tomkat

Myslím, že tenhle patří mezi filmy, které je moc dobře, že vznikly, už kvůli jejich tématu a poselství. Naše společnost se rapidně mění, a málo se o tom 1) točí, 2) povídá, 3) učí a vychovává. Tenhle film zaceluje Mezery - už proto palec hore. Otevírá otázky, kterým se dneska prostě nevyhnem.  No a umělecky vzato: dobrý příběh, jen místy překombinovaný (jen proto, aby diváka opakovaně překvapoval); herecky mladší generace přehrává tu starší (jen kolegyně z advokátky to dorovnává; a je fakt, že Marek Němec to měl hodně náročné - a jeho výkon je pořád slušný, i když ne skvělý); no a SKVĚLÝ střih a kamera - na tenhle film se krásně kouká, a digielementy zapracovává možná ne originálně, ale rozhodně elegantně a přehledně. Film má i díky nim solidní dynamiku, což pomáhá, když je zrovna příběh dýchavičný nebo přeplácaný (viz nahoře). Celkově - moc fajn dojem, jsem rád, že tohle vzniklo.

Budíček! Máte tu podceněný film. Tenhle kousek dokázal zkombinovat lyriku s epikou, poctu nádhernému kusu architektury (a jeho staviteli) s empatickým vhledem do života jeho stavebníků (tedy majitelů) v poryvech 20. století - a s dobrým filmovým řemeslem. To je vám snad málo? P.S.: Abych byl objektivní - maskéři si mohli dát trochu víc práce s hrdinkami ve starší fázi jejich životů. To je ale jen malá vada na kráse.

Po zhlédnutí jsem v klidu: pokud (dokud) zůstanou DD i naše společnost takové, jaké jsou teď, zkáza Dejvickému nehrozí - protože společnost a náš život odráží krásně, věrně a přitom kouzelně. A mají smysl pro humor - i když nesní žádného psa. Jo vlastně - skoro jsem zapomněl: zahráno i natočeno šikovně. To ale, věřte nevěřte, není to nejdůležitější; a co byste taky od DejDivu jiného čekali, že.

Jako by stálo dítě nad bonboniérou: tolik atraktivních, adrenalinových nebo emotivních motivů - co já s tím udělám, co já s tím udělám? A tak se na to dítě-režisér vrhne, ručkama všechno splácá (v puse a žaludku - na plátně) dohromady, aby nakonec smutně zjistilo, že žádný jednotlivý bonbón-motiv v tom nejde pořádně rozeznat, užít a prožít si ho. Škoda.

Tenhle žánr není vůbec jednoduchý: malý počet lidí ve vypjaté situaci, která smrskne místo děje na jejich bezprostřední okolí - vypořádat se s tímhle věrohodně na ploše celovečerního filmu, navíc když ten počet lidí je toliko dva, to už chce koule. Tady to zvládli, a mají můj respekt.

Woody Allen po francouzsku (pokud ho máte rádi, přidejte si *). Je to jednoduché - buď vás baví rýpat se v psýché jednotlivých (mírně unylých) postav, nebo ne. Trochu to zachraňuje tvůrčí a scénáristický nadhled - a navíc: kde jinde uvidíte zvracení na pozadí epického záběru Obecního domu?

Obstojné pokračování série - což mě překvapilo o to víc, čím míň jsem si dokázal dopředu představit, jak se vůbec může tahle kaše dát ještě nastavovat. A vidíte - příběh, everDepp i vtipné nápady vás přesvědčí o opaku. Žádný zázrak - ale proč taky.

Pěkná atmosféra, hezké záběry a charakterní herci působí v celku jako něco, co jste už od Svěráka viděli. Což se ale u tohoto režiséra dá asi čekat, a na škodu diváckému zážitku to není: jen jestli na něj nestačí televize místo kina. Malus: až při výkonu Terezy Voříškové jsem si uvědomil, jak dobrá je vlastně Libuše Šafránková herečka.

Rozpačiý dojem. Silné ústřední téma a vtipná na něj nasazená zápletka zase jednou narazily na následné tvůrčí ,,hm, a co s tím": příběh, a zejména jeho vyústění, jsou toho dokladem. Osobně mi navíc zrovna tady trochu vadí, že není jasné, jestli to tvůrci myslí vážně, nebo jako parodii; jinde to může být plus, ale u současného závažného společenského tématu to spíš vyznívá jako zbabělost a neschopnost říct jasně svůj vlastní názor.

To, že tenhle žánr neprožívám tak jako dřív, plus to, že vícero scén mi přišlo, že jsem je už někde viděl (nejspíš zas ve SW), bylo vykompenzováno snahou jít v rámci fenoménu víc do hloubky a po emocích, a tím, že se tu občas neberou vážně a umí se smát.