mrkvivit

T2 mě emocionálně zasáhl hodně (5), formálně míň (4) a scénáristicky nejmíň (3). V každém případě jsem už dlouho z kina neodcházel v tak melancholickém rozpoložení. Jelikož je mi o pár let míň než hlavním postavám, díval jsem se na T1 vždycky víc zvenčí, bez nějaké výraznější identifikace - parta vyjetých smažek mi byla vyloženě nesympatická. Ale u T2 je to jiné. Dvacet let je pořád dvacet let a včera v kině na mě najednou jejich tíha doslova padla. Člověk nutně začne pokoutně sumírovat a najednou zjistí, že má s tou pochybnou bandou, ať tak či onak, leccos společného. No a když se ještě přidá všudypřítomná nostalgie po "starých dobrých časech", to už jednoho docela rozloží. Danny Boyle je velmi schopný režisér s vlastním rukopisem, tudíž samotné zpracování T2 je na slušné úrovni. Pochopitelně se výrazně vychází z vizuálního ztvárnění T1 a mám za to, že to pořád funguje, byť už nejde o žádné posouvání hranic. Co zamrzí je práce se soundtrackem. Tady souhlasím s komentářem Rentona níže, prostě tu chybí ikonická scéna, kdy se vám při poslechu písničky automaticky vybaví obrázek z filmu (T1: Lust for Life, Atomic, Perfect Day...). Tady to bude možná Radio Ga-Ga. Největší slabinou T2 je scénář (podotýkám, že neznám ani jednu z knižních předloh), který je jaksi mimo realitu nebo spíš působí značně neautenticky, nevěrohodně. Navíc je to i poněkud násilný stylový slepenec. Chvíli se díváme na komedii (Spudovy etudy, někdy je člověku Bremnera za to pitvoření až líto), chvíli na krimi (Begbieho útěk z lochu a nahánění Marka), sem tam dostaneme i nějaké to povinné morální poučení (Markův monolog u sklenky vína, smíření Begbieho se synkem, šlechetná bulharská zlodějka pomáhá Spudově rodině). Tady by méně mohlo být více. Jako celek ale za mě T2 funguje výborně. V kině jsem se nenudil ani chvíli a myslím, že ještě pár dní budu mít o čem dumat. Tohle z hlavy jen tak nevyprchá.