou nesází na zombie hromadné honičky, ale bohužel příběhová vata je stále tak primitivní, chvílemi nesmyslná a nudná, že velmi brzy začnou nudit i všudypřítomné přestřelky. Anderson si zřejmě jednotvárnost situace uvědomoval, proto se jí snažil vylepšit trochou emocí v Camerovnovském stylu a Alice vybavil "Ripley" instinktem, což bylo sice příjemné zpestření, ale v součtu tento opis nic moc nezachránil. Finální pěstní zúčtování bylo spíš úsměvné a panující nudu už nikterak neodrazilo. Myslím, že v závěru si pro další díl Anderson ukousl o něco větší sousto, než budou ochotny producentské peněženky zaplatit.

Takové vážnější, ubulenější a cukrovější Na hromnice o den více. Sladká Jennifer Love Hewitt (ovšem s takovým jménem to jde samo) a sympatické cameo Toma Wilkinsona. Musím ocenit tvůrčí záměr zakončit film takovým způsobem, jelikož to v tomto žánru není moc často k vidění.

Film snažící se zachytit náš moderní zcela odcizený individualistický a smutný způsob života, v našich urbanistických přelidněných a nekonečných superaglomeracích našeho globalizovaného a stresujícího supersvěta. I v těchto nanejvýš nepříznivých podmínkách si však lidé k sobě mohou nalézt cestu.

Zajímavě se vyvíjející konverzačka, která končí zcela tradičně, což mi tentokrát vůbec nevadilo. Momentálně podobné přehodnocování a zamyšlení se nad směrem svého života také zažívám, proto mi byli všichni hrdinové sympatičtí a přál jsem jim ten jejich kousek štěstí. A navíc Emily Blunt.